Avi: Parašat Vajechi (Berešit 47,28 – 50,26)

Ve dnešní paraše Vajechi se loučíme s první knihou Mojžíšovou – s Berešit. Ale ne jen s ní. Také se loučíme s Jákobem. A Jákob se loučí se svými dětmi, protože nadešel jeho čas a on umírá. Odehrává se to všechno v Egyptě a kolem něj se shromáždí jeho potomci, aby jim požehnal. Docela dobře si dovedu představit, jaké to je- být na hranici života a smrti a chtít sdělit těm nejbližším to nejpodstatnější. Jákob dobře zná svoje děti, jejich dobré i špatné vlastnosti. Chce jim naposledy posloužit, říct jim jednotlivě, na co by si právě oni měli dát pozor, nebo co je jejich potenciál, který by mohli a měli ve svém životě využít.
Poslechněme si, co říká Jákob v této chvíli například svému synovi Jisacharovi: „Jisachar je kostnatý osel, odpočívající mezi dvěma břemeny. Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.“ (Ber. 49,15)
Abychom lépe pochopili tohleto „oslí“ požehnání, řeknu vám nejprve opět jeden chasidský příběh. Reb Jicchak z Vorki, když byl mladým mužem, byl celkem bohatý člověk a jezdíval za slavným rebem Jicchakem, Choze (Vidoucím) z Lublinu. Při jedné takové návštěvě Choze řekl: „Pokud by se naskytla rozumná možnost přijmout zaměstnání jako učitel, bylo by dobrým nápadem to přijmout.“
Reb Jicchak si byl jistý, že se Choze spletl a ve skutečnosti měl na mysli jinou osobu. Proč by měl majetný člověk, jakým je on sám, mít zájem o hubený plat melameda? Z úcty k rebemu si nechal tyto své myšlenky jen pro sebe. Potom, co se rozloučili, šel do rebeho bejt midraš.
O chvíli později jeden vesničan z blízkého Ternigradu oslovil Chozeho a hořce se rozplakal. Jeho synové vyrůstali jako hrubiáni, protože jim chyběl dobrý učitel. Byl ochoten zaplatit, co by bylo požadováno, jen kdyby měl svědomitého učitele pro své chlapce. „Pokud můžete zaplatit 40 zlatých rublů“, řekl Vidoucí, „pak bych ti poradil, ať si najmeš mladého muže, který právě teď opustil tuto místnost, a tvoji synové, dá-li Bůh, budou mít dobré výsledky při studiu.
Vesničan vyšel ven, našel reb Jicchaka a řekl mu, že je pro něj přijatelné zaplatit za něj částku, kterou stanovil rebe – za předpokladu, že s ním hned pojede. Reb Jicchak si už teď byl jistý, že rebe nemluvil jen tak, obecně, ale měl na mysli jeho. Co ale stále nechápal, bylo to, co asi přimělo Chozeho, aby na něj tlačil kvůli tomu, aby se stal učitelem. Přesto však bez váhání souhlasil. Před odjezdem se mu ještě podařilo napsat své ženě, aby vysvětlil, proč se ještě nevrátil domů. Po několika dnech dostal její odpověď: jednal podle ní moudře, když přijal toto skromné jmenování, protože Francouzi tenkrát byli ve válce s Ruskem. Francouzští vojáci pochodovali přes jejich město a vyrabovali veškerý jejich majetek. Reb Jicchak tedy začal učit Chumaš (Tóru) syny toho vesničana. Jejich myšlení bylo jakoby zatuhlé, nechápali ani slovo. Velice rozmrzelý reb Jicchak cestoval do Lublinu, aby řekl Chozemu o svých potížích.
„Modlete se za ně“, poradil Choze. Začal to tedy dělat a od té doby byl znát v jeho práci stabilní pokrok. Nyní už se v té vesničce pravidelně scházel k modlitbám minjan deseti mužů. Jednou se ale stalo, že se jeden z nich odmítl připojit k ostatním kvůli stížnosti, kterou měl vůči jednomu z nich. Jeden z dalších vesničanů k tomu poznamenal: „Tóra říká: ´Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.´ (Ber. 49,15)- to znamená, že pokud člověk chápe, že klid a pokoj je dobrá věc, pak je ochoten něco snést, protože ten, kdo nese všechny rány osudu s klidem a nikdy není naštvaný na druhého – má mír.“
Když reb Jicchakovi jeho učitelská smlouva vypršela, šel za Chozem. Ten se ho vyptával, jestli tam na vesnici se za ten čas od někoho něco naučil, nějakou moudrost, postřeh z Tóry. Reb Jicchak si vzpomněl právě na ten vesničanův postřeh o trpělivosti a klidu, pokoji, který je dobrý. Zopakoval to rebemu, který na to řekl: „Je-li tomu tak, pak jsi slyšel hodně.“
I po letech, když reb Jicchak už byl proslulým rabínem, a líčil tuto příhodu, uzavřel ji tak: „Brzy potom, co se tohle stalo, jsem opět zbohatnul a tak jsem plat melameda mohl rozdat. A co se týká postřehu toho vesničana o pokoji a trpělivosti – je to tak, že na tom dodnes pracuji.“
Symbolika osla je prostá. Představuje člověka, na kterého se dá hodně naložit. Dělá takovou tu černou práci, která není tak vidět, ale je potřebná. Není oslavován, ale je potřebný. Osel má ale i zvláštní povahu, stejně jako mezek. Když se „zasekne“, urazí, nebo není podle vlastního mínění doceněn, rozkročí se na místě a nikdo s ním nehne. Každý pokus mu domlouvat je předem odsouzen k nezdaru. V tu chvíli vnímá jen sám sebe a své dotčené já. Tímhle si asi někdy prošel každý z nás a já nejsem výjimkou. Čím kratší je ale ta pauza uraženosti, tím lépe. Hodnota osla je v tom, že něco unese, a ne že dělá potíže. Co s takovým oslem? Snad na něj jedině přenést požehnání, které patřilo Jisacharovi, aby se mu otevřely oči a on viděl to, co Jisachar: „Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení.“ Změna záleží jen na Jisacharovi, odehrává se v jeho nitru- jestli se dokáže odpoutat od svého já a uvědomit si hodnotu pokoje. A pak podle toho jednat, něco unést.

Připravuje se nový sidur

 Nějaké informace už na facebooku proběhly, ale teď vyšel v Maskilu celý článek o nově připravovaném siduru Sulam Ja´akov. Sidur vychází ze siduru Sichat Jicchak, který vyšel už v roce 1903 a mnohými je dodnes velmi ceněný. Principiální inovací siduru Sulam Ja´akov je transliterace a rozvržení na stránce, které umožňuje snadnou orientaci v textu, účast na bohoslužbě i pro ty, kteří hebrejštinou nevládnou, nebo ji nečtou dostatečně rychle a také postupné osvojování jednotlivých hebrejských slov, kterému já říkám učení osmózou.

Ukázka z připravovaného siduru, je vidět, že text je velmi přehledně členěn a komentován

Autoři siduru (Jiří Blažek, Ivan Kohout, David Reitschlager) mají za cíl připravit sidur, který bude akceptovatelný a užitečný pro maximální množství českých židů a proto se drží tradičního textu modliteb a budou jen velmi opatrně zacházet s alternativními texty vztahujícími se k gendrovým otázkám. Účelem není text, u kterého by všichni souhlasili s každým slovem, které se tam píše (což ani není v reálu možné, ani kdyby sidur nabobtnal do rozměrů amerického Miškan Tefila), ale tradiční text, který by všichni měli znát, který potkají v podstatě ve všech synagogách v Evropě a ve světě a od kterého se mohou odpíchnout k vlastním iterpretacím a porozumění. Židovská modlitba je kolektivní činnost a je proto důležité se shodnout na tom, co se bude říkat kolektivně. Jak si text pak každý jednotlivec interpretuje, jestli si do tiché Amidy přidá pramatky nebo místo tiché Amidy bude jen meditovat je jiná věc. A je samozřejmě důležité o textu siduru, struktuře modlitby a interpretacích diskutovat. Jen ten, kdo zná strukturu modlitby a její texty, může obohatit svoji modlitbu vlastními vhledy.

Nový sidur vyplňuje mezeru mezi Adir ba-marom/Zichron David Jisrael, které jsou ortodoxní, s překladem, ale bez transliterace a tedy mnohým těžko přístupný, a Hegjon lev, který je reformní, má dobře udělanou transliteraci a je snadno přístupný bez znalosti hebrejštiny, ale zase tam toho dost chybí. Právě to, že v Hegjon lev toho dost chybí, je jeho velká slabina-zkrátit bohoslužbu tím, že nějaký text přeskočíme je jednoduché (když víme, co lze vynechat), ale přidat něco, co v siduru není? To na vás bude celá obec nechápavě koukat...

Sidur je určen na šabat a svátky, což jsou ve většině českých židovských komunit jediné příležitosti k setkávání. Doufejme, že nebude trvat dlouho a bude potřeba i sidur pro všední den a chol ha-mo´ed!

Autoři nyní sbírají podněty potenciálních uživatelů (židovských obcí v Praze a hlavně mimo Prahu) a plánují vydání někdy v třetí čtvrtině 2022? Na jeho vydání bude zorganizována sbírka. Až bude zveřejněna, přidám odkaz na blog. A už se těším, až obohatím svoji sbírku sidurů!

Maase berešit

 Po dlouhé době nás navštívil náš kamarád Izák, který se obhájení doktorátu vrátil do Izraele. Izák je ex-charedi a strávili jsme s ním s Elim mnoho šabatů diskuzí o všem možném. A v pátek jsme zase měli možnost navázat tam, kde jsme přestali. Řeč přišla i na to, jaký je vlastně obecný charedi přístup k evoluční teorii a stvoření světa, vztahu vědy a náboženství a jak se mnozí uchylují k různým pseudoargumentacím. A jestli je větší problém, že vesmír je starý miliardy let nebo to, že 600 000 Hebrejských mužů nejspíš nikdy z Egypta nevyšlo.

Já s Elim jsme produkty sekulárního vzdělání. On s důrazem na filozofii, já na přírodní vědy. Izák vyrostl v charedi rodině a dostalo se mu vzdělání v náboženských školách. Takže přestože má dnes Izák doktorát z biomedicínské statistiky, jeho výchozí pozice se od té naší zásadně liší. Já se o náboženství začala zajímat v pubertě, ale z dětství si pamatuju, jak jsem často chtěla, aby mi vyprávěl pohádku o stvoření světa. Táta mi vyprávěl některé biblické příběhy, ale pokud vím, on nikdy žádné náboženské vzdělání nedostal a čerpal principiálně z animovaného filmu Svoření světa od Jeana Effela a Eduarda Hofmana. A nikdy jsme se nedostali dál, než ke stavbě Babylónské věže. Tím pádem pro mě byl příběh o stvoření světa mýtem a když jsem se postupně dozvěděla o teorii velkého třesku a evoluci, neměla jsem problém je přijmout. Dinosauři mě nikdy moc nebrali, ale jejich existence a vyhynutí pro mě nepředstavovaly problém. Když jsem se tedy začala zajímat o Bibli, nikdy mi ani nepřišlo na mysl, že bych musela věřit doslovně v to, co se v ní píše. Prostě jsem to od začátku brala tak, že existuje nějaká informace, učení, které nám Bible chce sdělit a vedle toho forma, kterou tu informaci sděluje. A postupným, nikdy nekončícím, studiem se k ní člověk prokopává.

Když tedy Izák během diskuze položil otázku, zda bychom byli ochotní přijmout teorii o stvoření starého světa (podle této teorie Hospodin skutečně stvořil svět tak, jak se to píše v Tóře, ale "pro zábavu" nebo "na vyzkoušení naší víry" nám tady nechal v různých vrstvách dinosauří kosti a podobně, abychom si mysleli, že je Země ve skutečnosti starší), tak jsem vůbec nechápala, proč se na něco takového ptá! Vždyť přece není potřeba brát všechno do slova, to co je na příběhu stvoření důležité (alespoň pro mě) je, že všechno bylo "tov" (dobré) a že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Jestli to trvalo 6 dní, nebo miliony let je fuk. 

Ale pro určitý segment judaismu (ale i křesťanství) zjevně doslovné chápání textu o stvoření světa důležité je. Izák nám vysvětlil, že když jak kluk položil nějakou takovou otázku o stáří Země, dinosauřích kostech a podobně, svému otci, tak ten mu právě řekl: "dejme tomu, že svět byl stvořen už starý" A Izák správně pochopil, že jeho otec této teorii sice také nevěří, ale nemá nejmenší chuť s ním o tom diskutovat. A že má přestat se ptát na podobné věci. A chovat se, jako by to, co je psáno, byla pravda doslova a do písmene.

Snažili jsme se pak dobrat toho, proč je pro někoho rozpor mezi biblickým a vědeckým popisem problém. Je to proto, že někdo může mít pocit, že když necháme vědu do biblických příběhů moc šťourat, nic nám z nich nezbyde? A autorita Tóry bude ta tam? Nebo je pro "obecné" publikum příliš složité promýšlet, jak sladit vědecké poznání a tradici? Proč je pro někoho problém přijmout Rabiho Sackse a jeho velmi jednoduché a přesné vysvětlení, že věda hledá odpovědi na "co?" a "jak?" a náboženství na "proč?" a z jsou tedy komplementární, nikoliv v opozici. A místo toho se snaží nacpat Nejvyššího tam, kam zatím věda nedosáhla, nebo do nějakých alternativních teorií? Aby pak ve světle nových vědeckých poznatků museli defenzivně hledat nějaké jiné, vědou neosvětlené místo, nebo novou teorii...

A kdy vlastně tyhle otázky začít řešit s dětmi? 

Když jsem psala tenhle článek, napadlo mě se podívat na TheTorah.com, jestli tam nebude nějaký zajímavý článek...a ono jich tam bylo k tématu hned víc. A tak místo závěru jen několik odkazů a podnětůk přemýšlení:

Psychologická obrana v případech, kdy se víra dostane do konfliktu s fakty (Prof. Solomon Schimmel)

Výuka biblické kritiky na moderně ortodoxní škole (Sara Susswein Tesler)

Joel, který se dal na biblickou kritiku a nepřestal být chasidem

*V židovství jsou dva termíny užívané Talmudem pro otázky spojené se vznikem vesmíru a jeho významu-maase berešit (dílo stvoření) a maase merkava (dílo vozu-myšlena Ezekielova vize). Podle tradice se maase berešit má učit jen v konfiguraci jeden na jednoho (učitel-žák) a maase merkava tak, že žák pochopí sám a přednese svoje pochopení učiteli (mišna Chagiga 2:1), protože jde o citlivé věci, náchylné ke špatnému pochopení a dezinterpretaci. Odtud název blogu.

Avi: Parašat Vajigaš (Berešit 44,18 – 47,27)

V naší paraše Vajigaš vrcholí drama Josefa a jeho bratrů. Jeho bratři ho kvůli závisti a nenávisti prodali do otroctví a nevěděli, kde mu je konec. A teď po mnoha letech stojí před ním jako před egyptským velmožem a snaží se v době hladomoru právě od něj nakoupit obilí. On je poznává, oni jeho ne. Podrobuje je zkouškám, aby zjistil, jestli se změnili. Nechá podstrčit Benjamínovi do zavazadla vzácný pohár a pak ho „odhalí“. Tady nastává velká chvíle Judy. Přistupuje = „vajigaš“ - k Josefovi a nabízí se jako otrok za nebohého Benjamína. To je chvíle zlomu, ve které už Josef není schopen udržet své emoce. Pošle všechny pryč a zůstává sám se svými bratry.

To už je dospělý, spravedlivý muž – Josef hacadik, ne ten parádivý mládeneček. Nechce své bratry ponížit před svědky, aby se dozvěděli, že ho kdysi ostudně prodali do otroctví. „Já jsem Josef! Skutečně můj otec ještě žije?“ (Berešit 45,3) Jakoby ze samé radosti se ptá znovu na to, co už mu bratři před chvílí sami řekli. Toldot Jichak to vysvětluje tak, že se v tom chtěl ujistit, protože si mohl myslet, že mu to bratři říkají jenom ze strachu, že se jim teď pomstí. Protože i takový Ezau nechtěl Jákobovi ublížit, dokud žil jejich společný otec Izák, aby ho nezarmoutil. Tím spíš by jim nechtěl ublížit Josef, to je přece jen jiná liga než Ezau … Rabi Isserl v tom zopakovaném dotazu vidí takový Josefův povzdech: „Má můj otec ještě dar proroctví? Kdyby ano, nevěděl by, že jsem naživu?“

Příběh o Josefovi a jeho bratrech a nakonec i o jejich otci je jako z učebnice rodinné psychologie. Však to taky midraše patřičně rozebírají. Bratři Josefa prodali a pak si vzájemně slíbili, že to otci nikdy neprozradí. Šli a otci zalhali, že ho roztrhala divá zvěř. Když se o setkání bratrů s Josefem píše, že „s ním jeho bratři potom mluvili“ (Berešit 45,15), podle midraše ho prosili, aby o tom neříkal Jákobovi, že ho prodali. Báli se, aby je neproklel. Ramban píše, na základě textu parašat Vajechi, že se to Jákob skutečně nedozvěděl do konce svého života, nikdy. A z toho se dá usuzovat, že i sám Josef se potom musel nějak podílet na jejich lži, když pak mluvil se svým otcem. A musela to být ta nejmilosrdnější lež, jakou si můžeme představit. Nechtěl svému starému otci způsobit bolest, dovedl si představit, jaké zklamání by mu přinesla tahle zpráva o chování jeho synů. Je to velký paradox – mládenec Josef přinášel otci o svých bratrech zlé zprávy, možná i trochu přehnaně zlé. A teď přinášel Josef svému otci o svých bratrech zprávy dobré, přehnaně dobré. Jakoby se ty věci srovnávaly.

I „do faraonova domu se donesla zpráva: „Přišli Josefovi bratři.“ Bylo to milé faraónovi i jeho služebníkům.“ (Berešit 45,16) Bylo to pochopitelné, Josef pro ně byl dosud takovou záhadou. Znali ho jen jako služebníka a nic bližšího o něm vlastně nevěděli. Najednou vidí, že má pozoruhodné bratry a znamenitého otce. O rodinné historii naštěstí nic bližšího nevěděli a Josef byl tím pravým spravedlivým, který celou situaci správně chápal jako jedno velké Boží dílo a prozřetelnost. Přitom díky bratrům prožil otroctví a v něm i žalář. Ale on nežil nějakou sebelítostí, i když by na ni měl nárok jako málokdo. Místo toho měl Josef největší starost, aby se bratři vůbec nestrachovali, že by jim to teď chěl všechno vrátit. Naopak, všechny podaroval a radoval se společně s nimi.

Je tam i pár podrobností: „Všem jim dal sváteční pláště, Benjamínovi však dal tři sta šekelů stříbra a pět svátečních plášťů“. (Berešit 45,22) Proč zase nějaké rozdíly mezi bratry? Sváteční pláště jim dal proto, že si svoje ze žalu nad Benjamínem roztrhli. Jasně. Ale Benjamín nebyl u toho, když ho prodali, takže Benjamín dostal 300 šekelů stříbra, oni nic. Za pomluvu byla totiž taxa 100 šekelů, a Josef měl na triku tři pomluvy bratrů. Kdyby ho neprodali, vyplatil by je stejně. A těch pět plášťů pro Benjamína? Jeden dostal jako všichni ostatní, druhý proto, že měl s Josefem stejného otce i matku, třetí za to, že Josef umístil ten „kradený“ pohár do jeho zavazadla, a poslední dva pláště - protože mu Josef dlužil dvojnásobek – jako pokutu za krádež – za to, že před všemi oznámil, že je zloděj. Tak to aspoň vysvětlují naši moudří. Zkrátka, nečekejte od života nějaký utopický komunismus, vždycky má někdo víc a jiný míň – a někdy třeba jen proto, že u něčeho byl, nebo naopak nebyl.

Dále v dnešním textu čteme: „Josef jim podle faraónova příkazu vydal povozy a dal jim zásobu potravy na cestu“ (Berešit 45,21) Poslal jim i určité znamení Jákobovi, že je skutečně tím Josefem, kterého dávno oželel. Jákob si totiž, stejně jako Josef, jeho syn, dobře pamatoval jejich poslední rozmluvu – než ho poslal za jeho bratry. Učil ho, jak je důležité vyprovázet hosta. To má totiž chránit hosta před lupiči. I Tóra v této souvislosti nařizuje, že když je na cestě nalezeno tělo zabitého muže, lidé z města, které je nejblíž místu nálezu, musí obětovat tele jako smírčí oběť. Přitom musí říci: „Neprolili jsme krev tohoto muže, protože jsme ho doprovodili a dali mu chléb na cestu.“ A nyní tu verš říká: „Josef jim dal vozy (= agalot). Slovo „agalot“ je plurálem nejen pro slovo „agala“= vůz, ale také pro slovo „egla“ (= tele, v narážce na tzv. „egla arufa“ - viz výše zmíněné přikázáni o obětovaném teleti). Tím, že Josef poslal Jákobovi „agalot“, dal Josef svému duchovně vnímajícímu otci jemné, ale nepochybné ujištění o své identitě – protože tato oběť byla předmětem jejich posledního rozhovoru těsně před jejich odloučením.

Proto můžeme v Tóře nejprve číst, že když Jákobovy děti řekly, že je Josef naživu, „jeho srdce ochablo“ (45,26). Zůstalo netečné, zdráhalo se uvěřit. Ale když ho upozornili na Josefovo znamení, které je dnes součástí Tóry, a které bylo tím posledním, které ho naučil, potom uvěřil a „duch jejich otce Jákoba ožil“ (Berešit 45,27).

Celé naše společenství, naše obec, je takovou rodinou, tu horší, tu lepší, prostě „mišpoche“. Kéž bychom uměli svůj životní příběh chápat tak jako Josef, jako jednu velkou, povedenou Boží prozřetelnost. Neutápět se ve starých křivdách a hledět dopředu. Když hledat chyby, tak u sebe. Pojďme si dávat ta dobrá znamení, když naše srdce ochabne, aby znovu ožilo. Midraš Tanchuma píše, že to ochablé srdce uspalo v Jákobovi prorockého ducha a přitom byl jeho syn po celých dvaadvacet let jen pět dní cesty od něj a on o něm neměl ani ponětí. I my k sobě můžeme mít blíž, v Josefovi pro to máme skvělý příklad.

Umělé přerušení těhotenství a halacha

 Je těžko pochopitelné sledovat, jak se v civilizovaných zemích-USA, Polsku, Slovensku a dalších rozjela zcela vážně míněná diskuze o zákazu potratů a v USA a v Polsku s již zcela konkrétními důsledky. Tak se podíváme na to, co si o tomhle problému myslí židovská tradice.

Na rozdíl o katolíků si židé nemyslí, že plod je plnohodnotným člověkem už v děloze a opírají se o pasáž z Exodu (Šemot 21:22-23), která jasně říká, že pokud při rvačce dvou mužů jeden strčí do těhotné ženy a ona potratí, ale sama újmu neutrpí, pak viník zaplatí jejímu muži odškodné. Pokud by ovšem žena zemřela, platí život za život. Z této pasáže je naprosto zřejmé, že plod v děloze nemá stejný statut jako jeho matka.  Mišna Ohalot 7:6 zase jasně říká, že pokud porod nepostupuje a ohrožuje ženu na životě, pak je plod v děloze rozřezán, protože její život má přednost, pouze pokud již větší část dítěte z dělohy vyšla, nesmí být dítěti ublíženo, protože už  máme dva jedince se stejným právem na život. (V Tosefta Jevamot 9:9 je místo "větší část dítěte" uvedená "hlava dítěte").

V dalších komentářích se pak řeší, zda je plod, který ohrožuje matku na životě rodef (ten kdo jiného pronásleduje s úmyslem ho zabít a koho máme zabít, abychom zachránili život pronásledovaného). Podle Rašiho plod není samostatná živá bytost a jeho zabití není vražda, ale není označen jako rodef. Podle Maimonida je plod ohrožující život matky rodef a v takovém (ale pouze takovém) případě je možné ho zabít.

Z těchto dvou halachických názorů se odvíjí současné odpovědi na otázky spojené s potratem-v jakých situacích je potrat legitimní volbou nebo nutností. Zda se počítá jen fyzické ohrožení ženy, nebo i vážné psychické problémy. Zda je možné do úvah zahrnout i ohrožení vývoje dalších dětí, které už žena má (například pokud další těhotenství rychle následuje po porodu a hrozí, že žena nebude moci kojit už narozené dítě). A co v případě, že je plod velmi vážně poškozen? Co když žena otěhotněla po mimomanželském styku (a dítě tedy bude mamzer) nebo byla znásilněna?

Všechny židovské denominace se shodují na tom, že potrat by neměl být brán na lehkou váhu a neměl by být prováděn jen proto, že se ženě těhotenství zrovna nehodí (tím spíš, že dnes jsou dostupné, nebo by alespoň měly být dostupné různé formy antikoncepce a také sexuální osvěta). Nikdo také nezpochybňuje potrat v případě fyzického ohrožení života nebo zdraví matky, v případě duševních problémů je to variabilní, ne všichni rabíni chápou třeba ochromující úzkost a depresi z toho, že se ženě narodí vážně postižené dítě jako legitimní důvod. Je také potřeba říci, že zatímco publikovaná ortodoxní responsa jsou často velmi rigidní, jednotlivé psakim (psak je halachické rozhodnutí v konkrétním případě) jsou často mnohem benevolentnější, leč nejsou publikovány (protože rabíni, kteří je vydávají, mají strach, aby si pak podle nich lidé nerozhodovali sami bez důkladné znalosti problému a uvážení všech okolností). V ortodoxní komunitě je pak známo, který posek dokáže dát benevolentnější psak. To mimochodem není vůbec nic problematického, protože aby byl posek schopný dát enevolentnější rozhodnutí, musí být skutečným odborníkem na daný problém. Zakazovat umí kde kdo.

Liberální potratové zákony, jak je známe z většiny zemí v Evropě (limitace, do kdy je možné provést potrat "na přání" a do kdy z medicínských důvodů) jsou zárukou, že tuto možnost bude mít každá žena, která jej bude potřebovat. Na druhou stranu by ale mělo být vynakládáno nemalé úsilí na to, aby se ženy co nejméně dostávaly do situace, kdy je pro ně velmi problematické přivést na svět dítě. Tedy co nejlepší dostupnost antikoncepce a vzdělání. V ideálním světě by k potratům docházelo skutečně jen z vážných medicínských důvodů. Ale k tomuto ideálu se nedá propracovat tvrdými zákazy bez osvěty a malou dostupností antikoncepce jako v Polsku a USA. 

A nějaké zdroje:

Svědectví ortodoxních žen se zkušeností s potratem v USA, Velké Británii a v Izraeli -vřele doporučuji přečíst, jsou to silné příběhy a jasně demonstrují schopnost ortodoxních rabínů brát v potaz otázky psychického utrpení stejně jako toho fyzického.

Konzervativní responsum z roku 1983

Konzervativní responsum Isaaca Kleina

Liberální responsum

Veselé svátky?

 Včera probublala internety zpráva o publikované a vzápětí stažené směrnici o inkluzivní komunikaci. Samozřejmě s bombastickými titulky stylu "EU chce zrušit Vánoce". Směrnici jsem nečetla a nebudu ji tedy komentovat, protože na články tohoto typu se nedá spolehnout, že si z toho novináři nevyzobali jen to, co se jim hodilo do krámu.

Hned na začátek chci říct, že nemám proti inkluzi vůbec nic, naopak si myslím, že je nesmírně důležitá, abychom tady spolu všichni mohli žít v míru a porozumění. Ale to neznamená, že jsem pro každou blbinu, na kterou se nalepí nálepka "inkluze". Inkluze není nic jiného než zahrnutí někoho, kdo se odlišuje, do většiny. Tak, aby se dotyčný necítil jako ousider. K tomu zahrnutí musí většina vynaložit nějaké úsilí a hledat způsob, jak to udělat, aby byli všichni spokojení a ve výsledku to přineslo prospěch všem.

Asi se shodneme, že provádět inkluzi ve školství stylem, že dám do jedné třídy žáka extrémně nadaného, průměrného a s problémy, pak je všechny nějak "zprůměrovat" a snažit se je všechny nacpat do toho "průměru" nepovede k ničemu dobrému-ten nadaný bude nudou ohryzávat penál, ten s problémy stejně nebude stíhat a bude frustrovaný a ten průměrný bude naštvaný, protože bude mít oprávněný pocit, že učitel věnuje neúměrně mnoho energie na zpacifikování nadaného a s problémy a na něj už nezbývá čas. Aby inkluze ve škole fungovala, musí mít učitel předpřipravené úkoly a aktivity navíc pro nadaného žáka, asistenta pro žáka s problémy a pak mu zbyde čas a energie i na průmerného žáka. Stojí to energii (na přípravu úkolů a aktivit navíc) a peníze na asistenta, ale žáci získají pro život neocenitelné zkušenosti s tím, že lidé jsou různí, mají různé potřeby a že je možné si navzájem pomáhat. Protože lidé, kteří jsou jiní než my, tady budou vždycky a je potřeba spolu nějak vyjít. A nejjednodušší je učit se to už v mateřské školce a pak ve škole.

A teď k tomu inkluzivnímu jazyku. Popřát někomu "Veselé svátky" namísto "Veselé Vánoce" a pak se plácat po rameni, jak jsem inkluzivní, je totální intelektuální lenost. Ano, někdy se sejdou Vánoce, Chanuka a třeba i nějaký muslimský svátek přibližně ve stejnou dobu. Když se to povede, může být přání "Veselé svátky" na místě. Ale letos, až mi za dva týdny někdo popřeje "Veselé svátky", tak prostě bude mimo. Protože tou dobou nebudou žádné "svátky", ale jeden svátek-Vánoce. Nedá se svítit, inkluze vyžaduje určité úsilí a energii, pokud chci popřát někomu, kdo viditelně není křesťan, veselé svátky, musím si zjistit, kdy nějaký svátek slaví. Takže co se mě týče-přát někomu, kdo viditelně není křesťan "Veselé Vánoce" je ignoratství. Přát "Veselé svátky", když vím, že se to zrovna sešlo, proč ne. Přát "Veselé Vánoce" někomu, kdo viditelně nenosí znaky svého náboženství a o kom nevím, jakého vyznání je, proč ne, Evropa je většinově křesťanská, pravděpodobnost, že dotyčný Vánoce slaví je vysoká a pokud viditelně neukazuje svoje náboženství, pak ho takové přání patrně neurazí. A pokud chci být opravdu inkluzivní-tak se zeptám "Slavíte Vánoce?". 

Aby inkluze fungovala, musí být založena na zájmu o potřeby a možnosti toho druhého (a samozřejmě vědomí potřeb  a možností vlastních). Je to o dost pracnější, než pokusy o "zglajchšaltování", ale odměnou je nám poznání, jak ten druhý žije, co je pro něj důležité, co slaví. Poznání, že ten druhý je v mnohém jiný, ale ve spoustě věcí úplně stejný.