V naší komunitě slavíme Jom ha-acmaut falafelem a humusem a izraelským vínem. Letos jsme využili Svátku práce a večer v synagoze uspořádali bohoslužbu, kdy na začátku jsme vzpoměli na zemřelé (Jom ha-zikaron) a pak jsme v druhé části udělali večerní bohoslužbu pro Jom ha-acmaut (s respektováním času západu slunce jsme byli trochu na štíru, ale jinak se to udělat nedalo). Po bohoslužbě, zpěvu Izraelské hymny, Jerušalajim šel zahav a Al kol ele jsme se vrhli na jídlo (mimochodem, příprava falafelu padla na mě a udělala jsem odhadem 150 kuliček...strávila jsem s tím celé dopoledne).
Protože náš chazan je na krátkém (asi 7 týdenním) angažmá v opeře v Nice, stal se ze mne pomocný chazan, respektive chazanit. Vedení pátečních kabalat šabatů už jsem celkem zvládla (bývá nás kolem deseti a většinou účastníky znám), včerejší bohoslužba byla náročnější, měli jsme tam asi 50 lidí, z toho polovinu neznám a mnoho z účastníků navštěvuje také ortodoxní obec. Přestože jsem v průběhu bohoslužby nabyla v obličeji barvy mého vínového svetru, podle ohlasů se zdá, že jsem to zvládla. Uf! I tak se ale po několika týdnech mého chazanování mohu podělit o několik pocitů:
- ten pocit, když vám chybí jeden člověk do minjanu a vy nevíte, zda ta osoba, která právě přišla se do minjanu počítá, nebo ne (u ortodoxních to asi nebude běžné, ale v neortodoxních obcích lze často narazit na zvědavé křesťany, kteří chodí na bohoslužby)
- ten pocit, když vám zase nevyšla melodie na konci prvního odstavce polovičního kadiše (používáme melodii Julese Francka-na videu začíná cca na 19:30)
- ten pocit, když vám dochází kyslík, ale do konce věty chybí ještě několik slov a nikde není vhodná minipauza k nadechnutí
- ten pocit, když máte okno a místo melodie na "Mi chamocha" vám naskakuje Carlebachův "Mizmor le-David"
- ale taky ten skvělý pocit, když máte tu čest vést bohoslužbu, stát čelem k Aronu, zpívat ze všech sil a za sebou slyšet všechny, kdo přišli!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire