Šavuot a omluva

Dnes večer začíná dvoudenní (v Izraeli jednodenní) svátek Šavuot, oslavující zjevení Tóry na hoře Sinaj. Vzhledem k tomu, že zítra a pozítří nebudu pracovat a používat počítač a v pátek to nejspíš nestihnu, publikuji krátký komentář k paraše Naso až příští týden. Omlouvám se a přeji všem CHAG SAMEACH!

Bemidbar (Nu.1:1-4:20)

Parašou Bemidbar začíná čtení Čtvrté knihy Mojžíšovy (Numeri, Bemidbar). Upřímně řečeno, komentovat parašu Bemidbar není zrovna jednoduché. Komentáře se obvykle točí kolem nejednoznačného přístupu Tóry ke sčítání lidu a také k tomu, že muži jsou sčítáni podle svých jmen-tedy, že nejde jen o nějakou anonymní statistiku, ale že každý jedinec, který je sčítán, je zároveň součástí statistiky a zároveň člověkem, který má jméno a unikátní osud, je nenahraditelný.

V haftaře (čtení z Proroků) tohoto týdne najdeme i verše, které říkáme, když obtáčíme tefilin kolem prostředníčku (Ozeáš/Hošea 2:21-22): "Ve-erastich li le-olam, ve-erastich li be-cedek, u-ve-mišpat, u-ve-chesed u-ve-rachamim. Ve-erastich li be-emuna ve-jadaat et Adonaj." (Zasnoubím si tě navěky,
zasnoubím si tě právem a spravedlností, láskou a milosrdenstvím. Zasnoubím si tě také věrností,
abys poznala, kdo je Hospodin.-překlad Bible21). Hospodin je ženich, Izrael je nevěsta a obtočené tefilin šej jad (tefilin na ruku) symbolizují zásnubní prsten.

Jom Jerušalajim

Jom Jerušalajim připadá na 28.ijar (letos od úterý 22.5. večer do 23.5. večer)  a oslavuje sjednocení Jeruzaléma pod izraelskou správou během šestidenní války v roce 1967. Židé tak po letech zase získali přístup k Západní zdi (Zdi nářků). Jom Jerušalajim je státní svátek a je velmi významný pro náboženské sionisty a provází ho tak jisté kontroverze, jako třeba pochod s vlajkami muslimskou čtvrtí Starého města, provázený vandalskými útoky ze strany židů.
Letos vyvolalo jistou vlnu nevole zjištění, že rabi Sacks, který tak často píše o toleranci a problému nábožensky motivovaného násilí, se chystá zůčastnit akce organizované hnutím Mizrachi Olami, zejména setkání a tanec s vojáky IDF v Hebronu (kde nějakých 3000 vojáků hlídá pár set hard-core osadníků-toho typu osadníků, který je sice terčem útoků, ale sám také útočí, Hebron skutečně není místem, kde by se dala oslavovat tolerance a porozumění a nějaký posun k mírovému procesu).
Abychom si rozuměli-Jeruzalém je pro mne svaté město a srdce židovství a obracím se k němu, když se modlím. A nebude se mi zamlouvat jakákoliv dohoda o dvoustátním řešení, která nebude zahrnovat izraelskou suverenitu nad židovskou čtvrtí Starého města, Západní zdí a podíl Izraele na správě Chrámové hory (spoluúčast, z vyjmenovaného vyplývá, že je potřeba, aby to bylo skutečně mírové řešení dvou států schopných civilizovaného chování, ne dvou na život a na smrt znepřátelených států oddělených betonem a ostnatým drátem). Ale nejsem fanouškem jednostátního řešení, které prosazují náboženští sionisté a nejsem fanouškem hloupých provokací, které k mírovému řešení nepřispějí ani omylem. A jsem vážně zvědavá, s jakým "dealem" vyrukuje Donald Trump, protože v současné situaci to na žádný průlom patové situace nevypadá...

Behar-Bechukotaj (Lev:25:1-27:34)

Tento týden končíme s četbou knihy Levitikus (Vajikra) a to spojením dvou parašiot Behar a Bechukotaj. Paraša Behar se zabývá hlavně otázkami šmity (rok odpočinku) a Jubilea (rok, kdy byli propouštěni všichni židovští otroci a dědičné podíly půdy byly vráceny podle jejich původního rozdělení). Šmita je ortodoxní populací státu Izrael opět dodržována, Jubileum nikoliv-celé rozdělení půdy zkolabovalo už po "ztracení" deseti izraelských kmenů a zničení prvního Chrámu.
Paraša Bechukotaj obsahuje blahořečení, pokud židé budou dodržovat micvot a výčet zlořečení, která na ně dopadnou, nebudou-li se jimi řídit.

Co mě ale zaujalo je verš 25:55 "To proto, že synové Izraele jsou mými otroky, jsou to mí otroci, které jsem vyvedl ze země Micrajim, já, Hospodin, jsem jejich Bůh!"
Četla jsem v jednom kometáři (naneštěstí si nevzpomínám kde) k pesachové Hagadě, že otázka vzpurného syna: "Co máte na téhle službě?" reflektuje fakt, že slovo avoda znamená práci, službu, bohoslužbu (avoda zara, tedy doslova cizí služba, znamená modloslužbu), slovo aved znamená otrok nebo sluha.  "Co máte na téhle službě?" tedy vyjadřuje přístup-vyměnili jste egyptské otroctví za otročení Hospodinu, služba jako služba, jaký je v tom rozdíl? Což právě kvalifikuje syna jako vzpurného  a v dnešní době tento přístup vidíme často ve formě prohlášení, že všechna náboženství jsou stejná, všichni věřící jsou tmáři atd. (doplňte si sami).
Fakt, že hebrejština používá stejné slovo pro práci a bohoslužbu jednoznačně říká, že náboženství není jen nějaký myšlenkový koncept a vzletné ideje, ale každodenní činnost, něco s hmatatelnými výsledky. Není možné sloužit Hospodinu jen "hubou", ale také činy.
Zároveň je ale potřeba sledovat, abychom dokázali cítit nuance ve slově avoda-že sloužit člověku a Bohu jsou služby rozdílné a nebyli jako ten vzpurný syn, pro kterého to bylo jedno a totéž. A také abychom nezapomínali, že člověk, byť sebemocnější, je pořád jen člověk a není a nemůže být nejvyšší autoritou.

Jak si ušít talit

Normálně moc "kutících" příspěvků nepublikuju (narozdíl třeba od Lo ba-šamajim), ale tohle si prostě nemůžu nechat pro sebe (dobře, přiznávám, chci se taky tak trochu pochlubit...ach jo).
Je samozřejmě otázka, proč by si někdo měl šít talit (talit gadol), když je tak ohromná nabídka talitů různých materiálů a barev...mě k tomu nápadu přivedla jedna paní od nás z komunity, která už sobě a svým dcerám několik talitů ušila a také touha mít speciální talit na Vysoké svátky. Pak jsem mrkla na internet (sem a sem) a pustila se do toho. Je potřeba ovšem pamatovat na několik drobných detailů:

materiál: Tóra zakazuje míchání vlny a lnu (šatnez) a cicit (třásně), které dělají talit talitem jsou vlněné. Takže i když existují ojedinělé názory, že by látka talitu mohla být lněná a cicit vlněné, protože nedojde ke spředení obou typů vláken, neriskovala bych to. Takže látka může být vlněná, bavlněná, hedvábná nebo umělá (nebo směs), ale ne lněná ani směs se lnem. Já jsem se rozhodla pro hedvábí-serž a dupion (na ataru).

rozměry: ideální je asi vzít rozměr talitu, který už člověk doma má a nebo se inspirovat rozměry u prodejce, třeba tady. Já jsem zvolila rozměr talitu, který používám běžně, tedy 80 x 180 cm. Rozměry se liší podle výšky nositele a také podle způsobu nošení.

cicit: cicit je třeba koupit, já je koupila v místním židovském knihkupectví (kde prodávají i veškerá judaika), dají se sehnat tlusté a tenké, s modrým vláknem nebo bez. Já jsem použila tlusté bez modrého vlákna. Modré vlákno (techelet) je součástí biblického příkazu ohledně cicit, nicméně modrá barva pocházela z nějakého zcela speciálního druhu mořzkého plže (chilazon), kterého nejsem schopni už zhruba 1500 let identifikovat a tak židé normálně nosí jen bílé cicit. Ale v posledních letech se zase cicit s techelet objevují, nevím, čím přesně jsou barveny, myslím, že existuje víc možností...
Cicit je potřeba správně uvázat, já jsem postupovala podle tohoto návodu.


Nejdřív jsem rozložila látku a okopírovala rozměr mého současného talitu a látku obroubila na stroji:

Pak bylo potřeba nastříhat ozdobné pruhy, zpevnění části, kde budou uvázány cicit a ataru:

Obrubování všech částí jsem udělala na stroji a dlouhé pruhy po stranách jsem na stroji i přišila, zpevnění rohů a ataru jsem následně přišila v ruce, můj stroj občas trpí záchvaty zakusování látky a nechtěla jsem to riskovat. Mimochodem, hedvábí je bestie klouzavá, takže pokud se u šití chcete věnovat zbožnému rozjímání, nešijte z hedvábí...

Když bylo vše přišito, udělala jsem otvory na cicit. Otvory jsou ve čtyřech zpevněných rozích a nesmí být příliš velké, cicit by v nich neměly "plavat". Otvory by také měly být 5 cm od obou okrajů. Otvor vyrobíme jednoduše-do určeného místa zapíchneme malé nůžky, prostřihneme malý otvor a pak obšijeme. Při protahování cicit otvorem si buď pomůžeme vlásenkou, jako na videu, nebo tenkým háčkem.

Při vázání cicit jsem si roh zatížila knihami (díky patří rabimu Telushkinovi a rabimu Cherlowovi), v levé ruce držela třásně a pravou rukou ovíjela. Čtyři třásně, na kterých dělá pán na videu provizorní uzel jsem secvakla sponkou, je to jednodušší než provizorní uzel a taky přehlednější. Mimochodem, to "lešem mizva cicit" znamená za účelem micvy (ohledně) cicit a je to vyjádření, že nemotáme jen tak nějaké uzly, ale vážeme cicit a plníme tak micvu. Počty obtočení (7-8-11-13) dlouhého vlákna mají také svou symboliku, jejich součet je 39, což je numerická hodnota Adonaj echad (Hospodin je jeden). Také numerická hodnota slova cicit je 600, k tomu připočteme 5 dvojitých uzlů a 8 vlákenm které nám čouhají a máme 613-celkový počet micvot. A cicit máme podle Tóry nosit právě proto, abychom si micvot stále připomínali!

Při vázání cicit je nutné několikrát překontrolovat, zda máme správný počet obtočení, zda nemáme někde nějakou půl otáčku navíc nebo nám jedna otáčka nechybí. Pravidlem je, že když se vám začne zdát, že už vám to jde skoro samo, najednou zjistíte, že vám chybí otáčka...Je jedno, zda otáčíte po nebo proti směru hodinových ručiček, je ale dobré si vybrat jeden směr a toho se držet...

A takhle to vypadá po dokončení... :-) Na Roš ha-šana bude mít premiéru...

Emor (Lev. 21:1-24:23)

Paraša Emor se vyznačuje touhou po dokonalosti-kněží i přinášených obětí. Pro dnešní krátký komentář se chystám "vykrást" Nechamu Leibowitz a její komentář k verši 22:28, který zakazuje zabít (kvůli oběti nebo kvůli jídlu) mládě a jeho matku v ten samý den.

Nechama Libowitz prezentuje tři různé přístupy k danému verši-Maimonidův, Nachmanidův a Rašbamův, který se nese ve stejném duchu, a Ibn Kaspiho. Všichni komentátoři vidí paralelu tohoto zákazu v příkazu odehnat ptačí samičku z hnízda, než jí vezmeme vejce (Deut. 22:6).

Maimonides argumentuje, že přirozená výživa (vegetariáni pozor!) se sestává z rostlinné a živočišné stravy. A živočišná strava nutně vyžaduje zabití zvířete a Tóra žádá, aby toto zabití zvířete bylo co nejhumánnější. A tedy zákaz zabít mládě a jeho matku v jeden den se nese v tomto duchu, protože i zvířata mají mateřský instinkt a pokud by matka viděla zabíjení jejího mláděte, nebo naopak mládě jeho matky, způsobilo by jim to příliš velké utrpení. Stejné zdůvodnění platí pro odebírání vajec z hnízd, nicméně, zde Maimonides poznamenává, že vejce odebraná z hnízda nejsou v naprosté většině košer (způsobilá k jídlu, je v nich zárodek) a tedy tento zákon v důsledku vede k tomu, že člověk nechá ptačí hnízdo na pokoji.

Nachmanides a potažmo Rašbam s Maimonidem nesouhlasí a říká, že hlavním účelem zákazu zabít mládě a matku v jeden den je kultivovat lidský soucit a říká, že nelze být krutý k jednomu a soucitný k druhému, že krutost prostupuje celou osobností. A soucit je třeba neustále kultivovat. Podle Nachmanida, kdyby Hospodin chtěl zcela zamezit utrpení zvířat, zakáže konzumaci masa úplně. Zvíře, které člověk zabije pro své nasycení, bude nutně při procesu trpět. Samozřejmě je nutné, aby trpělo minimálně a proto je třeba, aby šochet (řezník) dokázal se zvířetem soucítit. Nachmanides zvlášť varuje před otupěním, které řezníkům hrozí. A samozřejmě ve chvíli kdy otupí k utrpení zvířat, otupí i k utrpení lidí...

Rašbam k tomu přidává ještě zákaz vaření kůzlete v mléce jeho matky (Ex. 23:19)-vysvětluje, že koza má obvykle dvě kůzlata a jedno bylo zvykem zabít a zbývající použít pro lidskou potřebu. Ale uvařit to zabité kůzle v mléce jeho matky je zvrácené a kruté a tak tento zákaz byl spolu se zákazem zabití matky a mláděte v jeden den a odehnání ptačí samičky z hnízda dán, aby kultivoval morální kvality člověka. Rašbam mimochodem tímto oponoval křesťanským komentářům, podle kterých některé příkazy Tóry byly nesmyslné, což mělo dokazovat její podřadnost...

Josef Ibn Kaspi souhlasí, že jedním z účelů tohoto zákazu je zamezit krutosti a otupění vůči krutosti, nicméně se domnívá, že zákaz má i další rozměr-prohloubit naše pochopení světa a necítit se nadřazeni ostatním stvořením,  protože i my jsme součástí stvoření. A vztahy všech stvoření by měly být založeny na soucitu, lásce a vzájemné ohleduplnosti.

A soucitu se dovolává v jednom midraši i Moše (Ejcha rabba): a Moše řekl (když praotcové a proroci oplakávali zničení Chrámu): Pane světa! Ve Tvé Tóře stojí psáno:  Z dobytka nebo z bravu nezabíjejte ji  a její mládě stejného dne, ale pohleď, oni (t.j. Babylóňané) zabili bezpočet dětí a jejich matkek a Ty jsi mlčel!

Acharej mot-Kedošim (Lev. 16:1-20:27)

I tento týden čteme dvě paraši spojené dohromady, hlavním tématem paraši Acharej mot je Jom kipur, Den smíření a "nebezpečné známosti"-kteří patneři jsou nám zakázáni. V paraše Kedošim najdeme mnoho etických micvot, mezi nimi i úctu k rodičům, ponechání části úrody (okraj pole, zbylé hrozny) chudým, proklínání hluchého a nekladení překážky před slepce. Klást překážku před slepce nemá jen doslovný význam, ale i přenesený-Tóry zakazuje, abychom využívali něčí nevědomosti například v obchodním jednání, v situaci, kdy podvedený je "slepý" (nemůže mít všechny informace, které by mít měl, aby se mohl správně rozhodnout). Nebo třeba nabízeli alkohol vyléčenému alkoholikovi. Tato micva (stejně jako proklínání hluchého) má mnoho často překvapivých podob. Koho zajímá musar (židovská literatura zabývající se etikou), doporučuji rabiho Telushkina a jeho A Code of Jewish Ethics (má dva díly), je to velmi čtivá kniha a nutí k zamyšlení.
Mnoho "etických" micvot najdeme v Tóře s dodatkem"..., já jsem Hospodin!" (např. Lev.19:16 "Neroztrušuj pomluvy na svého bližního a nestůj nečinně nad krví svého druha, já jsem Hospodin!", proč? Protože pokud budeme mít na paměti, že je nad námi "oko, které vidí, ucho, které slyší a ruka, která zapisuje" (Pirkej Avot 2:1), pak budeme v menším pokušení udělat nějakou špatnost, u které moc nehrozí, že by na nás praskla...dělat, co je správné musíme, i když nám z toho nekyne žádný bezprostřední užitek.

Tóra všem židům přikazuje "buďte svatí" (Lev. 19:2: "Mluv k celé obci synů Jisraele a řekni jim: Buďte svatí, protože já, Hospodin, jsem svatý!").  Svatosti se ovšem nedosahuje pouze dodržováním rituálu, ale i etickým chováním a jedno bez druhého nestačí...

Jom ha-acmaut

Včera večer začal Jom ha-acmaut, Den nezávislosti Izraele, kterému předchází Jom ha-zikaron, Den vzpomínky na vojáky, kteří padli ve válkách, které Izrael vedl a také na oběti terorismu. Oba dny jsou provázané, t.j. vždy Jom ha-zikaron předchází Jom ha-acmaut a posouvají-li se kvůli kolizi s šabatem, přesouvají se oba dva najednou.
V naší komunitě slavíme Jom ha-acmaut falafelem a humusem a izraelským vínem. Letos jsme využili Svátku práce a večer v synagoze uspořádali bohoslužbu, kdy na začátku jsme vzpoměli na zemřelé (Jom ha-zikaron) a pak jsme v druhé části udělali večerní bohoslužbu pro Jom ha-acmaut (s respektováním času západu slunce jsme byli trochu na štíru, ale jinak se to udělat nedalo). Po bohoslužbě, zpěvu Izraelské hymny, Jerušalajim šel zahav a Al kol ele jsme se vrhli na jídlo (mimochodem, příprava falafelu padla na mě a udělala jsem odhadem 150 kuliček...strávila jsem s tím celé dopoledne).

Protože náš chazan je na krátkém (asi 7 týdenním) angažmá v opeře v Nice, stal se ze mne pomocný chazan, respektive chazanit. Vedení pátečních kabalat šabatů už jsem celkem zvládla (bývá nás kolem deseti a většinou účastníky znám), včerejší bohoslužba byla náročnější, měli jsme tam asi 50 lidí, z toho polovinu neznám  a mnoho z účastníků navštěvuje také ortodoxní obec. Přestože jsem v průběhu bohoslužby nabyla v obličeji barvy mého vínového svetru, podle ohlasů se zdá, že jsem to zvládla. Uf! I tak se ale po několika týdnech mého chazanování mohu podělit o několik pocitů:

• ten pocit, když vám chybí jeden člověk do minjanu a vy nevíte, zda ta osoba, která právě přišla se do minjanu počítá, nebo ne (u ortodoxních to asi nebude běžné, ale v neortodoxních obcích lze často narazit na zvědavé křesťany, kteří chodí na bohoslužby)
• ten pocit, když vám zase nevyšla melodie na konci prvního odstavce polovičního kadiše (používáme melodii Julese Francka-na videu začíná cca na 19:30) 
• ten pocit, když vám dochází kyslík, ale do konce věty chybí ještě několik slov a nikde není vhodná minipauza k nadechnutí
• ten pocit, když máte okno a místo melodie na "Mi chamocha" vám naskakuje Carlebachův "Mizmor le-David"
• ale taky ten skvělý pocit, když máte tu čest vést bohoslužbu, stát čelem k Aronu, zpívat ze všech sil a za sebou slyšet všechny, kdo přišli!