Avi: Parašat Devarim (Devarim 1,1 – 3,22)

  Sidra Devarim se čte vždy o šabatu před Tiša be-av, devátým  avem, což je smutné datum, které připomíná zničení prvního i druhého Chrámu, i celou řadu dalších tragických událostí, které se dotkly židovského národa. Tato neštěstí se odrážejí ve volbě haftary, čtení z proroků, které se čte na závěr po čtení z Tóry.  Kolem devátého avu jsou tři týdny smutku, a tak proroctví, která se čtou, připomínají viny a kárají za hříchy, které byly duchovní  příčinou zničení Chrámu, ale potom přinášejí i potěšení, útěchu a naději. Haftara tohoto týdne, slavné „vidění“ Izajáše dává i jméno tomuto šabatu: Šabat Chazon = Šabat vize, vidění. (Iz. 1,1 – 27). Tradičně se to čte jako  silné, drsné obvinění vzpurného lidu: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“   (Iz. 1,3). Ale i tato pasáž končí nadějně, otevírá všem oči, aby bylo jasné, že nynější stav není a nemusí být definitivní.

  Je to zvláštní spojení, že právě pátá kniha Tóry je spojena s touto vizí proroka Izajáše. Pátá kniha je jiná, než ty předešlé. Je jakoby druhou Tórou, Mojžíšovou rekapitulací té předchozí Tóry. I když se nejedná o pouhý souhrn, jsou tam i zcela nová přikázání. Celá tato kniha Devarim se od zbývajících čtyř knih Tóry liší tím, že je určena v první řadě generaci, která se právě chystala vstoupit do Svaté země.  A tito lidé potřebovali rady a pomoc, kterou předchozí generace nepotřebovaly, protože při své cestě po poušti zažívaly bezprostřední poznání Boha–viděly Ho na Sinaji. Ale další generace, která musela prokázat vlastní odpovědnost ve fyzickém světě, ztratila tu bezprostřednost–slyšeli Boha, ale neviděli Ho. Ilustrují to slova: „Nyní tedy, Izraeli, slyš…“ (Devarim 4,1). A rozdíl mezi vidět a slyšet je ohromný. Ten, kdo je očitým svědkem události, je o ní pochopitelně přesvědčen. Ale ten, kdo o stejné události pouze slyšel, o ní může mít své pochybnosti. Slyšení neposkytuje jistotu. To je  důvod, proč generace, která měla vstoupit do Izraele, která slyšela, ale neviděla Boha, musela mít přikázání a varování, která byla zbytečná pro lid pouště.

  Na jednu stranu pozdější generace postrádaly bezprostřední duchovní zkušenosti svých předků. Ale na druhou stranu zase dostaly něco, co u jejich otců zůstalo nenaplněno, tak, jak se píše (Devarim 12,9): „Dosud jste totiž nevešli do místa odpočinutí a neujali se dědictví, které dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Toho bylo dosaženo až pozdější generací, která to načerpané duchovno, Boží vůli, začala uskutečňovat v praxi, ve svém všedním, docela materiálním světě. Tak by to mělo být. Naopak i dnes nám musí připadat směšný člověk, který používá veliká slova svého náboženského slovníku, která se ovšem zcela míjejí s tím, jak doopravdy žije svůj život. To by jistě nebylo to pravé uchopení dědictví, ani skutečný pokoj.

  Vraťme se k Tiša be- av. Už když začínáme číst Pláč Jeremijášův, tak nás naplňuje ten pocit ponížení a úzkosti, který k této době 3 týdnů smutku patří a dominuje. Když o něm vykládal rabín Pečarič, upozornil nás na jeden výklad, který spojuje slova Ejcha a Ajeka. Ta slova jsou složena ze stejných písmen. Tím prvním začíná Pláč Jeremiášův a tím druhým se ptal Bůh člověka po jeho prvním přestoupení: „Kde jsi?“ I my si v této době můžeme položit stejnou otázku právě v této době.

  Další věc, o které se chci zmínit, je na jedné straně smutek, a na druhé straně radost. Všechno má svůj čas i své omezení. I samotné týdny smutku jsou přerušeny šabaty, a jak říkají tosafisté, šabat je den, kdy radost musí zvítězit. A na šabat před devátým avem jsme vyzýváni, abychom se radovali dokonce ještě více než obvykle, aby se nestalo, že by ta melancholie okolních dnů zasáhla do atmosféry šabatu.

  Vzpomněl jsem si při té příležitosti na to, jak jsem kdysi dávno za minulého režimu byl pozván na kamarádovu chatu, na kterou měl pozvaného hudebního kritika Jiřího Černého. Pouštěl nám tam desky, které v té době oficiálně zaznít nemohly. Mně v paměti utkvěla jedna z nich. Bylo na ní vyprávění Jiřího Voskovce, které nás tenkrát potěšilo. Mluvil o osudu Sisyfa. Sisyfos byl antický král, který byl za své nepravosti odsouzen k tomu, aby v podsvětí věčně trpěl tím, že bude valit těžký balvan na vrchol hory. Vždycky, když už byl skoro nahoře, kámen se mu nějak vysmekl a zase se mu skutálel dolů. A on musel začínat znova a znova. A té jeho vysilující a marné práci se od té doby říká sisyfovská. A Jiří Voskovec, původním jménem Wachsmann, k tomu měl krásný, téměř židovsko-šábesovský komentář:  Stále slyšíme o tom, jak ten Sisyfos  znovu a stále zbytečně valí ten kámen nahoru. Ale nikdy se nic neříkalo o tom, co se stalo, když se mu ten balvan zřítil dolů. A  začal popisovat svoji představu, jak se Sisyfos zastavil, narovnal si záda, otočil se, podíval se do údolíčka, a zvesela, a možná i s písničkou se vydal příjemnou cestou dolů, občas si snad od radosti i poskočil.

  Tak i tento šabat, který je tak těsně spojen s tragickými událostmi Izraele, je právě proto Šabatem Chazon, při kterém nemáme ztratit tu vizi, když jsme předtím důkladně prozkoumali kde jsme (Ajeka), jak si před Bohem stojíme. Šulchan Aruch (Orach Chajim 552, 10) nám říká, že v tento den je nám dovoleno připravit hostinu, jakou byla ta, kterou uspořádal Šalomoun, když byl ustanovený králem. Naše stále živá naděje by nám měla dát sílu, abychom proměnili strasti vyhnanství na radost z Boží blízkosti.