Avi: Parašat Ki Tisa (Šemot 30:11 – 34:35)

Ve čtení II. Knihy Mojžíšovy, Sefer Šemot, se dostáváme k momentu, kdy Izrael uctíval zlaté tele. Když to Mojžíš uviděl, praštil s deskami smlouvy tak, až se roztříštily. Jejich chování bylo zlé, ale i pochopitelné. Mojžíš se z hory tak dlouho nevracel, že už pochybovali, že vůbec žije. A tak se zachovali podle zvyků země, ve které vyrostli. Chtěli mít, tak jako v Egyptě, posvátné zvíře, které by mohli uctívat. Byla to svým způsobem přirozená reakce… Pak se ale objevil Mojžíš, přišel strašný trest a začínalo se od nuly. Když se Mojžíš uklidnil, postavil se za svůj lid před Pánem Bohem a nakonec dostal i nové desky. V arše úmluvy tak nakonec, podle některých, skončily jak ty nové desky, tak i ty rozbité. Člověk by se měl umět poučit…

Desky s textem Božího Zjevení tak byly tím hmatatelným objektem, ke kterému se od té doby upíná pozornost lidu. I když by to tak být nemuselo. Mohlo to skončit třeba i uctíváním Mojžíše. Mohl pro ně být klidně něčím jako egyptský kněz, nebo i něčím víc. Jen si to poslechněte- když sestupoval shůry, „kůže na jeho tváři zářila“. (Šemot 34,29) To slovo s kořenem K-R-N (kof- reš- nun) označuje jak sršící paprsky světla (rabi Sidon), tak i rohy. Odtud pochází překlad Vulgáty, i nádherná socha Michelangela Buonarrotiho, která představuje urostlého, sedícího Mojžíše, kterému z hlavy trčí čertovské rohy. No, tak už to s překlady někdy bývá… Židovští komentátoři to považují za nesmysl. My si to můžeme představit jako nějakou auru, záři, zkrátka něco výrazně neobvyklého. A tak není divu, že to budilo až strach, dokonce i u Árona.

 Michelangelův Mojžíš

Mojžíš si to zřejmě ani neuvědomoval. Raši komentuje fakt, že v textu nikdy předtím není řeč o tom, že by jeho tvář zářila. Možná, že si toho dříve jen nevšimli a zpozorovali to teprve v téhle vyhrocené chvíli. Co se ale stalo, co se změnilo? Tradiční interpretace zní: zhřešili! „Hle jak veliká je síla hříchu!“- konstatuje Raši. Jinou zajímavou okolností je chování Mojžíše. Když skončil s předáváním Božího zjevení, dal si závoj na tvář. Většina interpretátorů si myslí, že to dělal vždycky. A proč? Někteří si myslí, že se tak mohl lépe soustředit. Jiní připomínají, že se lidé Mojžíše báli, takže když měl tvář zahalenou, lehčeji se jim k němu přicházelo. Abravanel zase vysvětluje, co to znamená, že si Mojžíš nebyl vědom toho, že jeho obličej září. No, ne že by to nevěděl, ale podle něj to vědomě ignoroval. Ta okolnost měla být zanedbatelná, přehlížená, s výjimkou těch momentů, kdy získával nebo předával podstatné věci vyššího řádu- zjevení. Tam by záře jeho obličeje měla být vidět. Když naopak přecházel k běžným činnostem, nechtěl, aby ho brali jako někoho zvláštního, neobyčejného.

To je pak možné chápat jako protipól k obrazu egyptského kněze a zvláště faraona, který se cítil být bohem a vyžadoval od ostatních, aby ho tak brali a uctívali. Zatímco Mojžíš dosáhl nejvyššího možného zasvěcení do vyššího světa, ale vší silou se snažil zabránit kultu své osoby, sebe sama. Taková interpretace k nám může mluvit i dnes. Kult osobnosti může hrozit každému náboženství, a nejen náboženství… Mojžíš dával najevo, že všichni jsou si rovni, i když on stojí přímo u zdroje zjevení. Všichni i dnes stojíme rovnocenně vůči tradici. Lišíme se vědomostmi, schopnostmi, zaujetím, ale v každodenním životě máme zářit stejně jako Mojžíš. Všichni jsme stejní v možnostech, které máme naplnit, jen chtít.

Jak to výborně vystihl židovský filosof Lévinas: židovská identita je „břemenem odpovědnosti.“ A pak tuto myšlenku rozšiřuje až do krajnosti: „každý člověk odpovídá za viny druhého.“

Ale abychom nekončili tak pateticky, mám po ruce vtip, týkající se té „odpovědnosti“. Sára telefonuje své matce: „Maminko, zase se se mnou pohádal, už to nevydržím, přijdu bydlet k tobě!“ Matka suše odpovídá: „Ne, miláčku, on musí zaplatit za svoje chyby! Já přijedu bydlet k vám!“