Rut: Tiša be-av: kniha Ejcha

Ve středu večer (29.7.2020) začíná nejsmutnější den židovského roku, devátý den měsíce av. Je spojen s celodenním půstem, zákazem příjemných věcí (stejně jako ve Dni smíření, Jom Kipur, mezi to patří například nošení kožené obuvi, tělesný styk, používání kosmetiky aj.) a truchlením. Dle židovské tradice se v tento den udály největší židovské katastrofy, mimo jiné zboření prvního i druhého Chrámu.

Čteme knihu Ejcha, jejíž titul se do češtiny překládá jako Pláč, někdy též Pláč Jeremiášův dle proroka, jemuž je přisuzováno autorství. Při mém loňském letním studiu na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě jsem se v jednom z absolvovaných kurzů se skvělou učitelkou Bex Stern Rosenblatt věnovala právě podrobnějšímu studiu této knihy. Musím přiznat, nebyla to jednoduchá záležitost, jak z hlediska jazykového (úžasně to usnadňovaly precizně připravené pracovní listy s hebrejsko-anglickým přepisem), tak z obsahového. U čtvrté části jsem se ze všech těch hrůzných věcí, které jsou v ní popisované, psychicky rozložila natolik, že jsem odmítla ve studiu dál pokračovat – podržela mě Ruth, moje parťačka v chevrutě, díky které jsem nakonec byla schopna studium dokončit. Z tohoto hlediska si nedovedu představit jinou část Tanachu, která by nás lépe převedla do té pravé truchlivé nálady...

Podotýkám, že jsme se soutředili výhradně na originální text Ejcha bez ohledu na četné rabínské výklady a midraše.

Tetragrammaton překládám v češtině zavedeným výrazem Hospodin; překlady, není-li uvedeno jinak, jsou mé vlastní (snažila jsem se o větší doslovnost pro lepší pochopení hebrejštiny, takže prosím omluvte kostrbatost). 

Pokud aspoň trochu vládnete hebrejštině, doporučuji sledovat originál, například přes tento odkaz na Sefarii. Anglický překlad tamtéž je poněkud komplikovaný a archaický, takže pro zjednodušení si zároveň připravte českou verzi tištěnou nebo klikněte na odkaz pro online Bibli 21.

 

Obecná struktura textu

Kniha Ejcha je rozdělena do pěti částí. První, druhá a čtvrtá část začínají slovem Ejcha (první písmeno alef א) a obsahují 22 veršů, které tvoří akrostich – každý verš začíná následujícím písmenem hebrejské abecedy.

První verš třetí knihy též začíná písmenem alef א, tentokrát však ve slově Ani אני a pokračuje podle abecedy, avšak každému písmenu jsou přiděleny hned tři verše – s jejich celkovým počtem 66 je nejdelší částí.

Pátá část má sice 22 veršů, ale první verš začíná písmenem zajin ז ve slově zachor זכור (pamatuj) a počáteční písmena dalších veršů jsou náhodná (nebo jsem aspoň neodhalila žádný klíč ;-) a nepokrývají celou abecedu – opakuje se 11 hebrejských písmen a zbývajících 11 se nevyskytuje vůbec (jedná se o gimel, dalet, vav, chet, tet, samech, pe, cade, kuf, reš a tav).

 

Časové zařazení

Kniha byla sepsána po zničení prvního Chrámu a Jeruzaléma Babyloňany, tzn. po roce 586 před občanským letopočtem, pravděpodobně prorokem Jeremiášem (Jirmejahu).

 

1. část

První slovo opakující se ve třech částech, ejcha אֵיכָה, je odvozeno od hebrejského výrazu ejch אֵיך znamenající „jak“. V tomto případě má negativní konotaci, jako povzdech (v češtině vyjádřeno „Ach jak“, B21). Prorok Jeremiáš přichází k troskám Jeruzaléma, které pamatuje jako bohaté, hrdé a prosperující město, a je zdrcen tím, co se z něj stalo. Jeruzalém (všechna města jsou v hebrejštině ženského rodu) přirovnává k opuštěné ženě – vdově, zrazené milence, dřívější princezně, objevuje se označení Bat Cijón בַּת צִיוֹן, Dcera Sionu. Nejenže jí nikdo nepomůže, nikdo ji neutěší, ale navíc se jí její nepřátelé vysmívají. Svaté bylo znesvěceno, lid hladoví, obklíčen nepřáteli. Verš 3 se zmiňuje o Jehudovi – zde krycí označení pro izraelský lid (vesměs z rodu Jehuda neboli Juda, viz zeměpisné označení Judsko), který byl odveden do exilu. Ve verši 5 se dovídáme, že „ona“ spáchala těžký zločin či přestupek (v hebrejštině פְּשָׁע) a proto ji Hospodin (první zmínka o B-hu ve formě tetragrammatonu) nechal trpět. Ale hned ve verši 8 čteme חֵטְא חָטְאָה, doslovně přeloženo „hříchem hřešila“. V hebrejštině se použití slov se stejným kořenem hned za sebou (což by v češtině působilo jako pleonasmus) používá jako literární obrat pro zdůraznění významu; můžeme to chápat tak, že opakovaně hřešila (B21 „hrozně hřešila“). V tomtéž verši si povšimněme výrazu „nečistá“, נִידָה, který dnes používáme jako označení rituálně nečisté ženy (očista probíhá ponořením do mikve).

Ve verši 9 se mluvčí začínají střídat – kromě proroka-komentátora se ozývá i hlas Jeruzaléma (stále v ženském rodě), který oslovuje přímo Hospodina – „pohleď na mou bídu“, verš 11 „podívej a pohleď, stala jsem se bezcennou“. Tentokrát se opakují slova s jiným kořenem, ale stejným významem: רְאֵה a הַבִּיטָה, opět pro zdůraznění.

V následujících verších se hlas Jeruzaléma mění ze sebelítostivého a pláče i pro utrpení svých obyvatel (verš 15 „čas pro zničení mých mladých mužů“, „dívky, dcery Jehudovy jsou pošlapány jako v lisu“, verš 18 „mé dívky a mladíci odešli do zajetí“). Zároveň se objevují i známky sebereflexe („spravedlivý je Hospodin, protože jsem odmítla jeho ústa“, verš 18).

V posledních dvou verších se překvapivě dovídáme, že ač pro město není žádná útěcha (אֵין מְנַחֵם לִי, nemožnost útěchy též ve verších 2, 9, 16, 17), snad by pomohlo vidět (též hřešící) nepřátele stejně pokořené, jako je Jeruzalém.

 

2. část

Zatímco první verš první části je pln lítosti nad zničeným městem, v druhé části se autor podivuje nad mírou hněvu, kterou Pán (B-h, hebrejsky Adonaj אֲדֺנָי doslova „můj pán“) seslal na Dceru Sionu. Výrazem pro hněv je אַף, což ovšem znamená i nos (použit i ve verších 3, 6, 21, 22 a v dalších částech). Na rozdíl od prvního dílu, kde byli obviňováni nepřátelé a bývalí přátelé (spojenci) Jeruzaléma, zodpovědnost za pád města přebírá sám Nejvyšší (označovaný jako Adonaj až do verše 6, kde v souvislosti se zapomenutým šabatem přichází opět výraz Hospodin). Dokonce je sám Hospodin přirovnáván k nepříteli a jeho pravá ruka (יְמִינָה), která dřív vyváděla Izrael z nesnází, je najednou jako ruka nepřítele (verš 4).

Další poměrně silné slovo, které se opakuje, je בִּלַע, spolknul (Hospodin): Jákoba (2), Izrael (5), Dceru Sionu (8) – tedy tragédie postihla opravdu celý izraelský lid. Hněv Nejvyššího žhne jako oheň a ve verši 3 doslova pojídá (versus polyká): „Spálí Jákoba jako plamen ohně pojídající (vše) kolem“. Povšimněme si opět použití různých slov s podobným významem: יִבְעַר spálí, אֵשׁ oheň a לֶהָבָה plamen.

Hospodin neinspiruje pravé proroky (9), zato jiní prorokují falešně (14), a starší Izraele, na jejichž radu lid vždy spoléhal, sedí tiše na zemi (10; znak truchlení, stejně tak i my bychom v tento den měli sedět níže než obvykle). Druhý hlas, hlas Jeruzaléma (jako matka lidu), dodává, že její děti hladoví a vypouštějí duše v náručí svých matek (11 a 12). Ve verši 13 se dojatý prorok ptá: „k čemu tě připodobním“ מַה אֲדַמֶה לָך a „s čím tě srovnám“ מַה אַשׁוֶה לָך – protože historie nezná tak velkou zkázu a obrovskou tragédii, jaká se stala městu a jeho obyvatelům. „Kdo tě uzdraví?“ (מִי יִרְפָּא לָך, tamtéž).

Ve verši 19 jí doporučuje, aby svůj nářek a prosbu směřovala přímo k Adonaji. Dokonce se zde používá krásný výraz, jež známe i v češtině – שִׁפְכִי כַמַיִם לִבֵּךְ, „vylij jako vodu své srdce“. Stejně i my v modlitbě vylíváme srdce před Hospodinem, protože jemu můžeme odhalit všechny své strachy a starosti v jistotě, že budeme-li před ním upřímní, vyslechne nás.

 

3. část

Vypravěč, doteď hovořící z pozice pozorovatele, se ztotožňuje s Jeruzalémem (proto už neslyšíme její hlas): najednou je to i on, kdo trpí, pláče, je zničen, dokonce je terčem pro „jeho“ šíp (12). Kdo tohle všechno činí? On, jako třetí osoba mužského čísla – není jmenovaný, ale tušíme, o koho se jedná. Konečně v 18. verši je přímo řečeno: „a řeknu: zmizela má věčnost, mé očekávání (naděje) od Hospodina“. Nastává obrat ve vyznění a prorok se obrací přímo k Nejvyššímu a hledá u něj útěchu a podporu. „Nové je v každém ránu, veliká je tvá pravdivá víra“ (23) – zde vidíme paralelu s první ranní modlitbou Mode ani a jejím ukončením רַבָּה אֱמוּנָתֶךָ. Hned následující verš (24) působí vyloženě optimisticky: „Mým podílem je Hospodin, řekla má duše, nade vše v něj doufám“.

Autor doufá, že Nejvyšší, který zabíjel bez slitování (43) a zahalil se v oblaku, takže k němu nepronikly modlitby (44), se opět smiluje. Přímo jej oslovuje, barvitě líčí své pokoření a věří, že byl vyslyšen: קָרָבְתָּ בְּיוֺם אֶקְרֶךָ אָמַרְתָּ אַל תִירָא „přiblížil ses v den, kdy jsem k tobě volal, řekl jsi: neboj se“ (57).

V závěru se opakuje myšlenka z první části, tedy že nepřátelé mají být též potrestáni, zde doslova „prokleti“ (65) a „vymazáni zpod nebes Hospodinových“ (66).

 

4. část

Teď začíná to nejhorší. Zatímco doposud bylo zničení Jeruzaléma popisováno přece jen s určitým lyrickým nádechem, zde najdeme realistický popis hladomoru, který město sužuje. Postihl všechny, boháče i aristokracii. Neutěší nás modlitby, jako v předchozí části. Hospodin, ke kterému jsme se obraceli v naději, zde figuruje jako ničivý B-h.

Dřívější sláva, nádhera a bohatství izraelského lidu, přirovnávané ke zlatu (1, 2) a drahým kamenům (1, 7), je pryč. „Nevěřili králové světa, všichni kteří obývají svět (doslova „sedící ve světě“), protože přijde protivník a nepřítel do bran Jeruzaléma“ (12). „Dcera mého lidu“ se dokonce chová hůř než pouštní šakali: ti kojí své děti, ale ona je jako pštros, který po nakladení vajec opouští hnízdo a dál se o ně nestará (3). Děti zmírají žízní i hladem (4), takže pro člověka je lepší být zabit v boji, než bolestivě umírat v důsledku hladomoru (9). Dokonce „milosrdné ruce žen vařily své děti“ – raději je samy zahubily, než aby je nechaly dále trápit (10). Srovnejme s příběhem Hagar, která po vyhnání do pouště nechala svého syna Jišmaele opodál, aby nemusela sledovat, jak umírá žízní…

Proč taková zkáza Izrael postihla? Protože hřešil hůře, než lid Sodomy (6) – a ta, jak víme, byla zničená úplně celá. Doslova „zvětšil se prohřešek dcery mého lidu nad hřích Sodomy“, וַיִגְדַל עֲוֺן בַּת עַמִי מֵחַטַאת סְדֺם. Hříchy jsou podrobněji popsány veršem 13: proroci i kněží páchali hanebnosti a prolévali krev spravedlivých. Nyní נָעוּ עִוְרִים – bloudí slepí (14), což může přeneseně znamenat, že nevidí svou budoucnost, ale i doslova odkazovat na posledního krále Chizkijáše, který byl při útěku z Jeruzaléma zajat a oslepen Babyloňany.

V posledních dvou verších zaznívá pomstychtivost: Dcera Edomu בַּת אֱדוֺם, což je výraz, který se kromě Edomského království později používal pro označení Římanů, která sedí v zemi Uz (= Persie) přijde taky na řadu. Opije se a svlékne donaha – i ona bude svou vinou znesvěcena a ponížena (21). V protikladu jsou ve verši 22 Dcera Sionu, jejíž „prohřešek skončí“ a „nebude pokračovat ve svém vyhnanství“, לֺא יוֺסִיף לְהַגְלוֺתֵךְ, a Dcera Edomu, která „odhalí své hříchy“ גִילָה עַל חַטֺאתָיִךְ.

 

5. část

Nastává oproštění od emočně vypjatého tónu, vypravěčem (v množném čísle) je nyní samotný lid Izraele, který působí vyčerpaně či dokonce smířeně. Velmi popisně až nezúčastněně vyjmenovává a opakuje jednotlivé motivy z předchozích částí. Snad bychom se i mohli domnívat, že autorem je někdo jiný, který jen shrnuje to, co již bylo řečeno?

V první verši se praví: „Pamatuj, Hospodine, co se nám stalo, pohleď a podívej (srovnání Ejcha 1:19) na naši hanbu“. Zmiňují se matky-vdovy, sirotci, sužované dívky a mladíci; „starší z bran ustali“ (14, srovnej s Megilat Ester, kde Mordechaj sedával mezi moudrými stařešiny v branách Šušanu). V zoufalství se přeživší Izraele obracejí ke svým sousedům, Egyptu a Asýrii, s prosbou o potravinovou pomoc (6). Ve verši 7 „naši otcové hřešili a už jich není“ אֲבֺתֵינוּ חָטְאוּ וְאֵינָם se nabízí paralela s hříchem v poušti, kdy izraelský lid dorazil do Erecu až ve chvíli, kdy původní generace vymřela…

„Na hoře Sion, jež byla zničena, lišky se po ní prochází“ (18). V češtině máme pořekadlo „lišky tam dávají dobrou noc“, které trefně vyjadřuje situaci: z města jsou opuštěné ruiny, kam si troufají i divoká zvířata, jako by to vždy bývala pustina!

V následujícím verši (19) autor oslovuje přímo Hospodina a uznává ho jako věčného vládce: „Ty, Hospodine, budeš sedět na svém trůnu ke generaci a generaci (po všechny generace)“ אַתָה ה’ לְעוֺלָם תֵשֵׁב כִּסְאֲךָ לְדוֺר וָדוֺר.

Při předčítání svitku Ejcha, jehož závěr zní pochybovačně a pesimisticky, situaci řešíme tak, že 21. verš přečteme znovu po 22. verši, abychom i tak tragický den, jako je Tiša be-av, končili v naději. Předposlední verš je silný a moudrý, stal se dokonce součástí každotýdenní šabatové b-hoslužby, kdy na samý závěr šachritu po uložení Tóry zpět do aron ha-kodeš zpíváme: „Navrať nás, Hospodine, k sobě a my se k tobě vrátíme, obnov naše dny jako za starých časů“  השִׁיבֵינוּ ה’ אֵלֶיךָ וְנָשׁוּבהָ חַדֵשׁ יָמֶינוּ כְּקֶדֶם. První „navrať“ je v pasivu, tzn. „udělej, abychom se navrátili“, druhé je aktivní. Kořen je stejný jako ve slově t‘šuva תְשׁוּבָה, doslova návrat, ale používaný ve smyslu pokání, tedy návratu ke zb-žnému životu. S trochou nadsázky můžeme říci, že když nás Nejvyšší postrčí, ukáže nám cestu k pokání, potom i my sami jsem schopní touto cestou pokračovat, stát se upřímnými kajícníky a opět nalézt milost v Hospodinových očích.

 

Závěr

V tomto článku, který zdaleka nevyčerpává veškerou tematiku knihy Ejcha, jsem se zaměřila především na ty části, které mne samotnou nejvíce oslovily a donutily k zamyšlení. Věřím, že každý čtenář si najde vlastní interpretaci a nejspíš ho, stejně jako při opakovaném čtení Tóry, každý rok zaujme trochu jiná pasáž, nebo na ni bude hledět jinou optikou…

Častá otázka ohledně dodržování Tiša be-av: musíme ještě truchlit, když máme opět vlastní židovský stát? Pro mě osobně je odpověď ano.

1. V minulosti byly dva Chrámy zničeny a nový ještě vystavěn není (nebudu zabíhat do sporů, zdali ho ještě vůbec potřebujeme).

2. Celý svět je plný antisemitismu. I v takzvaně demokratických zemích Židé pociťují v lepším případě pouze odtažitost většinové společnosti.

3. Vzpomínáme na utrpení a porážky židovského národa. Historie nezmizela a jen tím, že si ji budeme stále připomínat, se snad vyvarujeme tomu, aby se opakovala…

 

Pro ty, co se mohou postit, přeji צוֺם קָל, snadný půst. A budu ráda, když napíšete své postřehy a připomínky do komentářů.

O motivaci

Šmulimu je 17 měsíců, tak asi nikoho nepřekvapí, že to málo času, co mám na čtení, věnuju knihám o výchově. V tuhle chvíli mám rozečtenou knihu Respektovat a být respektován a jsem z ní nadšená. I když to není Tóra, je to kniha, která může k lepšímu porozumění a aplikaci Tóry pomoci. Myslím, že inspirace z této knihy mi vydrží na několik příspěvků, ale dneska o motivaci.

Asi se všichni shodneme (a už jsem o tom i psala), že židovství nní úplně náboženství pro děti-pokud nám má dávat halacha a její aplikace smysl, pokud chceme z Tóry vydolovat víc, než pouhý pšat (prvotní význam), je potřeba hodně a dlouho přemýšlet, studovat a nepolevovat v tom celý život. Příběhy z knihy Berešit (Genesis) jsou fajn pro malé děti, ale pokud je nedokážeme pro sebe interpretovat tak, aby nám dávaly smysl i v dospělosti, nejspíš pověsíme náboženství na hřebík. A to ani nemluvím o kniže Vajikra (Levitikus). Proto mnozí rabíni rádi říkají dospělým, kteří za nimi přijdou, že nevěří v Boha: "V toho Boha, ve kterého nevěříte, nevěřím ani já".

K tomu, abychom vytrvali a věnovali se náboženským otázkám i po bar/bat micva ovšem potřebujeme motivaci. A jak píší ve výše zmíněné knize, tu můžem mít vnitřní nebo vnější. Ale jen ta vnitřní nás opravdu může dovést k celoživonímu studiu Tóry. Ta vnější-motivace odměnami, pochvalami nebo tresty a kritikou, nevede k ničemu dobrému a jakmile zmizí tlak, přestaneme se danou činností zabývat, navíc výsledky naší práce jsou spíš průměrné, než excelentní. Že to tak funguje u donucování pod hrozbou trestu, to asi nikoho nepřekvapí, ale paradoxně to funguje velmi podobně i v případě odměn. Pokud totiž nějaká činnost musí být odměněna, aby ji nekdo vykonával, pak to musí být opravdu hrozná, nezábavná a zbytečná činnost. Kdyby to bylo něco užitečného, obohacujícího a příjemného, nebylo by žádného úplatku třeba, no ne? Jistě, práce s vnitřní motivací je mnohem těžší. Navíc, vnitřně nemotivovaný rodič jen těžko vykřeše vnitřní motivaci v dítěti. Rodič, který má židovství úplně na háku, ale chce, aby jeho potomek měl klasické bar/bat micva asi nemá jinou možnost než se uchýlit k vnější motivaci a slíbit nějaký drahý dárek. A i když náhodou rabín, který dítě připravuje, dokáže nějou vnitřní motivaci vzbudit, nedá se moc očekávat, že by vydržela dlouho i po 13.narozeninách...

S vnitřní a vnější motivací souvisí i další problém-problém konverzí. Ortodoxní rabináty, v čele s tím izraelským, utahují už nějaký pátek šrouby a žádají, aby se kandidáti nejen naučili halachu, ale i prokázali, že ji aplikují a budou aplikovat i v budoucnu. Na první pohled na tom není nic nelogického-v ortodoxním židovství je halacha alfou a omegou. Jenže přílišná kontrola kandidátů narušuje jejich vnitřní motivaci. Vnitřní motivaci stát se židem a brát halachu vážně. Blogerka Crazyjeyishconvert, která konvertovala konzervativně a pak ortodoxně, napsala, že konvertita musí proskočit všemi obručemi, které před něj bejt din postaví. Je to trefné. Chceš mít papír, že jsi žid? Tak skákej, jak já pískám. A vnitřní motivace, která bývá vysoká (a to i v případě těch, kdo konvertují kvůli sňatku, byť není taková, jakou by si ji rabíni přdstavovali...ale s tím se dá vhodně pracovat), dostává zabrat. A pak jsou potřeba čím dál tvrdší donucovací prostředky, jako stále častější případy anulování konverzí, protože se konvertita po nějaké době nechoval tak, jak by si dotyční rabíni představovali. Což považuju za totální výsměch halaše.

Jsem přesvědčená, že rabíni a bejt diny citlivě pracující s vnitřní motivací kandidátů, mají mnohem větší šanci vychovat konvertity integrované do komunity a celoživotně zaujaté studiem a aplikací Tóry. A navíc, takové bejt diny mají potenciál stát se spojeným bejt dinem pro všechny denominace...ale to už je tak trochu z říše sci-fi.

Avi: Parašat Devarim (Devarim 1,1 – 3,22)

  Sidra Devarim se čte vždy o šabatu před Tiša be-av, devátým  avem, což je smutné datum, které připomíná zničení prvního i druhého Chrámu, i celou řadu dalších tragických událostí, které se dotkly židovského národa. Tato neštěstí se odrážejí ve volbě haftary, čtení z proroků, které se čte na závěr po čtení z Tóry.  Kolem devátého avu jsou tři týdny smutku, a tak proroctví, která se čtou, připomínají viny a kárají za hříchy, které byly duchovní  příčinou zničení Chrámu, ale potom přinášejí i potěšení, útěchu a naději. Haftara tohoto týdne, slavné „vidění“ Izajáše dává i jméno tomuto šabatu: Šabat Chazon = Šabat vize, vidění. (Iz. 1,1 – 27). Tradičně se to čte jako  silné, drsné obvinění vzpurného lidu: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“   (Iz. 1,3). Ale i tato pasáž končí nadějně, otevírá všem oči, aby bylo jasné, že nynější stav není a nemusí být definitivní.

  Je to zvláštní spojení, že právě pátá kniha Tóry je spojena s touto vizí proroka Izajáše. Pátá kniha je jiná, než ty předešlé. Je jakoby druhou Tórou, Mojžíšovou rekapitulací té předchozí Tóry. I když se nejedná o pouhý souhrn, jsou tam i zcela nová přikázání. Celá tato kniha Devarim se od zbývajících čtyř knih Tóry liší tím, že je určena v první řadě generaci, která se právě chystala vstoupit do Svaté země.  A tito lidé potřebovali rady a pomoc, kterou předchozí generace nepotřebovaly, protože při své cestě po poušti zažívaly bezprostřední poznání Boha–viděly Ho na Sinaji. Ale další generace, která musela prokázat vlastní odpovědnost ve fyzickém světě, ztratila tu bezprostřednost–slyšeli Boha, ale neviděli Ho. Ilustrují to slova: „Nyní tedy, Izraeli, slyš…“ (Devarim 4,1). A rozdíl mezi vidět a slyšet je ohromný. Ten, kdo je očitým svědkem události, je o ní pochopitelně přesvědčen. Ale ten, kdo o stejné události pouze slyšel, o ní může mít své pochybnosti. Slyšení neposkytuje jistotu. To je  důvod, proč generace, která měla vstoupit do Izraele, která slyšela, ale neviděla Boha, musela mít přikázání a varování, která byla zbytečná pro lid pouště.

  Na jednu stranu pozdější generace postrádaly bezprostřední duchovní zkušenosti svých předků. Ale na druhou stranu zase dostaly něco, co u jejich otců zůstalo nenaplněno, tak, jak se píše (Devarim 12,9): „Dosud jste totiž nevešli do místa odpočinutí a neujali se dědictví, které dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Toho bylo dosaženo až pozdější generací, která to načerpané duchovno, Boží vůli, začala uskutečňovat v praxi, ve svém všedním, docela materiálním světě. Tak by to mělo být. Naopak i dnes nám musí připadat směšný člověk, který používá veliká slova svého náboženského slovníku, která se ovšem zcela míjejí s tím, jak doopravdy žije svůj život. To by jistě nebylo to pravé uchopení dědictví, ani skutečný pokoj.

  Vraťme se k Tiša be- av. Už když začínáme číst Pláč Jeremijášův, tak nás naplňuje ten pocit ponížení a úzkosti, který k této době 3 týdnů smutku patří a dominuje. Když o něm vykládal rabín Pečarič, upozornil nás na jeden výklad, který spojuje slova Ejcha a Ajeka. Ta slova jsou složena ze stejných písmen. Tím prvním začíná Pláč Jeremiášův a tím druhým se ptal Bůh člověka po jeho prvním přestoupení: „Kde jsi?“ I my si v této době můžeme položit stejnou otázku právě v této době.

  Další věc, o které se chci zmínit, je na jedné straně smutek, a na druhé straně radost. Všechno má svůj čas i své omezení. I samotné týdny smutku jsou přerušeny šabaty, a jak říkají tosafisté, šabat je den, kdy radost musí zvítězit. A na šabat před devátým avem jsme vyzýváni, abychom se radovali dokonce ještě více než obvykle, aby se nestalo, že by ta melancholie okolních dnů zasáhla do atmosféry šabatu.

  Vzpomněl jsem si při té příležitosti na to, jak jsem kdysi dávno za minulého režimu byl pozván na kamarádovu chatu, na kterou měl pozvaného hudebního kritika Jiřího Černého. Pouštěl nám tam desky, které v té době oficiálně zaznít nemohly. Mně v paměti utkvěla jedna z nich. Bylo na ní vyprávění Jiřího Voskovce, které nás tenkrát potěšilo. Mluvil o osudu Sisyfa. Sisyfos byl antický král, který byl za své nepravosti odsouzen k tomu, aby v podsvětí věčně trpěl tím, že bude valit těžký balvan na vrchol hory. Vždycky, když už byl skoro nahoře, kámen se mu nějak vysmekl a zase se mu skutálel dolů. A on musel začínat znova a znova. A té jeho vysilující a marné práci se od té doby říká sisyfovská. A Jiří Voskovec, původním jménem Wachsmann, k tomu měl krásný, téměř židovsko-šábesovský komentář:  Stále slyšíme o tom, jak ten Sisyfos  znovu a stále zbytečně valí ten kámen nahoru. Ale nikdy se nic neříkalo o tom, co se stalo, když se mu ten balvan zřítil dolů. A  začal popisovat svoji představu, jak se Sisyfos zastavil, narovnal si záda, otočil se, podíval se do údolíčka, a zvesela, a možná i s písničkou se vydal příjemnou cestou dolů, občas si snad od radosti i poskočil.

  Tak i tento šabat, který je tak těsně spojen s tragickými událostmi Izraele, je právě proto Šabatem Chazon, při kterém nemáme ztratit tu vizi, když jsme předtím důkladně prozkoumali kde jsme (Ajeka), jak si před Bohem stojíme. Šulchan Aruch (Orach Chajim 552, 10) nám říká, že v tento den je nám dovoleno připravit hostinu, jakou byla ta, kterou uspořádal Šalomoun, když byl ustanovený králem. Naše stále živá naděje by nám měla dát sílu, abychom proměnili strasti vyhnanství na radost z Boží blízkosti.

Avi: Parašjot Matot – Masej (Bemidbar 30,2 -36,13)

  Z dnešních dvou parašjot Matot–Masej jsem si vybral jeden zvláštní verš. Ten se týká spouodpovědnosti jednotlivých izraelských kmenů za území jako celek- nejen čistě za to své vlastní, rodové. A když se budou takhle chovat, tak se tam píše, že „… budete bez viny u Hospodina i               u Izraele“ (Bemidbar 32,22).

  Talmudická mišna Škalim (3,2) z tohoto verše taky vyvozuje, že se Žid musí snažit chovat způsobem, který je mimo jakékoli provinění. A že nestačí být nevinný jen před Nebesy – před Izraelem musí být také bez viny. To je příklad toho, jak Tóra vyžaduje opačné postoje – podle toho, v jaké jsme pozici v daném okamžiku. Učíme se například nevyhledávat pocty pro sebe, ale ostatním máme prokazovat úctu při každé příležitosti. My jsme rádi, že se bez toho obejdeme, ale máme pomoci ostatním poskytnout to, co oni považují za nezbytnost – i když sami jsme rádi, že něco takového nepotřebujeme (viz Ketubot 67b).

  Když se nám chování druhých nelíbí, máme k němu výhrady, jsme svědky činu, který se dá chápat tím horším způsobem, musíme druhému poskytnout výhodu pochybností – že to celé se dá vysvětlit i nějakým jiným, přijatelným způsobem. A my zase naopak musíme udělat úplně všechno, abychom se vyhnuli všemu tomu, co by mohlo vyvolat podezření ohledně našeho chování.

  Dobrým příkladem je například střet zájmů. To je u nás pro řadu lidí úplně zbytečná moralita, i když spolehlivě rozleptává pocit spravedlnosti a soudržnost ve společnosti. Dám proto raději příklad z Izraele:  Rabín Naftali Poruš byl takovou hnací silou výstavby Ša´arej Chesed poblíž Jeruzaléma. Rabi Poruš se velice zasazoval o to, aby si i chudé rodiny mohly koupit domy v této nové čtvrti. Jednoho dne zaslechl rabi Poruš hovor dvou lidí v šůlu, kteří říkali: „Slyšel jsi o plánech rabi Naftaliho stavět domy v Ša´arej Chesed?“ „Jasně“, odpověděl druhý. „Je to skvělý nápad. Ale můžete si být jistý, že rabimu zůstanou aspoň dva z těch domů jen pro něj!“

  Rabiho Poruše to tak zasáhlo, že celý projekt na dva roky odložil. Pak se nakonec rozhodl celý projekt znovu obnovit, ale veřejně slíbil, že ani jeden z těch domů si nekoupí pro sebe, aby na něm nezůstal ani stín pochybností, že by snad přitom získal  ze své pozice nějakou výhodu proti ostatním. A držel se toho až do své smrti.

  Další příklad je taky z Izraele, ale tentokrát ze supermarketu. Jeden člověk vyprávěl, že si tam zašel koupit jen pár věcí a tak se mohl postavit k pokladně pro zákazníky, kteří v košíku neměli mít více než šest položek. Před ním stáli dva lidé. Muž před ním byl nějaký cizinec. A u pokladny  byl zrovna ortodoxní Žid, jehož nákupní košík byl až po okraj naplněný zbožím. Když pokladní pokračoval v odbavování toho ohromného nákupu, ten nežidovský pán se obrátil za sebe, obličej měl úplně brunátný vzteky a začal vykřikovat: „Myslím, že ten chlápek přede mnou asi neumí počítat ani do šesti!“

  Muž, na kterého se obrátil, byl v rozpacích a naštvaný. Sám nechápal, jak tohle mohl ortodoxní Žid udělat. „Vidíte, jací jsou“, vykřikoval rozhněvaný cizinec a nevnímal, že i pán za ním ve frontě patří     k těm, na které nadává. A přidával další příklady, kdy se k němu údajně  i další Židé zachovali špatně. Pán za ním se ho snažil uklidnit. Když ale byl už sám u pokladny odbavený, spěchal na parkoviště, aby dohnal toho ignoranta s velkým nákupem – než odjede. Šel k jeho autu a řekl mu: „Musím vám říct, že jste se provinil chilul Hašem (znesvěcením Božího Jména) u té expresní pokladny. Za vámi stál nežidovský zákazník a mohu vám říci, že byl velice naštvaný, že kvůli tobě musel tak dlouho čekat!“

  Ten muž odpověděl: „Co ten rozčilený chlap neví – a vy zřejmě taky – je to, že jsem původně čekal až přijdu na řadu u běžné pokladny. Fronta byla dlouhá a expresní pokladna byla volná. Manažer toho obchodu oznámil, že někteří z nás by si mohli přejít k pokladně, určené k expresnímu odbavení. Ten chlapík se za mě postavil až potom, co jsem tam už stál. Takže neměl ponětí o tom, jak jsem se tam dostal.“

  Teď se zastyděl ten mstitel, který šel napravovat bližního. Uvědomil si, že se sám provinil, když mu nedal tu výhodu pochybnosti, což je micva z Tóry, a omluvil se mu. Měl předpokládat, že by nejspíš k tak neobvyklému chování mohl mít nějaký důvod.

  Ale přece jen udělal ten ortodoxní chlapík chybu – měl se chovat tak, aby nevyvolal podezření z jakéhokoli provinění. Jednoduše řečeno, měl se obrátit k lidem za ním ve frontě a vysvětlit jim, že takhle jedná na pokyn zaměstnanců obchodu. Tím, že to neudělal, způsobil, i když neúmyslně, chilul Hašem.

  Pár slůvek vysvětlení někdy dokáže dělat divy. Říká se, že příjezd do České republiky se pozná podle rozkopaných silnic a věčně naštvaných lidí. Tady je jeden z použitelných receptů: chovat se tak čistě, abychom byli bez viny u Hospdina, a stejně tak u lidí. Tak ať se nám to daří.

Avi: Parašat Pinchas (Bemidbar 25,10 – 30,1)

  Text dnešní sidry se vrací k činu Pinchase ze závěru té sidry minulé. Pinchas tam vzal oštěp a potrestal provokativní chování jednoho z izraelských mužů. A co si k tomu můžeme dnes přečíst? Boží zhodnocení: „Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, odvrátil  mé rozhořčení od Izraelců tím, že dal uprostřed nich průchod mé žárlivosti, takže jsem ve své žárlivosti s Izraelci neskoncoval. Proto vyhlas: „Hle, daruji mu svou smlouvu pokoje.“ (Bemidbar 25,11-12)

  Protože se Izraelci začali spouštět s dcerami Moavu a Midjánu, vedlo to k modlářství a dalším hříchům. Vůdce kmene Šimon bezostyšně zpochybnil Mojžíše a potom, všem na očích, zhřešil s midjánskou princeznou. Následovala kvůli tomu pohroma, při které zahynulo 24 tisíc Židů. Pinchas se do toho vložil, popadl svůj oštěp a jednou ranou zabil Zimriho i s jeho modlářskou partnerkou.  Pohroma skončila, nikdo další už nezemřel a Pinchas si převzal tady ten Boží diplom. Z dnešního hlediska se jedná o akt náboženského fanatismu a netolerance, který tak dobře známe i dnes. Jak si tedy vysvětlit to Boží ocenění?  Zkusme se oprostit od toho „krvavého románu“, který je mnohým proti srsti. O co šlo v obecné rovině? Pinchas na sebe vzal odpovědnost. Po tom úpadku, který vedl k mnohatisícové ráně . A který mohl skončit úplným zničením. On měl starost o každého zbývajícího Žida a proto sám riskoval a vzal tu odpovědnost na sebe. Zkusme dosadit jiné kulisy, jiný příběh, abychom to mohli správně docenit i my.

  V příběhu, který budu vyprávět, se vrátíme do Budapešti v roce 1944. Pan Lowinger byl postaven před veliký úkol – získat zásoby pro polévkovou kuchyni, která denně živila 35 000 lidí a chránila je před hladem. Tu kuchyni založil jeho otec, rabín Moše Šmuel Weiss, který měl tu předvídavost a tušil, že něco takového bude brzy potřeba. Dodávky surovin pro kuchyni byly vzácné a těžce se získávaly. A tak odpovědnost za udržení kuchyně padla i na pana Lowingera.  Jednou z nejdůležitějších položek v kuchyni byl olej na vaření. Získat ho ale bylo prakticky nemožné. A tak se pan Lowinger, za cenu ohrožení vlastního života, vydal z Budapešti do Kobánye. Tam byla zpracovatelská fabrika na výrobu oleje k vaření. Ukrýval se tam i jistý židovský baron jménem Tószegy Freund. Až do německé okupace byl baron vlastníkem této továrny. Úkolem pana Lowingera bylo, aby zkusil využít vlivu skrývaného barona, aby mohl být získán olej do polévkové kuchyně.

  Musel se vydat na cestu, při které musel projít několika německými kontrolními stanovišti a přitom neměl platné doklady. Na každém z těch míst mohl být zatčen, nebo rovnou zastřelen. Vydal se na cestu taxíkem. On seděl vzadu, vepředu byl řidič a maďarský policista, který s tím souhlasil. Cestou si pan Lowinger přeříkával jakýkoli žalm, na který si vzpomněl. Pokaždé, když je Němci zastavili, zkontrolovali vždy jen doklady policisty, na člověka na zadním sedadle se ani jednou nezeptali. Nakonec se pan Lowinger dostal až k vyděšenému, ukrývanému baronovi. Věc nesnesla žádný odklad a tak mu řekl rovnou, že potřebuje tak dva a půl vozu oleje na vaření. Baron si myslel, že se jeho návštěvník zbláznil- co asi on teď může dělat. Sám se skrývá a navíc v továrně veškerou dopravu  a zásoby hlídají Němci.

  Pan Lowinger poprosil barona, aby pomohl zachránit tisíce Židů, kteří hladověli ,a pro které ta každodenní miska polévky znamenala  rozdíl mezi životem a smrtí. Nakonec se tam oba rozplakali  nad tou vlastní bezmocí. Pak baron dovnitř vpustil svého přítele, doktora Hajdú, který továrnu vedl místo něj. Byl to velmi dobrý přítel, který hned začal hledat řešení. Věděl o zásobách nezpracovaného oleje, které nebyly uvedeny v oficiální evidenci. Ale jak dostat takové množství oleje odtamtud do Budapešti? I v tomhle případě si věděl doktor Hajdú rady. Měl se zúčastnit nějaké pitky s generálem od SS. Věděl, že brzy bývá pod obraz a mohl by mu v takové chvíli podepsat potřebné povolení. Jen musel dát pozor, aby si nevšiml dodací adresy – gheto v Budapešti. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Pan Lowinger se stejným způsobem jako předtím dostal bez úhony zpět do Budapešti a za pět dnů dorazily tři nákladní auta s cisternami, po okraj naplněnými olejem na vaření. Tato dodávka oleje stačila na to, aby se polévková kuchyně udržela až do konce války v provozu. Židé v Budapešti, kteří přežili válku, získali život i díky panu Lowingerovi. Díky tomu, že i přes veliký risk na sebe vzal odpovědnost- aby ostatní mohli žít.

  Jak to dnes máme jednoduché. Přes jednotlivé , občasné útoky, u nás spíše verbální povahy, žijeme v naprostém klidu.  A tak nám pořádně hrozí vlastně jediná věc- že  jen my sami zapomeneme, že jsme Židé. Ale na druhou stranu, každý z nás může potěžkat svůj oštěp, přihlásit se ke své odpovědnosti  a oprášit svoje židovství k opravdovému, zodpovědnému životu. Aby všechny ty oběti nebyly marné.