Avi: Parašat Mišpatim (Šemot 21,1 -24,18)

  V naší dnešní paraše Mišpatim  ve II. Knize Mojžíšově=  knize Šemot, nás zarazí hned první přikázání, nebo spíš jeho téma: „Když koupíš hebrejského otroka…“ (Šemot 21,2) Je nám jasné, že v té době nebylo otroctví něčím zvláštním, ale přece jen- hebrejského otroka? I když se hned objevují omezení, že nejpozději sedmého roku dostane otrok svobodu, stejně je na pováženou, že ty řekněme občanské zákony Tóry začínají právě u židovského otroka. Musí se tedy hned dodat,že takového člověka do otroctví prodával bejt din= soud, protože ten člověk předtím někoho okradl a nebyl schopen své oběti splatit dluh.

  Tóra nás učí, že každý Žid je pro Hospodina něčím jako drahocenným dítětem. Pokud syn něco ukradne, nebo se dopustí jiného zločinu, jeho rodiče to nepopírají. Ale taky hledají všechny možnosti, aby mu pomohli napravit jeho cesty. Ve společnosti, pokud někdo něco ukradne a nemůže to nahradit, může jít do vězení. Ale co se stane pak? Je tam přinucen žít společně s lidmi ze spodiny společnosti a bude jimi ovlivněn. Když nakonec vyjde ven a je bez prostředků, snadno se ke své zlodějně zase vrátí.

  Přístup Tóry je jiný. Zloděj se prodává židovské rodině, kde se může naučit správnému přístupu k životu. Pokud je ženatý, musí jeho pán zajistit jeho manželku a děti. Pokud má jeho pán jen jeden polštář, pak je to otrok, který ho má mít k dispozici. A když skončí jeho otroctví, musí mu jeho pán poskytnout dar, aby nebyl bez peněz, když začíná žít znovu život jako svobodný člověk. Zloděj tak i v době soudu nad sebou cítí milující ruku Nejvyššího Pána, Hospodina.

  Trest je ale i dostatečně tvrdý pro zloděje. Jak se píše dále, když zloděj ukradl a pak zabil nebo prodal ovci nebo býka: „Zaplatí za býka pěti kusy skotu a čtyřmi kusy bravu za jehně.“ (Šemot 21,37)  A Gemara vysvětluje, že ten snížený počet náhrady u ovcí je proto, že zloděj ty ovce nesl na svých bedrech, tak aby netrpěl rozpaky až příliš. (Bava Kama 79b) Postoj běžné společnosti je velice odlišný: „Kdo se má starat o jeho rozpaky! Kdo se ho prosil, aby kradl?“ Ale jak říká rabín Jákov Neiman: „Svatý, ať je požehnán, miluje každého Žida bezpodmínečnou láskou a proto je znepokojen i rozpaky zlodějů, přestože oni porušují příkaz Tóry, aby nekradli. A Žid by měl napodobovat jednání svého Stvořitele, projevovat upřímnou lásku a starost o každou ztracenou nešama = duši svého bližního… Síla lásky může přitáhnout zpátky i tu nejvzdálenější duši k jeho Pánu v Nebesích.

  Jak je taky možné takovou lásku projevit, o tom je příběh na závěr. Jako mladý muž byl rabín Moše Soloveitchik z Curychu označen Chazonem Iš jako „gavra raba“, veliká osobnost Tóry.  Když první skupina přeživších z Buchenwaldu dorazila do Švýcarska po holokaustu, rabi Moše neztrácel čas a chtěl je hned navštívit. Švýcarské úřady mu řekly, že během prvních několika dní nebudou do tábora propuštěných povoleny žádné návštěvy. Rabín Moše, kterému tehdy bylo dvacet let, odmítl přijmout to, co podlě něj představovalo bezcitný postoj k utrpení, které tyto zlomené duše musely prožít. Dva dny tak stál u vchodu do tábora a čekal na povolení ke vstupu. Nakonec, třetího dne, když už byli strážní unaveni  vytrvalostí toho mladého muže, pustili ho dovnitř.

  Když se tam ocitl tváří v tvář vyzáblým přeživším, kteří nebyli ničím víc než živými kostrami, nenabídl jim slova povzbuzení. Nemohl. Pohled  na tyto zmučené duše ho obral o jeho schopnost projevu. Místo toho jen vyřikl a nebyl schopen zastavit příliv slz. A když ti přeživší viděli, že je to Žid, který nesnese to, co museli vydržet, ale cítil jejich bolest tak hmatatelným způsobem, vyvolalo to emoce, kterými se i oni aspoň částečně zbavovali utrpení nad tak nepopsatelnými ztrátami. I oni začali plakat a společně pociťovali určitou útěchu, úlevu.

  A pak rabi Moše udělal něco jiného. Otevřel sefer Tora, kterou vzal s sebou a četl z ní příslušnou parašu toho týdne.  I po mnoha letech si jeden z těch přeživších dobře vzpomínal na obrovský dopad, jaký to tenkrát mělo na něj i na ostatní přeživší.

Kdy je příliš brzy začít přípravami na Pesach?

Jako každý rok se vracím k tématu Pesachu a přípravám na něj. Navíc jsme v minulých týdnech četli parašijot, které  o východu z Egypta vyprávějí a tak se otázka sama nabízela. Na druhou stranu nechci být šílenec, co začíná revidovat zásoby chamecu hned po Simchat Tora.
S Elim jsme se dohodli, že abychom měli dost inspirace, pořídíme si každý rok novou hagadu, která bude mít zajímavé komentáře, kterou pak při sederu doma použijeme spolu s našimi stálicemi. Je to výborný nápad jak udělat východ z Egypta každý rok trochu jiný a neomílat pořád totéž. Jen tedy za pár let budeme potřebovat samostatnou skřínku na hagady...Eliho letošní "úlovek" je A Different Night, the Family Participation Haggadah, hagadu vyloženě pro malé děti budeme hledat nejdřív za rok, Šmulimu bude rok a myslím, že letos během sederu bude už dávno spinkat.
Krátce po tom, co se Šmuli naučil žvýkat chleba, nám s Elim došlo, že letošní hledání chamecu nebude žádná formalita. Přesto, že jí jen u stolu v židličce a nikdy ho nenechávám se promenádovat po bytě s jídlem, nacházíme drobky chleba na velmi nepravděpodobných místech. Vlastně celý pesachový úklid bude velká bojovka, protože letos Pesach začáná uprostřed týdne a já už nejsem doma. Plán je takový, že hlavní část úklidu provedeme v neděli a pak už nebudeme doma jíst chamec, ale kuchyň definitivně přehodím do pesachového módu až ve středu, kdy si vezmu dovolenou, ale Šmuli půjde k chůvě, abych mohla v klidu pracovat.

Ale v tuhle chvíli je pro mě zdaleka nejdůležitější příprava duchovní. Moje soukromé vyjití z Egypta bylo, když jsem pochopila, že nejsem povinná se neustále dívat, co tomu co dělám nebo nedělám řeknou ostatní. Že nemusím být perfektní, aby mě ostatní měli rádi. Že nejsem odpovědná za to, co si ostatní myslí, nebo dělají, jen za to, co si myslím a dělám já, A z toho se zodpovídám sama sobě a Nejvyššímu. Je to možná banální, ale pro mě to byly roky pochybností a držkopádů, než jsem se dostala tam, kde jsem teď a není zdaleka dobojováno. A teď se na mě zase vyvalil nedořešený problém z minulosti a tak, když se nebudu bát a uhýbat před jeho řešením, mám zase šanci vyjít z Egypta, jako by to bylo poprvé. V tomhle světle není nikdy příliš pozdě se začít připravovat na Pesach a snažit se hledat cestu ven z našich malých Egyptů.

Avi: Parašat Jitro VII. ( Šemot 18,1 -20,23 )

  Dnes bych chtěl upozornit hned na první větu z naší parašat Jitro. Mojžíš se společně se svým lidem po vyjití z egyptského otroctví setkává s Jitrem. A čteme tu: „Jitro, midjánský kněz, Mojžíšův tchán, uslyšel o všem, co Bůh učinil Mojžíšovi a svému izraelskému lidu...“ (Šemot  18,1)

  Jitro slyšel a vlastně i všichni ostatní museli taky slyšet. Jenže ostatní sice slyšeli o všech zázracích, které Hospodin učinil, a snad se i třásli strachy – ale nezměnili se.  Jitro byl jiný. Slyšel a výsledkem toho slyšení bylo, že opustil svoje prestižní postavení v Midjánu a připojil se k Židům na poušti.

  Je to celé o vnímání informací, jejich správném vyhodnocení, a následném jednání podle objektivního zhodnocení situace. Že na tom není nic těžkého? No, to by náš svět musel vypadat       už dávno jinak, kolika různým vůdcům už se slepě věřilo...

 Z chasidského prostředí o tom nesprávném vyhodnocení vypráví jeden takový modelový příběh. Byl jeden zaostalý vesničan, co nikdy neopustil hranice své vesnice a chytrostí taky zrovna neoplýval. Až jednou nastal ten den, kdy se vypravil na cestu do velkého města. Když už byl skoro u něj, narazil     na vlakové koleje. Hleděl na ně s údivem, protože je nikdy neviděl. „No ne!“ zvolal. „Co to tu je? Co tu dělá všechno to železo? A jak je každá část přímá a dokonalá!  Proč to tu leží jen tak, bez dohledu, vždyť by se to hodilo třeba k výrobě pluhu. A někdo to tady jen tak pohodí. Zdá se, že dnes je můj šťastný den!“

  A tak honem spěchal ke svému povozu pro nějaké nářadí, se kterým by si pomohl k pěknému kusu železa. Chvíli nato uslyšel v dálce houkání. Díval se po trati a uviděl, jak se k němu blíží nějaké ohromné zařízení. „Pro všechno na světě, co to je?“ přemýšlel. „Není to nějaká oslava?“ Mezitím to všechno sledoval vyděšený strojvůdce na lokomotivě: „Vidím dobře, to se mi snad zdá!“ přemýšlel nahlas. „Co dělá ten chlápek na kolejích? Copak si myslí, že se dá vlak takhle rychle zabrzdit?“  A znovu a znovu mačkal knoflíky a po celém okolí bylo slyšet to poplašené houkání.

  Ten venkovan ale místo aby utekl do bezpečí, propadl nadšení. „Už to poznávám, jasně, takhle zvesela hrála muzika na mé svatbě, to bude svatební oslava! Ajaj, jak já miluju tanec!“ A začal          na těch kolejích nadšeně poskakovat a tančit, dokud ho vlak nesrazil k zemi…

  Možná se vám taková historka zdá hodně přitažená za vlasy.  Ale i na případě Jitra je vidět, že i v té jeho době bylo správné uchopení informace jenom výjimkou.  A spíše jsou známi Amálekité, kteří měli stejné informace o Božím jednání  ve prospěch Izraele a stejně se Izraelcům postavili a zákeřně je napadli. V tom jejich případě je to proto posuzováno přímo jako pokus postavit se Bohu.

  V dnešní době se také vedou neviditelné, informační, nebo spíše dezinformační války. Vedou se      ve prospěch států i vlivných jedinců. Proto si politici pořizují média, dobře platí šikovné manipulátory, kteří z černého udělají bílé a naopak. Fakta jako by v tom jejich guláši , který nám předkládají ,nic moc neznamenala. Spíše jen vzbuzují pocity, dojmy, emoce . A snaží se nás utvrdit v tom, že právě tohle jsou fakta. Nedávno jsem četl zajímavý článek jednoho psychiatra, který byl o psychopatech v politice. Bylo to celkem výstižné. Takový psychopat říká cokoliv, i ty největší hlouposti a lži. Hned druhou větou popírá to, co říkal v té první. Je to k smíchu, nebo k pláči, lže úplně samozřejmě, bez jediného zaváhání. A výsledkem té fantasmagorie je to, že mu někteří lidé úplně iracionálně uvěří. Takovým lidem ten psychiatr doporučoval, aby si pořídili  přepsaný záznam řeči takového člověka, například třeba z interpelací, a četli ten text s odstupem a kritickou myslí- jestli ten člověk například vůbec odpovídá na konkrétní otázky. Jestli místo toho hned neútočí nesmyslně na všechny okolo, jestli neříká úplné nesmysly a nemele páté přes deváté bez toho, že by prostě jednoduše odpověděl na položenou otázku... Jestli je takový, měli by být lidé ostražití a věnovat mu zvýšenou kritickou pozornost.  Protože od takového člověka, pro kterého je pravda  jen úsměvným pojmem, nemůžeme čekat nic pozitivního.

  Jistěže i dnes je málo lidí, jako byl Jitro. Rádi všechny varovné signály zpochybňujeme  a necháme se balamutit., raději se do ničeho nemícháme. Protože ta prostá pravda je náročná. Zavazuje a vede člověka k tomu, aby se zvedl a vydal se na nejistou cestu pouští s ostatními poutníky, kterým jsou svaté určité hodnoty, mezi které patří například poctivost a pravda.

Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17 – 17,16)

  V naši parašat Bešalach můžeme číst o vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. Po všech těch dlouhých letech otročiny, ale i po ranách, které postihly Egypt, po zázračném rozestoupení moře a nakonec i potom, co se pak moře vrátilo zpět a ty vody pohřbily faraonovo vojsko, můžeme číst tu úlevnou větu: „Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta…“ (Šemot  4,30)

  Samozřejmě to pro nás není žádná novinka, každoročně si tyhle události připomínáme o svátku Pesach. Ale je dobrým zvykem snažit si ty věci přestavit co nejživěji, jako kdyby se přihodily nám  a právě teď. A tak odkapáváme z prstu kapky vína za každou egyptskou ránu, pijeme tolik pohárů vína, kolika slovy bylo vyjádřeno naše vysvobození. Ale i tak se nám to může zdát příliš pohádkové, těžko k uvěření pro dnešního člověka. Jako by to bylo příliš dávno, spíš mýtus. A mezitím tolikrát Bůh mlčel, může hořce namítnout každý z nás. Však taky v případě knihy Ester a svátku Purim se Boží Jméno v textu vůbec nevyskytuje. A přece Purim slavíme jako ten případ, kdy chystaný pogrom nevyšel a my se máme radovat z těch životů, které zůstaly zachovány. Téměř všechny židovské svátky se vztahují k naší historii, s výjimkou Jom Kipur. Není to ale proto, abychom uvízli v minulosti, ale abychom uměli přes všechny obtíže povstat a jít znovu věrně dál.

  A k naší radosti a povzbuzení slouží i  události ne tak historicky vzdálené. A shodou okolností se vztahují k té smutné době druhé světové války. Říká se jim zázrak z Vilny. Je to v podstatě zázračná cesta Mirrer Ješivy, která se stala moderní obdobou vyjití z Egypta. Reb Chatzkel mluví o tomhle mimořádném řetězu událostí, které vedly k záchraně mnoha Židů, včetně spousty osobností, učenců Tóry tak, že zázraky při něm předčily i purimový příběh.

  Vilnius byl původně hlavním městem Litvy, ale po I. světové válce ho zabralo Polsko. Od té doby  existoval válečný stav  mezi Polskem a Litvou a Kovno se stalo „dočasným“ hlavním městem. Před vypuknutím II. světové války uzavřelo Německo a Rusko tajnou dohodu, na základě které měly tyto dva státy Polsko napadnout a podělit se o něj jako o kořist.  17. září  1939, dva dny poté, co Německo napadlo Polsko, Rusko učinilo totéž. Východní Polsko, včetně Vilny, bylo nyní pod ruskou kontrolou.

  A pak 10. října 1939 Rusko přišlo s neuvěřitelným oznámením. Vilna měla být vrácena Litvě jako součást „smlouvy o vzájemné obraně“, která povolila ruské vojenské základny uvnitř stále nezávislé Litvy. Kromě toho by až do dne, kdy by Vilna byla oficiálně vrácena Litvě, zůstala hranice mezi Polskem a Vilnou otevřena. Rabi Chaim Ozer Grodzensky, velký „posek hador“ a rav z Vilny se o tom dozvěděl  o pár dní dříve. Bylo mu jasné, že je jen otázkou času, než bude Litva pohlcena Ruskem nebo Německem. Mezitím by však bylo možné uniknout do svobodného světa přes svobodnou Litvu. Proto telegrafoval všem představeným ješiv v Polsku a přikázal jim, aby na nic nečekali a okamžitě se svými učiteli, žáky i rodinami se vydali do Vilny. Do Vilny proudilo 20 000 židovských uprchlíků, včetně 2 500 studentů ješiv. Snažili se dostat do Vilny jakýmkoli způsobem: vlaky, auty, nákladním vozy i pěšky. Ačkoli silnice nebyly bezpečné, většina uprchlíků dorazila do Vilny v pořádku..

  Nikdo si nedokáže představit poválečný svět ješiv bez Brisker Rava, rabína Aharona Kotlera, rabína Elijahu Meira Blocha, rabína Reuvena Grozovského, rabína Eliezera Jehudy Finkela, rabína Chaima Shmulevitze, rabína Chatzkela Levensteina, rabína Zalmana Sorotzkina a rabína Eleazara Menachema Shacha, abychom jmenovali jen některé ze sloupů Tóry, osobností, které  takhle unikly nacistickému peklu přes Vilnu.

  Co přimělo tyranskou ruskou vládu, aby poskytla Litvě dočasnou nezávislost a vrátila hlavní město Vilnius? Co přimělo Rusy, aby nechali hranice dočasně otevřené, a tak mohli tisíce studentů ješiv a jejich rabínů uprchnout? Co vedlo Nizozemce a Japonce k tomu, že dosadili na konzuláty v Kovnu diplomaty, kteří se stali spravedlivými mezi národy, a ochotně obstarávali stovky víz  pro bnei Tora, což jim umožnilo opustit Litvu a vydat se na cestu za svobodou? Co přimělo ruskou vládu, aby deportovala stovky bnei Tora na Sibiř jen týden předtím, než Němci napadli Litvu? Tato deportace zachránila životy 80% těchto lidí, kteří sice strašně trpěli na Sibiři, ale unikli jisté smrti.

  Odpověď na všechny tyto otázky najdeme v Příslovích: „Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí.“ (Přísloví 21,1) Pro všechny tyto zachráněné to byl zázrak, srovnatelný se zázrakem  vyjití z Egypta. Pro ně se zpřítomněl ten dnešní verš: „Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta.“

Avi: Parašat Bo (Šemot 10,1 -13,16)

  V naší paraše se objevuje tohle přikázání: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců…“ (Šemot 12,2). V biblických dobách byl nový měsíc- Roš chodeš  menším svátkem, vyhlašovaným, když nejméně dva spolehliví svědkové potvrdili, že se měsíc na obloze objevil. Když byl později v období Talmudu (zhruba ve 4. století obč. letopočtu) ustanoven kalendář, nebylo už třeba spoléhat se na taková svědectví. Dříve to ovšem bylo velice důležité pro to, aby se všechny přikázané svátky slavily v přesně určeném, stanoveném čase.

  Samotný židovský kalendář je takovou pěknou směskou lunárního a solárního kalendáře. Kdybychom se totiž drželi jen lunárního, naše svátky by se posunovaly v kalendáři bez jakékoliv brzdy, tak jako třeba u muslimů postní měsíc Ramadán. Ale protože se má Pesach slavit v jarních měsících, vykoumali vyrovnávací systém naši předkové tak: měsíce o délce 30 a 29 dní se pravidelně střídají, a jednou za čas se přidá třináctý měsíc, který má 29 dní, a to sedmkrát v průběhu 19 solárních roků. Jednoduché, že ano?

  Naši moudří vždycky dokázali zapojit jak svou víru, tak i mozek. To je fakt, ale co s takovým přikázáním dnes? Nebo s jinými, týkajícími se dnes už neexistujícího Chrámu? Máme se jimi zabývat, může to vůbec něco užitečného přinést? Jsem taková konzerva, že si myslím, že ano.

  I v liturgii se na Roš chodeš (= hlava měsíce) pamatuje. Patří k němu přednes krátkého („polovičního“) Halelu (Žalmy 113-118, v krátké verzi bez prvních jedenácti veršů Žalmů 115 a 116), a kromě Halelu ještě další věci. Znovu se objevuje otázka, jaký to má smysl když už s kalendářem nemáme nejmenší problém.  Raši se na ten uvedený verš dívá takhle: „Tento měsíc“ – to znamená, že Hospodin ukázal Mojžíšovi měsíc v jeho obnově a řekl mu: „Když se měsíc sám obnoví, bude to začátek měsíce pro vás.“ Jak to asi myslel, vysvětlím pomocí příběhu.

  Vedoucí představitel mirrerské ješivy, rabín Chajim Shmulewitz, vyprávěl tenhle příběh. Mluvil  v něm o tom, co slyšel od přeživšího holokaustu, kterého se zeptal: „Jak jsi přežil? Jak jsi vydržel pět let v táboře nucených prací? Jak jsi tam udržel svého ducha, svoji víru v těch nejtemnějších dobách?“

  A ten přeživší odpověděl: V táboře jsme pochopitelně nebyli schopni dodržovat micvot – přikázání. Zbavili nás každé příležitosti. Neměli jsme žádný šabat. Jen ve snu jsme mohli  snít o klidu a soustředění. Každé ráno jsme byli odvedeni pracovat do lesa a po setmění jsme pochodovali zpátky k naši barákům.

  Ale byla tu jedna věc, kterou nám nacisté vzít nemohli – měsíc. Mezi námi byli muži kteří sledovali židovský kalendář a den, na který připadne Roš chodeš. Sledovali jsme oblohu, abychom zjistili, jestli je už měsíc pryč. A když jsme museli večer pochodovat zpátky do lágru, s vojáky po obou stranách zástupu, někdo uprostřed zašeptal: Můžeme pronést kiduš levana. (Ten se říká při první příležitosti, kdy je měsíc znovu zřetelně viditelný).  Chytili jsme se za ruce a jak jsme pochodovali, začali jsme s brachou – požehnáním. A došli jsme ke slovům: Měsíci řekl, ať se sám obnovuje jako koruna nádhery pro ty, kteří jsou zrozeni (Jím) z lůna, kteří jsou předurčeni k tomu, aby se sami obnovovali jako on… -  Měsíc pro nás tenkrát symbolizoval obnovu, obnovu židovského lidu, obnovu Davidovského království. Vyslovili jsme ta slova a cítili jsme se posíleni a říkali jsme si, že jednoho dne zažijeme takovou obnovu… V tu chvíli se obnovovala alespoň naděje.

  Co k tomu dodat, i tohle téměř neznámé přikázání  a jeho dodržování  má neuvěřitelnou moc.  Sluší se připomenout i vysvětlení Sforna k tomu našemu verši: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců“. Sforno k tomu říká: Od nynějška budou měsíce roku vaše, uděláte si s nimi to, co si budete přát. Během otroctví vám vaše dny nepatřily, byly využívány prací pro druhé a pro naplnění jejich vůle. Ano, je to opojná svoboda, mít možnost dělat si co chceme. Ten omezený čas je náš. Je to ale i ohromná zodpovědnost takový dar nepromrhat. Šťastný je ten, kdo ví, jak nejlépe využít svůj vyměřený čas.