Text dnešní sidry se vrací k činu Pinchase ze závěru té sidry minulé. Pinchas tam vzal oštěp a potrestal provokativní chování jednoho z izraelských mužů. A co si k tomu můžeme dnes přečíst? Boží zhodnocení: „Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, odvrátil mé rozhořčení od Izraelců tím, že dal uprostřed nich průchod mé žárlivosti, takže jsem ve své žárlivosti s Izraelci neskoncoval. Proto vyhlas: „Hle, daruji mu svou smlouvu pokoje.“ (Bemidbar 25,11-12)
Protože se Izraelci začali spouštět s dcerami Moavu a Midjánu, vedlo to k modlářství a dalším hříchům. Vůdce kmene Šimon bezostyšně zpochybnil Mojžíše a potom, všem na očích, zhřešil s midjánskou princeznou. Následovala kvůli tomu pohroma, při které zahynulo 24 tisíc Židů. Pinchas se do toho vložil, popadl svůj oštěp a jednou ranou zabil Zimriho i s jeho modlářskou partnerkou. Pohroma skončila, nikdo další už nezemřel a Pinchas si převzal tady ten Boží diplom. Z dnešního hlediska se jedná o akt náboženského fanatismu a netolerance, který tak dobře známe i dnes. Jak si tedy vysvětlit to Boží ocenění? Zkusme se oprostit od toho „krvavého románu“, který je mnohým proti srsti. O co šlo v obecné rovině? Pinchas na sebe vzal odpovědnost. Po tom úpadku, který vedl k mnohatisícové ráně . A který mohl skončit úplným zničením. On měl starost o každého zbývajícího Žida a proto sám riskoval a vzal tu odpovědnost na sebe. Zkusme dosadit jiné kulisy, jiný příběh, abychom to mohli správně docenit i my.
V příběhu, který budu vyprávět, se vrátíme do Budapešti v roce 1944. Pan Lowinger byl postaven před veliký úkol – získat zásoby pro polévkovou kuchyni, která denně živila 35 000 lidí a chránila je před hladem. Tu kuchyni založil jeho otec, rabín Moše Šmuel Weiss, který měl tu předvídavost a tušil, že něco takového bude brzy potřeba. Dodávky surovin pro kuchyni byly vzácné a těžce se získávaly. A tak odpovědnost za udržení kuchyně padla i na pana Lowingera. Jednou z nejdůležitějších položek v kuchyni byl olej na vaření. Získat ho ale bylo prakticky nemožné. A tak se pan Lowinger, za cenu ohrožení vlastního života, vydal z Budapešti do Kobánye. Tam byla zpracovatelská fabrika na výrobu oleje k vaření. Ukrýval se tam i jistý židovský baron jménem Tószegy Freund. Až do německé okupace byl baron vlastníkem této továrny. Úkolem pana Lowingera bylo, aby zkusil využít vlivu skrývaného barona, aby mohl být získán olej do polévkové kuchyně.
Musel se vydat na cestu, při které musel projít několika německými kontrolními stanovišti a přitom neměl platné doklady. Na každém z těch míst mohl být zatčen, nebo rovnou zastřelen. Vydal se na cestu taxíkem. On seděl vzadu, vepředu byl řidič a maďarský policista, který s tím souhlasil. Cestou si pan Lowinger přeříkával jakýkoli žalm, na který si vzpomněl. Pokaždé, když je Němci zastavili, zkontrolovali vždy jen doklady policisty, na člověka na zadním sedadle se ani jednou nezeptali. Nakonec se pan Lowinger dostal až k vyděšenému, ukrývanému baronovi. Věc nesnesla žádný odklad a tak mu řekl rovnou, že potřebuje tak dva a půl vozu oleje na vaření. Baron si myslel, že se jeho návštěvník zbláznil- co asi on teď může dělat. Sám se skrývá a navíc v továrně veškerou dopravu a zásoby hlídají Němci.
Pan Lowinger poprosil barona, aby pomohl zachránit tisíce Židů, kteří hladověli ,a pro které ta každodenní miska polévky znamenala rozdíl mezi životem a smrtí. Nakonec se tam oba rozplakali nad tou vlastní bezmocí. Pak baron dovnitř vpustil svého přítele, doktora Hajdú, který továrnu vedl místo něj. Byl to velmi dobrý přítel, který hned začal hledat řešení. Věděl o zásobách nezpracovaného oleje, které nebyly uvedeny v oficiální evidenci. Ale jak dostat takové množství oleje odtamtud do Budapešti? I v tomhle případě si věděl doktor Hajdú rady. Měl se zúčastnit nějaké pitky s generálem od SS. Věděl, že brzy bývá pod obraz a mohl by mu v takové chvíli podepsat potřebné povolení. Jen musel dát pozor, aby si nevšiml dodací adresy – gheto v Budapešti. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Pan Lowinger se stejným způsobem jako předtím dostal bez úhony zpět do Budapešti a za pět dnů dorazily tři nákladní auta s cisternami, po okraj naplněnými olejem na vaření. Tato dodávka oleje stačila na to, aby se polévková kuchyně udržela až do konce války v provozu. Židé v Budapešti, kteří přežili válku, získali život i díky panu Lowingerovi. Díky tomu, že i přes veliký risk na sebe vzal odpovědnost- aby ostatní mohli žít.
Jak to dnes máme jednoduché. Přes jednotlivé , občasné útoky, u nás spíše verbální povahy, žijeme v naprostém klidu. A tak nám pořádně hrozí vlastně jediná věc- že jen my sami zapomeneme, že jsme Židé. Ale na druhou stranu, každý z nás může potěžkat svůj oštěp, přihlásit se ke své odpovědnosti a oprášit svoje židovství k opravdovému, zodpovědnému životu. Aby všechny ty oběti nebyly marné.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire