Dnešní parašat Mišpatim není žádnou klasickou literaturou, ale jak už název napovídá, je to velký výčet přikázání – mišpatim (je to množné číslo od toho slova mišpat). A úplně přesně to vypočítává knížka Tarjag micvot, která uvádí přikázání podle toho, jak po sobě v textu Tóry a v jednotlivých parašách následují. Takže v této paraše jsou to micvot od pořadového čísla 42 až po 94, čili hned 53 micvot v jediném týdnu, z celkového počtu 613 přikázání. Takže to je opravdu speciální, velmi zvláštní paraša.
Následuje po paraše Jitro, ve které Izraelci stojí pod horou Sínaj, na které Mojžíš přebírá od Hospodina veškeré ty podstatné instrukce, počínaje Desaterem a ustanovením o oltáři. Ta dnešní paraša na to navazuje. Mojžíš dál lidu tlumočí: „Veele ha mišpatim…“ = „A toto jsou zákony…“ které jim předložíš. Kdekoli v Tóře se objevuje slovo „ele“ = „tyto“, znamená to uzavření předtím uvedených výroků a začíná se mluvit o úplně jiných věcech. Ale když Tóra říká: „veele“, pak dodává něco k těm věcem dříve uvedeným. Ta slova nám tedy mají říci: stejně tak, jako dříve uvedené Desatero, předané na Sínaji, tak úplně stejně i tato přikázání, která nám teď chce Tóra představit, jsou ze Sínaje. Mají stejnou hodnotu, stejnou závaznost, jsou to všechno Boží instrukce pro náš život.
A teď přichází ten paradox. Tahle paraša má být civilním i trestním právem národa, má představit zásady a podmínky práva a humanity, které budou regulovat mezilidské vztahy uvnitř vyvoleného národa. Člověk právem očekává něco úžasného a vznešeného. Ale čím se tu začíná? Něčím, co by nikdo nečekal od národa, který teprve nedávno opustil po tolika letech egyptské otroctví. K neuvěření, čteme tu jako první věc podmínky toho, „Když koupíš hebrejského otroka…“ (Šemot 21,2) Ufff, tak to je nadělení. Copak nemá svoboda tu hodnotu, jak jsme si doteď mysleli? Vždyť i o pár veršů dál se píše o otrokovi, kterému jeho služba vypršela. Mohl by odejít jako svobodný člověk, ale ten jouda si zamiloval svého pána a tak chce mermomocí zůstat u svých otrockých jistot. O takovém otroku se píše: „jeho pán ho přivede k soudu a postaví ho ke dveřím nebo k veřeji a propíchne mu ucho šídlem a on mu bude otrokem až do jubilejního roku.“ (Šemot 21,6) Je to vlastně takové veřejné zesměšnění takového člověka, který si neváží vlastní svobody. A proč se děje zrovna takovým způsobem? Když hebrejský otrok odmítá svobodu, je mu propíchnuto ucho. Ucho proto, že jeho ucho slyšelo Boha říkat na hoře Sínaj, že Izrael je jeho služebníkem a nesmí sloužit nikomu jinému – a přesto se tento člověk rozhodl zůstat otrokem. A proč se to probodení provádí u dveří? Veřeje dveří svědčily v Egyptě. Bůh dohlížel na dveře Židů v noci, kdy udeřil na prvorozené v Egyptě. A právě oné noci nás Bůh prohlásil za své služebníky.
Píše se, že „jeho pán mu probodne ucho“ (21,6). Tento úkon mu musí provést sám jeho pán, nikoho jiného tím nemůže pověřit. A ten jeho pán, kterého si měl tak zamilovat, mu musí způsobit takové ponížení. Je to drsné slovo pro všechny takové ty lokajské dušičky. Ocenění nedojdou, spíš naopak.
A proč se tu píše „hebrejský otrok“ a ne spíše izraelský? Protože Izrael je hodnotnější jméno, Židé se tak nazývali potom, co je Bůh propustil z egyptského otroctví, aby mu sloužili a přijali Tóru. Ale když byli zotročeni v Egyptě, říkalo se jim Hebrejci, jak se říká „Bůh Hebrejů“ (Šemot 3,18). Někdo, kdo se prodává do otroctví, je přirovnáván k egyptským Židům, a tak se mu říká Hebrejec.
A proč mu vytečou kapky krve z ucha? Protože odmítl vzpomínku na krev, kterou byly postříkány veřeje dveří, když Bůh osvobodil naše předky z otroctví. Midraš píše: Bůh říká: „Otevřel jsem mu dveře po šesti letech otroctví, a on jimi nechce projít!“ Proto se to probodnutí provádí u dveří. Pro vysvětlení – vždycky po šesti letech docházelo k propuštění z otroctví, stejně tak, jako po šesti dnech přichází šabat jako den odpočinku. Navíc tu byl ještě ve hře jubilejní rok- padesátý, po těch sedmi šabatových letech.
Ale pořád je tu ta záhada, proč by vůbec mělo někoho napadnout kupovat hebrejského otroka? Když odhlédneme od dobových zvyklostí, ze kterých se ale Židé v mnohém vymykali, je tu alespoň jeden akceptovatelný důvod? A Ústní Tóra nám ho poskytuje. Společnost, kterou Židé vytvářeli na základě Božích instrukcí, měla být nejen svobodná, ale i spravedlivá. A Ústní Tóra říká, že se tento verš týkal otroka, který byl prodán prostřednictvím „bejt dinu“ – rabínského soudu, protože loupil a neměl peníze na splacení své krádeže. Svoboda má prostě svoje mantinely, není bezbřehá. Není na úkor druhého člověka. A když to někdo respektovat nechce, přichází trest, který má tu nerovnováhu zase napravit.
Ale není to likvidační ani pro toho zloděje, ani pro jeho rodinu. Ten, kdo si koupil hebrejského otroka, koupil si i starosti. Měl povinnost se postarat o jeho ženu a děti. A byla stanovena pravidla chování, která musel jeho pán dodržovat. Smyslem byla jak samotná fyzická náhrada škody, způsobená tím zlodějem, ale i náprava toho člověka. Proč by se tu jinak mluvilo o tom, že ten otrok by nechtěl opustit svého pána a ten pán, že by si chtěl znovu koupit otroka – zloděje? To by dávalo smysl jedině v tom případě, že by se ten zloděj napravil a za celou dobu svého otroctví by se něčeho takového už nedopustil. Takové dočasné otroctví dovedu v tomto případě pochopit i ocenit.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire