Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17-17,16)

Parašat Bešalach v knize Šemot, II. Knize Mojžíšově, je nabita úžasným a často až zázračným dějem. Izraelci prchají ze země otroctví, z Egypta. Přestože je faraonovo vojsko pronásleduje, suchou nohou překračují Rákosové moře, ve kterém naopak utone faraonovo vojsko. Sotva si Izraelci zapějí píseň chvály Hospodinovi, za chvíli už je čekají problémy: hlad, žízeň, nepřátelé. Skuhrají, nadávají Mojžíšovi, ale Hospodin je neustále zachraňuje.

  Často se tato část Tóry popisuje jako vznik národa, kdy tady z pouhé rodiny vzniká celé společenství národa, který se stále učí věřit Hospodinu a žít podle jeho přikázání. A tohle vyučování se zase přirovnává k vývoji jednotlivce. Přechod moře se líčí jako takový porod, po kterém je tu malé dítě, které pořád křičí a vnímá jen sebe. Než se naučí vidět víc, než dospěje, než bude samo schopné převzít zodpovědnost a přitom stále neztratit víru. Ty židovské dějiny jsou často tak dramatické, že je někdy aspoň troška víry opravdu zapotřebí.

  Nedávno jsem si překládal midraš, který popisuje to zázračné rozdělení moře. Nevím, v jak těžké době sepisovali autoři tenhle midraš, ale každopádně samotný popis Tóry jim připadal ještě tak málo zázračný, že si ještě přisadili. Moře podle nich udělalo hned deset zázraků: za prvé - moře se rozdělilo; za druhé – vody byly jako jeskyně, která chránila celý Izrael, s vodou nad hlavou a na obou stranách; za třetí – země pod nimi byla suchá a tvrdá, takže si ani neušpinili nohy v blátě; za čtvrté, když Egypťané postupovali za nimi, země se zase rozbahnila a oni se v ní utopili; za páté – voda ztuhla; za šesté, voda neztuhla jako jedna celistvá skála, ale spíše na mnoha místech ztvrdla jako oblázky; za sedmé – voda se rozdělila na dvanáct tunelů, takže každé pokolení mělo svou vlastní cestu; za osmé – voda byla čistá jako sklo, takže každý kmen viděl i ty ostatní, kráčející poblíž; za deváté – voda z moře se stala sladkou, takže ji Židé mohli pít. Když se chtěli napít vody, ztuhlá hmota se stala kapalinou a když skončili, hned zase ztvrdla, aby se jim nenamočily nohy. A posledním, desátým zázrakem mělo být to, že pouze jedna třetina vody na povrchu ztvrdla. Kdyby celé moře až do dna ztuhlo, vznikla by tam velká jáma a bylo by těžké slézt dolů a zase se vyškrábat nahoru. A jako takovou třešničkou na dortu pak bylo podle rabi Bechaje to, že Hospodin nechal v moři vyrůst mnoho druhů ovoce. Takže když dítě zaplakalo, jeho matka mu mohla hned podat právě utržené jablíčko, nebo granátové jablko. No, pěkná představa, taková procházka růžovým sadem. Těžko říct, jestli čtenáře ve své době utěšila, nebo mu pomohla k ještě větším depresím, že právě jeho takové štěstí nepotkalo.

  My se dneska takhle těšíme představou, že celá ta covidová rána jako mávnutím kouzelného proutku zmizí, jako kdyby ani nikdy nebyla a všechno bude jako dříve. Celé to divné období už trvá dlouho, lidé umírají a chudnou, křičí na sebe, jako by tím mohli celou situaci a tuhle novodobou ránu popřít.

  V dnešní paraše je ještě jeden verš, který midraše rozebírají. Ten zní tak: „A ačkoli synové Izraele vyšli z Egypta ozbrojeni, vedl Bůh lid oklikou cestou pouští Rákosového moře.“ (Šemot 13,18). Dovídáme se tu, že Izraelci odešli jako bojovníci, i když neměli potřebu jít do války, protože Bůh bojoval proti Egypťanům za ně. Ukazuje nám to ale, že člověk nemá nic podcenit a sám za sebe má udělat všechno, co jen může. A teprve pak mu Bůh pomůže, tak, jak se o tom píše v knize Přísloví: „Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina.“ (Mišlej 21,31)

  Midraš říká, že slovo „chamušim“ (=ozbrojený), lze taky přeložit jako „jedna pětina“ (od chameš= pět). Jen pětina lidí opustila Egypt, zatímco čtyři pětiny zemřely během rány temnoty, protože nechtěly Egypt opustit. A proč zemřeli během této konkrétní rány? Aby Egypťané neviděli, co se jim stalo a neřekli: „Jsou potrestáni jako my.“ Dalším vysvětlením je, že slovo „chamušim“ se vztahuje k padesáti. Opustili Egypt, aby o padesát dní později získali Tóru. Mezi Pesachem a Šavuot je padesát dní.

  Asi už tušíte, co vám tím chci říci: Můžeme celou dnešní situaci prostě popřít, dělat, že neexistuje a zůstávat v temnotě. Můžeme taky jen křičet a egoisticky upozorňovat jenom na sebe, nemyslet na jiné – jako malé dítě. A nebo se můžeme chovat dospěle, jako zodpovědný člen širší společnosti sám za sebe udělat maximum pro ochranu sebe i druhých a pro boj s tímhle nesnadným soupeřem. A pak můžeme s vírou očekávat, že Hospodin převezme tohoto našeho koně, vystrojeného k boji, a vítězství vybojuje. Snad už to bude v tomto roce, záleží i na nás.