Parašat Truma ve II.Knize Mojžíšově je takovým popisem instrukcí, aby Izraelci věděli, jak mají postavit ten přenosný Chrám – miškan, včetně jeho vybavení. Jsou to všechno sdělení, které od Hospodina získal Mojžíš na hoře Sínaj. A protože jak ten přenosný Chrám, tak i oba Chrámy, které pak stály v Jeruzalémě, už spoustu let neexistují, tak měli zase naši komentátoři spoustu času k zamyšlení nad symbolikou Chrámu i jeho vybavení. A tak se s našimi moudrými můžeme těšit ze symbolů a smyslu všech těch věcí a nacházet si cestu k Bohu prostřednictvím jejich výkladu.
Paraša začíná takovou obvykle nepopulární výzvou ke sbírce: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraele, ať pro mne vyberou příspěvek, můj příspěvek vezměte od každého, kdo jej ze srdce dobrovolně odevzdá.“ (Šemot 25,1-2) Všechno, co má dobře fungovat, včetně manželství, se nemůže skládat jen ze sdílení společných krásných citů, ale je potřeba do toho vložit i spoustu obyčejné práce, námahy a výdajů… A pak se to může zúročit. Ten dobrý výsledek není samozřejmý.
Proč je právě tady ta výzva k příspěvku, po darování Tóry? Má nám to ukázat, že Boží duch spočívá na místě, kde se lidé učí Tóru a na místě lásky. Baal HaTurim píše, že ten obrat „vyberte mi dar“ znamená, že pokud se učíte Tóru, která byla dána na konci čtyřicátého dne Mojžíšovi na Sínaji, budete mít vy sami Boha. Jak na to přišel? Ten zájmenný sufix „li“, který znamená „mi“, „pro mne“ má v hebrejské abecedě číselnou hodnotu čtyřicet.
A Toldot Jicchak píše,že v těch slovech „vajikchu li“= „vyberou mi“ Bůh říká, že ta cedaka je stejná, jako by se zasnoubili s Bohem, stejně jako si ženich bere nevěstu jako dar. Proto je tam to slovo „brát“ a ne „dávat“, jak by se dalo čekat. Ve druhém verši se píše „můj příspěvek“ – jako by se jednalo o Boží peněženku a ne o tu naši. Co se tím chce říct? Snad se máme zamyslet nad tím, že jsme získali mnoho požehnání, které si dostatečně neuvědomujeme – máme vzdělání, práci, zdraví, rodinu… Neměli bychom se automaticky cítit tak majetnicky a pyšně, svoji vděčnost máme projevovat tím, že na těch „svých“ penězích nebudeme tak lpět a pomůžeme, kde je to zrovna potřeba.
O daru v dnešní paraše čteme: „Ašer jidvenu libo“ = „Kdo ze svého srdce dobrovolně odevzdá“. Už to dobře známe, motivace je to rozhodující. Ten kdo touží sám, srdečně a upřímně dát… Není to ohlížení se po ostatních – no, tak když i tenhle dal, no tak to musím chtě nechtě taky něco dát, achjo. A nebo z druhé strany je zase špatné ten svůj dar „prodat“- být viděn, povolat fotografy a aby u toho byla televize – všichni POZOR, sledujte, jak jsem ušlechtilý, doufám, že vám to neuniklo. Proto se tu v našem textu píše: „Pro MNE vyberou“. I v tomhle dávání mají být úmysly co nejčistší, bez ovací. Když někdo dává milodar, má to činit tak nenápadně, aby o tom věděl jen Bůh.
V dnešní covidové době mnoho lidí a povolání utrpělo velké ztráty. Malé obchody byly zavřené, umělci nemohli vystupovat. Za normálních okolností by se uživili hravě, chtěli pracovat, ale nemohli, nesměli. A hned se ukázalo, jací jsme. Někteří lidé to brali jako zadostiučinění svých ubohých dušiček a doslova se pásli na existenčních potížích těchto umělců, kterým předtím záviděli. A jiní se jim snažili pomoci tak, jak uměli. Vyrovnat se se ztrátou místa a jistot není tak jednoduché. Nedávno jsem v lese, kam chodím na houby, našel i bezdomovce, který tam i teď v zimě přebývá ve stanu. Mluvil jsem s ním, zdá se vyrovnaný, přežívá mimo společnost. Musel jsem na něj myslet, skutečně mu nechybíme, zažil zklamání a tak nějak to vzdal? Kdo ví. Nikdy není pozdě na nový začátek.
Pomoc může mít různou podobu, ale tou nejzákladnější je pro každého nasycení, jídlo. Proto mě v popisu miškanu zaujal i stůl: „Z akáciového dřeva mi zhotovíš stůl“ (Šemot,25,23). Bůh přikázal, aby ve Svatostánku postavili stůl, na který se položil chléb, který později jedl kněz. Říká se v midraši, že kousek toho chleba o velikosti cizrny by zasytil člověka. A někdy to je skutečně tak, že i zdánlivě nepatrná pomoc může působit zázračně.
Proč se stůl nazývá „šulchan“, což znamená odesílatel (ze slovního kořene ŠLCH- šin, lamed, chet = poslat)? Protože Bůh posílá své požehnání na stůl. Stůl měl být vyroben ze dřeva „šitim“ (akácie), což je akronym pro slova „šalom“ (mír), „tova“ (dobro), „ješua“ (spása) a „mechila“ (odpuštění). Všechna tato požehnání přicházejí prostřednictvím stolu. Stejné slovo se používá v souvislosti s archou a oltářem, protože také přinášejí světu požehnání. Stůl je tedy jako oltář v tom, že usmiřuje hřích – stejně jako oběť.
A na závěr toho dnešního povídání o nesobeckém dávání a o stolu: Ve Francii prý bylo kdysi zvykem vzít stůl cadika - spravedlivého člověka a použít ho na výrobu jeho rakve, aby se tak poukázalo na to, že člověk si na ten příští svět nevezme nic kromě milodarů, které uskutečnil jídlem na svém stole.
Paraša začíná takovou obvykle nepopulární výzvou ke sbírce: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraele, ať pro mne vyberou příspěvek, můj příspěvek vezměte od každého, kdo jej ze srdce dobrovolně odevzdá.“ (Šemot 25,1-2) Všechno, co má dobře fungovat, včetně manželství, se nemůže skládat jen ze sdílení společných krásných citů, ale je potřeba do toho vložit i spoustu obyčejné práce, námahy a výdajů… A pak se to může zúročit. Ten dobrý výsledek není samozřejmý.
Proč je právě tady ta výzva k příspěvku, po darování Tóry? Má nám to ukázat, že Boží duch spočívá na místě, kde se lidé učí Tóru a na místě lásky. Baal HaTurim píše, že ten obrat „vyberte mi dar“ znamená, že pokud se učíte Tóru, která byla dána na konci čtyřicátého dne Mojžíšovi na Sínaji, budete mít vy sami Boha. Jak na to přišel? Ten zájmenný sufix „li“, který znamená „mi“, „pro mne“ má v hebrejské abecedě číselnou hodnotu čtyřicet.
A Toldot Jicchak píše,že v těch slovech „vajikchu li“= „vyberou mi“ Bůh říká, že ta cedaka je stejná, jako by se zasnoubili s Bohem, stejně jako si ženich bere nevěstu jako dar. Proto je tam to slovo „brát“ a ne „dávat“, jak by se dalo čekat. Ve druhém verši se píše „můj příspěvek“ – jako by se jednalo o Boží peněženku a ne o tu naši. Co se tím chce říct? Snad se máme zamyslet nad tím, že jsme získali mnoho požehnání, které si dostatečně neuvědomujeme – máme vzdělání, práci, zdraví, rodinu… Neměli bychom se automaticky cítit tak majetnicky a pyšně, svoji vděčnost máme projevovat tím, že na těch „svých“ penězích nebudeme tak lpět a pomůžeme, kde je to zrovna potřeba.
O daru v dnešní paraše čteme: „Ašer jidvenu libo“ = „Kdo ze svého srdce dobrovolně odevzdá“. Už to dobře známe, motivace je to rozhodující. Ten kdo touží sám, srdečně a upřímně dát… Není to ohlížení se po ostatních – no, tak když i tenhle dal, no tak to musím chtě nechtě taky něco dát, achjo. A nebo z druhé strany je zase špatné ten svůj dar „prodat“- být viděn, povolat fotografy a aby u toho byla televize – všichni POZOR, sledujte, jak jsem ušlechtilý, doufám, že vám to neuniklo. Proto se tu v našem textu píše: „Pro MNE vyberou“. I v tomhle dávání mají být úmysly co nejčistší, bez ovací. Když někdo dává milodar, má to činit tak nenápadně, aby o tom věděl jen Bůh.
V dnešní covidové době mnoho lidí a povolání utrpělo velké ztráty. Malé obchody byly zavřené, umělci nemohli vystupovat. Za normálních okolností by se uživili hravě, chtěli pracovat, ale nemohli, nesměli. A hned se ukázalo, jací jsme. Někteří lidé to brali jako zadostiučinění svých ubohých dušiček a doslova se pásli na existenčních potížích těchto umělců, kterým předtím záviděli. A jiní se jim snažili pomoci tak, jak uměli. Vyrovnat se se ztrátou místa a jistot není tak jednoduché. Nedávno jsem v lese, kam chodím na houby, našel i bezdomovce, který tam i teď v zimě přebývá ve stanu. Mluvil jsem s ním, zdá se vyrovnaný, přežívá mimo společnost. Musel jsem na něj myslet, skutečně mu nechybíme, zažil zklamání a tak nějak to vzdal? Kdo ví. Nikdy není pozdě na nový začátek.
Pomoc může mít různou podobu, ale tou nejzákladnější je pro každého nasycení, jídlo. Proto mě v popisu miškanu zaujal i stůl: „Z akáciového dřeva mi zhotovíš stůl“ (Šemot,25,23). Bůh přikázal, aby ve Svatostánku postavili stůl, na který se položil chléb, který později jedl kněz. Říká se v midraši, že kousek toho chleba o velikosti cizrny by zasytil člověka. A někdy to je skutečně tak, že i zdánlivě nepatrná pomoc může působit zázračně.
Proč se stůl nazývá „šulchan“, což znamená odesílatel (ze slovního kořene ŠLCH- šin, lamed, chet = poslat)? Protože Bůh posílá své požehnání na stůl. Stůl měl být vyroben ze dřeva „šitim“ (akácie), což je akronym pro slova „šalom“ (mír), „tova“ (dobro), „ješua“ (spása) a „mechila“ (odpuštění). Všechna tato požehnání přicházejí prostřednictvím stolu. Stejné slovo se používá v souvislosti s archou a oltářem, protože také přinášejí světu požehnání. Stůl je tedy jako oltář v tom, že usmiřuje hřích – stejně jako oběť.
A na závěr toho dnešního povídání o nesobeckém dávání a o stolu: Ve Francii prý bylo kdysi zvykem vzít stůl cadika - spravedlivého člověka a použít ho na výrobu jeho rakve, aby se tak poukázalo na to, že člověk si na ten příští svět nevezme nic kromě milodarů, které uskutečnil jídlem na svém stole.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire