Další rok s rabínskými studenty, tedy spíš studentkami

Protože pořád nemáme rabína a protože je letos o dost těžší organizovat šabatové šacharity bez rabína (my máme Šmuliho, Izák dodělává doktorát), tak jsme se dohodli s rabínkou Pauline Bebe, která organizuje vzdělávání budoucích liberálních rabínů a rabínek spolu s Leo Baeck College, že nám zase pošle nějaké studenty na praxi. Na Jom Kipur jsme tu měli jednoho studenta a tímto šabatem (Chajej Sara) jsme zahájili cyklus, kdy nám sem na střídačku budou jezdit dvě studentky-první-Yaera je ve 4.ročníku a druhá-Sophie v prvním. Pod pojmem studentka si ovšem nepředstavujte někoho, komu je lehce přes dvacet. Obě dvě už měly jednu pracovní kariéru a na studia se daly, ne snad přímo "na stará kolena" ale řekněme v nejlepších letech. 

Máme za sebou tedy první návštěvu Yaery, tak si dovolím menší debrífing. Podotýkám, že jsem nebyla na kabalat šabatu ani na kurzu Talmudu v sobotu odpoledne, takže je nemůžu hodnotit. Budu mluvit jen o šabat šacharitu. Jedna z věcí, která mě tak obecně vadí vlastně asi na všech rabínských studentech, které jsme tu zatím měli, je řekněme "laxní" přístup k liturgii a ke čtení z Tóry. Někteří mají potřebu být za všech okolností liberální a alternativní, jiní se snaží rozhýbat zamrzlé účastníky nějakým nigunem, který nikdo nezná a který nejsou schopní předzpívat čistě a jasně, abychom se mohli chytit. A v "ideálním" případě zpívat pět minut jeden verš a pak toho spoustu přeskočit, abychom dodrželi timing. Nechci být nějak moc jedovatá, protože je mi jasné, že někam přijet a postavit se před minjan, který jste nikdy před tím neviděli, není žádná sranda a nutně někomu šlápnete na kuří oko, protože co se liturgie týče, i liberálové jsou ultrakonzervatvní a chtějí, aby to "bylo jako vždycky" (mě tohle koneckonců čeká na konci prosince v Liberci, schválně, koho nepotěším já :-D ).

No, Yaera není příliš zdatná zpěvačka (to je prosté konstatování, ne každý musí umět zpívat), takže rozjezd s neznámým niguem se fakt nepovedl, ani při nejlepší snaze jsem se nedokázala "chytit". Pak to už už vypadalo, že přeskočí Baruch šeamar (Thierry, místopředseda obce) jí ho taktně připoměl a pak jsme četli žalm 100. Jenže tento žalm se o šabatu svátcích a některých dalších dnech tradičně nečte, protože je spojen s obětí díkůvzdání (korban toda), která se přinášela v Chrámu a proto se neříká ve dnech, kdy se tato oběť přinášela. Takže mi od té chvíle vrtá hlavou, zda to Yaera neví a nebo to ví a má nějaký teologiký důvod, proč je jí to jedno. Při příští návštěvě bude jíst v poledne u nás, tak se jí na to zeptám. Zbytek liturgie už proběhl bez větších incidentů. Ale před čtením z Tóry měla výklad ohledně slov, která jsou jinak napsána ve svitku a jinak se čtou. Téma samo o sobě zajívavé, ale dost to natáhlo bohoslužbu. Ale je vidět, že studium ji asi baví, protože mi přišlo, že v téhle části "zářila" mnohem víc, než během modliteb, ty byly také neslané nemastné.

A teď se dostáváme k čtení z Tóry. Čteme podle trieniálního cyklu a držíme se rozdělení podle serveru Hebcal. Letos jsme v první třetině a čtení nebylo nijak extra dlouhé. Já jsem četla dvě alijot, Thierry také a na Yaeru zbyly tři. Ani já ani Thierry nejsme profíci, ale jako už tolikrát s našimi rabínskými studenty jsem si položila otázku: "proč si sakra nemůžou to čtení pořádně připravit?!" OK, studují, určitě to je náročné, ale čtení z Tóry je součástí jejich budoucí práce, tak by se měli připravovat důkladněji. Když si tu čtvrthodinku, maximálně půlhodinku denně najdu já, když pracuju a mám malé dítě, proč si ji nemohou najít oni??? Všichni přijedou s vytištěným papírem, někteří to tam mají i barevně omalované podle různých taamim a pak čtou "na chameleona"-jedním okem v papíru a druhým v seferu. Když pominme fakt, že to není zrovna v souladu s halachou, tak výsledkem skutečně není plynulé čtení, ale protahování slov, aby měli čas kouknout do papíru a spousta chyb. Dost mi to drásá nervy. Mám trochu podezření, že je tenhle způsob ve škole učí, aby jako byli schopní přečíst "kdykoliv cokoliv" s minimální přípravou, ale já si myslím, že to ke kýžnému výsledku nevede. Pokud chceme, aby lidé na šabat šacharit chodili, tak je potřeba ho dobře připravit, koneckonců, špatnou přípravou čtení dáváme najevo, jak moc velkou důležitost pro nás má...a pokud čtení z Tóry není dost důležité pro rabína, aby ho pořádně připravil, asi nebude dost důležité ani pro členy obce, aby přišli. Jo a čtení z Tóry se člověk nejlíp naučí tak, že prostě čte co nejčastěji a pořádně se připravuje. Ze začátku to zabere hodně času, ale s přibývající praxí to jde čím dál lépe. 

Avi: Parašat Chajej Sara (Berešit 23,1 -25,18)

  Parašat Chajej Sara mluví ve své první části o smrti manželky Abrahama, Sáry, a o tom, jak Abraham jednal s Chetejci, aby pro ni získal vlastní hrob. Na začátku můžeme číst: „Sára byla živa sto dvacet sedm let; to jsou léta Sářina života.“  (Berešit 23,1) To je zase takové zdvojení jednou řečeného. Raši to vysvětluje tak: „Roky života Sáry – to znamená, že byly všechny stejně dobré.“ Ta Rašiho poznámka je trochu nepochopitelná.  Baal Haturim říká, že gematrie = číselná hodnota písmen výrazu – vajihju chajej Sara je 37 a to jsou ty hlavní roky života Sáry- 37 let od narození jejího jediného dítěte, Izáka. Řekli bychom, že Sářina mateřská léta byla těmi nejšťastnějšími roky v jejím životě. Co tou poznámkou o všech dobrých letech tedy Raši myslel?

  Poslední telšský roš ješiva, rabín Baruch Sorockin, vysvětluje, že máme tendenci zaměňovat „dobré“ dny se „šťastnými.“ Den plný zábavy a potěšení může být šťastným dnem v životě člověka. Podle Tóry to ale není zrovna dobrý den. Dobrý den je dnem úspěchu, dnem, ve kterém člověk naplno využívá svůj čas i své schopnosti ve službě Bohu. Proto tedy všechny Sářiny roky nebyly „šťastné“, ale všechny byly „dobré.“ Po celý život, v každé situaci, sloužila Bohu nesobecky a s plnou oddaností…

  Taková byla Sára. A co Abraham? Pro Abrahama nastala ještě poslední zkouška. Potom, co měl        za sebou nesmírně náročnou zkoušku, kdy ho Bůh zkoušel, jestli by kvůli němu obětoval jediného vlastního syna, mu teď umírá jeho milovaná Sára.  A v takové mimořádně citlivé době ho čeká dohadování s Chetejci kvůli hrobu pro Sáru. Abraham věděl, že je Boží vůlí, aby byla pohřbena v jeskyni Machpela, a proto se musel obrátit na ničemný kanaánský kmen, Chetejce. Jak vysvětluje rabi Elijahu Dessler, Chetejci věděli, že Bůh odkázal tuto svou zemi Abrahamovi, a proto ho oslovovali jako „knížete Božího“ (Berešit  23,6). Přesto se snažili popírat vlastnictví pozemku který si přál. A  falešným jazykem říkali: „Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl zemřelou pohřbít.“ (Berešit  23,6).

  Umíte si to představit? V době, kdy Abraham oplakávává svou spravedlivou, dobrou ženu, a přitom musí jednat s tak ničemnými lidmi, kteří mu navenek projevují ohromnou úctu, ale zároveň  mu dělají ty největší potíže a nechtějí vyhovět jeho žádosti.  Nakonec zaplatí Abraham přemrštěnou, neuvěřitelnou částku, aby splnil Boží vůli.

  Jak si myslíte, že se Abraham cítil? Vřelo to v něm? Nic takového se nedočteme, naopak. „Ale Abraham se zvedl a poklonil se lidu té země, Chetovým synům.“ (Berešit 23,7) A za chvíli čteme znovu: „Ale Abraham se poklonil před lidem té země.“ (Berešit 23,12) Neuvěřitelné!  On k nim mluvil s příkladným respektem a více než jednou se jim uklonil. A určitě jim jen tak nelichotil, aby za to získal co chtěl, říká rabi Dessler.  Cadik Abraham by se nikdy k takovému podvodu nesnížil! Projevil jim velkou úctu, protože věděl, že to od něj Bůh očekává. Jak to vysvětluje rav Dessler, Abraham pouze jedná s Chetejci tak, jak by se s lidskými bytostmi zacházet mělo, protože člověk je becelem Elokim. V každém člověku je obraz Boží.

  Musím na to myslet zvláště teď, kdy je svět rozpolcený snad ještě víc, než kdy jindy.  Kvůli rozdílným názorům si jdou i obyčejní  lidé doslova po krku- v Americe, Británii, ale i u nás. Chybí nejenom tolerance, ale i základní respekt k druhým lidem. Jak moc by nám pomohla ta laťka, kterou nastavil praotec Abraham, jak moc bychom potřebovali být nejen šťastní, ale i dobří, tak jako Sára…

Co je to vlastně sekulární stát?

Dneska si dovolím zase jednou lehce pošťourat ve vosím hnízdu a psát o francouzských muslimech a také o francouzské pojetí sekulárního státu. Nečekejte žádné barvité líčení toho, že co muslim, to terorista. Ve Francii žije odhadem nějakým 5-6 milionů muslimů. Žádná přesná čísla nexistují, protože tyto informace je zakázáno shromažďovat po neblahých zkušenostech 2. světové války. Ale prostou úvahou lze dojít k tomu, že kdyby tu žilo 6 milionů lidí, kteří nenávidí západní demokracii a jsou ochotní udělat cokoliv, aby ji zničili, vypadalo by to tady jinak. Co se přeměstí a jejich problémů týče, zrovna šel do kin film Les Misérables (Bídníci), který o tomto tématu hovoří a jeho cílem je otřást politiky, aby konečně vysrčili nos ze své bubliny a začali něco dělat. Ale islám není příčinou problémů, ale jednou z únikových variant těch, kdo v podobných místech žijí-možnost si zvýšit sebevědomí, něco znamenat. Ať už cokoliv.
Tak zpět k těm muslimům-jak jsem už psala, pracuji na 80 % úvazek a tak jezdím domů z práce dříve. Firma, ve které pracuji se bude stěhovat, ale prozatím je ještě stále v "inkubátoru firem" ve čtvrti Hautepierre, která není zrovna nejlepší čtvrtí Štrasburku (ale není to žádná no-go zóna, nic takového tady není). Asi 100 metrů od firmy je mešita a když v pátek odjíždím ve 14:15, tak se z ní valí davy po páteční modlitbě. Páteční modlitba je pro muslimy nejvýznamnější modlitbou týdne a i když není zakázáno v pátek pracovat (není to muslimský šabat), tak si umím živě představit, že by se účastníci pátečních modliteb raději odebrali domů na pozdní oběd s rodinou, než aby chvátali zase zpátky do práce, kde si museli vyjednat delší polední pauzu, aby vůbec do mešity mohli jít. Vždycky, když ty davy vidím, tak si vybavím, jak dříve nebyla sobota součástí víkendu a mnoho židů prostě nemělo jinou možnost, než o šabatu pracovat. Konekonců, ve Francii tomu tak je v určitém smyslu do dneška, sobota je normální pracovní den, byť velká část zaměstnanců pracuje od pondělí do pátku. Ale tuto realitu demonstuje jednak zákoník práce, podle kterého máme nárok na 30 dní dovolené za rok, ovšem pouze pracujeme-li 6 dní v týdnu. Při pětidenním pracovním týdnu je to 25 dní. Navíc, mnoho středních škol má stále výuku v sobotu a dost dobře nejde každý týden celý den chybět. Připomínám, že psaní je jednou ze zakázaných prací (a to vůbec nemluvím o tom, že se do školy student nějak musí dostat a že celý pricip šabatu je v háji, pokud větší část dne prosedíte ve škole). Já mám s francouzských vzdělávací systémem obecně docela problém a tohle je jeden z důvodů, byť ne jediný.
A tím se dostávám k pricipům laicity, tedy sekulárního charakteru státu. Ve Francii málokdo pochybuje o nutnosti sekulárního státu, ale jsou dva rozdílné názory, jak by ta laicita měla vypadat. první, umírněný říka, že by to prostě mělo znamenat, že stát je sekulární a třeba úředníci nesmí rozhodovat podle toho, k jakému náboženství patří oni nebo ten, s kým jednají, ale mohou svou náboženskou příslušnost nějak navenek ventilovat. Druhý, radikálnější směr říká, že všichni, kdo stát reprezentují, nebo jsou s ním v nějakém kontaktu, nesmí dávat své náboženské převědčení najevo-to je základ pro zákaz šátků a jarmulek a náboženských symbolů ve školách, nejen pro učitele, ale i pro žáky. A jde to tak daleko, že nedávno proběhla aféra, kdy školní výpravu do francouzského parlamentu doprovázela matka jednoho z žáků (to je normální, že učitelé oslovují rodiče, aby dělali rodiče-dohližitele na podobných akcích) měla na hlavě šátek (předem se zeptala učitele, zda to bude vadit a ten jí řekl, že ne). Poslanec Národní fronty (pardon, Národního shromáždění, tak se LePenovci aktuálně jmenují) se do ní dost nevybíravým způsobem obul, co si to dovoluje vlézt do Parlamentu s šátkem a bylo z toho děsné haló, kdy se týden v médiích nediskutovalo o ničem jiném než, jestli je šátek na hlavě matky-dohližitelky na školním výletě v pořádku nebo ne. 
Pokud bychom se ale chtěli držet tvrdě definice laicity, tak musíme přiznat, že francouzský stát není sekulární podle jejich požadavků-dnem pracovního volna je křesťanská neděle. Volno je o Vánocích a Velikonocích a Nanebevzetí a tak dál...a to by se naši milí LePenovci asi posr... protože přeci "západní křesťanská kultura". Na druhou stranu, mírnější model laicity není s mírně křesťanským státem v rozporu-prostě volno je v neděli, protože většina obyvatel jsou křesťané, ale nikdo nikoho nenutí, aby se křesťanem stal nebo ho kvůli jinému vyznání nediskriminuje (toto se odráží například v zákoně, který říká, že v soukromém sektoru vám šéf nemůže odmítnout dát dovolenou pokud slavíte náboženský svátek, s výjimkou situací, kdy na vás visí osud celé firmy, ve státním jsou vyjmenované svátky-pro židy dva dny Roš Hašana, Jom Kipur a Šavuot, kdy má zaměstanec nárok na volno, pokud to nenaruší chod úřadu). Vzhledem k množstí židovských svátků, kdy je zakázáno pracovat a vzhledem k tomu, že občas to dopadne tak, že žádný svátek nepřipadne na víkend (jako třeba letos), je to spíš gesto, než reálná pomoc, ale lepší než nic.
Takže až se zase kolem vás někdo bude rozčilovat, jak jsou ti muslimové strašní, připomeňte si, že v určitém směru jsme s nimi na jedné lodi.
A muslimům bych doporučila, aby v souladu s nejmodernějšími trendy začali žádat zavedení 4 denního pracovního týdne, aby bylo volno od pátku do neděle. Určitě by jim to mezi mnoha nemuslimy přidalo na popularitě :-) Co jsem zatím četla, firmy, které tento model testovaly, s ním měly vcelku pozitivní zkušenosti.

Avi: Parašat Vajera (Berešit 18,1 – 22,24)

  Dnešní paraša obsahuje snad ty nejznámější biblické události: historii Sodomy a slavné smlouvání Abrahama s Bohem, aby zachránil pokud možno všechny její obyvatele. Tou druhou událostí je akeda- svázání jeho syna, Jicchaka. Byla to zkouška Abrahama, nakolik je oddaný Bohu – jestli by obětoval i vlastního syna. Byla to zkouška, ve které obstál. A protože to byla zkouška, nemohla naštěstí dojít až k tragickému vyvrcholení.

  Ale těmto událostem předchází ještě něco. Po uzavření smlouvy s Bohem se Abraham s celým mužským osazenstvem svého domu nechává obřezat. Bylo to přikázaní - znamení smlouvy.  A naše čtení  začíná větou: „Zjevil se mu Bůh mezi duby Mamre, když seděl ve vchodu  stanu…“ (Ber. 18,1) A hned nato se píše, že pozvedl zrak a všimnul si, že přicházejí tři poutníci. Podle tradice to byli andělé: anděl Michael, který měl Sáře oznámit to, že porodí syna, anděl Gabriel, terý měl zničit Sodomu a také anděl Rafael, který měl zachránit Lota. To ovšem Abraham nevěděl. Pro něj to byli obyčejní arabští kočovníci. Přesto okamžitě vyskočil a i přes svůj momentální zdravotní stav (hned  po  obřízce) se o ně postaral. A v textu je několikrát zdůrazněna ta jeho rychlost a pečlivost, se kterou se o ně postaral.

  Je zajímavé, že v souvislosti s pokorou, skromností se mluví často jen o Mojžíšovi, jako by to byl on, kdo na ni má patent. Určitě to je i proto, že samotná Tóra konstatuje, že Mojžíš byl nejpokornějším z lidí.  Objevil jsem ale zajímavou zmínku o Abrahamově skromnosti. V souvislosti s dnešní první větou sidry, když Abraham seděl pod duby Mamre, se v Tosafot HaŠalem objevuje tahle informace: Mamre poradil Abrahamovi v záležitosti obřízky. Jeho rada se netýkala samotné obřízky, protože Abraham neměl žádné pochybnosti ohledně vykonání toho příkazu. Ale Abraham si nebyl jistý, jestli to má učinit ve skrytu, s ohledem na skromnost, anebo to udělat tak, aby to bylo známo všem, a tak posvětit Jméno Boží. Mamre mu poradil, aby se splnění Božího přikázání stalo veřejným aktem. Tak se i stalo, a pak se mu zjevil Bůh a přišli andělé…

  Skromnost, pokora se dnes nenosí, je to taková stará veteš. Když se někdo takový vyskytne, bere se pomalu jako nějaká zamindrákovaná chudinka. Dnes frčí hesla jako: pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá. Musíš mít rád především sebe, pak budeš mít  rád i jiné. To je taková  dobrá rada, která často ustrne v první půlce věty. Už vidím dnešního Abrahama, jak by ty kočovníky hnal: „Přece vidíte, v jakým jsem stavu, to je drzost, teď po mně něco chtít ! Koukejte mazat, nebo se přece jen om zvednu a pak něco uvidíte!“

  Nedávno jsem četl zajímavou studii, která se skromnosti věnovala. Skromné lidi jistě dokážeme poznat. Až nedávno ale psychologové definovali společný rys skromnosti a odpověděli na otázku, proč se skromní lidé nechlubí svými úspěchy. Skromní lidé jsou výjimeční a mají svou cenu, aniž si to sami uvědomují. Mohou mít úspěšnou kariéru, peníze a vést spokojený rodinný život, ale nechlubí se tím. Může za to podcenění, nízká sebedůvěra, nebo je důvod úplně jiný? A existuje něco, co by charakterizovalo všechny skromné lidi? Právě na tyto otázky se ti psychologové soustředili. Podle těch badatelů je skromnost pozoruhodná vlastnost, protože souvisí s celou řadou pozitivních a žádoucích vlastností. Naopak velké ego může vést k celé řadě osobních a sociálních problémů. Autoři studie na stovkách lidí požadovali, aby uvedli své úspěchy, na které jsou hrdí. A k tomu měli napsat, jak si myslí, že by s nimi mělo zacházet okolí.

Následně dobrovolníky hodnotili na základě osobnostních charakteristik jako je pokora, skromnost, narcismus a další. Lidé, kteří získali nejvyšší skóre za skromnost, se podle výsledku experimentu nijak neliší od ostatních, pokud jde o důležitost úspěchů a atraktivních osobnostních rysů pro ně samotné. Rozdíl ale spočívá v tom, jak přemýšlí o zvláštním zacházení. Skromní lidé si na něj nárok nedělají. SKROMNOST NEOMEZUJE. Vyplývá to z poznatku, že skromnost není sebeomezování, jak se mnozí domnívají, ale víra v to, že osobní úspěch není důvodem ke speciálnímu zacházení. To je něco, co je všem skromným lidem vlastní. Takový člověk věnuje sobě méně pozornosti, než je běžné. Nemá žádnou potřebu se veřejně chválit. Sebechvála smrdí, jak říkávala už moje babička. K těm pozitivním jevům patří kromě pokory i úcta, všímavost nebo spirituální prožitky. Je to pochopitelné. Z kabalistického pohledu je to takový osobní cimcum- stažení, smrštění vlastního ega, aby se do našeho osobního světa mohli vejít jak jiní lidé, tak i Bůh. Přesně jako u Abrahama … A my se můžeme zamyslet, kolikrát prezentujeme jen sami sebe a kolikrát to, co děláme, slouží skutečně jen k posvěcení Božího Jména.

Francouzské židovství se začíná hýbat

Francouzské židovství se začíná hýbat a nemyslím tím stěhování do Izraele ani z Paříže do jiných francouzských měst (zejména Štrasburku). V posledních letech se začíná progresivní (všech denominací) židovství hlásit víc a víc o slovo a reakcí je čím dál větší odpor a uzavírání se do sebe konzistorních a charedi komunit. Zkusím vám to přiblížit na událostech posledních dvou týdnů.
Spousta francouzských židů sleduje na facebooku stránku Torah Box, krom jiného dělají více či méně vtipná videa na téma různých micvot a také každý den postují halachickou otázku dne. Za stránkou jsou frankofonní charedim, z větší části žijící v Izraeli. Jak to u podobných projektů často bývá, pracují se zkratkou a často to vypadá, že jediný "autentický" (poku něco takového vůbec existuje) judaismus je ten jejich. A zhruba před dvěma týdny vyrobili post, který říkal, že je zakázáno počítat liberální židy do minjanu a odpovídat amen, pokud recitují kadiš. Odvolávali se při tom na halachické dílo Piskej tešuvot rava Simchy Rabinovitze. Na internetu se strhla velká mela, Torah Box post stáhl, kromě nakvašených liberálů se ozval i Nissim Sultan, konzistorní rabín z Grenoblu, původem lubavič, nebo třeba rav Dynovitz (o kterém si jinak také myslím svoje). Je jasné, že třeba lubaviči s jejich zaměřením na kiruv s něčím takovým také nemohou souhlasit. Konsistoř žádné oficiální prohlášení nevydala. Prostě mrtvý brouk. Rabi Sultan byl pozvaný i do studia Akademu (Akadem je skvělý web s videi na nejrůznější témata, jsou tam videa z konferencí, komentáře k paraše, rozhovory...kdo vládne francouzštinou, neměl by tenhle web přehlédnout). Rabi Sultan uvedl na pravou míru jejich halachické tvrzení (Piskej tešuvot toto uvádí v poznáámce pod čarou) a označil celou debatu za hysterickou a chystá se v příštích měsících účastnit debat s liberálními rabíny právě na Akademu. Člověk by mohl zajásat, že i konsistoř je schopná debaty, nicméně, rabi Sultan se těchto akcí účastní nikoliv jako reprezentant konsistoře, ale jako soukromá osoba, je rabínem v Grenoblu, tedy v malé, nevýznamné komunitě stranou dění a i tak už ho z Paříže klepli přes prsty, když byl příliš "moderní'.
Minulý víkend se pak staly dvě věci-vyšla kniha La Torah pour les Nuls (série For Dummies), kterou napsala Pauline Bebe, první francouzská žena-rabínka a okamžitě jsme se na facebooku mohli dočíst, že jako liberální rabinka prostě nemůže napsat objektivní knihu, aniž by tuto knihu ještě kdokoliv četl. To zvedlo ze židle Eliho natolik, že se neudržel a komentoval...
A také se o víkendu konalo Konference o židovství pořádaná konsistorní komunitou v Bordeaux (opět-malá provinční komunita), kde se diskutovalo o budoucnosti konsistorního židovství a modené ortodoxii-problému účasti inkluze žen a homosexuálů do komunitního života. Účastníci byli převážně z moderně ortodoxních kruhů a mnoho z pozvaných, kteří tento světonázor nesdílí, odřeklo účast. Neodřekl ovšem prezident Centrální konsistoře, ze kterého po dotazu, proč se v konsistoř nepodívá trochu, jak se to dělá v Izraeli nebo v USA, vypadl neskutečný monolog o tom, že francouzské židovství se nemá co učit od těchto komunit, konsistoř žádné problémy nemá a moderní ortodoxie není halachická. My tam nebyli, ale záznamy z konference kolují po internetu.
Myslím, že se liberální židovství se ve Francii cítí čím dál silnější (i když je to pořád minoritní směr), v konsistoři se objevuje část lidí, kteří by se nejlépe dali popsat jako moderně-ortodoxní, kteří nenacházejí jakoukoliv možnost v rámci konsistoře cokoliv změnit a jejich naštvanost postupně roste. Až se ze studií v USA vrátí Emil Ackermann a jeho žena (oba studují na Open orthodox semináři na rabíny) a založí vlastní moderně-ortodoxní komunitu, nastane výbuch. A erupcí nesnášenlivých monologů bude víc než by bylo snesitelné...

Avi: Parašat Lech Lecha (Berešit 12,1 – 17,27)

    V naší paraše Lech Lecha můžeme sledovat přerod Abrama k Abrahamovi. Abraham je velkou postavou všech náboženských tradic, vycházejících z Bible. Abraham se obyčejně bere jako ten, se kterým začíná skutečná historie monoteismu, víry v jednoho Boha. My tak určitě roli našeho praotce Abrahama vidíme. Ale ani v Tóře to není tak jednoznačně dáno. Objevují se tu verše, které nás překvapují a nahlodávají jednoznačnost výkladu. Ten problém se odhaluje při setkání v té době ještě Abrama s Malkísedekem, králem Šalemu, o kterém se tu píše, že byl „knězem Boha Nejvyššího“ (Berešit 14,18). Znamená to, že Bůh byl poznaný už před Abrahamem. To ostatně naznačují i  mimobiblické zmínky o egyptském faraonovi Achnatonovi a jeho „kulturní revoluci“, se kterou tam ale moc nepochodil. Po jeho smrti se vrátilo všechno do starých, modlářských kolejí  a významné kněžské kastě se tam tak jistě ulevilo. Jestli je to tedy všechno tak, tak jakým byl vlastně Abraham průkopníkem?

  To uctění a požehnání od Malkísedeka směrem k Abrahamovi není v Tóře náhodné. Řeč o něm je    ve třech verších (Berešit 14,18- 20), které přímo navazují na vyprávění o Abramovi a králi Sodomy. Komentátoři v tom vidí cílenou, účelovou odbočku proto, aby vyniklo rozdílné chování obou králů. Král Sodomy, zachráněný (včetně Lota) Abrahamem, mu měl přinést dary, ale chlebem a vínem ho přivítal pouze Malkísedek, který takovou povinnost vůbec neměl. Malkísedek je tak symbolem poctivosti, čestnosti. On, který není Židem, vykazuje ty nejvyšší ctnosti.  Je to zkušenost každého z nás. Všichni známe nějakého člověka mimo ten náš židovský rybníček, který je skvělým a příkladným člověkem i pro nás.

  Malkísedek je takovou vzorovou, modelovou postavou. V hebrejské Bibli je o něm zmínka ještě pouze jednou, a to v Žalmu 110, kde je řeč o Mesiáši jako o „knězi navěky podle Malkísedekova řádu“ (Žalm 110,4). Jen těžko se dá najít větší pochvala: Mesiáš má navazovat na Malkísedeka! Navíc, podle midrašů je Malkísedek potomek Šéma, anebo je s ním dokonce ztotožňován. Je článkem, který spojuje Abrahama a tím i nás s lidmi, kteří uctívali Boha v těch nejdávnějších dobách. Tím spíš se tedy nabízí otázka: co tedy tak jedinečného přinesl Abraham?

  Někteří komentátoři se domnívají, že Malkísedek byl knězem Nejvyššího uprostřed souboru tehdy uctívaných bůžků, ale nepopíral, tak jako Abraham, jejich existenci.  O Malkísedekovi jako o knězi Nejvyššího, mezi dalšími bohy tehdejšího panteonu psal například Chaim ibn Attar, kabalista z osmnáctého století z Maroka, který se pak usadil v Jeruzalémě. Taková interpretace ale příliš uspokojivá není. Vždyť Malkísedek žehná  Abramovi a vzpomíná přitom „Boha Nejvyššího, Stvořitele nebe a země“ (Berešit 14,19). V Krakově pochovaný Eliezer Aškenazy v Maase HaŠem naznačuje, že teprve když on uviděl zázračné vítězství Abrama nad krály, uvěřil, že Bůh je Stvořitelem. Něco jako rychle obrácený kabát podle právě vanoucího větru, známe..  Je to i krásný příklad toho, jak rabíni dbají na interpretaci každého detailu textu: neboť nejdříve je v osmnáctém verši řeč o tom, že Malkísedek je knězem Nejvyššího, El eljon, a teprve v následujícím verši se k tomu samému připojuje i to další, že je Stvořitelem, tvůrcem nebe a země. Ale ani tohle není přesvědčivé. Byl tedy ten tajemný král- kněz monoteistou? Snad byl, není ani důvod to zpochybňovat. Co to ale znamená, monoteista?

  Komentátoři, například Ramban, upírají pozornost na jiný detail v textu: když Abram mluví o své přísaze (Berešit 14,22), používá tu samou formulaci jako Malkísedek, ale s určitým rozdílem: Abram říká to, co my překládáme jako „Hospodin“, čili používá tetragram, to čtyřpísmenné Jméno, zapsané hebrejskými písmeny – jud, he, vav, he. Patriarcha se tedy obrátil v přísaze k nevyslovitelnému Božímu Jménu. Jeho vztah se Stvořitelem je kvalitativně na úplně jiné úrovni. Protože to nevyslovitelné Jméno je něčím jako vlastním Božím Jménem. Pro nás je tajemstvím, tak jako            pro Malkísedeka- ale ne pro Abrahama. My máme výhodu, že můžeme využívat tradici, kterou započal Abraham. Jak říkají naši moudří, to on jako první měl učit lidi, jak rozhlašovat, vykládat Boží Jméno prostřednictvím  odpovídajícího způsobu života. Krásnou a poučenou zkratkou to vystihl Lévinas, který říká: „Abraham nebyl prvním, kdo poznal Boha. Ale jako první založil monoteistickou rodinu.“

O sdružování

Francie je nejen zemí vína a sýra, ale také sdružení a spolků a také zkratek. A francouzské židovské komunity jsou příliš francouzské na to, aby se jim spolčování vyhnulo.
Základním "spolkem" je Konsistoř založená Napoleonem, aby měl nějakého partnera pro diskusi ohledně uspořádání vztahu církví a státu. Protože, jak známo, kde jsou dva židé, tam jsou tři názory a Napoleon chtěl jednoznačné odpovědi na své otázky. Konsistoř oficiálně zastřešuje všechny židy ve Francii, ale v reálu to už dávno není pravda-liberální, konzervativní, větší část lubavičských a dalších charedi židovských obcí jsou mimo Konzistoř a nesmíme zapomenout ani na většinu zcela sekulárních židů, ani ty Konsistoř nereprezentuje. Podle posledních odhadů žije ve Francii nějakého půl milionu židů a z toho jen nějakých 120 000 alespoň jednou ročně vezme za kliku nějaké, jakékoliv, synagogy. Nic extra.
Liberální francouzské židovské obce mají také potřebu se sdružovat. Skoro bych řekla, že až moc. A tak existuje Fédération du judaïsme libéral francophone (FJL), tedy federace frankofonních liberálních komunit (zahrnuje i Ženevu a Brusel). V roce 2016 k tomu vzniklo ještě Assemblée du Judaïsme Libéral (AJL), které sdružuje pouze francouzské liberální obce, ale de fakto jen ty pařížské, s výjimkou Štrasburku tam další provinční obce zastoupeny nejsou. Díky federaci máme ultraliberální mahzory na Roš hašana a Jom kipur, u kterých každoročně kroutíme hlavou, proč rabi Garai (který je jinak moc fajn) měl potřebu totálně rozvrtat liturgii. Jenže koupit 150 nových mahzorů jen tak neprojde, protože je přeco používáme "jen jednou za rok". Co se AJL týče, při zakládání měli spoustu smělých plánů a vizí, jak podpořit provinční obce, ale nějak z toho nic nebylo.
Letos se začátkem roku dohodly dvě největší pařížské komunity ULIF (L'Union Libérale Israélite de France-Copernic) a MJLF (Mouvement Juif Libéral de France), které spolu roky nemluvily, protože MJLF vznikla odštěpením od ULIF, že by se mohly zase sloučit a tak vznikl JEM (Judaisme en Mouvement-židovství v pohybu, s tím pohybem je to teď asi v módě, když je prezidentem Macron s jeho Rěpubliaue en marche). JEM ovšem nechce být jen fúzí dvou největších komunit (dohromady mají přes 2000 rodin, což z nich dělá i jednu z největších evropských židovských komunit), ale chtěl by sdružovat i další progresivní komunity-nejen liberální, ale i konzervativní a (až jednou vznikne) třeba i moderně ortodoxní. V tomto směru se zatím nic moc nedějě, progresivní komunity, včetně té naší, zaujaly vyčkávací pozici a nejdřív chtějí vidět, co se z toho vyvrbí. JEM má početní sílu na to, aby vytvořil protiváhu ke Konzistoři, ale je potřeba, aby to celé nevyšumělo, jako vyšumělo AJL. Uvidíme.

S Elim často debatujeme o tom, zda se rozvoj liberálního židovství ve Francii vzal za správný konec. Pauline Bébé, rabínka jedné z nejlibrálnějších francouzských komunit prosadila, že francouzští studenti Leo Baeck College mohou absolvovat první dva roky svých rabínských studií ve Francii a nyní se snaží vytvořit přímo možnost záskat celé rabínské vzdělání ve Francii. Ale rabíni, kteří brzy dostanou své diplomy jsou všichni formováni velmi liberálně (většinou pochází z její vlastní komunity) a není vůbec jisté, jak moc to bude fungovat v jiných komunitách, jako je třeba ta naše. Navíc jsou to většinou lidé, kteří už mají za sebou první kariéru a z nabídky pracovat na půl úvazku ve Štrasburku (protože víc jim aktuálně nemůžeme nabídnout) si fakt na zadek nesednou (o zabezpečení rodiny ani nemluvě). Liberální židovství ve Francii vstupuje do fáze změn, ale jen čas ukáže, co z toho reálně bude.

Avi: Parašat Noach (Berešit 6,9 – 11,32)

  Příběh o Noachovi ( Noemovi ) je notoricky známý. Byl to podle Božího hodnocení muž spravedlivý a vlastně jediný ve svém pokolení, který by stál za záchranu před Jeho oprávněným hněvem. A tak Noach staví archu, kde se svojí rodinou i zvířaty přečkají tu hroznou apokalypsu.

   Nakonec po té děsivé potopě šťastně přistávají a Bůh s Noachem uzavírá smlouvu. Ta smlouva se vztahuje taky ke všemu stvoření a zemi jako takové. A symbolem této smlouvy je duha. (Berešit 9, 12 – 15) „Za znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí jsem dal do mraků luk…“ (9,13) Co to vlastně znamená?

(img.obrazky.cz)

  Doslovné čtení by znamenalo, že předtím tady duha nebyla. A že se objevila teprve teď, díky speciálnímu tvůrčímu činu Božímu. Jistěže asi v době, kdy text vznikal, lidé brali duhu jako něco mimořádného, vnější demonstraci něčeho tajemného, zázrak. A ne že to je běžný výsledek určitých přirozených podmínek, které v přírodě občas nastanou. I když už i ve starověku se objevovalo vysvětlení naprosto moderní- že duha vzniká přirozeně, jako lom světla v kapkách vody. A tak se zdá, že tu máme dokonalý model kontroverze mezi vědou a náboženstvím.

  Mně to vždycky připomene, jak jsme jednou jeli autem a přitom uviděli krásnou duhu. Vyjádřil jsem nad ní čistě estetickou radost a zeťák, erudovaný fyzik, mě tak trochu zpražil  tím čistě technickým  vysvětlením tohoto jevu. A to jsem Noacha ani nezmínil. Ale dcera mi říkala, že její manžel není  až takový tvrďák. Když spolu byli v Africe a s baťůžky na zádech prošli několik států, tak se dostali i k Viktoriiným vodopádům. A zažili  tam něco mimořádného- měsíční světlo někde kolem úplňku dokázalo uprostřed noci vykouzlit nad vodopády neskutečně krásnou noční duhu. Bylo to něco tak nádherného, že  to přemohlo i tak prakticky, technicky založeného člověka.

  Tóra není souborem vědeckých příruček, ale hledáním smyslu. A tak je dobré se občas oprostit       od toho za každou cenu pouze doslovného čtení. Ostatně, zajímavý je názor Rambana, který říká, že se má „přijmout názor Řeků, že duha je odrazem slunce ve vlhké atmosféře“. Ramban tedy uznává vědecké vysvětlení duhy, jen se o něm zmiňuje jako o řeckém, spojeném s řeckým myšlením.  Což není nic divného, protože v rabínské tradici není zmínka o vysvětlení duhy z přirozených příčin. Dokonce ani  u Rašiho. To ovšem neznamená, že ti, kdo se nezmiňují o fyzické podstatě duhy, mají k tomu vysvětlení nějaké výhrady.

  Interpretace Rambana ukazuje na něco důležitějšího:  Jak máme my, dnešní potomci Noacha, brát tento jev. Jeho fyzická podstata je přitom naprosto nepodstatná. Ramban zkouší vysvětlit souvislosti mezi tvarem duhy a její symbolikou, čili slibem, že už nikdy nebude lidstvo zničeno potopou. Ten božský luk duhy je zaměřený nahoru a ne dolů – k lidem - a navíc nemá tětivu. Nejspíš byla kdysi duha interpretována jako luk, ze kterého Bůh vystřeluje blesky. Takové obrazy můžeme nalézt i v žalmech    (Žalm 144,6, nebo 77,18). Takové odvolávání se na vzhled symbolu je ale neuspokojivé – pokračuje Ramban- je třeba vidět duhu jako znamení, v tom smyslu v jakém může být hromada kamení znamením, svědkem (komentátor přitom odkazuje na Berešit 31,52, úmluvu mezi Lábanem a Jákobem, kterou stvrzovala navršená hromada kamení a sloup) . A stejným znamením jsou například třásně cicit, které připomínají přikázání. Ta fyzická podoba symbolu nemá význam, i když ta znamení nějakou konkrétní formu musí mít.  Ale to, co se počítá, co má význam, je jejich funkce, role toho symbolu. Duha připomíná Boží milosrdenství, které životně potřebujeme. Milosrdenství potřebujeme a taky bychom ho měli být schopni projevit. Vede nás to taky ke zdrženlivosti při odsuzování druhých.

  A zároveň nás dnešní zamyšlení vede k tomu, abychom na text Tóry nereagovali jen, jak se říká, na první signální. Náboženství a věda nestojí proti sobě, ani si nemohou navzájem konkurovat. Není třeba hájit, že pokaždé, když se dnes objeví duha, jde v ten moment o přímou Boží intervenci. To je taková naivní koncepce náboženství, která vede jen k jeho zesměšnění. Duha je dobře vysvětlitelný, fyzický jev, ale to neznamená, že bychom si jeho krásu nemohli  vychutnat bez omezení. Ale může k nám navíc mluvit i jako znamení, symbol milosrdenství, a tak nás oslovit, v ideálním případě i proměnit.