Dneska něco málo o módě, přesněji řečeno o ženské módě. Halacha žádá, aby ženy zahalovaly nohy pod kolena, roce po lokty a výstřih neodhaloval klíční kosti. Navíc vdané ženy mají zakrývat vlasy (byť se rabíni úplně neshodnou na tom, v jakém rozsahu) a ženy a muži musí nosit odlišné oblečení-ženy ženské, muži mužské.
Výše uvedenými principy se ortodoxní ženy řídí,ale výsledný outfit záleží nejen na míře jejich ortodoxie, ale také na vkusu, víceméně můžete dojít k čemukoliv od stylu vévodkyně Kate až po hadry, co každé ženě přidají 20 let a 20 kilo.
Zjednodušujícím pravidlem je, že ortodoxní ženy nenosí kalhoty. V dřívějších dobách byly kalhoty jednoznačně mužské oblečení a proto bylo ženám zakázáno je nosit. V dnešní době sice kalhoty dávno nejsou jen mužským oblečením a proto tento argument padl, ale tím, že obepínají stehna a odhalují jejich tvar,
nejsou údajně dost cnua (
cniut-cudnost, cnua-cudný/á). Samozřejmě volnější kalhoty jsou o dost víc cnua, než upnutá sukně a mnohé ženy to tak berou a někteří rabíni to akceptují (naše ortodoxní kamarádka nosí kalhoty zcela běžně a mezi mladšími a moderně ortodoxními ženami bude takových víc, například v seriálu
Srugim nosí alespoň občas kalhoty všechny hlavní hrdinky).
Velmi diskutované jsou pokrývky hlavy, kdy se židé nemohou shodnout, zda jde o zvyk (minhag), rabínský příkaz a nebo micva přímo z Tóry (obhájci tohoto přístupu se odvolávají na popis
rituálu při obvinění ženy z cizoložství, v rámci kterého kněz ženě rozpustí vlasy, což mnozí interpretují jako pohanu, což ale moc nedává smysl, když to kněz udělá před rituálem, který má teprve prokázat, zda byla nevěrná nebo ne, Flavius Josefus tvrdí, že to byl běžný postup při jakémkoliv slyšení před Sanhedrinem.). Ať je to, jak je to, velká část vdaných ortodoxních žen nějakou pokrývku hlavy nosí, od jednoduchého čelenko-šátku, šátku (tichl) uvázaného na spoustu různých způsobů, přes klobouky a barety až po snud (netuším, jak se to jmenuje česky) a paruky (které se v jidiš říká šaitl, v anglické transkripci sheitel). Některé ženy zakrývají všechny vlasy, jiné jen část (a opět se liší v tom, jak velkou část zakrývají). Paruky a snud jsou oblíbené v ultra-ortodoxních kruzích, neboť zakrývají všechny vlasy (a tím, jak ženy musí pod paruku svoje vlasy schovat, paruka jim často vzadu podivně odstává), nicméně jen malá část ultra-ortodoxních žen si svoje vlastní vlasy vyholuje (je to do extrém, který po nás v žádném případě halacha nežádá!). Ano, s holou lebkou opravdu nehrozí, že by někdo cizí spatřil byť jen jediný váš vlas, ale myslím, že to vyžaduje opravdu značný náboženský zápal, aby žena něco takového dobrovolně podstoupila a také aby jejímu muži nevadilo, že má v posteli plešatou manželku (teda počítám, že do postele asi chodí s nějakým šátkem na hlavě). Nošení paruk jako pokrývky hlavy se údajně poprvé objevilo u
francouzských židovek v 18. století, podle jiného zdroje v
Itálii v 16. století, ale k velkému rozšíření došlo až ve druhé polovině 20. století v USA, hlavně zásluhou lubavičského rabína, který tuto pokrývku hlavy pro ženy doporučoval-jednak proto, že méně vyčnívaly v sekulární společnosti a druhak proto, že je mnohem obtížnější ji z hlavy sundat a také dobře kryje...Paruky mohou být z přírodních vlasů nebo umělé, v různé délce, ultra-ortodoxní ženy na ně ještě vážou šátek.
Vlevo méně kryjící tichl (Etsy) a vpravo hodně vychytaný, zcela kryjící tichl (Wrapunzel)
Snud (Headcoverings by Devorah)
Naši ortodoxní kamarádku jsem nikdy viděla s pokrývkou hlavy (paruku nenosí), počítám, že si ji bere, jen když jde do synagogy (v ortodoxní synagoze je na dveřích ženské galerie napsáno: "Prosíme vdané ženy, aby si vzaly pokrývku hlavy",ale je pravda, že pokud do synagogy nechodí podezřele mnoho svobodných žen, tak to asi moc nefunguje).
Co se mne týče, tak vdaná zatím nejsem a tudíž pokrývku hlavy nenosím, po svatbě asi budu nosit do synagogy takový ten minimalisrický čelenko-šátek, ale pouze do synagogy, nikoliv v běžném životě. Na druhou stranu jsem téměř přestala nosit kalhoty (pouze na sport a do lesa) a to ve chvíli, kdy jsem začala pravidelně při ranní modlitbě používat tefilin. I když Tóra ženám používání tefilin výslovně nezakazuje, po staletí to byli téměř výhradně muži, kdo je používali, a žena s tefilin je stále ještě, alespoň v Evropě, nezvyklý úkaz. Takže jsem cítila, že tefilin a kalhoty jsou pro mě už trochu moc, že bych z toho mohla začít "chlapovatět", no a tak jsem začala nosit výhradně sukně. Ze stejného důvodu nemám v plánu nosit jarmulku (ačkoliv americkém reformním a konzervativním judaismu jsou ženy s jarmulkou naprosto běžně k vidění), je to na můj vkus příliš "mužský kus oblečení" a já si nemyslím, že nutně musím vypadat jako chlap, abych byla "se mužům vyrovnala" (záměrně jsem to dala do uvozovek, nemám potřebu se mužům ve všem vyrovnávat, věřím, že jsme si jako lidé rovni v právech a povinnostech a to stačí, nejsme a nemusíme být úplně stejní).
Když to shrnu-pravidla oblékání v judaismu existují a ultra-ortodoxní židovky se jimi řídí bez výhrady, u ortodoxních židovek odhaduji, že tak polovina se jimi taktéž řídí bez výhrady a druhá polovina je aplikuje volněji (sukně vs. kalhoty, délka rukávů, hloubka výstřihu), ale dbá na to, aby neodhalovala příliš a podobně to vidí i konzervativní židovky, jen to asi méně řeší. A v reformním judaismu je každému vcelku jedno, co máte na sobě.
