Chukat (Nu. 19:1-22:1)

Tento týden čteme parašu Chukat, ve které najdeme dvě hlavní témata-příkaz o červené krávě a smrt Miriam a následný nedostatek vody, kdy Moše místo mluvení ke skále, do skály uhodil holí a následně mu Hospodin oznámí, že ani on, ani Aron do země zaslíbené nevkročí. Ačkoliv je potrestání Mošeho velmi zajímavým tématem, budu se dneska věnovat případu červené krávy.

Dokonale červená kráva bez jediného chlupu jiné barvy měla být zaříznuta a spálena mimo tábor. Její popel pak byl smíchán s vodou (z pramene) a tou byli očišťováni ti, kdo se stali rituálně nečistými, protože přišli do kontaktu s mrtvým tělem, kostmi nebo i jen hrobem. Osoba, která rituál provádí musí být rituálně čistá, nicméně provedením rituálu se stane nečistou (do večera). Příkaz o červené krávě spadá do kategorie "chukim" příkazů pro které nemáme žádné logické zdůvodnění a máme je vykonávat jen a pouze proto, že to po nás Tóra žádá.
S rituálem červené krávy je ale spojen jeden paradox. Podle rabínů v současnosti není nikdo, kdo by nebyl rituálně nečistý z důvodu kontaktu s mrtvým tělem (kostmi, hrobem etc.). Ani kohanim, kteří tradičně nesmí na hřbitov, aby se neznečistili, nemohou být dnes považováni za rituálně čisté. Otázkou tedy je, kdo by, v případě, že by Mesiáš dorazil a vybudoval třetí chrám, mohl provést rituál červené krávy? Protože má-li být Mesiáš z rodu Davidova (t.j. ben David, tedy z otcovy strany), těžko může být zároveň Kohen (kněžství se taktéž dědí po otci) a tak i kdyby byl mesiáš nějakým zázrakem rituálně čistý (jak se to pozná?), pak stejně nemůže rituál provést, neb je vyhrazen Kohenům.
A bez tohoto rituálu nemohou Kohanim přinášet oběti v Chrámu a lidé nemohou přinést a jíst korban Pesach (pesachovou oběť-beránka, proto se také tato část paraši Chukat čte na šabat Para , poslední šabat v měsíci Adaru, t.j. dva týdny před Pesachem, jako maftir, aby připoměla všem, že pesachovou oběť mohou jíst pouze, jsou-li rituálně čistí). Z tohoto hlediska se tedy jeví všechny nácviky obětí, chrámových rituálů a hledání potenciální červené krávy, které provádí Jeruzalémskéhý Chrámový institut, jako zbytečné.
Můj pohled na obětní bohoslužbu je jednoduchý-měla smysl v době, kdy většina židů byli zemědělci a přinášeli tedy oběti z toho, co vypěstovali a ze svých stád. Ve chvíli, kdy většina židů žila ve městě (což byla mimochodem situace už na sklonku druhého Chrámu) a se zemědělstvím nemá nic společného, ztrácí obětní rituál svoji sílu (možná proto se synagogy začaly objevovat už před zničením druhého Chrámu).  V dnešní době v potu tváře vyděláváme peníze a máme málo času. Logicky tedy pro nás má význam oběť peněz a času-modlitba a cedaka. Co se mě týče, třetí Chrám by měla být spíš synagoga než jatka (jen si zkuste spočítat, kolik pesachových beránků kněží zařízli v jeden den...i Talmud říká, že měli krev až po kolena), výjimečná synagoga, klidně se speciálními pravidly rituální čistoty, ale synagoga.
No, každopádně, Mesiáš zatím nedorazil a nevypadá to, že by se k tomu v dohledné době chystal, takže tyhle starosti můžeme zatím odložit...ale když tak pozoruju, jaké vášně propukají jen kolem toho, kdo, kde a jak se může modlit u Západní zdi, Mesiáš bude muset být v první řadě skvělý vyjednavač...

P.S. otázkám rituálu červené krávy se věnuje celý jeden traktát Talmudu-Para. Podle Talmudu bylo v celé historii připraven popel pouze ze sedmi (někdo říká z devíti) červených krav a rituál pokračoval ještě dlouho po zničení druhého Chrámu, dokud byl popel k dispozici.

Korach (Nu. 16:1-18:32)

Paraša Korach popisuje jednu z nejzásadnějších vzpour během putování pouští. Korach a spol zpochybňují Aronův nárok na kněžství a Mošeho autoritu. Překvapivé ale je, že v okamžiku, kdy je tedy Moše "vyzve na souboj"  s tím, aby si každý připravili lopatku k zápalné oběti a nazítří před Hospodinem všichni obětují a uvidí se, kdo je oprávněn k provádění obětí, Korach necouvne. I přes to, že to není tak dávno, co za nepředepsanou oběť zaplatili Aronovi synové Nadav a Avihu životem. Raši říká, že Moše doufal, že právě výzvou k opakování procedury, která stála dva Aronovy syny život, Koracha odradí a rebelie skončí. Jenže se tak nestalo, Korach tvrdohlavě trval na svém a test podstoupil, se známým výsledkem.
Vývoj situace můžeme sledovat, spojíme-li parašu Korach s parašou Šlach lecha. Moše vyslal zvědy a doufal, že přinesou samé dobré zprávy, lid bude nadšen, dobydou Erac Jisrael a všechno bude v pohodě. Místo toho zvědové rozvrátili už tak nepříliš vysokou morálku v táboře, židé začli reptat a Hospodin je potrestal tím, že celá remcající generace od 20 let výš zemře během 40 let v poušti a slíbenou Erec Jisrael neuvidí. Na to se malá část lidu rozhodla jít a dobýt Erec Jisrael a samozřejmě selhali, neboť jejich počínání nebo Hospodinem schváleno a podporováno. Lze celkem snadno pochopit, že tyto události totálně demoralizovaly celé společenství a bylo jen otázkou času, kdy někdo začne zpochybňovat autoritu Mošeho. Korach zpochybňoval Aronovo kněžství a výsadaní pozici, zatímco on jako levita se měl "jen" starat o přesuny stanu setkávání a pomocné práce v něm. Datan a Aviram zpochybňovali Mošeho a celý projekt vyvedení z Egypta a Mošeho vůdcovské schopnosti. Hospodin se vypořádal s Korachem, Datanem a Aviramem, ale vzpoura tím neskončila. Negativní znamení (Datan a Aviram se propadli do země, Korachovci byli sežehnuti plamenem) nepřesvědčili lid, že Moše a Aron vedou (nebo se o to alespoň snaží) lid k dobrému (viz Nu. 17:6 "Nazítří však celá obec Jisraele lála na Mošeho a Aharona, říkajíc: "Zabíjíte lid Hospodinův!") a teprve pozitivní znamení (rozkvetlá Aronova hůl) a přísná pravidla pro pohyb kolem stanu setkávání uklidní situaci. Co si z toho lze vzít dnes? Třeba, že když vládne "blbá nálada", je důležité přijít s něčím pozitivním a s konkrétním plánem. Když to vztáhnu na nedávno proběhlé francouzské volby, pak příznivci Marine LePen nezmizí jen proto, že prohrála volby. Aby se "vzpoura" neopakovala, je potřeba uvést v život nějaký pozitivní projekt a navíc pro něj lidi nadchnout. Dokázat přes všechny problémy vidět světlo na konci tunelu a navíc dokázat přesvědčit ostatní, kteří třeba to světlo nevidí, že tam opravdu je. Jak jsem psala v komentáři k paraše Behaalotecha, Moše prošel krizí vůdcovství a už toho měl moc, nejspíš byl tak vyčerpaný, že přestože úkolu, který dostal od Hospodina, plně věřil, nedokázal udržet stejné nadšení mezi svými souputníky. Lidé se zmítali mezi pocitem, že Moše kope jen sám za sebe a za svého bratra a strachem z Hospodinovy ničivé síly. Rozkvetlá Aronova hůl je nejen symbolem Aronova poslání, ale i toho, že Hospodin nejen ničí své odpůrce, ale zároveň také dává život.

potenciální rabínka číslo 1

Tento šabat vedla první potenciální kandidátka na rabínku naší komunity. Předem je třeba poznamenat, že byla přátelská a že se fakt snažila, není ale zrovna můj šálek kávy. Na to upozorňuju předem, aby bylo zřejmé, že moje kritika nemusí být objektivní...

Rabínská studentka z Leo Baeck College, která k nám přijela, má něco mezi 35 a 40, je svobodná a bezdětná. A je to takový ten typ "herdekbaby". Eli ji charakterizoval jako "ortodoxně liberální".
K té "herdekbabě", nedávno jsme četla, že Pew research (významná americká statistika, nedaří se mi ale dohledat knokrétní zdroj, pokud se mi to podaří, dodám ho později) ukázal, že v komunitách, které mají ženu rabínku, dochází k významnému poklesu účasti mužů na bohoslužbách a komunitním životě vůbec. Nejdřív mi to přišlo zvláštní, ale po šabatu s touto rabínskou studentkou mi začíná docházet, odkud vítr fouká..."herdekbaby" skutečně neprobouzejí v mužích touhu se nějak angažovat a tak nějak tuším, že mezi rabínskými studentkami takových "herdekbab" nebude asi málo...
Co se "ortodoxního liberalismu týče", Eli má (oprávněný) pocit, že pro značnou část současných liberálních rabínů (a zejména rabínksých studentů, lze spekulovat, zda se jedná pouze o počáteční nadšení, které se časem obrousí, nebo osobní nastavení) zajímá víc liberální judaismus, než judaismus. Cítíte ten rozdíl, když řeknu, že jsem konvertovala k liberálnímu judaismu, nebo když řeknu, že jsem konvertovala k judaismu prostřednictvím liberálního bejt dinu? (V mém případě platí to druhé). Často se vyčítá ortodoxním rabínům, že kopou ideologické zákopy mezi ortodoxními a neortodoxními židy, ale je třeba si přiznat, že i na liberální straně se kope...

Jsem zvědavá na druhou kandidátku a pevně doufám, že to nebude totéž v bledě modrém, protože pak bychom si museli položit otázku, zda opravdu potřebujeme stálého rabína. Naše komunita je příliš komplexní na to, abychom si mohli dovolit rabína úzce ideologicky vyprofilovaného. Jsme jediná neortodoxní komunita v Alsasku-Lotrinsku-Mosele-Champagne, logicky tedy sdružujeme lidi s širokým spektrem názorů, od kompletně sekulárních, kteří chtějí přijít jen na Jom Kipur, přes různé druhy liberálů, konzervativních židů a tradicionalistů, kteří oscilují mezi námi a ortodoxní komunitou.

A nebo jsme s Elim jen dvě konzervy, co nemají vůbec žádné pochopení pro nezadržitelný pokrok...

Šlach lecha (Nu. 13:1-15:41)

Paraša Šlach lecha nám velmi názorně ukazuje, že je celkem snadné dostat židy z Egypta, ale velmi obtížné dostat Egypt z židů. Bůh může udělat zázraky ve fyzickém světě a pobít všechny prvorozené a přivést na Egypt takový děs, že své židovské otroky raději vyženou, než aby riskovali další ránu, ale nemůže udělat zázrak v naší hlavě a změnit naše myšlení. Ach ta svobodná vůle. A tak židé sice vyšli z Egypta, ale z otroků se rázem nestali odvážní lidé, kteří milují svou svobodu a jsou odhodláni udělat cokoliv, aby v zemi zaslíbené vybudovali novou společnost založenou na Tóře. Kdepak. Opakovaně remcají a bájí, že to vlastně v Egyptě tak strašné nebylo a jestli by náhodou nebylo lepší se tam vrátit? A když se od nich očekává, že vpochodují do Erec Jisrael, dobydou ji vlastními silami (s pomocí Boží), leknou se zvěstí, že nepřítel je moc silný a že to nezvládnou. Po všech předchozích vzpourách je tohle poslední kapka a Hospodin nechá židy bloumat 40 let po poušti a všichni nad 20 let, kdo vyšli z Egypta, kromě Jozueho a Kaleba, zemřou v poušti a do země zaslíbené nevkročí.
Čtyřicet let je dlouhá doba, ale zdá se, že je nutná. Koneckonců, po pádu komunismu v roce 89 vládla euforie a přesvědčení, že do pár let budeme jako zápaďáci...pak se začalo ukazovat, že tak rychle to nepůjde a zavládla "blbá nálada". Situace se sice pořád zlepšovala a zlepšuje, ale mravenčími kroky, takže si mnozí přehlédnou, jak moc se život v ČR od roku 89 zlepšil. A pořád vidíme, že tendence vrátit se k nějaké formě totality existují, že jsou lidé, co by vyměnili svobodu za pocit zdánlivého bezpečí a slib plného hrnce. Teprve po 40 letech uvidíme, zda jsme všechny nástrahy zvládli a svoboda a úctak k člověku pro nás bude hodnota, o které se nesmlouvá. A i pak si budeme muset pořád dávat pozor, abychom o ni nepřišli. Tak, jako židé na poušti měli 40 let na to, aby zpytovali svědomí a připravili se na život v Erec Jisrael a i pak museli stále čelit pokušení modloslužby (s úspěšností velmi střídavou).

Maceva

Maceva je náhrobní kámen a je zvykem ho instalovat na hrob zhruba za rok po úmrtí dotyčného (minimální časový rozestup je 30 dní smutku-šlošim). Minulou a předminulou neděli jsme se s Elim učastnili "vztyčení/odhalení náhrobního kamene" (nikoliv doslova, náhrobní kámen je již instalován a není ani nijak zahalen, ale rodina a přítelé se sejdou na hřbitově a rodina odříká kadiš, jde o záležitost tak na půl hodinky).
První maceva proběhla na místním městském hřbitově, kde má naše komunita svůj oddělený prostor (za určitých podmínek povolujeme i pohřbení nežidovských manželských partnerů našich členů). Jednalo se o dlouholetého člena naší komunity a vdova byla ráda, že jsme s Elim přišli, podpořili minjan a položili kamínek.
Druhá maceva proběhla na malém vesnickém židovském hřbitově asi hodinu cesty od Štrasburku a byla vedená ortodoxním rabínem z nedalekého Sarreguemines. Před vstupem na hřbitov odříkal chazan příslušná požehnání, rabín měl na hřbitově proslov (hlavně mluvil do duše dětem zesnulé paní, které se moc nemají k tomu, aby židosvtví předali i svým dětem), nakonec jsme všichni udělali čelem vzad abychom při kadiši byli čelem k bráně hřbitova (pokud jsem to správně pochopila, je to nějaká místní pověra, stejně jako židovské náhrobky jsou stavěné čelem k bráně hřbitova a byl-li hřbitov rozšířen a udělána jiná brána, pak nové náhrobky směřují k nové bráně a tak vznikají hřbitovy, kde v každé části náhrobky směřují jinam).
Nakonec jsme všichni položili kamínek (tak si říkám, že okolí židovských hřbitovů musí být úplně kamínků prosté), popovídali si s dalším zúčastněnými a jeli domů.

Konkurz na rabínku

Jak jsem se zmínila před začátkem Pesachu, náš rabín se rozhodl usadit v Barceloně a už k nám nelétat, bude tady ještě na tento šabat, pak možná v srpnu a jeho poslední návštěva bude v září, na bar micva chlapce, kterého poslední rok připravoval. Takže jsem začali shánět jiného rabína. Velmi rychle jsme zjistili, že liberání rabíni-muži, nejsou v nabídce, obzvlášť pokud nabízíme jen částečný úvazek (dva šabaty za měsíc) a nijak ohromující plat. Bylo zřejmé, že se musíme smířit s tím, že náš příští rabín bude žena. První kadidátkou je rabínská studentka z Paříže, kterou máme rezervovanou na Jom Kipur. Nepředstavujte si ovšem dvacetiletou studentku, dotyčná paní už má za sebou celkem úspěšnou kariéru novinářky a vloni se rozhodla, že se stane rabínkou a začala studovat na Leo Baeck College, s tím, že první dva roky absolvuje v Paříži (dohoda mezi Leo Baeck College a Pauline Bebe) a zbytek dostuduje v Londýně. Jenže angažovat rabínského studenta není jen tak, všechna jeho rabínská rozhodnutí musí být dozorována jiným rabínem (hlavně konverze a svatby) a tak nám může snadno vzniknout povinnost platit dvakrát. Dalším problémem je, že Leo Baeck College vychovává skutečně librální rabíny, což ne zcela koresponduje s nastavením naší obce. Někdy začátkem května jsme dostali e-mail od paní z Německa, která bude v příštích dnech ordinována na rabínku v USA (na rekonstrukcionistickém rabínském semináři ve Filadelfii) a která je současně také profesorkou židovské historie na univerzitě v Heidelbergu. Což zní zajímavě, má to ale jeden drobný háček-francouzsky se učila naposledy někdy na střední škole (je ale fakt, že když náš rabín prvně odjel do Barcelony, taky neuměl španělsky nebo katalánsky). A také nemá kontakty v Paříži. Ale zase by nebyla existenčně závislá na platu, co od nás dostane...
Takže jsme se rozhodli pozvat během června obě kandidátky, aby vedly kabalat šabat a šabat šacharit, abychom je mohli poznat a rozhodnout se. Příští šabat uvítáme studentku z Paříže a na přelomu června a července profesorku z Německa. Obě kandidátky nás požádaly o pomoc se čtením z Tóry, takže při obou návštěvách budu dvě alijot číst já a dvě náš nový člen, který po pěti letech v ješivách v Izraeli opustil ortodoxii, ale nějaká forma židovské pospolitosti a praxe mu asi scházela a tak si našel cestu k nám. Rabínská studentka nás také požádala o genderově vyvážený seznam vyvolaných k Tóře a oznámila nám, že rabínský dozor nad studenty Leo Baeck neumožňuje, aby kohen a levi dostali přednostně aliju (v ortodoxních, konzervativních a tradičnějších synagogách, jako je třeba ta naše, se dodržuje tradice, kdy kohen je vyvolán k Tóře jako první a levita jako druhý, všechny další alijot jsou pro "obyčejné" židy). Eli se po tomto telefonátu chytal za hlavu a myslím, že pan Kahn a zejména pan Levi budou příští sobotu prskat...
Tak nám držte palce, abychom našli někoho, kdo bude schopný přispět k rozvoji naší malé obce a abychom se neocitli v situaci, že ani jedna kandidátka nebude vhodná!


P.S. Když už je řeč o rabínech, Konzistoř Dolního Porýní si zvolila nového vrchního rabína, který nastoupí v září. Vybrali si mladého, velmi, velmi ortodoxního rabína, který svá sekulární studia ukončil maturitou a dále se vzdělával pouze v ješivách (současný rabín má doktorát, další kandidáti byli veterinář a právník, oba samozřejmě s příslušným rabínským vzděláním a praxí). Štrasburkem jdou zvěsti o podivných okolnostech jeho zvolení a šíří se neklid, jakým způsobem se nový rabín srovná s obcí, která je sice formálně ortodoxní, ale většina jejích členů (včetně značné části správní rady) to s ortopraxí zrovna dvakrát nepřehání...

Naso (Nu. 4:21-7:89) a Behaalotcha (Nu. 8:1-12:16)

Paraša Naso, kterou jsme četli minulý týden obsahuje proceduru k očištění nebo obvinění ženy, na kterou její muž žárlí a obviňuje ji z cilozožství, ať už důvodně nebo bezdůvodně (sota). Tato procedura přestala být používána za Jochanana ben Zakaje, který prohlásil, že je jednostranná (nevěrná manželka musela být nevěrná s NĚKÝM, Mišna Sota 9:9).
Dále zákony ohledně nazirátu, formy askeze, kdy dotyčný po určitou dobu nepil víno, nestříhal si vlasy a nesměl se přiblížit k mrtvému (tedy si musel dávat pozor na rituální čistotu). Po skončení doby odříkání přinesl předepsané oběti, včetně oběti za hřích. Rabíni obvykle říkají, že tato oběť za hřích je proto, že askeze a fanatismus není židovským ideálem a nazirát je svým způsobem "hřích". Midraš také říká, že zákony ohledně nazírů následují hned po zákonech o sota, protože budoucí nazít viděl opilou ženu spáchat cizoložství a uvědomil si, jak alkohol může snadno dovést lidi k hříchu a lekl se, že by se to mohlo stát i jemu. A nazír nejen , že nepije víno, ale nekonzumuje ani nic z hroznů (třeba rozinky), prostě staví "plot kolem Tóry", aby nemohl zhřešit ani omylem.
Paraša Naso také obsahuje text kněžského požehnání. Toho požehnání, které při opakování amidy při šacharit (ranní bohoslužbě) také eventuálně při musaf (šabatové a sváteční "přidané" bohoslužbě)  recituje chazan před posledním požehnáním (Sim šalom). O poutních a Vysokých svátcích (v aškenázských obcích)ovšem při musaf žehnají tímto textem kohanim-potomci kněží z Jeruzalémského Chrámu. Už během opakování čtvrtého (svátečního) požehnání se odejdou kohanim připravit-zují si boty a levité (potomci levitů z Chrámu) jim rituálně omyjí ruce. Pak se shromáždí před Aron ha-kodeš, přehodí si přes hlavu a ruce talit a natáhnou ruce směrem ke kongregaci a spojí prsty ve speciálním gestu a opakují po chazanovi slova kněžského požehnání (chazan jim předříkává požehnání, aby se kohen, který by jeho slova neznal, necítil zahanben a mohl také kongregaci požehnat). Přítomní si buď také přehodí talit přes hlavu nebo jen sklopí zrak, každopádně na žehnající koheny nezírají. Tady ve Štrasburku nedostatkem kohenů netrpíme (u nás máme jednoho, v hlavní konzistorní synagoze se jich obvykle sejde kolem pěti a v dalších synagogách to bude podobné), ale co vím, v Praze je situace obtížnější...každopádně Birkat Kohanim (kněžské požehnání) je zážitek.

V paraše Behaalotecha najdeme předpis o druhém Pesachu (Pesach šeni) pro ty, kdo z důvodu rituální nečistoty nebo daleké cesty nemohli přinést oběť pesachového beránka v předepsaný čas a jsou povinni ji přinést přesně o měsíc později. Z toho vidíme, jakou důležitost má pro židy svátek Pesach!
Za pozornost stojí také verš 10:35: "A když táhla truhla, říkal Moše: "Zvedni se, Hospodine, a tví nepřátelé se rozprchnou a tví sokové utečou před tvou tváří!" Tento verš je zpíván, když je otevřen Aron ha-kodeš před vyndáním svitků Tóry a jejich slavnostním procesím synagogou, než jsou odneseny na bimu ke čtení. Rabbi Hammer v siduru Or Chadaš říká, že ve starých synagogách v Izraeli byl často Aron ha-kodeš v jiné místnosti a celý byl přinesen do místnosti, kdy probíhala bohoslužba a byl po dobu čtení umístěn u zdi směrem k Jeruzalému. Takový Aron skutečně připomínal původní Schránu úmluvy.
V této paraše dojde také na další remcání lidu Izraele, který se pro změnu dožaduje masa s tím, že jim už mana nechutná (byť rabíni v Talmudu tvrdí, že mana měla takovou chuť, jakou si zrovna kdo přál). Moše má "krizi vůdcovství" a žádá Hospodina, aby ho raději zabil, než aby měl na hřbetě naloženou takovou bandu nespokojenců. Hospodin Mošemu uleví a dá schopnost proroctví (byť ne na stejné úrovni, jakou má Moše) i starším Izraele a lidu nacpe masa "horem-dolem", jak by se dalo říct: "dal jim to sežrat"...
Jen co se situace uklidnila, musel Moše čelit další pohromě-Miriam s Áronem pomlouvali Mošeho manželku (Raší tvrdí, že Miriam kritizovala Mošeho, že svou manželku zanedbává, protože je k dispozici všem 24/7) s podtextem, že by se s nimi měl víc podělit o moc a vedení lidu, protože, konec konců, oni jsou také proroci (podobné nápady najdeme později u Koracha). Hospodin Miriam ranil malomocenstvím (pomluva=moci ra, malomocenství=mecora) a i když se za ni Moše úpěnlivě modlil, musela strávit sedm dní v izolaci mimo tábor, než se mohla uzdravená zase vrátit...asi aby měla čas přemýšlet...