Ve dnešní paraše Vajechi se loučíme s první knihou Mojžíšovou – s Berešit. Ale ne jen s ní. Také se loučíme s Jákobem. A Jákob se loučí se svými dětmi, protože nadešel jeho čas a on umírá. Odehrává se to všechno v Egyptě a kolem něj se shromáždí jeho potomci, aby jim požehnal. Docela dobře si dovedu představit, jaké to je- být na hranici života a smrti a chtít sdělit těm nejbližším to nejpodstatnější. Jákob dobře zná svoje děti, jejich dobré i špatné vlastnosti. Chce jim naposledy posloužit, říct jim jednotlivě, na co by si právě oni měli dát pozor, nebo co je jejich potenciál, který by mohli a měli ve svém životě využít.
Poslechněme si, co říká Jákob v této chvíli například svému synovi Jisacharovi: „Jisachar je kostnatý osel, odpočívající mezi dvěma břemeny. Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.“ (Ber. 49,15)
Abychom lépe pochopili tohleto „oslí“ požehnání, řeknu vám nejprve opět jeden chasidský příběh. Reb Jicchak z Vorki, když byl mladým mužem, byl celkem bohatý člověk a jezdíval za slavným rebem Jicchakem, Choze (Vidoucím) z Lublinu. Při jedné takové návštěvě Choze řekl: „Pokud by se naskytla rozumná možnost přijmout zaměstnání jako učitel, bylo by dobrým nápadem to přijmout.“
Reb Jicchak si byl jistý, že se Choze spletl a ve skutečnosti měl na mysli jinou osobu. Proč by měl majetný člověk, jakým je on sám, mít zájem o hubený plat melameda? Z úcty k rebemu si nechal tyto své myšlenky jen pro sebe. Potom, co se rozloučili, šel do rebeho bejt midraš.
O chvíli později jeden vesničan z blízkého Ternigradu oslovil Chozeho a hořce se rozplakal. Jeho synové vyrůstali jako hrubiáni, protože jim chyběl dobrý učitel. Byl ochoten zaplatit, co by bylo požadováno, jen kdyby měl svědomitého učitele pro své chlapce. „Pokud můžete zaplatit 40 zlatých rublů“, řekl Vidoucí, „pak bych ti poradil, ať si najmeš mladého muže, který právě teď opustil tuto místnost, a tvoji synové, dá-li Bůh, budou mít dobré výsledky při studiu.
Vesničan vyšel ven, našel reb Jicchaka a řekl mu, že je pro něj přijatelné zaplatit za něj částku, kterou stanovil rebe – za předpokladu, že s ním hned pojede. Reb Jicchak si už teď byl jistý, že rebe nemluvil jen tak, obecně, ale měl na mysli jeho. Co ale stále nechápal, bylo to, co asi přimělo Chozeho, aby na něj tlačil kvůli tomu, aby se stal učitelem. Přesto však bez váhání souhlasil. Před odjezdem se mu ještě podařilo napsat své ženě, aby vysvětlil, proč se ještě nevrátil domů. Po několika dnech dostal její odpověď: jednal podle ní moudře, když přijal toto skromné jmenování, protože Francouzi tenkrát byli ve válce s Ruskem. Francouzští vojáci pochodovali přes jejich město a vyrabovali veškerý jejich majetek. Reb Jicchak tedy začal učit Chumaš (Tóru) syny toho vesničana. Jejich myšlení bylo jakoby zatuhlé, nechápali ani slovo. Velice rozmrzelý reb Jicchak cestoval do Lublinu, aby řekl Chozemu o svých potížích.
„Modlete se za ně“, poradil Choze. Začal to tedy dělat a od té doby byl znát v jeho práci stabilní pokrok. Nyní už se v té vesničce pravidelně scházel k modlitbám minjan deseti mužů. Jednou se ale stalo, že se jeden z nich odmítl připojit k ostatním kvůli stížnosti, kterou měl vůči jednomu z nich. Jeden z dalších vesničanů k tomu poznamenal: „Tóra říká: ´Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.´ (Ber. 49,15)- to znamená, že pokud člověk chápe, že klid a pokoj je dobrá věc, pak je ochoten něco snést, protože ten, kdo nese všechny rány osudu s klidem a nikdy není naštvaný na druhého – má mír.“
Když reb Jicchakovi jeho učitelská smlouva vypršela, šel za Chozem. Ten se ho vyptával, jestli tam na vesnici se za ten čas od někoho něco naučil, nějakou moudrost, postřeh z Tóry. Reb Jicchak si vzpomněl právě na ten vesničanův postřeh o trpělivosti a klidu, pokoji, který je dobrý. Zopakoval to rebemu, který na to řekl: „Je-li tomu tak, pak jsi slyšel hodně.“
I po letech, když reb Jicchak už byl proslulým rabínem, a líčil tuto příhodu, uzavřel ji tak: „Brzy potom, co se tohle stalo, jsem opět zbohatnul a tak jsem plat melameda mohl rozdat. A co se týká postřehu toho vesničana o pokoji a trpělivosti – je to tak, že na tom dodnes pracuji.“
Symbolika osla je prostá. Představuje člověka, na kterého se dá hodně naložit. Dělá takovou tu černou práci, která není tak vidět, ale je potřebná. Není oslavován, ale je potřebný. Osel má ale i zvláštní povahu, stejně jako mezek. Když se „zasekne“, urazí, nebo není podle vlastního mínění doceněn, rozkročí se na místě a nikdo s ním nehne. Každý pokus mu domlouvat je předem odsouzen k nezdaru. V tu chvíli vnímá jen sám sebe a své dotčené já. Tímhle si asi někdy prošel každý z nás a já nejsem výjimkou. Čím kratší je ale ta pauza uraženosti, tím lépe. Hodnota osla je v tom, že něco unese, a ne že dělá potíže. Co s takovým oslem? Snad na něj jedině přenést požehnání, které patřilo Jisacharovi, aby se mu otevřely oči a on viděl to, co Jisachar: „Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení.“ Změna záleží jen na Jisacharovi, odehrává se v jeho nitru- jestli se dokáže odpoutat od svého já a uvědomit si hodnotu pokoje. A pak podle toho jednat, něco unést.
Poslechněme si, co říká Jákob v této chvíli například svému synovi Jisacharovi: „Jisachar je kostnatý osel, odpočívající mezi dvěma břemeny. Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.“ (Ber. 49,15)
Abychom lépe pochopili tohleto „oslí“ požehnání, řeknu vám nejprve opět jeden chasidský příběh. Reb Jicchak z Vorki, když byl mladým mužem, byl celkem bohatý člověk a jezdíval za slavným rebem Jicchakem, Choze (Vidoucím) z Lublinu. Při jedné takové návštěvě Choze řekl: „Pokud by se naskytla rozumná možnost přijmout zaměstnání jako učitel, bylo by dobrým nápadem to přijmout.“
Reb Jicchak si byl jistý, že se Choze spletl a ve skutečnosti měl na mysli jinou osobu. Proč by měl majetný člověk, jakým je on sám, mít zájem o hubený plat melameda? Z úcty k rebemu si nechal tyto své myšlenky jen pro sebe. Potom, co se rozloučili, šel do rebeho bejt midraš.
O chvíli později jeden vesničan z blízkého Ternigradu oslovil Chozeho a hořce se rozplakal. Jeho synové vyrůstali jako hrubiáni, protože jim chyběl dobrý učitel. Byl ochoten zaplatit, co by bylo požadováno, jen kdyby měl svědomitého učitele pro své chlapce. „Pokud můžete zaplatit 40 zlatých rublů“, řekl Vidoucí, „pak bych ti poradil, ať si najmeš mladého muže, který právě teď opustil tuto místnost, a tvoji synové, dá-li Bůh, budou mít dobré výsledky při studiu.
Vesničan vyšel ven, našel reb Jicchaka a řekl mu, že je pro něj přijatelné zaplatit za něj částku, kterou stanovil rebe – za předpokladu, že s ním hned pojede. Reb Jicchak si už teď byl jistý, že rebe nemluvil jen tak, obecně, ale měl na mysli jeho. Co ale stále nechápal, bylo to, co asi přimělo Chozeho, aby na něj tlačil kvůli tomu, aby se stal učitelem. Přesto však bez váhání souhlasil. Před odjezdem se mu ještě podařilo napsat své ženě, aby vysvětlil, proč se ještě nevrátil domů. Po několika dnech dostal její odpověď: jednal podle ní moudře, když přijal toto skromné jmenování, protože Francouzi tenkrát byli ve válce s Ruskem. Francouzští vojáci pochodovali přes jejich město a vyrabovali veškerý jejich majetek. Reb Jicchak tedy začal učit Chumaš (Tóru) syny toho vesničana. Jejich myšlení bylo jakoby zatuhlé, nechápali ani slovo. Velice rozmrzelý reb Jicchak cestoval do Lublinu, aby řekl Chozemu o svých potížích.
„Modlete se za ně“, poradil Choze. Začal to tedy dělat a od té doby byl znát v jeho práci stabilní pokrok. Nyní už se v té vesničce pravidelně scházel k modlitbám minjan deseti mužů. Jednou se ale stalo, že se jeden z nich odmítl připojit k ostatním kvůli stížnosti, kterou měl vůči jednomu z nich. Jeden z dalších vesničanů k tomu poznamenal: „Tóra říká: ´Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.´ (Ber. 49,15)- to znamená, že pokud člověk chápe, že klid a pokoj je dobrá věc, pak je ochoten něco snést, protože ten, kdo nese všechny rány osudu s klidem a nikdy není naštvaný na druhého – má mír.“
Když reb Jicchakovi jeho učitelská smlouva vypršela, šel za Chozem. Ten se ho vyptával, jestli tam na vesnici se za ten čas od někoho něco naučil, nějakou moudrost, postřeh z Tóry. Reb Jicchak si vzpomněl právě na ten vesničanův postřeh o trpělivosti a klidu, pokoji, který je dobrý. Zopakoval to rebemu, který na to řekl: „Je-li tomu tak, pak jsi slyšel hodně.“
I po letech, když reb Jicchak už byl proslulým rabínem, a líčil tuto příhodu, uzavřel ji tak: „Brzy potom, co se tohle stalo, jsem opět zbohatnul a tak jsem plat melameda mohl rozdat. A co se týká postřehu toho vesničana o pokoji a trpělivosti – je to tak, že na tom dodnes pracuji.“
Symbolika osla je prostá. Představuje člověka, na kterého se dá hodně naložit. Dělá takovou tu černou práci, která není tak vidět, ale je potřebná. Není oslavován, ale je potřebný. Osel má ale i zvláštní povahu, stejně jako mezek. Když se „zasekne“, urazí, nebo není podle vlastního mínění doceněn, rozkročí se na místě a nikdo s ním nehne. Každý pokus mu domlouvat je předem odsouzen k nezdaru. V tu chvíli vnímá jen sám sebe a své dotčené já. Tímhle si asi někdy prošel každý z nás a já nejsem výjimkou. Čím kratší je ale ta pauza uraženosti, tím lépe. Hodnota osla je v tom, že něco unese, a ne že dělá potíže. Co s takovým oslem? Snad na něj jedině přenést požehnání, které patřilo Jisacharovi, aby se mu otevřely oči a on viděl to, co Jisachar: „Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení.“ Změna záleží jen na Jisacharovi, odehrává se v jeho nitru- jestli se dokáže odpoutat od svého já a uvědomit si hodnotu pokoje. A pak podle toho jednat, něco unést.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire