Adaptujeme se

Za pár dní to bude měsíc našeho společného života se Šmulim, takže asi největší šok máme za sebou. Jak se shodlo mnoho lidí z našeho okolí, kteří sami mají děti, návrat z porodnice je něco jako když se vám do vašeho klidného bytu najednou nastěhuje spolubydlící, se kterým se navíc nedá moc komunikovat a který vyžaduje neustálou péči a pozornost. A ke kterému vám v porodnici sice dali takový všobecný návod, ale brzy zjistíte, že v tom návodu nejsou takové ty malé, ale podstatné detaily, které se liší dítě od dítěte a které rodiče musí postupně objevovat, často metodou pokus-omyl.
Začátek adaptace nebyl úplně jednoduchý, po císařském řezu se nesmí nosit nic těžkého, navíc Šmuli byl téměř neustále přisátý, takže jsem trávila první dny v křesle a kojila a k tomu tady byla rodina, která samozřejmě chtěla vidět miminko. No, nebylo to lehké, ačkoliv se všichni snažili být maximálně ohleduplní. Znovu jsem si potvrdila důležitost horké sprchy pro zachování duševního zdraví. Ale zjistila jsem, že co mě nejvíc ničilo v těch prvních dnech nebyl ani nedostatek spánku ani neustálý hlad potomka, ale totální zhroucení struktury dne. Vždycky jsem byla hodně "organizovaná" a najednou jsem se ocitla v totálním bezčasí. Jediná modlitba, kterou jsem zachovávala bylo požehnání po jídle, i když občas to dopadlo tak, že ho Eli četl nahlas a já mu sekundovala z křesla, kde jsem už zase kojila. Pak se Eli vrátil do práce a já jsem začala pomalu zase organizovat svůj život, tedy spíš náš, byť organizace hodně závisela na tom, kdy budou mít čas tchánovci, protože bez jejich pomoci jsem se nedostala ven. Od výtahu ke vchodu je totiž 6 schodů a kočárek je zatraceně těžký...
Tenhle týden se mi povedlo přesvědčit Šmuliho, že spát v nosítku a nebo v šátku je prima (v postýlce přes den spí maximálně čtvrt hodiny) a od té chvíle se cítím neskutečně svobodná. Můžu jít ven i bez cizí pomoci! Můžu psát blog! Postupně se vracím i k pravidelné modlitbě, byť zatím bez talitu a tefilin (ale i na ty snad brzo dojde). V sobotu vyzkouším, jestli Šmuli dokáže chrnět v šátku i během našeho šabatového studia Talmudu (minulý týden jsem se ho snažila uspat v postýlce a fakt to moc nefungovalo, ještěže jsme neřešili nijak složitou pasáž). Prostě můj (náš) život zase začíná mít nějaký řád (byť Šmuli zatím nemá stabilní 24h rytmus, ten by se měl ustálit v následujících týdnech) a tak snad zvládneme i přípravy na Pesach, který se už nebezpečně blíží...ale o tom příště :-)

Avi: Parašat Cav (Vajikra 6:1 – 8:36)

Dnes budeme v paraše Cav mluvit o něčem, na co jsme už jednou narazili. Tentokrát se tu opět, kromě popisu různých druhů zvířecích obětí, nachází verš, zakazující požívání krve: „Také nebudete jíst žádnou krev, ať se usadíte kdekoli, ani krev ptactva ani dobytčat.“ (Vajikra 7,26) Trestem za nedodržení tohoto příkazu je „karet“- „odtětí“, což není žádná poprava, ale duchovní trest vyobcování z lidu, jak správně uvádí ekumenický překlad (Vajikra 7,27).

Když jsem tu v jedné draše na tohle téma domluvil, zaslechl jsem pak trudnomyslné poznámky ohledně krvavého bifteku, se kterým se dotyčný jen těžce loučil. A já jsem si zase vybavil, jak jeden mizerný fotbalový trenér nutí jíst své svěřence tatarský biftek, protože očekává, že pak silou zvířecí přece jenom konečně vyhrajou. A s krví by byl výsledek určitě tutovější. Správný biftek, když do něj vrazíte vidličku, tak má ještě zaskučet bolestí, že? To je ta asociace, která se i dnes spojuje s masem a krví. Je to určitý symbol. Ten zákaz se objevuje v Tóře hned několikrát v knize Vajikra (17,9-14 a 19,26) a v knize Devarim (12,16 a 23; 15,23). Má tedy nejspíš velký význam.

V čem ten význam hledat ukazuje už vyprávění o Noachovi, kde se na jednom místě píše o Noachově smlouvě a ta formulace zní: „Ale nebudete jíst maso s duší jeho, to jest s krví jeho.“ (Berešit 9,4). Podle toho vyjádření je tedy krev duší, čili životem. Nad takovou definicí se kdejaký moderní člověk ušklíbne a pomyslí si něco o primitivní, starobylé koncepci života. Ta představa jistě vznikla pozorováním- jak někdo přichází o krev, až nakonec umírá. Dneska máme poznatky v medicíně mnohem rozsáhlejší, ale stejně to tajemství života není až tak docela objasněno. Víme více o mozku, genech, bílkovinách. Člověk neumírá jen proto, že vykrvácí. Krev ale na rozdíl od jiných druhů kapalin v organismu dosahuje do všech částí živé bytosti, tedy i zvířete. A snad právě proto je tím nejvhodnějším symbolem nezachytitelné duše.

Rambam si ten zákaz vysvětloval jako způsob, jak se postavit pohanským praktikám. Ty spočívaly v tom, že maso zabitého zvířete se jedlo kolem nádob s jeho krví. To pak mělo umožnit „spřátelení se“ s duchy, kteří se podle té primitivní představy shromažďují, aby se tou krví nasytili. Proto prý mají Židé krev vylít. Takové vysvětlení by ale bylo jen dočasné, vzhledem k tomu, že už se dneska takové krvavé seance nekonají. A příkaz o krvi je trvalý.

Ramban to vidí jinak: jde o to, že je možné jíst maso, ale není možné s ním jíst společně i život! Podle biblické vize po potopě můžeme jíst maso, ale „vlastník duše nemůže pohlcovat jiné duše, protože všechny duše patří Pánu.“ To je pěkná definice, i když krapánek nejasná. Ale právě ona umožňuje pochopit, co to znamená, že není správné jíst život. Realizací té myšlenky je právě tahle micva : rozlišovat jedení masa od jedení života, čili požívání krve, protože právě krev nejlépe reprezentuje tu obtížně zachytitelnou duši. Jinak by takový teoretický příkaz nejíst duši vyzněl až směšně. Ale nejedení krve je přesně ten návrh, který dává smysl, protože se týká něčeho konkrétního, tělesného. A jak píše Lévinas, „existuje významná souvislost mezi duchovností myšlenek a tělesností zvyků.“

Vždycky je dobré znát přikázání přesně. Nejenom proto, abychom je správně mohli dodržovat, ale někdy taky proto, abychom si nedělali zbytečné starosti navíc. Například transfúze krve nemá s tímto přikázáním vůbec nic společného. Židé nemají požívat krev. A tím se myslí, že ji nemají jíst, ani žádné potraviny, kde je obsažena. Košer zásady se týkají výlučně jedení. Stejné je to u vepřového masa. To není žádné super nečisté zvíře numero uno. Je naprosto srovnatelné s ostatními zvířaty, která taky nejsou košer, jako například velbloud nebo kůň. A taky se jen nesmí jíst, zatímco boty nebo rukavice z vepřovice můžeme klidně nosit. Stejně tak tkáň z vepře, která se používá při operacích srdce je naprosto v pořádku. A navíc zachraňuje život, takže je to v pořádku i podle známé zásady pikuach nefeš. Takže si myslím, že v tomhle porovnání by klidně i ten krvavý bifteček snesl pár vteřin na grilu navíc, co říkáte?

Tři židi v praxi

Od začátku března se naše domácnost rozrostla o jednoho člena. Náš prvorozený nikam nespěchal a pobyt v mém břiše si protáhl o celý týden (dělala jsem si srandu, že tak moc nechce na své bar micva číst parašu Vajakhel-Pekudej, že raději počkal, až skončí šabat a bude číst parašu Vajikra...jen teda nevím, jestli je to velká výhra?) a protože nebyl ve správné pozici (jak se ve Francii říká, koukal na hvězdy), tak nakonec musel opustit svůj příjemný úkryt nouzovým východem, tedy císařským řezem. Takže nebudeme provádět pidjon ha-ben, tedy vykoupení prvorozeného syna z kněžské služby od kohena, které se provádí třicet dní po narození, pokud tedy je to první dítě ženy, je to syn a přišel na svět přirozenou cestou.
Z porodnice jsme se dostali domů ve čtvrtek, kdy se na náš poklad hned přišli podívat všichni příbuzní, kteří byli v dosahu. A hned nazítří nás čekal první šabat doma ve třech. To byl přesně moment, kdy jsme ocenili možnost koupit hotovou večeři na šabat z košer lahůdkářství a jen ji ohřát na plotně. Na oběd jsme si nedali maso, ale dobré sýry, na které jsem si posledních 9 měsíců musela nechat zajít chuť. I když to byl vegetariánský oběd a pro mě pořád bez vína, stejně to byla sváteční krmě. Před kidušem Eli poprvé požehnal našemu synovi, jak se to tradičně dělá a jak to Eli bude dělat mnoho následujících let.
První týden jsme byli doma všichni tři, abychom si na sebe začali zvykat a aby mi Eli mohl pomáhat. Muži mají ve Francii 3 dny volna při narození dítěte a 11 kalendářních dní otcovské dovolené. Není to moc, ale lepší než nic (můj soukromý názor je, že když má žena 16 týdnů, 6 před a 10 po porodu, muži by měli mít alespoň 10 týdnů také, aby mohli zůstat s dítětem doma, když se žena musí vrátit do práce, ale než tohle někdo schválí tak budu mít šediny).
Našeho syna jsme samozřejmě nechali obřezat jak se sluší a patří (jen z několika různých důvodů s týdenním zpožděním). Jak se shodla většina našich známých-brit mila (rituální obřízka) je neprovokuje mezi židy žádné otázky, prostě všichni jsou obřezaní a hotovo, žádné drama, dokud se nejedná o vlastní dítě. V tu chvíli si člověk položí otázku, zda je to opravdu nutné. Na tom je vidět síla židovské identity, protože i naprosto sekulární židé i židé ve smíšených manželstvích nechávají většinou své syny obřezat. Ať už věří nebo nevěří, že je to příkaz od Nejvyššího, přivedou své syny do obce synů Izraele. Nesmazatelně.
Během brit mila jsem pro jednou byla ráda, že se od ženy neočekává žádná velká participace na obřadu. Prostě předáte dítě tomu, kdo ho bude během celé akce držet na klíně a pak se stáhnete na druhou stranu místnosti, kde vás obklopí další ženy, které už tohle zažily se svými syny a vědí, že pro rodiče je to mnohem větší stres než pro dítě. Podle mužů, kteří asistovali mohelovi, to byla čistá a rychlá práce. Koneckonců, také jsme nechali z Paříže přijet mohela, který je pediatr a urolog a podle nabitého diáře velmi poptávaný mohel (cena tomu odpovídala). Jedinou jeho drobnou vadou je silný sefardský přízvuk (člověk má pocit, že z Alžírska dorazil předevčírem), takže i Eli měl občas problém mu rozumnět, zvlášť když pak ještě po telefonu opakovaně kontroloval, zda je všechno v pořádku a zda náš pediatr správně sundal obvaz.
Náš prvorozený dostal při obřízce jméno Šmuel Akiva a Eli napsal moc krásný projev, kde o jeho jménu mluvil. A také o nutnosti předávat tradici z generace na generaci a o tom, že žid je kompletní, až když mu kousek chybí.
Od paní, která dělá povijany na Tóru dostal obřízkovou plenu-velký čtverec látky, na kterém už je připravená část textu na budoucí povijan na Tóru a na které Šmuli při obřadu ležel. Plenu následně nastříháme na pruhy, sešijeme a paní ji dozdobí a až budou Šmulimu tři roky, předá ji synagoze k používání. Je to krásná tradice, která existovala i v Čechách a v celém Německu, ale v této podobě, pokud vím, už existuje jen v Alsasku.

Od pondělí už jsme doma se Šmulim sami a snažíme se synchronizovat naše rytmy. Někdy nám to jde líp a někdy hůř, ale koneckonců první měsíc člověk nemůže čekat žádné zázraky. Ale je facinující, jak rychle se Šmuli mění a jak každý den přidá něco dalšího do své mimiky nebo zvukového repertoáru. Náš život s Elim se po Šmuliho příchodu změnil, ale i když jsme občas jeden, druhý nebo oba šíleně unavení, nelitujeme, že už nic není jako dřív...

Avi: Parašat Vajikra (Vajikra 11 – 5,26)

Dnes začínáme číst III. Knihu Mojžíšovu- Sefer Vajikra, která je celá věnována kněžské službě v Chrámu, proto se jí také říká Torat kohanim. A naše paraša začíná slovy Vajikra-= a zavolal, kdy k sobě volá Hospodin Mojžíše, aby mu všechny tyto pokyny sdělil.

A hned se začíná výčtem různých druhů obětí, jak zvířecích, tak z polních plodů. A ty oběti jsou zápalné, přídavné, pokojné, oběti za hřích a za různá provinění. Je to úplná věda, v Tóře naznačená v hrubých rysech, v Talmudu, čili Ústní Tóře, se jde do podrobností. To předkládání zvířecích obětí bylo poplatné době, zvyklostem té doby, aby člověk měl nějaký hmatatelný projev lítosti a pokání, nebo zase nějaký projev úcty a vděčnosti. Ale komentátoři vždycky zdůrazňují, že nešlo o žádný automatismus - samotné předložení oběti nezpůsobovalo vůbec nic. Důležitý je postoj přicházejícího hříšníka, opravdová lítost. Oběti mělo předcházet vyrovnání se s člověkem, kterému bylo ukřivděno. Šlo o skutečnou změnu smýšlení. Ne jak to známe z našich novodobých dějin: my jsme se přece už omluvili, máme jiný název strany, co byste po nás ještě chtěli, holoto! To je prostě nulové pokání, které nemůže být bráno vážně, protože tam k žádné změně smýšlení nedošlo. I Izraelcům tenhle formalismus proroci vytýkali. Pán Bůh se neuspokojí s rituálem, bez opravdové touhy po návratu, bez odvrácení od zlých cest.

Proroci jinak vůbec nepochybovali o potřebě takového kultu, napadali pouze jeho pohodlnou interpretaci, která mu brala smysl: oběť nikdy nemůže nahradit pokání! Když jednou za rabi Akivou přišel pohan a ptal se, proč se skládají oběti, když prorok Izajáš jménem Hospodina vyhlásil: „Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti...“ (Izajáš 1,14). Nato mu rabi Akiva odpověděl: „Kdyby řekl: „Mé slavnosti“, měl bys pravdu, ale řekl: „vaše slavnosti“. Prostě- je to tak, všichni židovští autoři se shodují v tom, že samotné oběti nejsou ani tak potřebné Bohu, jako nám samotným.

Je pravda, že Chrám nestojí, fyzické oběti tak ani skládány být nemohou. Ale určitá očekávání s výhledem na třetí Chrám se stále udržují. Ale i kdyby k něčemu takovému za určité konstelace mělo dojít, zvířecí oběti už jsou dost těžko představitelnu možností, natolik se změnilo jejich vnímání. A odpadlo už to dobové srovnávání se s podobnými rituály. A tak dokonce i takový představitel ultraortodoxie, jakým byl rav Kuk,první aškenázský vrchní rabín v tehdejší britské mandátní Palestině, se klonil k názoru, že v případném III. Chrámu už budou skládány oběti pouze ze zemědělských plodů.

Když ale Pánu Bohu nejsou potřebné ty zvířecí oběti, proč se na začátku našeho čtení objevuje tvrzení: „To bude zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina.“? (Vajikra 1,9) Je to takový antropomorfismus, který člověka svádí k představě staříka s bílým plnovousem, který si se zalíbením přivoní tu ke kytičce fialek , onde zase k voňavé pečínce. To je samozřejmě nesmyslná představa. Bůh není nějaký požitkář, který se těší ze samotné vůně. On, jinými slovy, akceptuje osobu, která přichází s obětí, tak, jako je člověku milé vdechovat příjemnou vůni. Hlubší rozvinutí téhle metafory libé vůně navrhuje rabín Eliezer Aškenazi ze 16. století: řeč je o „libé vůni“, aby se zdůraznilo, že jde pouze o jakousi předchuť a ne samotné nasycení. Ve správně předložené oběti je už cítit příslib těch následujících dobrých skutků. Bůh cítí už tu dobrou vůli, tak jako ten, kdo čeká na hostinu a už zdálky vdechuje přicházející vůni všech možných dobrot. Hospodin se těší představou realizace, vyjádřenou v tom obětním aktu dobrých záměrů. My se dnes i bez těch hmatatelných obětí můžeme rozhodnout smířit se se svým Stvořitelem, projevit pokání a zkusit napravit co se dá. Protože, jak říká filozof Lévinas: „Etický řád není přípravou, ale samotným dosažením božskosti.“ Jenom na nás je, aby ta naše libá vůně dobrých záměrů v průběhu plynoucího času tak nějak nezasmrádla...

Technická pauza

Vzhledem k tomu, že máme doma konečně našeho prvorozeného syna, bude mít blog menší technickou pauzu...respektive moje příspěvky, Aviho draši snad vkládat zvládnu. Já se k psaní vrátím, jen co náš poklad zvládne spát v postýlce alespoň dvě hodiny v kuse...

Avi: Parašat Vajakhel (Šemot 35,1 – 38,20)

V naší paraše Vajakhel , téměř na konci II. Knihy Mojžíšovy- Sefer Šemot, se zase při čtení ponoříme do popisu Příbytku – Miškanu, té přenosné Svatyně – Mikdaše, se kterou pak putovali pouští. Je to až trochu úmorné čtení, pro někoho nejpíš nudné. A navíc je tu znova otázka opakování části textu. Jen krátce potom, co jsme dočetli všechny ty důkladné pokyny, jak vytvořit všechny ty zvláštní předměty, je tu řečeno, že je taky Becalel a jeho pomocníci vytvořili. Super. No ale nezůstalo jen u toho konstatování. Naopak, místo toho se znovu opakují všechny detaily o všech těch předmětech, o jejich materiálech, rozměrech a tak… Jakoby jeden takhle dlouhý popis nestačil. Už jeden takový výčet stačí, aby žáky uspal. Druhý, hned vzápětí, má snad zjistit, jestli je ještě někdo vzhůru?

Takže zase je tu otázka, proč to opakování? Běžná odpověď, stejná jako například u počítání lidu, spočívá v tom, že jak izraelský lid, tak i tento Miškan je velice cenný v očích Stvořitele. Což je pěkné, ale nic nového to nepřináší. Slavný rabín a filosof 14. století – Gersonides - přiznává, že tomu taky nerozumí, ale navrhuje takovou historickou metodu: „Je to způsob vyprávění, jaký používali písaři v době darování Tóry.“ Je to věrohodná hypotéza, ale ani tahle historicko- stylistická technika nevysvětluje, proč se v Tóře používá tak výjimečně a proč zrovna tady.

Druhou věcí, která hned zaujme, je ta nevídaná pečlivost, podrobnost celého toho popisu. V porovnání s vyprávěním o vyjití z Egypta, nebo s dramatickými událostmi kolem darování Tóry na Sinaji, kde to je svižně reportérské podání, tady jakoby páni inženýři založili do textu suchopárný,dvoudílný stavební deník. Často se v této souvislosti mluví o redakční úpravě Tóry a podobných věcech. Tohle mě nikdy nezajímalo, protože pro mě ten text není jen nějakým zápisem dávných událostí, ale je sám o sobě svatý. A právě proto jsou i všechny ty detailní analýzy textu v tradičním židovském duchu stále tím nejplodnějším přístupem. A pro mě největším potěšením. A jak se všechny komentáře věnují jednotlivým detailům Miškanu, tak se samozřejmě věnují i každému odbočení z projednávaného tématu. A i my se tady s takovým vybočením setkáváme, a je opravdu zajímavé.

Naše paraša totiž začíná zmínkou o dodržování šabatu, který má být svatým dnem „pro Hospodina“ (Šemot 35, 1-3). A znovu se můžeme ptát, proč se i tohle opakuje. Přikázání o šabatu už přece taky zaznělo, i když v trochu jiném znění (jednou jako zachor a podruhé jako šamor = pamatuj a dodržuj, proto také zapalujeme dvě svíce o šabatu) A proč je tu jako taková vsuvka v nesouvisejícím textu? Taková vybočení z běžných pravidel mají významný záměr. Abravanel jde přímo k věci: zdůrazňuje to podle něj, že ani Svatyně se všemi těmi důležitými a svatými předměty není důležitější než šabat. Tohle vsunuté připomenutí, přikázání zdržet se o šabatu dokonce i té svaté práce na stavbě Svatyně, ukazuje, že je něco ještě důležitějšího, než i to nejzákladnější materiálně- technické zázemí pro vlastní náboženskou činnost, nebo než všechny restituce... Víme že každá stavba je jen dočasná, jak Miškan, tak oba jeruzalémské Chrámy patří minulosti. Proto už teď, při stavbě Miškanu, slyšíme o podstatnější věci: věrnost Stvořiteli se má prokázat něčím tak těžko uchopitelným, jako je zdržení se od práce při dni odpočinku. Ten rozdíl popisuje Heschel: Svatyně v prostoru je míň důležitá, než Svatyně v čase, jejíž hlavní tváří je šabat. A dodává: neboť ne věci poskytují význam chvíli, ale chvíle propůjčuje význam věcem.

Další zajímavostí je to, že známe z Tóry tolik podrobností k tomu přenosnému Chrámu, ale o tom, který potom stál jako pevná stavba v Jeruzalémě, už ne. Jako by to putování a práce na sobě byly podstatnější věci, než když už člověk dělá věci příliš ustáleně a bezduše, rutinně, nebo taky už třeba vůbec ne. Lévinas o tom píše: „Člověk má svůj počátek na poušti, kde přebývá ve stanech a kde uctíval Boha ve Svatyni, přenášené z místa na místo.“

Je fajn, že máme už nějaký čas novou synagogu na místě té vypálené. Nemusíme se plahočit pouští. Teď jenom abychom byli schopni opravdu se zdržet od práce a udělat si společně tu svatou chvilku, alespoň o šabatu, abychom i té naší krásné synagoze dodali ten její správný význam a smysl. Nemáme si šabat jen teoreticky připomenout, ale i uskutečnit, prožít. O tom to je – zachor vešamor.