O židech a knihách (1.)

"Nevybavuji si židovský domov, kde by na stole neležela kniha" Elie Wiesel

Židé jsou také známí jako lidé Knihy. Ale přesnější by bylo "lidé knih", protože u jedné knihy (Tóry) jsme nezůstali a za posledních 2500 let jsme toho napsali víc, než je možné za jeden lidský život přečíst, i když se o to Eli poctivě snaží...A tak jsem si řekla, že bych sem čas od času mohla hodit nějaké doporučení na knihu, která mě obzvlášť zaujme a která by mohla být zajímavá i ostatní.
Čestné první místo získává Viktor Emil Frankl, jehož knihu "Man´s search for meaning" jsem o šabatu přelouskla, i když to není úplně veselé čtení. Ale je to velmi náboženská kniha, i když se v ní o náboženství nebo Bohu vůbec nemluví. Viktor Frankl byl vídeňský neurolog a psychiatr a už před druhou světovou válkou začal pracovat na své myšlence logoterapie. Tak je založená na tom, že hnacím motorem našeho života nejsou pudy jejich uspokojování, jak se domníval Freud, ani touha po moci, jak se domníval Adler, ale touha dát našemu životu nějaký smysl. A že za všech okolností, ať už nám osud přichystá cokoliv, máme svobodnou vůli se rozhodnout, jak se k té situaci postavíme, jaký bude náš přístup. Že když má člověk proč (žít), zvládne téměř jakékoliv jak. A že otázka není, co chceme my od života, ale co život chce od nás. Doktor Frankl během války prošel čtyřmi koncentračními tábory a právě schopnost vidět smysl svého života i přes utrpení a hledět do budoucnosti mu, spolu s dávkou štěstí a intuice, zachránila život. Jeho logoterapie není jen nějaká teorie, ale praktická metoda ověřená v nejtvrdších podmínkách. Jeho pozorování potvrdili i vězni z japonských zajateckých táborů, se kterými hovořil, a u nás by je jistě potvrdili vězni političtí.
První část knihy jsou autorovy vlastní zážitky z koncentračních táborů spolu s charakterizací jednotlivých stádií adaptace vězně na kruté podmínky, tak jak je sám prožíval a jako psychiatr pozoroval u svých spoluvězňů. Tuhle část knihy je možné v češtině najít v knize "A přesto říci životu ano". Druhá část knihy je "logoterapie v kostce" a v čestině bychom ji asi našli v knize "Lékařská péče o duši", kde asi bude rozebrána víc dopodrobna, než v anglické verzi, kterou jsem četla já.

Jak jsem psala hned na začátku, takhle kniha je hluboce náboženská, i když o náboženství nemluví a rezonuje s židovským přístupem k životu-že máme svobodnou vůli, ať se děje co se děje a jsme zodpovědní za svá rozhodnutí, že důležité je to, co děláme, tedy proměňovat svoje ideály v každodenní realitu. Takže je jasné, že kniha je inspiračním zdrojem mnoha moderních rabínů (zejména mého oblíbeného Jonathana Sackse) a budu se na ni příležitostně také odvolávat. Knihu vřele doporučuji všem, těm, kdo mají k náboženství vztah vlažný až studený i těm jiného než židovského vyznání.

Židovský kalendář (konečně!)

(tenhle článek píšu podruhé, neb se mi podařilo si ten první smazat..ach jo)

Jak jsem už víckrát naznačovala, židovský kalendář není úplně jednoduchý. Začneme rokem, momentálně se píše rok 5776 od stvroření světa. To je samozřejmě potřeba brát obrazně, v židovských kruzích sice existuje ultraortodoxní menšina, která to bere doslova, ale je to menšina i v těch ultraortodoxních kruzích. Ale jak říká rabi Kučera, lidstvo zná písmo právě něco přes 5000 let, takže nějaká souvislost by tady být mohla...
Židovský kalendář je lunárně-solární. Lunární proto, že v Tóře je začátek nového měsíce definovaný jako polosvátek. Solární proto, že lunární rok (t.j. 12 měsíců) je o 11,5 dne kratší než solární rok a pokud bychom se řídili jen lunárním kalendářem, svátky by se nám stěhovaly v rámci ročních období, tak jako se stěhují muslimům, kteřá používají čistě lunární kalendář. Jenže biblické svátky měly i zemědělský charakter a takové posunování tedy nepřichází do úvahy (během příslušných svátků se do Chrámu přinášely oběti, například o Pesachu se přinášela prvotina z ječmene...takže bylo potřeba, aby ječmen byl v té době tak akorát zralý). Tenhle rozdíl se řeší vkládáním třináctého měsíce v přestupném roce (přestupných roků je 7 během 19 let, takže přestupný rok je každé 2- 3 roky). Ve starověku se začátek nového měsíce určoval tak, že svědek před soudem odpřisáhnul, že viděl první srpek měsíce (a soudci jeho pozorování konfrontovali se svými výpočty a když to sedělo, vyhlásili nový měsíc) a přestupný rok se vkládal podle toho, jestli obilí na poli už bylo dost zralé a nebo ne. Postupně se ovšem začaly zavádět výpočty (které navíc byly nutné, vzhledem k tomu, že stále víc židů žilo mimo Izrael) a od 10. století byl kalendář už nezměněn.
Je také potřeba říct, že prvním měsícem je nisan, který je na jaře, ale letopočet se mění na Roš Ha-šana (Nový rok), který je na podzim (září-říjen), tedy prvního dne sedmého měsíce. Je to tak proto, že Tóra při vyprávění o východu z Egypta jasně hovoří o prvním měsíci, který je na jaře (v Tóře se nisan jmenuje aviv a aviv znamená jaro nebo stádium dozrávání obilí), já říkala, že to je komplikované :-)
Měsíce jdou za sebou takto:

	měsíc	počet dnů	svátky
1	nisan	30	Pesach, Jom ha-šoa
2	ijar	29	Jom ha-zikaron, Jom ha-acmaut, Lag ba-omer
3	sivan	30	Šavuot
4	tamuz	29	17. tamuz
5	av	30	9.av
6	elul	29
7	tišri	30	Roš ha-šana. Jom kipur, Sukot, Šmini aceter/Simchat Tora
8	chešvan	29/30
9	kislev	29/30	Chanuka
10	tevet	29	Chanuka, 10.tevet
11	švat	30	Tu bi-švat
12	adar I	0/30
13	adar (II)	29	Purim

Kromě toho, že se vkládá pravidelně měsíc adar (jako adar I), aby se tak synchronizoval lunární a solární rok, má hebrejský kalendář ještě jednu možnost regulace a to počet dnů v měsící chešvanu a kislevu. Některé svátky totiž nemohou připadnout na určitý den v týdnu-například Jom kipur nesmí připadnout na pátek nebo neděli, protože by to kolidovalo se šabatem-kdyby byl v pátek, nemůžeme udělat přípravy na šabat a kdyby byl v neděli, nemůžeme udělat přípravy na Jom kipur. Ve výsledku existují jen 4 možná uspořádání svátků, kterým se říká čtyři brány.

Purim	Pesach (1.den)	Šavuot	17.tamuz 9.av	Roš ha-šana, Sukot (1.den), Šmini aceret/Simchat Tora	Jom kipur
čtvrtek	sobota	neděle	neděle*	pondělí	středa
pátek	neděle	pondělí	neděle	úterý	čtvrtek
neděle	úterý	středa	úterý	čtvrtek	sobota
úterý	čtvrtek	pátek	čtvrtek	sobota	pondělí
			*posunuto ze soboty

Všechny posty kromě Jom kipuru se přesouvají na nejbližší volný den, proto se 9. av a 17. tamuz přesouvají na neděli. Letos máme Purim ve čtvrtek, takže jedeme podle prvního řádku.

Jen pro zopakování dodávám, že den začíná večerem a trvá od západu slunce do západu slunce ("...a byl večer a bylo jitro, jeden den"), takže když řeknu, že Purim připadá na čtvrtek, tak to znamená, že začne ve středu večer a trvá do čtvrtka večer. To jen tak pro úplnost...a na závěr jeden vtípek:

Roš ha-šana - Hostina
Com Gedalia - Post
Jom Kipur – Dalsi post
Sukot - Hostina
Hošanah Raba – Dalsia hostina
Simchat Tora – Pokracujte v hostine
Mesiac Chesvan – Ziadne hostiny a ziadne posty cely mesiac. Dajte sa dohromady.
Chanuka – Jedzte zemiakove placky
10. Tevet – Nejedzte zemiakove placky
Tu B'Svat - Hostina
Esterin post - Post
Purim – Jedzte pecivo
Pesach – Nejedzte pecivo
Savuot – Mliecna hostina (tvarohove kolaciky)
17. Tamuz – Post (ziadne tvarohove kolaciky)
Tisa B'Av – Prisny post (ani nepomyslite na tvarohove kolaciky)
Mesiac Elul – Koniec cyklu. Zapiste sa u diabetologicky, nech vas da dohromady, sviatky za chvilu prichadzaju.

 Obávám se, že vtip vyžaduje vyspětlení (i když ho to asi poněkud zabije): Jom Kipur, Com Gedalja, 10. tevet, Esteřin půst, 17. tamuz a Tiša be-av (9. av) jsou posty, my s Elim držíme jen Jom kipur, 9. av a Jom ha-šoa, který tady není uvedený, protože to je celkem novota. Hošana Raba je poslední den svátku Sukot. Na Chanuku se jí smažené věci, zejména bramboráky (latkes), na Purim se pečou hamentašen (třírohé koláčky plněné mákem) a svátku předchází Esteřin půst, na Pesach se nesmí nic z přenice, špaldy, ječmene, ovsa a žita kromě macesů (těch omezení je mnohem víc, ale o tom budu psát až v dubnu, kdy to začne být aktuální) a na Šavuot se dělají mléčná jídla, v posledních letech se hodně prosadil cheesecake.

Proč jsou zakázána smíšená manželství

Jedna z prvních "vážných" otázek, kterou mi rabi Kučera položil hned poté co mě přezkoušel z obecných židovských znalostí byla, jestli si uvědomuju, že když konvertuju, musím si vzít žida. Protože bez toho moje koneverze ztrácí smysl. Odpověděla jsem mu, že tomu rozumím a že chci vychovat svoje děti jako židy, ale musím přiznat, že v té době jsem netušila, jako moc důležité to je. Koneckonců, židovství se dědí po matce, takže moje děti budou židi, ať už je budu mít s kýmkoliv. Jenže jedna věc je děti jako židy zplodit a druhá je tak vychovat. Už po pár reakcích okolí na moji konverzi mi začalo svítat, že bez židovského partnera to prostě nepůjde. Že bez něj nevybuduju opravdu židovský domov a zázemí. Naštěstí jsem potkala Eliho, který je sice také konvertita, ale v rodinné historii židovské předky má, a společně se nám daří vytvořit tradiční židovský domov a snad časem také rodinu.

Proč o tom ale píšu. Česká televize přišla s dokumentárním seriálem Dokud nás víra nerozdělí (lze ho sledovat i přes internet), o partnerských dvojicích, kde každý vyznává jiné náboženství. Jedním z účinkujících je i žid Vláďa, kterého jsem párkrát potkala v Bejt Simcha. Podle mě je to trochu pošuk, ale co už. Žije s ateistkou a jak někdo zmínil v diskuzi pod pořadem, problém není ani tak rozdílná víra, jako vzájmný nedostatek úcty a respektu mezi partnery. Každopádně dokument krásně ukazuje, jak problematické je vychovat dítě jako žida ve smíšeném svazku. Vláďovy děti nejsou z halachického hlediska židé a přestože část reformních židů v USA uznává jako židy i potomky židovského otce, pokud byli jako židé vychováni, ani tenhle parametr jeho děti nesplňují. A vychovat svoje děti podle Tóry je úkolem každého žida a židovky. Koneckonců, dvakrát denně to opakujeme v Šema: "Vštěpuj je svým synům a mluv o nich sedě ve svém domě a jda po cestě, uléhaje a vstávaje!" a "A učte jim své syny a mluvte o nich sedíce doma a kráčejíce cestou, uléhajíce a vstávajíce!" (synové jsou obecný termín pro děti a to "o nich" znamená o micvot). Tohle se prostě strašně těžko ve smíšeném manželství realizuje. Buď ten nežidovský partner akceptuje, že domácnost bude židovská a on v podstatě bude žít jako žid, jen na to nebude mít papír (což je případ maminky mého kamaráda, která nakonec po letech k židovství konvertovala, takže teď už má i ten papír). A nebo se budou dělat kompromisy, které ve výsledku neuspokojí ani jednu stranu, jak to tak vypadá (alespoň po dvou odvysílaných dílech) u Vládi. Neberu v potaz případ, že židovskému partnerovi je jeho židovství ukradené a rodina žije tak jako všechny sekulární rodiny v ČR. A jen tak na okraj je také dobré podotknout, že pokud nejsou oba nastávající manželé židé, žádný rabín v ČR je neoddá, v USA existuje část reformních rabínů, kteří jsou ochotní celebrovat smíšené sňatky, v Evropě prý možná jeden takový je ve Velké Británii, ale nevím to jistě. Takže v takový pár může mít pouze civilní svatbu, ale ne náboženskou. I reformní židovství má svoje meze.

 Na tomhle místě se můžu zmínit také o tom, jak to vlastně mají židé s manželstvím, randěním a tak. Židovství nikdy nepodporovalo celibát a oženit se a zplodit děti je micva, sex není jen prostředkem k plození dětí, ale i upevňovačem vztahu mezi manžely. Samozřejmě jistá omezení tady jsou-jednak je zakázán sex mimo manželství a v manželství také během ženiny periody. Protože je předmanželský sex zakázán, bylo a v ortodoxních kruzích, které zákaz dodržují, stále je zvykem se ženit a vdávat brzy. V ortodoxních kruzích také stále existuje osoba dohazovače (šadchen), který ve společnosti, kde  se dívky a chlapci nepotkávají ve škole, při sportu a zábavě, hraje důležitou roli. Samozřejmě dneska jsou šadchani částečně nahrazeni internetovými seznamkami, ale nevypadá to, že by měli vymizet. Pár se pak setká na dohozeném rande (někde v restauraci, kde nebudou úplně sami) a pokud jsou si sympatičtí, pokračují v randění (a pokud jsou šomer negia, pak randí, aniž by se sebe před svatbou dotkli), pokud ne, hledají dál. Podle toho, co jsem kde četla, pokud si je pár i po pár schůzkách sympatický, poměrně rychle (během 3-6 měsíců) se zasnoubí a vezme. V reformním a konzervativním judaismu už dohazověče nenajdeme, pokud tedy nepočítáme starostlivé židovské matky, jak se stalo tady jedné kamarádce, že jí jedna paní v synagoze dohazovala svého syna. No a vzhledem k tomu, že s Elim bydlíme spolu, aniž bychom byli sezdáni, tak je zřejmé, že šomer negia asi taky nejsme, že...

V židovství vždy existovala možnost rozvodu, takže pokud se při výběru seknete, cesta ven je možná. Jen v ortodoxním judaismu je problém, že stále platí, že rozvodový list (get) dává muž ženě. Takže pokud se muž nechce rozvést, je žena dost namydlená. Může se obrátit na rabínský soud (bejt din), který se může pokusit muže k rozvodu dotlačit, ale v dnešní době na to nemá moc páky. V USA sedí ve vězení několik rabínů, kteří se snažili z muže rozvod vymlátit (ne osobně, ale najali si na to nějaké silné, ale ne moc chytré...), v Izraeli prý několik odpíračů rozvodu sedí ve vězení. Ale všeobecně to moc nefunguje. Ortodoxní rabíni proto přišli s předmanželskou smlouvou, který říká, že za každý den, kdy muž ženě odmítá vydat get, musí jí zaplatit danou sumu peněz (nezanedbatelnou). Taková smlouva je pak vymahatelná i u civilního soudu a evidentně funguje jako dobrá prevence. Reformní a konzervativní židovství obvykle uznává platnost civilního rozvodu a netrvá i na rozvodu náboženském, i když ho také provádí, ale v takovém případě jsou si muž a žena rovni.

Žena, která není rozvedená před bejt dinem se samozřejmě nemůže znovu vdát a dítě, které by měla s jiným mužem je mamzer (ale pozor dítě, které se narodí neprovdané ženě mamzer není!!!). A být mamzer je dost průser, protože mamzer si nesmí vzít normálního žida, ale jedině jiného mamzera a nebo konvertitu a jeho děti jsou automaticky také mamzeři. Mnoha rabínům během staletí se tahle stigmatizace a trestání dětí za chyby rodičů moc nepozdávalo a hledali cesty, jak z toho ven (třeba když se o ženě povídalo, že má milence, ale zároveň bylo zřejmé, že spí i se svým manželem, pak dítě bylo automaticky manželovo a tedy bez problému, rabíni se také příliš nevyptávali nově přistěhovavších...). Reformní a konzervativní židé celý koncept mamzerutu zrušili, právě z toho důvodu, že trestá děti za chyby rodičů, což je v rozporu s učením Tóry. Naopak vrchní (ortodoxní až ultraortodoxní) rabinát v Izraeli začal tyto údaje shromažďovat v počítači a ničit lidem životy (kromě problému mamzerutu existuje ještě další problém a to ten, že kohen (kněží v Chrámu, dnes často odhalitelný podle příjmení Kohn, Kohen, Cohn, Cohen, Katz, Kahn...ale ne každý Kohn je automaticky kohen!) si nesmí vzít rozvedenou ženu, vdovu a konvertitku. Na to také rabinát dohlíží, v reformním a konzervativním židovství tohle opět není problém).

Musí žid něčemu věřit? (3.)

Jak jsem se zmínila, napsala jsem profesoru Kellnerovi e-mail, abych si ujasnila, že jsem jeho knihu a v ní zmíněné návrhy na zlepšení vztahů mezi ortodoxním a neortodoxním judaismem dobře pochopila.
Protože největším kamenem úrazu jsou neortodoxní konverze a jsou vlastně takovým ukazatelem akceptace, zeptala jsem se, zda profesor Kellner akceptuje neortodoxní konvertity jako židy. Abych svou otázku naprosto přesně specifikovala, zeptala jsem se ho, co by udělal, pokud by jeho syn chtěl pojmout za manželku neortodoxní konvertitku (za předpokladu, že konverze byla provedena podle halachy a ne kvůlí tomuto konkrétnímu sňatku). Zda by se ji, v rámci svého přístupu, snažil pouze přivést k důslednější ortopraxi (praktikování micvot) a nebo by chtěl, aby znovu konvertovala před ortodoxním bejt-dinem. Otázku jsem takhle formulovala zcela záměrně. Na jasnou otázku totiž člověk dostane jasnou odpověď (nebo je alespoň větší pravděpodobnost, že takovou dostane). Samozřejmě jsem jasně uvedla, že nebudeme uvažovat problémy s izraelským rabinátem, chtěla jsem jen jeho přístup. Pokud by Kellner neortodoxní konverzi neuznal, pak by jeho vnoučata nebyla halachickými židy, což je samozřejmě problém.
Ke své nemalé radosti jsem dostala odpověď, že profesor Kellner vítá všechny, kdo upřímně chtějí sdílet osudy židů, v souladu s traktátem z Babylonského Talmudu (Jevamot 47, překlad je můj, z angličtiny, takže poněkud kostrbatý):

Our Rabbis taught: If at the present time a man desires to become a proselyte, he is to be addressed as follows: 'What reason have you for desiring to become a proselyte; do you not know that Israel at the present time are persecuted and oppressed, despised, harassed and overcome by afflictions'? If he replies, 'I know and yet am unworthy', he is accepted forthwith, and is given instruction in some of the minor and some of the major commandments. He is informed of the sin [of the neglect of the commandments of] Gleanings, the Forgotten Sheaf, the Corner and the Poor Man's Tithe. He is also told of the punishment for the transgression of the commandments. Furthermore, he is addressed thus: 'Be it known to you that before you came to this condition, if you had eaten suet you would not have been punishable with kareth, if you had profaned the Sabbath you would not have been punishable with stoning; but now were you to eat suet you would be punished with kareth; were you to profane the Sabbath you would be punished with stoning'. And as he is informed of the punishment for the transgression of the commandments, so is he informed of the reward granted for their fulfilment. He is told, 'Be it known to you that the world to come was made only for the righteous, and that Israel at the present time are unable to bear either too much prosperity. or too much suffering'. He is not, however, to be persuaded or dissuaded too much. If he accepted, he is circumcised forthwith. Should any shreds which render the circumcision invalid remain, he is to be circumcised a second time. As soon as he is healed arrangements are made for his immediate ablution, when two learned men must stand by his side and acquaint him with some of the minor commandments and with some of the major ones. When he comes up after his ablution he is deemed to be an Israelite in all respects.
In the case of a woman proselyte, women make her sit in the water up to her neck, while two learned men stand outside and give her instruction in some of the minor commandments and some of the major ones. 

Rabíni učili: Pokud muž dnes chce konvertovat, promluv k němu takto: "Co tě vede k tomu, že se chceš stát konvertitou; nevíš, že Izrael (židé) jsou dnes pronásledováni, utlačováni, opovrhováni,šikanováni a obtíženi strastmi?" Pokud odpoví: "Vím a přesto nejsem hoden.", bude ihned přijat a bude poučen o některých důležitých a některých menších přikázáních. Bude poučen o hříšnosti nedodržování přikázání o paběrcích, zapomenutém snopu, rohu pole a desátku pro chudé. Také mu poví o trestu za porušení přikázání. Navíc mu bude řečeno: "Věz, že než jsi se stal židem, pokud jsi jedl lůj (zakázaný tuk), nebyl jsi potrestán vytětím z lidu (karet), pokud jsi porušil šabat, nehrozit ti trest ukamenováním, ale taď, pokud budeš jíst lůj, bude se na tebe vztahovat karet a pokud znesvětíš šabat, kamenování." A jak je poučen o trestech za porušování micvot, je také poučen o odměně za jejich naplňování. Je mu řečeno: "Věz, že svět budoucí je pouze pro spravedlivé, a že Izrael dnes není schopen unést příliš mnoho blahobytu nebo příliš mnoho utrpení." Ale není však odrazován příliš. Pokud přijme, je obřezán. Pokud by po první operaci nebyla obřízka platná, je dokončena na druhý pokus. Jakmile se zahojí, jde do mikve, kde dva studovaní muži budou stát po jeho boku a seznámí ho s některými menšími přikázáními a s některými důležitějšími. Když vyjde z mikve, je žid ve všech ohledech.
V případě ženy konvertitky, nechť se ponoří do vody v mikve až po krk a dva učení muži budou stát opodál a poučovat ji o některých menších a většich micvot.

No a nakonec se zeptal, kolik mi je, že má rozvedeného čtyřicetiletého syna žijícího v USA (samozřejmě, že si dělal srandu, jen tak, jako já jsem specifikovala otázku, on specifikoval odpověď). Jeho syna jsem samozřejmě odmítla, ale mám radost, že existuje šance na zlepšení vztahů mezi ortodoxními a neortodoxními židy. Teď už jen chybí, aby tenhle jeho přístup nezůstal jen v knize...snad se toho dočkáme dřív, než přijde Mesiáš....(a jak jeden můj kamarád glosoval, ještě by to taky chtělo, aby tu knihu četl i Mesiáš :-) )

Poznámka na závěr: karet, překládaný jako "vytětí z lidu" je biblický trest za porušení některých micvot (Mišna vyjmenovává 36 takových hříchů) a talmudičtí rabíni  ho identifikovali jako trest, náležející do Božích rukou a nikoliv lidských. Karet tedy není exkomunikace! Talmudičtí rabíni také řekli, že karet se pozná tak, že dotyčný zepře před svými 60. narozeninami (a proto svoje šedesátiny také pořádně slavili!), Maimonides naproti tomu definuje karet jako vymazání duše z jakéhokoliv podílu na světě budoucím (tedy po smrti), ale těch definic je víc a jedne nevylučuje druhou.

Jak je to s tou elektřinou o šábesu...

Jak už jsem jednou psala, o šabatu je zakázána jakákoliv tvůrčí práce-tedy taková, kde něco je přetvořeno v něco jiného (s výjimkou přenášení břemen, břemeno se nezmění, ale změní svoje místo). Třeba v případě vaření se syrové maso změní na uvařené-změnilo svoji podstatu (a z toho taky plyne, že co je jednou uvařené, nemůže být uvařeno znovu, tedy že znovuohřátím jídla už jeho podstatu nezměním). Dnes je jedním z nejproblematičtějších zákazů práce o šabatu zákaz používání elektřiny. Celkem bez problémů pochopitelné je to tam, kde spotřebič vykonává nějakou další práci-mlýnek na kávu (mletí), sekačka na trávu (zemědělské práce-sklízení), elektrický sporák (vaření) a tak dále...Co ale dodneška vzbuzuje velké vášně je použití elektřiny ke svícení. Abychom si dobře rozuměli-elektřinu můžeme používat, pokud danou věc zapneme před začátkem šabatu a nebo nastavíme na automatický spínač (takže lednička může bez problémů běžet celý šabat, protože je permanentně zapojená do zásuvky a nikoho nenapadne ji o šabatu vypínat a zapínat). Jenže když si rozsvítíme v obýváku, tak ten spínač sepneme. Je to práce a nebo ne? Ortodoxní židé trvají na tom, že je, a řadí do kategorie zapálení a zhasnutí ohně, což je dost přitažené za vlasy, protože v žárovce nic nehoří, jen se v ní žhaví drát (stejně tak nic nehoří v úsporkách a v LEDkách). Občasné prasknutí žárovky, kde i nějaká jiskra odlétne, se nedají počítat, protože to je práce za prvé nežádoucí a za druhé neočekávaná, leč možná (žárovka nepraskne při každém zmáčknutí vypínače) a tedy z hlediska halachy neproblematická. Eventuálně trvají na tom, že elektřina plní v tomto případě funkci jakou dříve plnil oheň a z tohoto důvodu je její použití ke svícení zakázáno. Což nejen z mého hlediska moc nefunguje, protože oheň sice produkuje světlo, ale taky teplo a hlavně při něm dochází ke spalování hmoty (přeměna), na rozdíl od svícení žárovkou. Takže ortodoxní a striktní konzervativní židy poznáte snadno podle toho, že o šabatu nepoužívají světlo. Obvykle nechávají v jedné místnosti rozsvíceno po celý šabat. Takhle to dělají jedni naši ortodoxní kamarádi a také židovská rodina, která bydlí v domě naproti. My se řídíme méně striktní interpretací, která nemá s použitím elektřiny ke svícení problém a vesele o šabatu rozsvěcíme a zhasínáme.
Jinou otázkou je ovšem vaření. O šabatu nevařím. Nic. Vůbec nic. Teď už máme všechny šabatové vychytávky, které nám umožňují si dopřát horké kafe k snídani a teplý sobotní oběd. Jsou to zleva: pomalý hrnec, ohřívací zásobník na vodu a ohřívací podnos, připojené na časový spínač.

Protože jak jsem už psala výše, co je jednou uvařené, nedá se uvařit znovu (maximálně spálit, což je ovšem dost nežádoucí přeměna). Pomalý hrnec používám na páteční večeři-ráno do něj naházím všechny suroviny, přes den se jídlo uvaří a před začátkem šabatu ho přepnu na udržování teploty jídla. Ohřívací podnos používám na sobotní oběd, kdy dopoledne před odchodem do synagogy vyndám hrnce z ledničky, položím je na podnos a ten se v nastavenou dobu zapne a jídlo ohřeje. Jen je třeba správně nastavit časovač, aby jídlo bylo teplé, když chce člověk zasednout k obědu. Podnos ohřívá jen na určitou teplotu tak, aby se jídlo nespálilo.
O šabatu také nepoužíváme spotřebiče, které narušují atmosféru šabatu-počítač, mobilní telefony. Věřte mi, kontrola e-mailu je dost velký narušitel sobotního odpočinku. Z toho samého důvodu se také o šabatu nefotí, nenatáčí a podobně (i když k tomuhle tématu existuje velká diskuze, ale tu jsem zatím nečetla, myslím, že až do bar/bat micva našeho potomka nic takového řešit nebudeme). A taky neřídí auto-jednak je problémem samotné cestování (o šabatu je zakázáno cestovat a existuje samozřejmě podrobný výklad, co je a co není cestování) a druhak startování auta, kdy vznikne jiskra a dochází k hoření. Tady je to s tím rozděláváním ohně bez diskuze. Jo, rabíni musí rozumět ledasčemu...
Jediným, z hlediska halachy problematickým, spotřebičem, který používáme a kterého se neplánujeme vzdát, je náš plynový kotel, který ohřívá vodu do topení a na mytí. Spaluje plyn, což by nevadilo, protože dokud někdo neotočí kohoutkem, dělá to automaticky podle předem nastaveného termostatu. Jenže v okamžiku kdy otočíme kohoutkem teplé vody (a někdy i studené) kotel začne přihřívat další vodu-tedy my jsme původci vykonávané práce. Z hlediska halachy je to problém, ale v tomhle případě se držím reformního přístupu, který staví atmosféru šabatu nad literu zákona. Protože bez horké sprchy by pro mě šabat nebyl žádný pořádný odpočinek a požitek.

Poznámka na závěr: koho by to zajímalo (a vládne angličtinou), tady je celá tešuva (rabínské rozhodnutí, odpověď) o používání elektřiny o šabatu z hlediska konzervativního judaismu. 
Mimochodem, všechny zákazy šabatu jdou stranou v okamžiku, kdy je, nebo by mohl být ohrožen něčí život...lepší porušit jeden šabat, aby jich člověk mohl prožít ještě spoustu...
Jo a jestli se vám zdá, že jsem dost ortodoxní v nevaření a málo ortodoxní v jiných otázkách, tak se vám to nezdá. Vaření mě baví, ale vařím denně, takže je to pro mě jednoznačně práce. A o šabatu se nepracuje!

Mi chamocha...?

V lednu jsem četla z Tóry v synagoze v Liberci, kde jsem se také stala členkou obce, a při té příležitosti jsem pozvala svoji rodinu, aby se podívali, jak to vlastně vypadá v synagoze při šabatové bohoslužbě. Můj táta se mě pak zeptal, jak je možné, že tvrdíme, že Bůh je jen jeden a žádný jiný, když se v našem siduru (modlitební knize) jasně píše: "Kdo je jako Ty, Hospodine, mezi bohy? (Mi chamocha ba´elim adonaj?)", ze které plyne, že bohů je víc a ten náš je jenom lepší, než ostatní? Nějakou odpověď jsem mu dala, ale pak jsem si řekla, že by stálo za to, to trochu rozvést.
Mi chamocha je část Písně moře (Širat ha-jam), kterou najdeme v knize Exodus 15:1-18. Je to píseň, kterou podle Tóry zpívali Izraelité po přejití Rákosového moře a po tom, co viděli, jak se to moře zavřelo nad faraonovými vojsky a všichni se utopili. Vzhledem k tomu, že rány, jimiž Hospodin ranil Egypt cílí symbolicky na egyptská božstva, lze textu rozumět takto: "Můžou se Ti, Hospodine, rovnat nějaké egyptské modly?"
Lze ovšem mít i realističtější přístup a uznat, že Izraelci, kteří právě opustili Egypt, kde se to bohy jenom hemžilo, neměli v teologii ještě úplně jasno.

Existuje také velmi zajímavý midraš, který říká, že to byl faraon, který jako jediný katastrofu přežil a tváří v tvář své porážce vyslovil mi chamocha...a pak se stal vládcem Ninive a jak čteme na Jom Kippur, když bylo město hříšné, poslal Bůh proroka Jonáše, ten po všech peripetiích nakonec v Ninive prorokoval a vládce (tedy faraon) se dal na pokání a přikázal to i všem obyvatelům města. A Hospodin se smiloval a městu odpustil. Když potom faraon zemřel, stál u brány do podsvětí a ptal se tyranů, kteří vcházeli: "Proč jste se nepoučili z mého příkladu?"

Pak tady ovšem máme historické hledisko. Některé výzkumy naznačují, že právě Píseň moře je jedním z velmi starých textů Tóry. Tak starý, že možná předchází i samotný východ z Egypta (pokud se tento vůbec udál). Každopádně je svým slohem podobný básním ze starověkého Ugaritu, z doby která odpovídá době, kdy žil Mojžíš. Jiné výzkumy zase říkají, že báseň je mladší, že je z doby, kdy už byli židé usídleni v Izraeli, protože v ní jsou reference na Jeruzalém a na nepřátele v Kanaánu.

Píseň moře má i zajímavou grafickou podobu, stejně jako ostatní dvě písně, které najdeme v Tóře. Ve svitku vypadá takto:

Každopádně ta otázka v úvodu nikdy nevzbuzovala žádné velké teologické vášně. Asi to všichni viděli tak, že: "Kdo, je jako Ty, Hospodine, opravdový Bůh?" A tiše si odpovídali: "No nikdo, přece..."

Poznámka na závěr: midraš je v tomto případě komentář k Tóře, vlastně takové vyprávění, které nám má osvětlit, o čem Tóra v mluví, nebo doplnit nějaké detaily. Midrašů je spousta, vznikaly v prvních stoletích občanského letopočtu a často nabízí úplně jiný pohled na problém, jako třeba tenhle s faraonem. Mimochodem, jedna ze 613 micvot zní: nebudeš chovat Egypťany v nenávisti, vždyť jsi byl přistěhovalcem v jejich zemi. Jo, přes všechno, co se odehrálo mezi Izraelity a Egypťany před a behem Exodu, Tóra zakazuje je nenávidět a ošklivit si je. Jiný midraš také říká, že když se nad faraonovými vojsky zavřela voda, andělé chtěli začít zpívat chvalozpěvy, ale Bůh je zastavil: "Moje děti se topí a vy chcete zpívat chvály?!"