Tři židi v praxi

Od začátku března se naše domácnost rozrostla o jednoho člena. Náš prvorozený nikam nespěchal a pobyt v mém břiše si protáhl o celý týden (dělala jsem si srandu, že tak moc nechce na své bar micva číst parašu Vajakhel-Pekudej, že raději počkal, až skončí šabat a bude číst parašu Vajikra...jen teda nevím, jestli je to velká výhra?) a protože nebyl ve správné pozici (jak se ve Francii říká, koukal na hvězdy), tak nakonec musel opustit svůj příjemný úkryt nouzovým východem, tedy císařským řezem. Takže nebudeme provádět pidjon ha-ben, tedy vykoupení prvorozeného syna z kněžské služby od kohena, které se provádí třicet dní po narození, pokud tedy je to první dítě ženy, je to syn a přišel na svět přirozenou cestou.
Z porodnice jsme se dostali domů ve čtvrtek, kdy se na náš poklad hned přišli podívat všichni příbuzní, kteří byli v dosahu. A hned nazítří nás čekal první šabat doma ve třech. To byl přesně moment, kdy jsme ocenili možnost koupit hotovou večeři na šabat z košer lahůdkářství a jen ji ohřát na plotně. Na oběd jsme si nedali maso, ale dobré sýry, na které jsem si posledních 9 měsíců musela nechat zajít chuť. I když to byl vegetariánský oběd a pro mě pořád bez vína, stejně to byla sváteční krmě. Před kidušem Eli poprvé požehnal našemu synovi, jak se to tradičně dělá a jak to Eli bude dělat mnoho následujících let.
První týden jsme byli doma všichni tři, abychom si na sebe začali zvykat a aby mi Eli mohl pomáhat. Muži mají ve Francii 3 dny volna při narození dítěte a 11 kalendářních dní otcovské dovolené. Není to moc, ale lepší než nic (můj soukromý názor je, že když má žena 16 týdnů, 6 před a 10 po porodu, muži by měli mít alespoň 10 týdnů také, aby mohli zůstat s dítětem doma, když se žena musí vrátit do práce, ale než tohle někdo schválí tak budu mít šediny).
Našeho syna jsme samozřejmě nechali obřezat jak se sluší a patří (jen z několika různých důvodů s týdenním zpožděním). Jak se shodla většina našich známých-brit mila (rituální obřízka) je neprovokuje mezi židy žádné otázky, prostě všichni jsou obřezaní a hotovo, žádné drama, dokud se nejedná o vlastní dítě. V tu chvíli si člověk položí otázku, zda je to opravdu nutné. Na tom je vidět síla židovské identity, protože i naprosto sekulární židé i židé ve smíšených manželstvích nechávají většinou své syny obřezat. Ať už věří nebo nevěří, že je to příkaz od Nejvyššího, přivedou své syny do obce synů Izraele. Nesmazatelně.
Během brit mila jsem pro jednou byla ráda, že se od ženy neočekává žádná velká participace na obřadu. Prostě předáte dítě tomu, kdo ho bude během celé akce držet na klíně a pak se stáhnete na druhou stranu místnosti, kde vás obklopí další ženy, které už tohle zažily se svými syny a vědí, že pro rodiče je to mnohem větší stres než pro dítě. Podle mužů, kteří asistovali mohelovi, to byla čistá a rychlá práce. Koneckonců, také jsme nechali z Paříže přijet mohela, který je pediatr a urolog a podle nabitého diáře velmi poptávaný mohel (cena tomu odpovídala). Jedinou jeho drobnou vadou je silný sefardský přízvuk (člověk má pocit, že z Alžírska dorazil předevčírem), takže i Eli měl občas problém mu rozumnět, zvlášť když pak ještě po telefonu opakovaně kontroloval, zda je všechno v pořádku a zda náš pediatr správně sundal obvaz.
Náš prvorozený dostal při obřízce jméno Šmuel Akiva a Eli napsal moc krásný projev, kde o jeho jménu mluvil. A také o nutnosti předávat tradici z generace na generaci a o tom, že žid je kompletní, až když mu kousek chybí.
Od paní, která dělá povijany na Tóru dostal obřízkovou plenu-velký čtverec látky, na kterém už je připravená část textu na budoucí povijan na Tóru a na které Šmuli při obřadu ležel. Plenu následně nastříháme na pruhy, sešijeme a paní ji dozdobí a až budou Šmulimu tři roky, předá ji synagoze k používání. Je to krásná tradice, která existovala i v Čechách a v celém Německu, ale v této podobě, pokud vím, už existuje jen v Alsasku.

Od pondělí už jsme doma se Šmulim sami a snažíme se synchronizovat naše rytmy. Někdy nám to jde líp a někdy hůř, ale koneckonců první měsíc člověk nemůže čekat žádné zázraky. Ale je facinující, jak rychle se Šmuli mění a jak každý den přidá něco dalšího do své mimiky nebo zvukového repertoáru. Náš život s Elim se po Šmuliho příchodu změnil, ale i když jsme občas jeden, druhý nebo oba šíleně unavení, nelitujeme, že už nic není jako dřív...