Pár poznámek k antisemitismu ve Francii

Nejsem zrovna expert na otázku antisemitismu ve Francii, byť tady už pár let žiju. Jenže žijeme s Elim ve Štrasburku, který obecně méně trpí problémy spojenými s chudobou a sociálním vyloučením (byť i tady jsou čtvrti, kde bych teda rozhodně bydlet nechtěla) a má solidní viditelnou židovskou populaci. Takže tady je mnohem méně problémů a dokonce se sem začínají stěhovat židovské rodiny z Paříže a jejích předměstí, které nechtějí z nějakých důvodů (obvykle finančních, ale i ideologických) udělat aliju. Ve Štrasburku je kompletní židovské zázemí (synagogy, mikve, ješivy, kolel, košer obchody a restaurace...) a uvidíme, co tahle "vnitřní alija", jak se tomuto stěhování říká, udělá se strukturou místní židovské komunity.
Antisemitismus a útoky na židy jsou ve Francii problém už delší dobu. Za návrat opravdu nebezpečného antisemitismu, který zabíjí, je považován únos a umučení Ilana Halimiho v roce 2006, následoval útok na židovskou školu v Toulouse (2012), Hyper Cacher (2015), vražda Sarah Halimi (2017) a Mireille Knoll (2018). Teď v posledních týdnech spolu s protesty žlutých vest se objevují jako houby po dešti posprejované náhrobky (Quatzenheim, Lyon), poštovní schránky, na kterých byl hákovým křížem přestříkán portrét Simone Veil, antisemitské nápisy na výlohách, zdech a slovní napadení filozofa Finkelkrauta i jedné z představitelek žlutých vest, která je židovka a která chtěla začít s vládou jednat namísto nekonečných protestů, které už vlastně ani nemají žádný obsah. Spojitost se žlutými vestami je neoddiskutovatelná, protože se mezi nimi objevuje řada lidí, kteří věří nejrůznějším komplotistickým teoriím, obyčejných antisemitů zleva i zprava a také fakt, že žluté vesty protestují proti vládě. A vláda chrání židy (nebo se o to alespoň snaží) a tak musí "logicky" platit vláda=židé (jo, logika některých lidí je fakt neuvěřitelná).
Ve Francii se hodně mluví o "novém antisemitismu". Nového na něm není nic, jen snad to, že přichází ze směrů, odkud ho někteří nečekali. Kromě tradičního ultrapravicového extremismu, jehož představitelem byl Jean-Marie Le Pen a jeho Národní Fronta, tady máme také antisemitismus extrémní levice a islámských radikálů. Co se Národní Fronty týče, Marine Le Pen (dcera Jean-Marie le Pena) stranu nedávno přejmenovala a oficiálně se od antisemitismu distancuje a naopak se snaží lovit židovské voliče pod heslem nepřítel mého nepřítele (t.j. muslimů) je mým přítelem...ale osobně jí nevěřím ani nos mezi očima. Ultralevicový antisemitismus byl dlouho ve Francii tabu, levičáci hovoří zásadně o antisionismu, nicméně kritika politiky státu Izrael má svoje meze, které tito radikálové překračují (navíc často v jejich projevech je rovnítko mezi sionistou a židem víc než zřejmé, člověk si nemůže nevzpomenout na proces se Slánským). S levicovým antisemitismem, pardon antisionismem, je úzce spojeno i rozšíření antisemitismu islámského. Podle levicových teorií přece oběť diskriminace (muslimové) nemůže sama nikoho diskriminovat. Chyba lávky. Mnoho muslimů ve Francii skutečně žije v dost prekérních podmínkách-na předměstích, bez práce nebo se špatně placenou prací a jejich děti chodí do škol velmi sporné kvality a tak nemají moc možností se z toho vyhrabat. Nicméně neplatí, že by obět diskriminace sama nemohla diskriminovat, naopak frustrace v lidech obvykle probouzí dost temné pudy. Temné pudy živené komplotistickými teoriemi šířenými na sociálních sítích, protokoly sionských mudrců a další "hodnotná literatura" a "návrat ke kořenům" (t.j. islámský fundamentalismus) jsou zdroje tohoto antisemitismu, který je momentálně skutečně životu nebezpečný. Představa mnohých muslimů a levičáků, že každý žid je automaticky zodpovědný za cokoliv se v Izraeli šustne, je už jen třešnička na tomhle nechutném dortu.
Je potřeba zlepšit vzdělávání ve Francii, zejména na školách ve "vyloučených oblastech", aby mladí lidé skutečně měli možnost změnit svůj osud (to není ovšem jen otázka škol, ale i sociálních pracovníků, nabídky dostupných zájmových kroužků atd. a třeba i té povinné školky od 3 let, kterou se chystají od září zavést), je potřeba přestat s blouznivými teoriemi o tom, že kdo je diskriminován, nemůže sám diskriminovat a podívat se realitě do očí. Najít rovnováhu mezi legitimní kritikou politiky státu Izrael a antisemitismem maskovaným jako antisionismus a tento postihovat úplně stejně jako antisemitismus ultrapravicový. Pro začátek je dobré, že se o problému začalo vážněji diskutovat, teď ještě aby došlo i na nějaké činy. Protože právě od doby protestů žlutých vest, jako by se zvedla stavidla a lidé měli menší a menší zábrany...

Avi: Parašat Ki Tisa (Šemot 30:11 – 34:35)

Ve čtení II. Knihy Mojžíšovy, Sefer Šemot, se dostáváme k momentu, kdy Izrael uctíval zlaté tele. Když to Mojžíš uviděl, praštil s deskami smlouvy tak, až se roztříštily. Jejich chování bylo zlé, ale i pochopitelné. Mojžíš se z hory tak dlouho nevracel, že už pochybovali, že vůbec žije. A tak se zachovali podle zvyků země, ve které vyrostli. Chtěli mít, tak jako v Egyptě, posvátné zvíře, které by mohli uctívat. Byla to svým způsobem přirozená reakce… Pak se ale objevil Mojžíš, přišel strašný trest a začínalo se od nuly. Když se Mojžíš uklidnil, postavil se za svůj lid před Pánem Bohem a nakonec dostal i nové desky. V arše úmluvy tak nakonec, podle některých, skončily jak ty nové desky, tak i ty rozbité. Člověk by se měl umět poučit…

Desky s textem Božího Zjevení tak byly tím hmatatelným objektem, ke kterému se od té doby upíná pozornost lidu. I když by to tak být nemuselo. Mohlo to skončit třeba i uctíváním Mojžíše. Mohl pro ně být klidně něčím jako egyptský kněz, nebo i něčím víc. Jen si to poslechněte- když sestupoval shůry, „kůže na jeho tváři zářila“. (Šemot 34,29) To slovo s kořenem K-R-N (kof- reš- nun) označuje jak sršící paprsky světla (rabi Sidon), tak i rohy. Odtud pochází překlad Vulgáty, i nádherná socha Michelangela Buonarrotiho, která představuje urostlého, sedícího Mojžíše, kterému z hlavy trčí čertovské rohy. No, tak už to s překlady někdy bývá… Židovští komentátoři to považují za nesmysl. My si to můžeme představit jako nějakou auru, záři, zkrátka něco výrazně neobvyklého. A tak není divu, že to budilo až strach, dokonce i u Árona.

 Michelangelův Mojžíš

Mojžíš si to zřejmě ani neuvědomoval. Raši komentuje fakt, že v textu nikdy předtím není řeč o tom, že by jeho tvář zářila. Možná, že si toho dříve jen nevšimli a zpozorovali to teprve v téhle vyhrocené chvíli. Co se ale stalo, co se změnilo? Tradiční interpretace zní: zhřešili! „Hle jak veliká je síla hříchu!“- konstatuje Raši. Jinou zajímavou okolností je chování Mojžíše. Když skončil s předáváním Božího zjevení, dal si závoj na tvář. Většina interpretátorů si myslí, že to dělal vždycky. A proč? Někteří si myslí, že se tak mohl lépe soustředit. Jiní připomínají, že se lidé Mojžíše báli, takže když měl tvář zahalenou, lehčeji se jim k němu přicházelo. Abravanel zase vysvětluje, co to znamená, že si Mojžíš nebyl vědom toho, že jeho obličej září. No, ne že by to nevěděl, ale podle něj to vědomě ignoroval. Ta okolnost měla být zanedbatelná, přehlížená, s výjimkou těch momentů, kdy získával nebo předával podstatné věci vyššího řádu- zjevení. Tam by záře jeho obličeje měla být vidět. Když naopak přecházel k běžným činnostem, nechtěl, aby ho brali jako někoho zvláštního, neobyčejného.

To je pak možné chápat jako protipól k obrazu egyptského kněze a zvláště faraona, který se cítil být bohem a vyžadoval od ostatních, aby ho tak brali a uctívali. Zatímco Mojžíš dosáhl nejvyššího možného zasvěcení do vyššího světa, ale vší silou se snažil zabránit kultu své osoby, sebe sama. Taková interpretace k nám může mluvit i dnes. Kult osobnosti může hrozit každému náboženství, a nejen náboženství… Mojžíš dával najevo, že všichni jsou si rovni, i když on stojí přímo u zdroje zjevení. Všichni i dnes stojíme rovnocenně vůči tradici. Lišíme se vědomostmi, schopnostmi, zaujetím, ale v každodenním životě máme zářit stejně jako Mojžíš. Všichni jsme stejní v možnostech, které máme naplnit, jen chtít.

Jak to výborně vystihl židovský filosof Lévinas: židovská identita je „břemenem odpovědnosti.“ A pak tuto myšlenku rozšiřuje až do krajnosti: „každý člověk odpovídá za viny druhého.“

Ale abychom nekončili tak pateticky, mám po ruce vtip, týkající se té „odpovědnosti“. Sára telefonuje své matce: „Maminko, zase se se mnou pohádal, už to nevydržím, přijdu bydlet k tobě!“ Matka suše odpovídá: „Ne, miláčku, on musí zaplatit za svoje chyby! Já přijedu bydlet k vám!“

Ec chajim-nová iniciativa, která by snad mohla vnést trochu tolik potřebné jednoty do českého židovského života

Začnu tím, že vložím program prvního kabalat šabatu iniciativy Ec chajim, abyste nemuseli rolovat až na konec článku, a pak vysvětlím, co jsem myslela tím nadpisem...

Ec chajim nová židovská komunitní iniciativa zaměřující se na rozvoj progresivního, židovského, náboženského, společenského a intelektuálního života v Praze, s podporou Evropské unie pro progresivní judaismus Vás zve na hudební Kabalat Šabat v pátek 8. března 2019 v Praze s rabínským studentem Davidem Maxou a váženými hosty, rabínem Edwardem van Voolenem a profesorem Ralphem Seligem (Abraham Geiger College) Speciální program pro děti bude zajištěn! Těšit se můžete na přednášku tajemníka Federace židovských obcí Dr. Tomáše Krause!  PROGRAM: 18:00 - 19:15 Hudební Kabalat Šabat s varhanním doprovodem (David Maxa, Ralph Selig) 19:15 - 19:30 Kiduš (Edward van Voolen) 19:30 - 20:30 Šabatová večeře 20:30 - 21:00 Přednáška: Židovská identita v Praze 21.století (Tomáš Kraus) 21:00 - 21:10 lnformace o dalších akcích (Anna Nosková) 21:10 - 22:00 Klezmerová kapela a tanec VSTUPNÉ: Dospělí: 250,- Kč (minimální příspěvek) Děti 10-18 a studenti do 26 let: 150,- Kč (minimální příspěvek) Děti do 10 let: zdarma MÍSTO KONÁNÍ: Z bezpečnostních důvodů se místo konání, které se nachází v centru Prahy, dozvíte až po potvrzení Vaší registrace. REGISTRACE: RVSP 1. března 2019 / Přihlášky prosím posílejte na registration@ecchajim.cz Židovství nikdy nevynikalo kdovíjakou jednotností, jako v tom vtipu, kdy dva židé ztroskotají na pustém ostrově a když je tam po letech najdou, tak zjistí, že si mezitím postavili tři synagogy. Do jedné chodí jeden, do druhé druhý a do té třetí by ani jeden nikdy nevkročili. Ale přeci jen, pražský židovský život připomíná tento vtip až příliš-roztříštěnost mezi malé komunity, které sotva dají dohromady minjan (ortodoxní komunita je sice formálně jen jedna, ale se dvěma minjany). Rabínský student David Maxa se rozhodl zkusit alespoň v liberálním spektru české židy trochu sjednotit a zorganizoval iniciativu Ec chajim, která by měla nabídnout možnost progresivním židům z různých komunit se vzájemně potkat u šabatové večeře mimo jejich domovské synagogy a zároveň také umožnit lidem s židovskými kořeny postupně objevovat židovství, aniž by se cítili být tlačeni někam, kam nechtějí. Pro obnovu a zachování židovského života je neskutečně důležitá fungující a životem pulsující komunita. Ortodoxie se o její obnovu v ČR po revoluci pokusila, ale příliš neuspěla-nejen proto, že před válkou byly Čechy jednou z bašt reformního židovství, ale hlavně proto, že lidí, kteří by chtěli a měli možnost stát se ortodoxními židy, bylo a stále je v ČR velmi málo. A ortodoxní život je v Praze těžký-synagogy jsou v centru, kde si málokdo může dovolit bydlet v docházkové vzdálenosti (trochu lepší je umístění Jeruzalémské synagogy, ale ani to není ideální), v Praze není eruv a komunita je příliš malá a nejednotná na to, aby poskytovala zázemí, které je velkou devízou ortodoxních komunit (tím mám na mysli společný hodnotový systém, který usnadňuje nalezení životního partnera, silné sociální vazby-zvaní osamělých lidí na šabatová jídla, navštěvování nemocných atd...tyhle silné vazby jsou zároveň silnou stránkou ortodoxních komunit a zároveň jejich slabinou, pokud se sociální vazby změní v přísný dohled nad tím, co kdo dělá). Progresivní židovství má v tomhle směru výhodu a může snadněji oslovit lidi, kteří mají sice židovské kořeny (ale nejsou nutně židy podle halachy), protože nepracuje s modelem všechno nebo nic a nesoudí. Chybí tam ten prvek koukání se přes rameno, jestli vás někdo nesleduje, co děláte nebo neděláte. Do progresivní komunity můžete přivést nežidovského partnera, aniž by se na vás někdo koukal skrz prsty, což je v českém prostředí, kde jsou smíšené sňatky spíš pravidlem, než výjimkou, ohromné plus. A nežidovský partner si nebude připadat jako páté kolo u vozu. Z mých předchozích článků jistě víte, že nejsem žádný fanoušek smíšených sňatků, ale je potřeba se podívat realitě do očí. Jak řekl jeden francouzský rabín, progresivní židovství není jen židovství, které kráčí jako první v otázkách pokroku a novinek, ale také židovství, které pod svá křídla přijímá "opozdilce"-ty, kteří by jinak skončili v propadlišti asimilace. Že je progresivní židovství nadějí pro obnovu a uchování židovského života v ČR si koneckonců nemyslím jen já, ale třeba také Jonathan Wootliff (rozhovor v Maskilu str.12). Na druhou stranu je třeba přiznat, že na rozdíl od ortodoxie je často těžší vytvořit soudržnou a vřelou progresivní komunitu, protože členové jsou často méně motivovaní. Ale není to pravidlo a podaří-li se vytvořit "tvrdé jádro", které dokáže vytvářet v rámci komunity ty silné sociální vazby a následně tím "nakazit" i ostatní členy...no, to je snad na další článek. Každopádně přeji Davidovi hodně úspěchů a doufám, že se mu jeho záměr podaří! Snad se nám jednou s Elim podaří se také zúčastnit!

Avi: Parašat Tecave (Šemot 27:20 – 30:10)

Dnešní parašat Tecave navazuje na předchozí popis stavby Miškanu a jeho vybavení z minulého čtení. Dnes přicházejí na řadu, hezky humanisticky řečeno, lidské zdroje pro kněžskou službu. Takže tu není zmíněn ani jednou Mojžíš, ale zato jeho bratr Áron, který se stal veleknězem, a jeho synové. Tahle rodina se stala základem kněžského rodu kohanim. Můžeme se tu dočíst o jejich povinnostech, posvěcení a dalších věcech. Celá 28. kapitola knihy Šemot se zabývá kněžskými oděvy. A tak se znovu vynořuje minule zmiňovaný smysl – jestli má význam se i dnes zabývat detaily kněžských šatů, když už se tisíce let obětní služba nekoná, protože prostě už tak dlouho Chrám neexistuje.

Jak už jsem minule zmiňoval, existuje určitá skupina lidí, kteří čekají na znovuvybudování Chrámu a obnovu všech obětních služeb, které se v ní odehrávaly dříve. Pro ně je studium všech podrobností pochopitelně důležité. Co si ale s tímto oddílem mají počít všichni ostatní? Je to už text vhodný jen ke studiu historie a náboženské vědy? Mají ho ostatní přeskočit, vynechat?

Jiný přístup vypovídá o tom, že máme závazek, povinnost pamatovat na to, co a jak se dělo v Miškanu a potom v Chrámu, i přesto, že bychom to dneska všechno nechápali. Samotné udržování těch věcí v paměti vyjadřuje jak úctu, tak i naši ochotu nechat se oslovit Pánem Bohem, jakožto zdrojem Zjevení. Kdyby naše paměť selhávala, bude stejně slábnout i naše spojení s Ním.

Určitě tedy má smysl zabývat se kněžskými šaty, přestože se už dva tisíce let nenosí. Je řada výkladů k jednotlivým detailům, které mají až mystický význam. Ale víme například i to, že když velekněz vstupoval na Jom Kipur do nejsvětějšího místa Chrámu, měl k oděvu připevněny zvonečky. A ty měly zvonit tím, jak se chvěl posvátnou hrůzou a bázní Boží. I další součásti oděvů o něčem vypovídají a ty různé výklady pro mě mají taky svůj význam a kouzlo.

Ale i samotnému oděvu jako takovému patří právem naše pozornost. Jak poznamenává Benno Jacob, oděv je základem, který nás odlišuje od zvířat. Podle Tóry jsme k němu přišli ne díky praprarodičům, ale rozhodnutím našeho Stvořitele. Jak můžeme číst: „A Hospodin, Bůh, udělal člověku a jeho družce košile z kůže a oděl je.“ (Berešit 3,21) Je to znak, který nás totálně odlišuje od zvířat. Vypovídá o naší civilizaci, kultuře, morálce. Tím spíše vypovídá kněžský oděv kohenů o něčem mimořádném – má odrážet a symbolizovat jejich přístup k Nejvyššímu. Díky alegorickému přístupu můžeme vidět v oděvu i symbol morálních vlastností. Proto je v Tóře řečeno, že kněžské šaty mají být nejen pro ozdobu, ale vyjadřují také „čest“: „k slávě a ozdobě“ (Šemot 28,2). A tou opravdovou slávou může prozářit jen odpovídajícím způsobem čistou lidskou duši. Jak píše Krajewski, pěkný oděv nemá zakrývat, ale odhalit šaty vnitřní, do nichž je oblečena duše.

Protože šaty zakrývají vnitřek, něco, co je uvnitř. My, se střídavými úspěchy, hodnotíme člověka podle jeho oděvu. Ale Jonathan Sacks poznamenává, že tam, kde ve vyprávěních Tóry je zmíněn oděv, šaty, je to učiněno proto, aby bylo možno jiné lidi oklamat, podvést: oděv Ezaua na Jákobovi- aby se za něj mohl falešně vydávat; šaty Josefa, předložené Jákobovi –aby falešně dosvědčily jeho smrt; šaty Josefa v rukách zhrzené Potífarovy ženy – zase falešný důkaz … Samotný vzhled neukazuje pravdu. Dokonce i samotné hebrejské slovo „beged“ označující oděv, má stejný slovní kořen: B-G-D jako slovo „bgida“ – zrada, nevěra.

Proto je ta pozornost, věnovaná kněžskému oděvu ještě významnější, je tu ve hře hlubší důležitost. Součástí biblického popisu je proto i sdělení, že ty kněžské oděvy mají zhotovit lidé, kteří nejsou jen těmi nejlepšími řemeslníky, ale jsou také osobami naplněnými „duchem moudrosti.“

A nás dnes, když se tolik honíme za tím vnějším dojmem, může oslovit jedno: Ten vnější šat je jen slupkou, za kterou může číhat zrada, faleš. Ale když je nitro v souladu s čistotou a zbožností, tak tu záři nedokáže zakrýt žádný oděv – beged. Kéž by se nám to tak vždycky dařilo a nechyběl nám k tomu ten potřebný duch moudrosti…

TaShma podruhé, aneb rabínské texty je potřeba se naučit studovat

V neděli jsme byli na dalším semináři pořádáném nezávislým bejt ha-midrašem TaShma. Seminář, nebo spíš studium, tentokrát vedl Gabriel Abensour, sefardský žid původně ze Štrasburku, který udělal aliyu a nyní studuje doktorát v Jeruzalémě, píše blog a podílí se na chodu bejt ha-midraše TaShma. Studovali jsme sugiyu z traktátu Sanhedrin (45b) týkající se trestu smrti a toho, jak rabíni rozlišovali mezi trestem smrti za vraždu a za jiná provinění (modloslužba, porušení šabatu atd.). V případě "ideologických" provinění se snažili co nejvíc znemožnit odsouzení a následně provedení trestu smrti.

Chtěla bych ale hlavně dneska psát o nutnosti studovat rabínské texty a hlavně je studovat "židovsky". Seminář TaShma probíhá podle vzorce převzatého z institutu Pardes-ten, kdo studium vede nejprve udělá úvod, pak všichni studují 40-50 minut ve dvojicích daný text a pak ten, kdo vede kurz nabídne vlastní interpretaci studovaného textu, odpovídá na dotazy a diskutuje návrhy jiných možných čtení daného textu. Všichni mají k dispozici texty v originále + jejich překlad. Studium je otevřené všem, bez ohledu na jejich znalosti, vzdělání nebo příslušnost k některé (nebo žádné) židovské denominaci.
Vtip je v tom, že poprat se s talmudickým textem není žádná legrace, pokud nevíte jak na to. A je úplně jedno, že máte k ruce překlad. Pokud neumíte rozšifrovat "kdo to mluví" (protože talmudické diskuse jsou vedeny napříč generacemi rabínů a ne vždy je snadno identifikovatelné, kdo komu a na co odpovídá), v textu se rychle ztratíte. A pokud neovládáte čtení rabínkých textů přes tradiční "židovské brýle", pak nejspíš dojdete k úplně jiné interpretaci, než je ta tradiční židovská.
Jak píše Michael L. Satlow ve svém článku Oral Torah. Reading Jewish Texts Jewishly in Reform Judaism (článek vyšel v knize Platforms and Prayer Books), židovská tradice není Tóra a rabínské texty samy o sobě, ale způsob jakým je židé už stovky let čtou a interpretují. A tento způsob čtení je něco, co se člověk učí. Stejně tak jak nečteme stejně báseň a návod na obsluhu pračky a víme, jaký "čtecí mód" zvolit pro ten který text, protože to tvoří součást našeho vzdělání, tak existuje i "čtecí mód", nebo "židovské brýle" na čtení židovských textů. Ovládnout tento "čtecí mód" vyžaduje roky studia rabínské literatury s někým, kdo tento způsob čtení ovládá. Je to skutečně předávání tradice z osoby na osobu, z generace na generaci. Nedá se naučit z knih, protože pokud tento "čtecí mód" neovládáme, budeme tyto knihy číst jiným způsobem, který jsme se naučili ve škole, ale tento způsob čtení už nebude židovský. A ztráta schopnosti číst židovské texty židovsky znamená ztrátu kontaktu se všemi generacemi, které tu byly před námi a ztrátu židovské kultury, jíž je židovské náboženství součástí.
S Elim už rok a půl studujeme s Izákem každý týden traktát Baba Metzia a za tu dobu jsme se víceméně naučili neaplikovat nevhodné čtecí módy na Talmud (byť se tomu člověk stejně někdy nevyhne), ale je to příliš málo času na to, abychom si osvojili tradiční způsob čtení talmudických textů. Koneckonců Izák, který tento způsob čtení dokonale ovládá, má za sebou roky židovského vzdělání, včetně 5 let v ješivách, to se nedá jen tak dohnat. Takže jsme se během nedělního studia v textu několikrát ztratili. Ale aspoň víme proč jsme se v tom textu ztratili.

Iniciativy jako je Pardes nebo TaShma, které otevírají svět rabínské literatury všem, kdo o to mají zájem, bez předsudků a škatulkování, jsou nesmírně důležité pro udržení židovské tradice mimo svět ješivot. A zároveň obohacují židovskou tradici tím, že umožňují konfrontaci tradičního studia s interpretací ovlivněnou jinými "čtecími módy". Židovský tradiční "čtecí mód" totiž neznamená číst texty tak, jak je četli rabíni před 500, 1000 nebo 1500 lety, ale číst je v kontinuitě vývoje a tuhle kontinuitu zase posunout o kousíček dál. Dor va-dor, z generace na generaci.
Mám velkou radost, že se TaShma začala uchytávat ve Francii a snad se časem podaří nabídnout takový seminář i v České republice. Nepochybuji o tom, že by o něj byl zájem, ale není snadné najít někoho, kdo by byl schoný takové studium vést a vést je v pluralitném duchu...

Avi: Parašat Truma (Šemot 25:1 – 27:19)

V naší paraše Truma ve II. Knize Mojžíšově, Sefer Šemot, si můžeme přečíst instrukce o budování Příbytku- Miškanu i o jeho vybavení, jakým byl například oltář, menora, stůl na předkladné chleby nebo schránka úmluvy. Ty popisy jsou tak detailní, podrobné, až to udivuje- oproti například popisu stvoření celého světa… A tak to nutí k zamyšlení, jestli to ještě dnes nemá nějaký zvláštní význam.

Nebudu dnes mluvit o jednotlivostech, spíš bych se chtěl zamyslet nad smyslem takového způsobu obětních bohoslužeb. Tóra vidí Příbytek jako něco výjimečného, měl by být místem koncentrace svatosti, proto je také nazýván Mikdaš. Je to místo setkání s tím, kterému říkáme „Jeden“- „Echad“. Proto této představě má odpovídat i charakter Miškanu a jeho podoba. Byl tedy opravdu vyjádřením monoteismu, nebo se inspiroval u okolních národů?

A jak se vyrovnat s tím, co říká prorok Jeremjáš (7,22): „Nemluvil jsem k vašim otcům o zápalné oběti a obětním hodu v den, kdy jsem je vyvedl ze země egyptské, žádný takový příkaz jsem jim nedal.“ Jak to tedy je s oltářem a obětmi? Komentátoři nemají jen jednu odpověď. Rambam (Maimonides) si myslí, že Pán Bůh prostě jen nenakazoval nic přímo v té chvíli, kdy je vyváděl z Egypta, ale až později. A konkrétně: až po hříchu zlatého telete. Židé se podle něj neuměli obejít bez takového kultu, který byl v té době běžný a oni ho znali právě z Egypta. Miškan byl tedy jakýmsi ústupkem jejich zaběhaným zvykům. Pak ale museli řešit komentátoři ještě jeden oříšek: proč v Tóře jeho popis předchází popisu události se zlatým teletem. A odpovědi jsou jako vždy báječné. V komentáři Bachji ben Ašera můžeme číst: Bůh vytváří lék, ještě než se objeví nemoc. A taková obecná odpověd zase vychází ze zásady, že v Tóře neexistuje žádné „dříve a později“, pořádek vyprávění nemusí nutně odpovídat skutečné posloupnosti událostí.

Ramban (Nachmanides) to vidí jinak. Miškan není žádným kompromisem mezi nějakým ideálem a potřebou hmatatelných forem kultu, ale naopak, vidí v něm dar Stvořitele, který usnadňuje lidem kontakt s jediným Bohem. Kdybychom brali Rambama vážně, jak píše Ramban, oltář by uspokojoval duchovní potřeby holomků a hlupáků. Musíme si uvědomit, že šlo o generaci, která uctívala zlaté tele… Obětní služba tedy podle něj není žádným ústupkem, ani doplňkem, ale službou, která je Pánu Bohu milá. Říká přece: „Ať mi zhotoví svatý Příbytek, abych mohl přebývat uprostřed vás.“ A jak zdůrazňuje Šadal, posloupnost událostí pak odpovídá tomu sledu vyprávění, zlaté tele prostě jen zpozdilo stavbu Miškanu.

Každopádně oba tyto přístupy jsou živé dodnes. Existují lidé, kteří jsou připraveni, když by na to došlo, znovu obnovit jak Chrám, tak i obětní službu v něm. Koncepce Rambamova, kterou sdílí například i Sforno, se drží myšlenky, že už tenkrát tato forma obětní služby byla ústupkem té egyptské setrvačnosti na podobě kultu. A tím spíš ji už nepotřebujeme v současnosti. To vyhovuje i drtivé většině dnešních lidí, které naplňuje představa krvavých zvířecích obětí nechutí a odporem. Ať si tuto otázku zkusí zodpovědět každý sám za sebe...

A jak tedy celý Miškan a jeho vybavení odpovídalo tomu, že Židé věřili jen jednomu Bohu? Je možné, že vnějšími znaky mohla Svatyně připomínat i pohanské stavby té doby. Ale v Miškanu i v pozdějším Chrámu nebylo jediné zobrazení Boha. Na tom nejsvětějším místě byla truhla s víkem, na kterém byli dva k sobě obrácení cherubové. Neskláněli se před nějakým božstvem pod jeho trůnem, nic takového, co bylo k vidění jinde. A v truhle byly původně desky smlouvy ze Sinaje. Když se Římané zmocnili Jeruzaléma i Chrámu, nenalezli v něm žádnou modlu, kterou by bylo možné uctívat. A tak Židy podezřívali, že nevěří ve vůbec žádného Boha. Vůbec nepochopili možnost, že by Bůh mohl být jeden a že Chrám přesně o tomhle svědčí. Ono je prostě v lidské povaze podkuřovat bůžkům a myslet si, že si je tím ochočím, než věřit v jediného Boha, sklonit se před Ním a přijmout svou odpovědnost. Monoteismus je ale zároveň osvobozující cestou, která nás vede od všech možných forem iluzí a duchovního braku. Jak to krásně vystihl Lévinas: „Monoteismus není pouze nechutí, odporem vůči bůžkům, ale i citlivostí k falešným proroctvím.“

Dvě otázky

V sobotu po studiu Talmudu jsme pozvali Izáka, který  studium vede, aby u nás zůstal na večeři a mohli jsme si popovídat. Už dlouho se nám ho totiž nepodařilo pozvat na šabatovou večeři, protože finišuje doktorát a má spoustu práce a u nás v brzké době hrozí menší přestávka ve zvaní hostů na šabat (jak dlouhá bude závisí na tom, jak "společenský" bude náš potomek).
A jako obvykle se hovor stočil i na komunitu. V nedávné době nám přibylo několik dětí do kurzu Talmud-Tóry, kterou Izák učí a také dva smíšené páry (muž-žid a manželka nežidovka), které čekají chlapce a chtějí ho nechat obřezat a konvertovat a vychovat jako žida. A Izák položil dvě docela zásadní otázky: 1. Nepodporuje liberální židovství svou akceptací smíšených párů asimilaci? a 2. K čemu je kurz Talmud-Tóry pro děti z rodin, které doma nedělají nic židovského, nevytváří to jen zmatek v jejich hlavách?
Izák je z ultraortodoxní, ale vzdělané rodiny, a prošel klasickým židovským vzděláním včetně 5 let v ješivách v Izraeli, nakonec všechno opustil a šel studovat na univerzitu. Nicméně se mu podařilo zachovat dobré vztahy s jeho rodinou, byť to znamená kompromisy na obou stranách. A i když už je to nějakých deset let, co není šomer micvot (nedodržuje přikázání), pořád ještě nevyřešil, jaký vztah k tradici by mu vlastně vyhovoval. A protože má tradiční židovské vzdělání, když přibyl do naší komunity, těžko chápal, že je možné dodržovat jen něco, nebo dodržovat mnohem mírněji (například fakt, že my s Elim máme sice nastavený ohřev jídla na šabat, zásobník s horkou vodou a naprogramovanou myčku, ale normálně rozsvěcíme a zhasínáme elektrická světla). Pro něj to bylo "všechno, nebo nic". Postupem času si přečetl ledacos o liberálním židovství a zjistil, jak to chodí v tradičních alsaských rodinách, jejichž praxe také obvykle moc nekoresponduje s Šulchan Aruchem (jak mi jednou řekla paní z takové rodiny: "já dělám o šabatu všechno, kromě šití, na šabat se nešije").

Ale k těm otázkám. První otázka zaznívá často od ortodoxních židů a samozřejmě je to zcela legitimní dotaz. Jak nastavit hranice tak, aby na jednu stranu byla jasně srozumitelná informace, že standardem jsou židovská manželství (eventuálně konverze nežidovského partnera ještě před svatbou) a zároveň neostrakizovat ty, jejichž partnerský život tomuto ideálu z nějakého důvodu neodpovídá. Na příkladu dvou rodin v očekávání, které přibyly do naší komunity, aby konvertovaly jejich budoucího syna, lze ovšem ukázat, že velmi často si páry vůbec moc otázek předem nekladou a situaci řeší, až když nastane. Tyto páry se nesnažily přesvědčit rabína, aby je oddal, nehledaly "schválení" jejich vztahu židovskou komunitou. Komuntu vyhledaly, až když zjistily, že čekají dítě a to dítě bude chlapec (trochu je podezírám, že kdyby to byla holčička, tak by otázka její židovské identity byla mnohem méně naléhavá). Pro mě je tedy ta hranice tady-a priory bychom neměli smíšené sňatky podporovat (t.j. rabíni by na nich neměli nijak participovat, což se mimochodem v Evropě, alespoň té kontinentální, neděje), ale měli bychom umožnit takovým rodinám a posteriori, aby zůstaly součástí židovské pospolitosti a předaly maximum svým dětem (pokud se na tom pár dohodne, samozřejmě, není možné aby vychovávat dítě jako žida proti vůli druhé partnera). A když už jsme u toho, je také potřeba, aby židé měli možnost si někde židovského partnera najít, to také dneska není žádná legrace, zejména pro ty, kdo nejsou ortodoxní (ale v malých komunitách je to problém i pro ně).

A tím se plynule dostáváme k druhé otázce-k čemu je Talmud-Tóra, pokud rodina nedodržuje vůbec nic? A to se mimochodem netýká jen smíšených párů, Izáka vykolejil chlapec z židovské rodiny, který netušil, co je to šabat...Je dobrý nápad, aby rodiče posílali svoje děti na Talmud-Tóru, kde se dozvědí, že židé o šabatu nepracují, že děláme kiduš, že v pátek zapalujeme svíčky, že jíme chalu...když nic z toho nikdy doma neviděly a nezažily? Já chápu, že se rodiče snaží předat alespoň něco, ale je potřeba, aby si uvědomili, že židovská identita a židovství obecně začíná v rodině a hodina a půl Talmud-Tóry jednou týdně nebo jednou za dva týdny na tom nemůže nic změnit (zdá se, že úspěšnější je v budování židovské identity židovský skaut, ve Francii zvaný Ěclereurs israelites). Myslím, že tady je odpovědnost na vedení komunity, aby rodičům, zapisujícím své děti do kurzů Talmud-Tóry, opakovaně připomínalo, že je potřeba, aby se alespoň aktivně účastili života komunity, když už doma nedodržují nic a nebo jen velmi málo. Aby ty kurzy měly alespoň nějaký smysl...

Avi: Parašat Mišpatim (Šemot 21:1 -24:18)

Dnešní paraša z II. Knihy Mojžíšovy se celkem oprávněně nazývá Mišpatim, protože je napěchovaná zákony, čili micvot, právními ustanoveními pro Izrael- tak, jak je Mojžíš přejal od Boha. Posledně jsme z té spousty příkazů probírali to zneužívané „oko za oko“, a dnes se podíváme na další z nich: „Buď dalek každého klamu“ - midbar šeker tirchak (Šemot 23,7).

Moje oblíbená knížka: Mesilat Ješarim (Stezka spravedlivého) v jedenácté kapitole zevrubně popisuje různé úrovně lží, které existují mezi lidmi. Vymezuje tyto úrovně v sestupném pořadí podle jejich destruktivnosti. Rabi Moše Chajim Luzzatto tam píše: Mudrc (král Šalomoun) nás informoval, že toto vše je v rozporu s vůlí Stvořitele i s vůlí jeho zbožných, jak je psáno (Přísloví 13,5): „Spravedlivý nenávidí každý klam!“ To je to, oč tu jde, když se píše: „Buď dalek od každého klamu.“ Má nás to upozornit na tu ohromnou míru distance, vzdálenosti , doslova uprchnutí od lži…

Naši moudří v Talmudu učí, že „Pečetí Svatého, Jediného, je pravda“ (traktát Šabat 55a). A teď, když pravda je to, co si Bůh vybral jako svou pečeť, jak asi milá, nebo naopak ohavná, je mu naše vzájemná konverzace! Vždyť pravda je jedním z pilířů, díky nimž svět existuje (+ soud a mír; Pirkej Avot 1,18).

Při jedné příležitosti HaRav Segal citoval následující příhodu, jak je zaznamenána v Sefer Chasidim:

Jednou se stalo, že zlý člověk řekl moudrému muži: „Kdybys mě vedl cestou pokání v jedné věci, udělal bych to, bez ohledu na potíže, s tím spojené!“ Moudrý muž odpověděl: „Dobrá, tak už nikdy nelži a tvé pokání bude přijato.“

Když se pak ten zlý muž chystal krást, řekl si: „Kdyby mě chytli a já přiznal, že jsem kradl, pověsí mě. A jestli to popřu, budu lhát.“ A tak se raději té zlodějny vzdal. Jindy mu král svěřil nádobu se zlatem a stříbrem. (zřejmě tomu darebákovi věřil více než ministru financí ) Jeho zlý sklon ho ponoukal, aby ji ukradl. Muž se ale znovu zamyslel: „Kdybych měl pronést falešnou přísahu, pak bych musel porušit slovo, které jsem dal svému učiteli.“ A opět se ovládl. I při další příležitosti, kdy už by jindy bez zábran spáchal jistý nemorální čin, si zase řekl: „Kdyby mě chytli a já bych lhal, porušil bych instrukce svého učitele.“ A ovládl se. Tímto způsobem nakonec činil pokání ze všech svých hříchů.

Ten klam, lež, to není jen“ lživé slovo“ (Přísloví 30,8) a“ jazyk lstivý“ (Sofonjáš 3,13). Ten příkaz, midbar šeker tirchak, se neomezuje jenom na řeč . Poměrně dlouhá berajta (traktát Šavuot 30b -31a) ukazuje, jak člověk může toto napomenutí porušit i skutkem: Učitel tam říká svému žáku: „Znáte mě, nezalhal bych, i kdyby mi někdo nabídl sto mane (podle Chazon Iš to představuje 480 gramů stříbra). A teď mi jeden člověk dluží mane, ale mám jen jedno svědectví (na podporu mého nároku).“ Víme, že u těchto soudů se vyžadovalo svědectví dvou, na sobě nezávislých svědků. Odkud víme, že žáku není dovoleno svědčit, a tak poskytnout žalobci potřebnou dvojici svědků? Je to proto, že jsme učeni: midbar šeker tirchak- „vzdaluj se lživých slov“. Gemara se ptá: opravdu to odvodíme z midbar šeker tirchak? Jistě, (byl žákem, tak to udělá) on může říkat přímo lež a tak přestoupit příkaz: „nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Šemot 20, 16). Ale může to být spíš i tak jako v následujícím případu: Učitel říká svému žáku: „Mám jisté jedno platné svědectví. Přijď a stůj tam (u soudu vedle svědka) a neříkej ani slovo, takže nebudeš muset ani zalhat. (Tím, že to samotné bude vytvářet dojem potřebné dvojice svědků, bude to vytvářet nátlak na základě falešně vyvolané představy- tak to vidí Raši). I toto je zakázáno, neboť je psáno: midbar šeker tirchak. Takže odtud vidíme, že tento příkaz se nevztahuje jen na řeč, ale i na skutky, které něco falešně předstírají.

Ten, kdo si přeje napodobovat svého Stvořitele, musí zajistit, aby všechny jeho záležitosti, řeč i činy mohly nést „pečeť“ pravdy. Jinak by se mu mohlo stát, že ho spravedlivý bude nenávidět tak, jak se nenávidí lež a že svým jednáním bude bortit jeden ze základních pilířů podstaty světa.

Takže na to mysleme, aspoň o chloupek víc než nebožtík v tomto vtipu: Zemřel bohatý žid. Notář čte poslední vůli: „A Karlovi, mému milému Karlovi, kterému jsem slíbil, že si na něj v závěti vzpomenu, posílám srdečný pozdrav.“

Zpívejte zmirot!

Konečně došlo i na několik slibovaných zmirot, které najdete na speciální stránce zde. Je k dispozici pdf s transliterovanými texty ke stažení a vytištění a několik zvukových stop, ať už mých nebo z youtube. Hebrejský text a překlad většiny zmirot najdete v siduru Adir ba-marom nebo v jeho novější verzi, stránky jsou vyznačené a odpovídají siduru Adir ba-marom.

A teď to nejdůležitější-proč vlastně zmirot zpívat? Protože je to krásný zvyk, který se v mnoha rodinách a komunitách vytratil spolu s těmi, kteří zmirot znali. Společný zpěv navozuje zvláštní atmosféru a soudržnost (vzpomeňte si na večery u táboráku s partou a kytarou) a přidává šabatu na slavnostnosti a výjimečnosti. My s Elim zpíváme o šabatu systematicky Cur mišelo (který se zpívá vždy jako poslední píseň před Birkat ha-mazon), ale někdy zpíváme i další písně a vždycky je to fajn. Když máme hosty, kteří zpívají rádi a alespoň některé zmirot znají, obvykle také na zpěv dojde (sousedi si zqtím nestěžovali). A co se komunitních večeří týče, většinou se účastníci vytrácí už před Birkat ha-mazon, ale těch pár šabatů, kdy se nám podařilo to trochu "rozhýbat" patří k nezapomenutelným.
Vůbec není potřeba mít trauma z toho, že vám kdysi učitelka na základní škole řekla, že zpíváte hrozně, účelem zpívání zmirot není výkon hodný Pavarottiho, ale společný zážitek. Prostě ze začátku se přidejte ke všem jen na refrén, který je obvykle jednoduchý a dostatečně chytlavý a ono to časem půjde líp (jen je teda pro začátek dobré mít někoho, kdo bude schopný se poprat s jednotlivými slokami). A když už se dáte do zpěvu, není vůbec povinnost se omezovat jen na uvedené zmirot (které nejsou ani zdaleka kompletním výčtem, jen takovým "best of"), klidně přidejte Jerušalajim šel zahav, Erev šel šošanim, nebo třeba Kol ha-olam kulo...

Tak zpěvu zdar a šabat šalom!