Rút: Reportáž od Nešot ha-Kotel aneb zamyšlení k Aseret jemej tešuva

 (Pro usnadnění čtení, abecední seznam židovských termínů je uveden na konci článku.)

 

 Letos jsem už potřetí studovala třítýdenní letní kurs na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě. I tentokrát to pro mě znamenalo několik „poprvé“. Vedla jsem kompletní všednodenní šacharit včetně čtení z Tóry. Také jsem kantilovala celé Psukej de-zimra při šabatové b-hoslužbě v konzervativní synagoze Ma’ajanot (děkuji za tu příležitost!). A zúčastnila jsem se šacharitu k Roš chodeš av s Nešot ha-Kotel, česky Ženy od Zdi, snad známějšími pod anglickým názvem Women of the Wall (dále WoW, aby si někdo nemyslel, že píšu o počítačové hře :-)).

Abych vás uvedla do problematiky, začnu trochou historie. Západní zeď, v češtině hojně zmiňovaná jako Zeď nářků, leží, jak není těžké odvodit, na západní straně Chrámové hory v Jeruzalémě. Právě k ní přiléhalo nejsvětější místo původního židovského Chrámu. A protože Chrám zničili Římané v roce 70 o. l. a později posvátné návrší zabrali muslimové k výstavbě svých mešit, Židé se chodili modlit pod Chrámovou horu ke starobylé a mohutné zdi, která ji podpírá. Tuto tradici se povedlo obnovit v roce 1967, kdy Izrael v průběhu Šestidenní války zabral jeruzalémské Staré město. Chatrné baráčky postavené těsně pod Západní zdí ustoupily rozhlehlému náměstí, aby posvátné místo judaismu bylo přístupné co největšímu počtu věřících (a turistů, dodává cynik) a působilo důstojně až velkolepě. Happy end, řeklo by se.

Teď z idyly do reality. Status quo je takový, že prostranství pod Západní zdí, což je de facto synagoga pod širým nebem, ovládá ortodoxní izraelský rabinát. Ten prostor „spravedlivě“ rozdělil: 3/4 délky Zdi zabírá mužská část, pak stojí důkladná mechica a za ní se modlí ženy, které ovšem mají přístup přímo ke Zdi (ano, dovedu si totiž představit, že muži by se modlili vepředu podél celé délky Zdi a za nimi za mechicou by na ně toužebně koukaly ženy, jen doufám, že tato moje představa nikdy nedojde k realizaci). Hlasy volající po egalitární sekci se podařilo umlčet „šalamounským“ (!) řešením - pro modlitby se mohou scházet sice u Západní zdi, ale zcela mimo hlavní prostranství. Určená plocha leží až za mostem vedoucím na Chrámovou horu, důkladně ukrytá o desítky metrů níže, aby jemnocit ortodoxních Židů nemohlo nic narušit. Navíc v porovnání s ortodoxní sekcí je doslova prťavá a chybí jí přístup až ke Zdi (takže žádné lístečky zastrčené mezi kameny ani přímý kontakt s prastarými kameny nehrozí).

No a teď si představte, že v prosinci 1988 (nejlepší čas ever :-)) se skupina židovských feministek rozhodla, že by se společně rády pomodlily ve své vymezené ženské sekci se vší parádou a přinesly si s sebou svitek Tóry. Podle mě senzační nápad. Nikoli podle vládnoucí ortodoxní elity. Zatímco v mužské části je uloženo několik desítek svitků Tóry a běžně se z nich předčítá, na ženskou sekci platí zákon zcela v duchu Hlavy 22: číst z Tóry sice je dovoleno, ale Tóra se tam nesmí vnášet. Některé ženy dokonce při modlitbě chtějí nosit talit nebo, chraňte Nebesa, i tfilin. Ačkoli historicky micva zahalení se v talit a pokládání tfilin nezahrnovala, stejně jako jiné časově závislé micvot, ženy; nikde se doslova nepraví, že je to pro ně zakázáno. Ortodoxní rabinát se ale v tomto případě drží výkladu, že je zakázáno vše, co není výslovně povoleno.

Takže v roce 2013 (slovy dva tisíce třináct, aby bylo jasno) izraelská policie zatkla několik žen, které si dovolily zahalit se k modlitbě u Zdi do tradičního židovského symbolu, modlitebního pláště aka talitu. Proč? Protože podle výkladu policie tímto zlovolným činem „narušily (ortodoxní) tradici místa a podněcovaly tím ostatní věřící k výtržnostem“ (tohle jsem si fakt nevymyslela, zdroj zde).

Naštěstí jeruzalémský soudce Moše Sobel (toho pána musím jmenovat) zcela rozumně kauzu ukončil s tím, že: 1) WoW nenarušily zákonné požadavky týkající se místa modlitby, 2) nenarušily Zákon o Svatých místech, podle kterých se modlící musí držet lokálních zvyků, 3) „lokální zvyk“ v daném případě znamená židovský, nikoli striktně ortodoxní, 4) WoW neohrožovaly svým činem veřejný pořádek. (zdroj) Zdálo by se, že je vyhráno, ale...

 

 

Středa 19. července 2023 podle občanského kalendáře, čili 1. avu 5783 podle židovského. Ve třičtvrtě na sedm ráno s jazykem na vestě dobíhám na sraz před Konzervativní ješivou. Skupinku z řad studentů a vyučujících obou pohlaví posilují dva naposilovaní a hrůzu budící týpci. Znejistím. Nikdy mě nenapadlo, že ke Zdi budu přicházet s osobní ochrankou. Autobus do Starého města má jako obvykle zpoždění. Dnes dokonce takové, že fyzicky zdatnější se rozhodují na místo modlitby dojít pěšky - já samozřejmě mezi nimi. Se spolužačkou nasadíme rázné tempo - když už rozhodně nedorazíme včas, chceme stihnout co nejvíc z toho zbytku. Mládenci za námi se vybavují a v tempu notně zaostávají. „Zůstaňte s námi!“ křičí zpoza dvaceti metrů, dodržující pokyn rabbiho Joela, aby na nás dávali pozor. „Tak se tak neloudejte!“ zavelím za sebe. Pořád netuším, proč to tak hrotí. Procházíme probouzející se židovskou čtvrtí Starého města. V kombinaci svižné chůze a prudkých slunečních paprsků ze mě lije pot, ale nevzdávám se. Po průchodu budkou ochranky s rámovým detektorem stojíme na prostranstvím před Zdí. K přivítání nového měsíce se tu sešel početný dav. Míříme si to do ženské části, muži zůstávají za námi. Už si myslíme, že jsme to krásně zvládly, ale ouha - ocitly jsme mezi ortodoxními Židovkami, „naše“ WoW jsou odděleny neproniknutelnou řadou ženských sekuriťaček (aha, tady máme ten reálný feminismus) a kovovým plotem. Fajn, prodíráme se zpátky. Musíme projít úplně ven hlavním vchodem přes security budky směřující k zastávkám autobusů, potom dolů tím nejužším průchodem jako k egalitární části, ale nezabočit až dolů, ale pokračovat podél zdi směrem k nejjižnějšímu výběžku prostranství před Zdí. Tam se konečně plnoprávně připojujeme k šacharitu WoW. Zvládly jsme to!

Většina žen s přehozeným talitem, některé s položenými tfilin, se srotily kolem improvizovaného pultíku s Tórou. Obdivuji nasazení, se kterým zpívají, i radost, která jim čiší z rozzářených obličejů. Naneštěstí toho ale moc neslyším. Pánská ortodoxní konkurence, vzdálená snad desítky metrů, huláká do mikrofonu a volume na reprácích si pěkně osolila. Nemusím dodávat, že ženy podobné technické výstřelky k dispozici nemají (a nemohou mít). O to více se snaží i bez pomůcek, pouze silou svých plic a hlasivek. Tento šacharit je spojený i s batej micva. Připadá mi dojemné, že dospívající dívky svou první micvu čtení z Tóry vykonávají v kruhu podporujících žen, ve stínu Západní zdi. Nadšeně kantilují a energie z celého uskupení přímo sálá. Cítím souznění a hrdost, že jsem součástí něčeho tak silného a úžasného.

Ortodoxní sousedé svůj šacharit už ukončili, hádám podle absence rozléhajícího se řevu z repráků. Skončil čas modlitby, začíná čas zábavy. Mladé dívky za plotem v ortodoxní části se otáčí zády k posvátné Zdi, vytahují píšťalky, vuvuzely a další co největší randál vydávající náčiní a spustí na nás své kletby. Pískání, plivání, pokřikování a posunkování jim jde výborně. Ženy z ochranky se je snaží udržet co nejdál od oddělujícího plotku. I my se od něj stahujeme, jak jen to jde. Rámus je to nesnesitelný. Matně si vybavuji, že mi spolužák doporučoval, abych si vzala špunty do uší nebo aspoň dobře zvukově těsnící sluchátka. To jsem samozřejmě neudělala, takže si poradím starým trikem z metalových koncertů a uši ucpu smotanými kousky papírového kapesníku. Nabízím i spolužačce. S vděkem přijímá. Tím ovšem samozřejmě eliminuji i žádoucí zvuky, totiž zpěv naší neúnavné chazanky. Snažím se zachytit aspoň útržky a přidávám se svým hlasem, jak jen to jde. Také už začínám být unavená, sedám si na jednu z mála plastových židlí, která se shodou okolností uvolnila a leží aspoň částečně ve stínu. Pozoruji rebelující ortodoxní omladinu. Vskutku, starších dospělých se mezi nimi vyskytuje jen pár. Například jedna paní, která vypadá a chová se, Nejvyšší odpusť, zcela mešuge. Jinak jsou to dívenky 15-20 let, samy nejspíš bojující s pubertální nejistotou a dokazující si svoji převahu na jiných Židovkách, které mají tu troufalost modlit se nahlas a společně. Říkám si, že jsou ještě mladé a mají vymyté mozky, ale snad v budoucnu dojdou pochopení a tolerance.

Modlitba končí. Za hlasitého zpěvu „Ozi ve-zimrat Ja va-jehi li lišu’a“ pomalu odcházíme úzkým oploceným koridorem. Doprovází nás halasný pískot a hebrejské nadávky. Za plotem oddělujícím veřejné prostranství od oddělených sekcí pro modlitbu stojí naši chlapi z ješivy. Celou dobu nás pozorovali a na dálku podporovali. Hned se ptají, jestli jsme všechny v pořádku, a vytvoříme ucelenou skupinku pro bezpečný průchod k autobusové zastávce. Tentokrát nás pronásledují i ortodoxní mladící a v projevech nesnášenlivosti předčí dívky. Jsem opravdu vděčná za houfy policistů, vojáků a security, co nás chrání. Procházíme budkami ochranky a rabbi Joel nás vede k místu, kam pro nás má přijet domluvený mikrobus. Pořízkové z ješivové ochranky naštěstí berou uřvánkům odvahu na cokoli víc. Ti se nyní spojili v chóru „Amalek, tistalek!“ (volně přeloženo „Amaleku, vypadni!“). Otočím se k davu a posílám jejich směrem vzdušný polibek. Jeden z mých spolužáků s úsměvem a napřaženou pravicí vykročí k tomu nejhlasitějšímu a nejúpornějšímu z nich. Ten uskočí jak po ráně elektrickým proudem a zařve hebrejsky: „Nikdy nepodám ruku gójovi!“ Nad tímto absurdním prohlášením bezděčně vybuchuju salvou smíchu. Pravověrný týpek se zatváří ještě naštvaněji a zařve tentokrát ke mně: „Tak tobě to připadá vtipné?!“ „Jasně, fakt vtipné,“ odvětím stále se pochechtávajíc. Tím naštěstí týpkovi beru vítr z plachet a odmlčí se. My zatím nastupujeme do autobusu. Všichni se tváříme naprosto šokovaně. Podezření, že Židé jsou si vzájemně největšími antisemity, se mi tímto zážitkem zdá zcela oprávněné.

  

Abych to celé shrnula, záležitost ohledně Nešot ha-Kotel má tři roviny.

1) Odhaluje patriarchální strukturu ortodoxního rabinátu v Izraeli, kdy ženy jsou stále považovány za nehodné modlit se společně na veřejnosti a používat tradiční židovské modlitební symboly.

2) Poukazuje na protežování ortodoxního směru judaismu v rámci Izraele, tedy například že Izrael svěřil správu nad prostorem u Západní zdi ortodoxnímu rabinátu bež možnosti adekvátně se zapojit jiným denominacím.

3) Výtržnosti ortodoxních Židů jako reakce na důstojně a tradičně vedenou b-hoslužbu jsou považovány za místní kolorit, nikoli za hrubé narušení svatosti místa a práva na náb-ženské vyjádření.

 

Abych ještě dodala, osobně nemám nic proti ortodoxnímu judaismu, naopak, sama používám ortodoxní sidur a v Praze i Jeruzalémě chodím i do ortodoxních synagog. Ortodoxní ritus je mi znám a také rozumím argumentům pro (ne)začlenění žen do b-hoslužeb. Vadí mi však, když je ortodoxní směr považován za jediný správný a rozhoduje za všechny Židy v Izraeli.

Mimo mé chápání se potom ocitá situace, kterou jsem popsala v reportáži výše. Jak někdo, kdo se v jednu chvíli usilovně modlí, se následně dovede chovat hůř, než fanoušek Sparty při zápase se Slavií, a na Svatém místě se opováží projevovat nenávist k lidem, kteří se pokojně modlí ke stejnému B-hu, jak oni? A jak to, že vina za toto jejich chování se může hodit na ženy, jež se „provinily“ pouze tím, že se chtěly pomodlit zahaleny v talitu?

Jak jsem již zmínila, podle mě se této „kratochvíli“ věnují především dospívající, kteří si nedostatek adrenalinových zážitků související s omezeními danými životem v přísných ortodoxních komunitách kompenzují tímto způsobem. Asi se při tom cítí silní, důležití, bojující za správnou věc. Ve své mladické omezenosti, které jistě nepřispívá to, že často neabsolvují sekulární školní docházku, se považují za nositele jediné pravdy. Jejich jednání neschvaluji, ale z určitého hlediska jsem schopna najít mírnou omluvu.

Opravdovým problémem se tak nestává pár desítek nenávist křičících výrostků, ale establishment, který tohle dovoluje, toleruje nebo dokonce schvaluje. Má-li Izrael zůstat demokratickou zemí s právem svobodné volby a praktikování náb-ženství, musí konečně do svého kmene zahrnout Židy všech denominací a přiznat jim stejná práva. Naneštěstí, současná Netanjahuova vláda je závislá na extrémně pravicových, ortodoxní až ultraortodoxních stranách. V brzké době lze tedy těžko očekávat výraznou změnu. Nesmíme ovšem vzdávat naději, modlit se a nebát se projevovat svůj názor - a to v rámci slušného vychování.

 

Přeji všem otevřené oči, hlavy a brány milosrdenství do roku 5784!

Rejstřík pojmů:

• Amalek - symbol odvěkého nepřítele Židů
• Aseret jemej tešuva - 10 dnů pokání mezi Novým rokem (Roš ha-Šana) a Dnem smíření (Jom Kipur), kdy se Židé mají věnovat modlitbě a sebezpytování
• bat micva - obřad uvedení dívky ve věku 12 let do náb-ženské dospělosti
• gój - hanlivě Nežid
• ješiva - tradiční židovská náb-ženská škola
• mechica - přepážka oddělující v synagoze prostor žen a mužů
• micva - B-ží přikázání
• Ozi ve zimrat Ja... - dosl. Má pomoc a píseň Hospodinova mi byla spásou, verš z Písně moře, kterou zpívali Izraelité po přechodu Rákosového moře
• psukej de-zimra - verše chvalozpěvů, úvodní část šacharitu
• Roš chodeš - dosl. Hlava měsíce, první den nového měsíce podle židovského kalendáře
• šacharit - ranní b-hoslužba
• talit - modlitební plášť
• tfilin - modlitební řemínky, obsahující krabičky s verši Tóry, připevňují se ve všední den při šacharitu na paži a čelo

Novinky z Francie

 Moje psaní na blog je už delší dobu ve značném útlumu a to ze dvou důvodů: měla jsem toho v práci hodně a navíc jsem těhotná...s dvojčaty! Takže večer odpadám jen chvíli po Samuelovi (a už mnohokrát se mi stalo, že jsem usnula dřív než on) a na psaní nezbývá čas ani síla, jen občas něco zvládnu postovat na Facebooku. A vzhledem, že s pokračujícím těhotenstvím se situace nebude zlepšovat a po narození dvojčat už vůbec nebudu mít žádnou volnou končetinu, tak bych tímto příspěvkem blog uzavřela. Blog nechám přístupný, jen už definitivně nebudou přibývat žádné příspěvky (leda bych se k němu za pár let, až se situace stabilizuje, vrátila). Facebooková stránka zůstane funkční, protože je mnohem rychlejší něco napsat tam, než na blog, navíc je to šikovná platforma na sdílení odkazů na zajímavé články. 

Ale aby to nebylo jen o mě, podělím se i o novinky z naší štrasburské liberální obce. Od září budeme mít novou rabínku (už zase...). Naší bývalé rabínce jsme neprodloužili smlouvu, kvůli tomu, že její výkon nenaplňoval to, co bychom od rabína čekali a bohužel během těch dvou let nedošlo k žádnemů zásadnímu zlepšení. Navíc měla několik dost vážných kiksů.

Když se správní rada rozhodla, že s touhle rabínkou už dál ne, bylo potřeba vyřešit jak dál. Naše "tvrdé jádro", které zajišťovalo pravidelné bohoslužby v časech, kdy jsme žádného rabína neměli (zato jsme měli minjan!) se rozpadlo-já se už do synagogy nedovalím, náš chazan se z osobních důvodů odstěhoval do Mylhúz, je šomer šabat a může přijet jen občas (hlavně na svátky) a Izák se vrátil do Izraele. Takže bylo zřejmé, že potřebujeme někoho, kdo bude pravidelné bohoslužby (a další věci, jako je příprava bar/bat micva, pohřby, kurz přípravy ke konverzi...) zajišťovat. V tuhle chvíli ve Francii vykrystalizovaly dva tábory-Federace frankofonních liberálních komunit (zahrnují i Belgii a část Švýcarska) a JEM (Judaisme en mouvement, Židovství v pohybu). Federace gravituje okolo rabínky Pauline Bébe, která vytvořila liberální rabínský seminář v Paříži. JEM vznikl sloučením dvou největších pařížských komunit (Kopernic a MJLF) a získal další přidružené členy v některých městech. Jeho ambice je stát se konzistoří číslo dvě-reprezentativním orgánem progresivních (liberálních, masorti a kdo ví, třeba jednou i moderně ortodoxních) židů. JEM má ovšem nejen ambice, ale také prostředky-materiální a personální a odhodlané laické vedení, které jde za svým cílem. I když větší část rabínských členů Federace je poněkud liberálnější, než rabíni JEM, dělící linka není striktně ideologická, ale spíš o tom, kdo s kým (ne)mluví...

S JEM jsme krátce vyjednávali už před několika lety, když vznikl, ale v té době nebylo úplně jasné, jaké konkrétní výhody by pro nás členství mělo. Eli i já jsme byli od začátku přesvědčeni, že JEM má potenciál, ale bylo potřeba abychom i my jako komunita dokázali formulovat, co vlastně potřebujeme. Teď taková chvíle nastala. Současný "trh s rabíny" vypadá asi tak, že noví rabíni a rabínští studenti formovaní v Paříži nebo na jiných seminářích postupně přicházejí na pracovní trh a ten začíná být pomalu saturovaný-malé komunity mimo Paříž obvykle nemají prostředky na to, aby nabídly víc než poloviční úvazek a někdy ani to ne. Navíc, ne všichni rabínští studenti a čerství rabíni, se na rabínské povolání hodí (jak jsme se přesvědčili s naší bývalou rabínkou, proč jsou ke studiu i tak přijati a během studia jim nikdo neřekne, že to pro ně možná není to pravé ořechové, je nám záhadou). JEM, který má prostředky, vyzobává všechny nadějné studenty, kterým je schopný platit stipendium, zajistit stáže a pomoct změnit seminář, pokud jim ten stávající nevyhovuje. Z toho je celkem zřejmé, že pokud chce mít mimopařížská komunita rabína, který "umí", potřebuje spolupracovat s JEM, který je schopný rabína poslat na poloviční úvazek mimo Paříž a druhou polovinu úvazku mu najít v Paříži. Mimopařížská komunita platí poloviční úvazek, ale JEM navíc přidává i zaměstnanecké benefity typu stravenek a zdravotního připojištění, což by malá komunita mimo Paříž nikdy nabídnout nemohla.

Alternativa k výše uvedenému je spolupráce s Federací a pařížským seminářem, který vám pošle rabínského studenta, kterého si předem nemůžete ani proklepnout a zjistit, jestli s ním nebude zase víc práce než užitku.

Z toho asi celkem jasně plyne, že jsme jako komunita začali závazné rozhovory s JEM a od září budeme mít novou rabínskou studentku, která bude, be-ezrat Hašem ordinována na konci prosince nebo začátkem ledna. Studuje na rabínském semináři Salomona Schechtera v Izraeli, což je masorti seminář. To by mělo zaručit solidní znalosti, teď ještě uvidíme, zda se jí bude také dařit se o ně podělit s komunitou.

Možná vás zarazilo, že rabínka ordinovaná masorti seminářem bude pracovat v liberální komunitě. Není to ale ve Francii poprvé. Jedna z rabínek MJLF byla také ordinována Schechter seminářem, je šomer šabat, ale od začátku své rabínské kariéry pracuje pro liberální komunitu. Rabínka JEM, která má poloviční úvazek v Toulouse, byla vloni ordinována v Berlíně na Zacharias Frankel College. Masorti semináře zakazují svým studentům, které ordinují, určité věci, které jsou v rozporu s masorti standardy, ale vzhledem k tomu, že francouzské liberální židovství to s tím liberalismem moc nepřehání, působení masorti rabínů v liberálních komunitách nepůsobí větší problémy. Osobně si myslím, že adaptace komunity na to, že rabín dodržuje šabat, přijede před šabatem a odjede po šabatu, nepřijede jen na jeden den Roš Hašana, trvá na tom, že svíčky se po začátku šabatu nezapalují a podobně, dává členům komunity dobrý příklad, že to lze. Ano, někdy je to nepohodlné, je potřeba důkladně vysvětlovat, ale obecně mám pocit, že v liberální komunitě, kde je velmi silná správní rada, schopnost jasně formulovat limity opřené o židovskou tradici přidává rabínovi na autoritě.

Ale o tom, jaká je naše nová rabínka, budu mít nějaký čas jen zprostředkované informace, Vysoké svátky bych měla be-ezrat Hašem prožít ještě s bubnem, zato skoro nepohyblivá a než budu dost odvážná na to, abych vyrazila na šabat šacharit i s dvojčaty, si asi trochu počkám...

Všem kdo jste četli můj blog děkuji za přízeň a snad zůstaneme ve spojení alespoň na Facebooku...

Avi: Parašat Cav (Vajikra 6,1 – 8,36)

Dnes nás čeká další várka poučení pro kněze – koheny v Chrámu. Celá III. Kniha Mojžíšova, Sefer Vajikra, je takhle zaměřena, včetně dnešní sidry Cav. Možná to někomu připadá zbytečné se zabývat předpisy a nařízeními, která se týkají Chrámu, který už tak dlouho neexistuje. Tenkrát se v Chrámu velice názorně, fyzicky, předvádělo něco, co se mělo tímto způsobem zafixovat v myšlení lidí. Ať už se to týkalo úcty k Hospodinu, vědomí hříchu a potřeby odpuštění, atd. Dnes budu mluvit o ohni, který neměl v Chrámu vyhasnout.

„Na oltáři nechť plane stálý oheň, nesmí vyhasnout“(Vajikra 6,6). Abychom si to ujasnili, řeč je pouze o tom velkém oltáři na chrámovém nádvoří, ne o zlatém kadidlovém oltáři, který byl uvnitř Svatyně – tam nebyl žádný stálý oheň. Ale když se zapaloval oheň na kadidlovém oltáři, a stejně tak menora, byl oheň pro jejich zapálení převzat z věčného ohně na vnějším oltáři, kterému se taky říká „mizbeach šel ola“ = oltář celooběti. Ten „věčný oheň“ symbolizoval Boží Přítomnost, která je navždy a navěky uprostřed Jeho lidu Izraele. Tento „stravující oheň“ (Šemot 24,17) byl ke spatření na hoře Sinaj, a když „před nimi šel Hospodin“ (Šemot 13,21) „ve sloupu ohnivém“ byl to oheň Boží Přítomnosti. V Sefer Devarim můžeme číst, že „Hospodin, tvůj Bůh je sžírající oheň“(4,24 a 9,3). To byl také oheň, který viděl Mojžíš v keři (Šemot 23,2). Pro tohle zpřítomnění zapalujeme i svíčky na chanukiji.

Takže ten oheň v Chrámu neplnil jen tu funkci spalování obětí. Přítomnost ohně byla funkcí samou o sobě. „Hospodin, tvůj Bůh je oheň sžírající“. A stejně jako je Hospodin věčný, musíme udržovat oheň věčně, abychom na něj vždycky udržovali památku. Když na něho pamatujeme, jeho Šechina skutečně nadále přebývá mezi námi. I když zrovna na oltáři nejsou žádné obětiny, oheň musí být udržován stále. Stejně tak i my, i když zrovna neplníme žádné z micvot, přesto máme ve své mysli udržovat vědomí Hospodina jako věčného ohně, protože tohle uvědomění je totiž samo o sobě micvou. A tato micva patří k těm nejdůležitějším: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ (Šemot 20,2) je první z deseti výroků Desatera, a jsou to první slova, která slyšel lid na Sinaji. Sama o sobě, bez jakéhokoli skutku nebo jen vyslovení slova, představují jednu z povinností Tóry: pamatovat na Hospodina. Když pak toto vědomí přiměje lidi vykonávat micvot, je možné to přirovnat k ohni, který stravuje obětiny. Ale i když zrovna není k dispozici žádná micva skutku nebo slova, vzpomínka na Hospodina je sama o sobě ohněm, který navždy zůstane hořet v mysli každého z nás na svatém oltáři naší osobní svatyně.

O tom, že ten oheň nesmí vyhasnout, se zmiňuje i Talmud. Píše se v něm: „Je přestupkem uhasit byť jen jediný uhlík z oltáře i poté, co z něj byl odnesen“ (Zevachim 91b). Pokud se ty uhlíky dávaly stranou kvůli zapálení menory nebo kadidla, bylo to v pořádku, i když tyto ohně nebyly trvalé.

Z tohoto zákazu uhasit byť jen jediný uhlík věčného ohně, i když už byl odstraněn z oltáře, poznáváme naléhavost zachování obecného povědomí o Hospodinově věčné Přítomnosti. Ale také bychom neměli dovolit, ani v tom nejmenším detailu naší činnosti, aby ta jiskra uvědomění vyhasla.

A jak na to? Přestože se o ohni na oltáři píše, že je to jeden ze zázraků, že nikdy nevyhasnul, tak se to ani tam neponechává náhodě. V předchozím verši (6,5) je jasný příkaz: „proto na něm kněz každé ráno zapálí dříví..“ A o nás Tóra říká, že jsme národem kněží. A tak bychom vlastně všichni v té symbolické podobě, už bez Chrámu, měli každé ráno ten oheň pořádně rozfoukat - ranní modlitbou, tím jasným uvědoměním si Boží Přítomnosti. Pak nám i přes den nebude chybět ta potřebná jiskra. Zkusme to, přece se ausgerechnet kvůli naší pohodlnosti nebude muset zase stavět Chrám.

Omerový kalendář 2023

 A je tu opět ke stažení omerový kalendář:

PDF pro rok 2023

XLS pro rok 2023, který si můžete libovolně upravit

Genderová (ne)vyváženost

 Elie nedávno narazil na článek (v ortodoxním časopise Tradition), kde se psalo o nově vznikající tradici v především moderně ortodoxních komunitách pořádat "Men´s seder", v podstatě setkání mužů u masa a yhisky pod záminkou diskuze a sdílení tipů pro vedení pesachového sederu. Článek zmiňuje, že tahle tradice vznikla původně v reformním judaismu, jako reakce na studii z roku 2008 Matrilineal Ascent/Patrilineal Descent: The Gender Imbalance in American Jewish Life (Sylvia Barack Fishman, Daniel Parmer). Nedalo mi to a celý ten článek z roku 2008 jsem si vytiskla a přečetla a myslím, že zjištění jeho autorů stojí za reflexi i v evropském kontinentálním judaismu, kde feminizace začala teprve nedávno.

Je potřeba mít na paměti, že americký neortodoxní judaismus prošel úplně jiným vývojem, než ten evropský a že je to pořád v USA majoritní směr. 

Po staletí byl obraz "správného muže" v judaismu úplně jiný, než v majoritní společnosti. Správný židovský muž studoval Tóru, chodil do synagogy, angažoval se v gemilut chasadim (skutcích milosrdenství), nebyl agresivní a dravý. Jeho úspěšnost víc měřila jeho znalostmi Tóry než jeho ekonomickou úspěšností. Tenhle model dnes přežívá už jen v charedi kruzích. S otevřením ghet a asimilací došlo i k asimilaci hodnot většinové společnosti. V USA zejména hodnost liberálního protestantismu, kde náboženská aktivita je hlavně "pro ženy". Ve chvíli, kdy ženy byly počítány do minjanu a začaly být ordinovány na rabínky a kantorky, muži začali ze synagogy mizet. Jednak proto, že už nebyli nutní k tomu, aby byl minjan a posléze proto, že v synagoze už byla taková převaha žen, že se tam necítili příjemně. Autoři popisují, že nejmenší množství židovských aktivit a nejmenší pravděpodobnost předání židovské identity potomkům mají židovští muži, ženatí s nežidovskými partnerkami. A to navzdory tomu, že v americkém reformním judaismu většina reformních komunit uznává i patrilineární židy. Autoři ale ukazují, že tito muži se židovství odcizili dávno předtím, než si našli nežidovskou partnerku. Jako děti chodili do synagogy hlavně s matkou a jako teenagery už je to přestalo bavit, protože tam nebyl program, který by je zaujal (na rozdíl od jejich sester, které často pokračovaly ve vzdělávání i po bat micva) a mužské vzory, které by jim ukázaly, že židovství není jen pro ženy. Muži, kteří zůstali židovsky angažovaní byli ti, kdo měli nějaký mužský židovský vzor a aktivity. 

V americkém reformním a liberální části konzervativního judaismu došlo k tomu, že tyto synagogy jsou stejně genderově nevyvážené jako ty ortodoxní, jen s opačným znaménkem. A paradoxně, ačkoliv americké reformní židovství většinově uznává princip patrilinearity, ten kdo reálně v reformních kruzích židovství předává, je židovská matka, která rozhoduje o židovském vzdělání dětí, iniciuje židovské aktivity doma, chodí do synagogy a vybírá, do které.

V Evropě je situace jiná, neortodoxní židovství je menšinové a rabínky jsou pořád relativně nová záležitost. Nicméně, ve Francii už brzy dosáhneme mezi rabíny parity a když se podíváme na zastoupení nových studentů rabínské školy v Paříži, ženy naprosto převažují. Je tedy na místě se ptát, zda jsme nenastoupili cestu amerického reformního židovství a jak to udělat, aby naše synagogy byly skutečně genderově rovné, nikoliv vychýlené na jednu, nebo druhou stranu.

Je dobré myslet na to, že ne všichni se chodí do synagogy primárně modlit, že je to také místo pro setkání s ostatními židy, místo, kde můžeme posilovat svoji židovskou identitu a třeba najít i partnera. A na to je potřeba, aby tam chodili muži i ženy...

Poznámka: v současnosti najdeme asi nejdynamičtější minjany a synagogy v nejliberálnějším sektoru moderní ortodoxie, takzvané "partnership" nebo "egalitarian" minjany. Tyto minjany mají oddělené sezení pro ženy a muže, ale ženy mohou vést větší část bohoslužby a číst z Tóry (jen některé části musí být vedené mužem). Ženy jsou buď do minjanu počítány přímo, nebo do minjanu počítány nejsou, ale aktivně participují, nebo se minjan považuje za úplný ve chvíli, kdy je přítomno 10 mužů a 10 žen. V těchto minjanech je zachována možnost socializace v rámci pohlaví (oddělené sezení, některé aktivity), muži jsou stále nutní pro fungování minjanu ("musí tam být") a také je pravda, že většina mužů, kteří tento typ minjanu navštěvují, prošla tradičním ortodoxním vzděláním, takže pro ně participace na koedukovaném studiu Tóry nepředstavuje problém (autoři výše zmíněné studie ukázali, že jedním z problémů zapojení mužů do studia v amerických liberálních komunitách je i to, že cítí, že nemají znalosti, které se od nich jako od mužů očekávají a na rozdíl od žen jim právě toto brání se do studia zapojit).

Avi: Parašat Vajakhel – Pekudej (Šemot 35,1 – 40,38)

  Ze dvou spojených parašot Vajakhel a Pekudej jsem si vybral téma dávání. V našem textu se koná sbírka pro Svatyni. Mojžíš oslovuje lid: „Vezměte od vás příspěvek Hospodinu: zlato, stříbro a měď“ (35,5). Ta slova „od vás“ znamenají, že se nemělo čekat, až se ti bohatší rozhoupají a pokryjí ze svých prostředků tuto potřebu. Spíše to znamená, že každý by měl přispět – podle toho, jaké jsou teď jeho možnosti.

  „Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinovu oběť“ (35,5). Toldot Jicchak se ptá: Proč Mojžíš přikázal, aby oni sami přinesli dary a ne aby je od nich někdo vybral? Odpovědí je, že Mojžíš měl skutečně v plánu jmenovat lidi, kteří by chodili dům od domu (stan od stanu) a vybírali, co jim lidé dají. Ale když sami přinesli své zlato k odlití telete, řekl: „Protože vy sami jste přinesli zlato na tele, je na vás, abyste přinesli příspěvek pro Miškan. A to pak bude sloužit jako odčinění za hřích odlití telete.

  Zlato je někdy bráno jako takový symbol luxusu, bez kterého se mohou lidé obejít. Jako zlatník si s tím dovolím nesouhlasit. Máme už desetiletí rodinné zlatnictví a lidé k nám chodí nakupovat zlaté šperky. A často je to právě proto, že si takovým způsobem dávají najevo svoji lásku, vzájemné city. A je pravda, že ti bohatší zákazníci to tak neprožívají, protože je to pro ně snadné.  Ale ti, co mají hloub do kapsy a musí na každé takhle projevené gesto často dlouho šetřit, nebo si v něčem jiném odpírat, takoví to pak prožívají opravdu hluboce. S dojetím vzpomínáme na jeden takový „obyčejný“ manželský pár, který k nám chodil. A bylo to dost pravidelně. Pán věděl, že tím své milované manželce zaručeně udělá radost. A byl to taky takový téměř obřad lásky, když si u nás mohla vybírat. A když si vybrala, pán to zaplatil a stálo ho to jistě plno mozolů. A pak si paní zamáčkla slzu, pevně se objali  a políbili. A tak to šlo roky. Vždycky jsme se na ně těšili. Byli pro nás živým dokladem příkladné lásky, která, jak je vidět, ještě existuje. A pak jednou přišel ten pán sám. Z pytlíku vysypal všechny ty zlaté náušnice, prstýnky a další šperky. Sdělil nám, že mu manželka umřela na covid. A že by to chtěl všechno vyleštit, aby to mohl dát svým dcerám, aby měly na maminku památku. Nám úplně vyhrkly slzy. Ta jeho láska byla nezastavitelná… A to zlato bylo jen tím prostředkem, kterým to mohl vyjádřit.

  A teď abych to trochu genderově vyvážil, aby to nevypadalo, že ženy jsou jenom ty, které jsou obdarovávány a hýčkány… Když se ženy rozhodly nedat své zlaté šperky na odlití telete, mohlo by se zdát, že prostě jen nechtěly přijít o své zlaté cetky. Ale tady dnes můžeme číst: „A přišli muži s ženami“ (35,22). Ramban píše, že když většina zlatých a stříbrných šperků přece patří ženám, tak to můžeme chápat tak, že vlastně ženy předcházely muže – to znamená, že nejprve ženy přinesly své zlaté a stříbrné šperky pro Miškan a teprve potom muži své prsteny.

  Přidám ještě něco o dávání a manželských párech, o kterých se zmiňuje Talmud. Za Aba Chilkijou jednou přišli dva rabíni. Bylo to v době, kdy bylo mimořádné sucho a oni věřili, že když se Aba Chilkija pomodlí za déšť, bude jeho modlitba vyslyšena. Příběh je delší, tak ho velmi zkrátím. Aba Chilkija tajně odešel se svou ženou do podkroví, protože nechtěl, aby si hosté uvědomili, že déšť přijde díky jejich modlitbám. Jeden se modlil v jednom rohu, druhý v druhém. Z rohu, ve kterém se modlila jeho žena, se mrak vynořil nejdříve, protože její modlitby byly vyslyšeny snadněji. Hostům to ale neuniklo, a tak se na to pak optali: „Proč se mrak nejprve objevil nad rohem, ve kterém stála tvá žena?“ – „Protože když ona dává milodary“, odpověděl, „dává vařené a pečené jídlo, a tak z něj má chudák okamžité potěšení. Zatímco já dávám peníze, a tak si chudák za ně musí jídlo nejdříve koupit.“ Z toho je  vidět, jak jsou ženy ve své pomoci praktické a přímočaré. A taky vidíme, že i chudý člověk má dávat milodary. Aba Chilkija totiž nebyl žádný boháč – musel se nechávat najmout na práci jako nádeník – a přesto dával milodary. On totiž na rozdíl od dnešních bojovníků proti bídě proti ní bojoval prací.

  Další pěkný příběh můžeme číst v Gemaře v traktátu Ketubot: Mar Ukva měl za souseda chudého muže. A tento Mar Ukva každý den dával tomuto muži čtyři zlaté mince pod dveře, tak aby ten muž nevěděl, kdo je mu tam dává. Jednoho dne si ten chudák řekl: „Musím zjistit, kdo mi to tam dává.“

  Když zahalení Mar Ukva a jeho žena toho dne položili čtyři zlaté mince pod jeho dveře, ten chudák je začal sledovat. Mar Ukva a jeho žena prchali, až se dostali k ohnivé peci. Skočili do ní a Mar Ukva si popálil nohy. Jeho žena mu řekla: „Polož si svoje nohy na mé a nespálí se.“ Její nohy se nespálily. Hádejte proč? Přesně, ona totiž rozdávala milodary z vařeného a pečeného jídla, kterého si mohl chudák hned užívat. A ještě taková maličkost: proč safra skákali do ohnivé pece? No přece je lepší se spálit, než uvést do rozpaků jiného člověka.

  Myslíte, že už dneska takoví lidé nejsou? Já vím, že jsou.

Megila challenge 2023-2024

 I po letech stále vzpomínám na Purim v Bejt Simcha (odhadem v roce 2014?), kdy Ivan Kohout kantiloval Megilat Ester a nějaký americký rabín, který se zrovna naskytl v Praze (na jméno už si fakt nevzpomenu) po každé kapitole dělal krátké a vtipné shrnutí děje. Tenhle formát čtení Megily se mi zdá být optimálním balancem mezi tím, jak by měla být micva splněna (kantilace v hebrejštině) a potřebou, aby z toho účastníci, co neumí hebrejsky, taky něco měli. Navíc lovit slovo "Haman" abychom mohli začít hlučet je mnohem zábavnější, než když čteme v jazyce dané země, kterému všichni rozumí. Jenže se nám tady ve Štrasburku nedařilo tento model zavést, protože nám chyběli schopní baalej krija (ti, kdo umí číst a kantilovat). Letos moje frustrace dosáhla vrcholu a rozhodla jsem se, že když začnu hned, do přístího purimu se Megilu naučím kantilovat celou.

Megilat Ester má 167 veršů rozdělených do 10 kapitol. Verše jsou relativně dlouhé a kantilace megily je jiná, než kantilace Tóry, i když kantilační značky a jejich význam jsou stejné. Navíc některé verše jsou kantilovány na kantilaci Ejcha (Pláč Jeremjášův) a některé na nějaké populární melodie. Začala jsem se učit podle alsaského ritu (odkaz níže) a naplánovala učení tak, aby se mi do toho povedlo vmáčknout i čtení z Tóry na běžné šabaty a na Roš hašana a Jom kipur (t.j. nic plánováno na září):

Důvod, proč to píšu je dvojí-jednak teď už se mi z toho hůř vycouvá, když jsem to vytroubila do světa. A pak také, třeba někoho inspiruju a pustí se také do práce. Neznám komunitu, kde by neocenili, když se členové podílí na čtení z Tóry, Megily nebo Haftary...

Kdybyste se do toho také chtěli pustit, tady je pár zdrojů:

Pokud potřebujete tikun (vokalizovaná verze s kantilačními značkami a vedle ní nevokalizovaná verze tak, jak je ve svitku), jeden šikový najdete tady, dá se vytisknout a nosit všude s sebou.

Kantilace podle Alsaského ritu (západní Aškenaz) podle André Story, kliknete na "Travailler la lecture de la Meguila pour Pourim" a pak máte tři možnosti: "Travailler lentement" (číst pomalu, ideální pro učení), "Reviser" (střední rychlost čtení) a "Passer pro" (profi rychlost).

Chabad má samozřejmě také výborně zpracované tréninkové materiály, můžete si vybrat ze dvou rabínů, každý kantiluje maliko jinak, ale americký přízvuk mají oba...

A kdo preferuje "ženský hlas" může zkusit materiály of JOFA (Jewish Orthodox Feminist Alliance).

Pro základní informace o kantilaci a kantilačních značkách doporučuju dva starší články od Rut (úvod do kantilace a jak se ji naučit).

Tak co, jde do toho někdo se mnou?

Šabat Truma a Šmuliho wimpel

 Tento šabat Šmuli přinesl do synagogy svůj wimpel (tady nazývaný spíš mappa). Wimpel je vyrobený z pleny, na které chlapec ležel při obřízce (na té naší je i flek od dezinfekce), která se pak rozstříhá, sešije se z ní dlouhý pruh látky (náš wimpel má odkadem ke třem metrům) a tím se omotává svitek Tóry, aby se nemohl rozvinout, před tím, než se na něj navlékne pláštík. Wimpel je tedy takové symbolické spojení mezi chlapcem a svitkem Tóry. Tradičně chlapec přináší svůj wimpel, když jsou mu tři (a hlavně když už nenosí pleny) a většinou nezůstává na svitku Tóry trvale, ale je použit při jeho bar micva a při aufrufu před svatbou. Wimpel byl hodně rozšířený v Porýní, v Německu a v Čechách (v muzeu v Praze jich pár najdete). Dnes už se udržuje jen v Alsasku nebo v rodinách původem z Alsaska. V Americe se zvyk obnovil v trochu jiné formě, třeba jako společný projekt dětí v rámci Talmud-Tóry. Pruh látky zůstal, ale spojení s obřízkou zmizelo.

Šmuliho wimpel vyrobila paní, která se tomu už roky věnuje a je ve Štrasburku vyhlášená (a kromě toho také u nás učí malé děti Talmud-Tóru). Na wimpelu je napsané Šmuliho hebrejské jméno, datum narození a požehnání, aby vyrostl k Tóře, chupě a dobrým skutkům. 

Šmuel (s dvěma biblickými knihami) Akiva (se svitky Tóry)

Elijahu a Sara (naše hebrejská jména, v mém jsou šabatové svíčky v duchu midraše, který říká, že ve stanu Sáry hořely svíčky od šabatu k šabatu), obě jména spojuje vyobrazení Jeruzaléma

...nechť vyroste (a u toho staví Lego a čte knihy-to jsou Šmuliho velmi oblíbení činnosti) k Tóře (svitky jsou dekorované 7 druhy plodů Erec Jisrael)...

...k chupě (tady jsme vyobrazení my dva s Elim, naše chupa byla takhle jenoduchá, udělaná z Eliho talitu)...

...a k dobrým skutkům (s českou vlajkou, Karlovým mostem, alsaským hrázděným domem a s čápem...wimpel bez čápa je v Alsasku nemyslitelný)

Šabat šacharit jsme si ohromně užili, po dlouhé době jsme měli plnou synagogu, já jsem si udělala radost (a snad i ostatním) a bohoslužbu jsem vedla. Eli napsal drašu, kterou najdete níže. A po bohoslužbě následoval pořádný kiduš, kdy jsme si mohli popovídat s lidmi, které jsme už dlouho neviděli a z nichž někteří přijeli i dost zdaleka. Nějak mě nenapadlo, že na takovou akci lidé přinesou dárky pro Šmuliho. Dostal jich hromadu (hlavně knížky) a upozornili jsme ho, že takováhle dárková smršť bude příště až na jeho bar micva, až mu bude 13. Zklamaně prohlásil, že to je strašne dlouhé. Pro něj určitě, ale z mého dospěláckého, rodičovského pohledu to je skoro za chvíli :-D

Eliho draša:

Tento šabat čteme parašu Truma, první z cyklu pěti parašiot, které popisují stavbu Miškanu, stanu setkávání, svatyně, která předcházela pozdeji zbudovanému Chrámu a která byla přenosná. Krátce po darování Tóry na Sinaji Mojžíš žádá po Hebrejcích, aby každý přinesl "truma" dar, oběť, příspěvek na stavbu Miškanu.

Abychom situaci lépe pochopili, bude užitečné udělat menší odbošku do Ikey. Předpokládám, že to znáte všichni: když dorazíme do Ikey, většinou si řekneme, že se nenecháme napálit jako posledně abychom se táhli vyznačenou cestou celým obchodem jen proto, abychom koupili 4 skleničky a 3 vidličky. Máme dobrodružného ducha a rozhodneme se to zkrátit a jít přímo (poté, co jsme se s partnerem pohádali o to, zda doleva nebo doprava). Uhneme z vyznačené cesty, přeskočíme 3 gauče, protáhneme se mezi knihovnami, zabloudíme do koupelny abychom se nakonec ocitli mezi závěsy a rezignovaně požádali prodavače o pomoc. Nakonec ale dorazíme do skladu, uličky 12, místo 8. Pokud jdeme pro nábytek a přišli jsme sami, začíná ten pravý boj mezi člověkem a předmětem. Krabice nemá žádná držátka ani úchyty a většinou je mnohem těžší, než jsme předpokládali. Taháme ji a postrkujeme ve snaze ji nechat sklouznout na přistavený vozík. Jenže vozík má kolečka a jakmile se o něj těžká krabice začne opírat, vozík se dá do pohybu. Nezbývá, než ho zaklínit nohou a do toho posouvat krabici. Jsme-li dost zruční, nakonec se nám to povede a po průchodu pokladnami míříme vítězoslavně k autu, abychom zahájili další kolo souboje a nacpali krabici do kufru auta. Po dalším strkání a tahání nakonec dovezeme krabici domů, triko propocené a nervy na pochodu. Nakonec se nám (obvykle) doma povede ten kus nábytku i sestavit, uklidíme zbytky krabice i záhadně zbylé dva šroubky a v tu chvíli nás zaplaví spokojenost s dobře odvedenou prací, směs úlevy a pýchy, že jsme ten kus nábytku "vyrobili" sami. Tenhle pocit naplnění nazvali v článku z Harvard Business Review ekonomové "Ikea efekt", který popisuje fenomém nadhodnocení něčeho, co jsme sami vyrobili. Další příklad je stejně konkrétní: v 50.letech ve Spojených Státech začaly potravinářské firmy uvádět na trh hotové směsi na moučníky, které umožňovaly velmi rychlou přípravu, stačilo je jen dát do trouby. Cílem bylo zjednodušit život americkým hospodyním. Ale úspěch se nedostavil-připravit moučník bylo až příliš snadné a rychlé a jejich práce tím byla znehodnocena. Firmy tedy změnily recepturu a přidaly jeden krok-bylo potřeba přidat vejce a vše dobře promíchat. V tu chvíli vystřelily prodeje vzhůru a jedním z vysvětlení je práve přidání toho jednoho jediného kroku, který člověk musí udělat vlastníma rukama.

Vraťme se k naší paraše. Jak zapadá do příběhu východu Židů z Micrajim? Až doteď pracoval Hospodin: udeřil na Micrajim 10 ranami, vyvedl Hebrejce, rozdělil moře a nechal je přejít suchou nohou, nechal padat manu z nebes, vyvedl vodu ze skály. A navzdory tomu všemu, navzdory všem Božím zásahům a zázrakům, lid nepřestává se stížnostmi. "není co jíst, není co pít a vůbec, měli jsme zůstat v Micrajim u hrnců s masem". V naší paraše přikazije Hospodin Mojžíšovi obrátit role: místo toho, aby Hospodin něco dělal pro hebrejský lid, udělá lid něco pro Něj-postaví Miškan. Rabín Jonathan Sacks, který mě přivedl na stopu "Ikea efektu" zdůrazňuje jednu věc: potřebuje Hospodin svatyni aby v ní sídlil? Nejspíš ne. Bůh je všude, jak řekl král Šalamoun, když později postavil Chrám (1.Královská 8:27): "Bude snad Bůh opravdu přebývat na zemi? Nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou obsáhnout – čím méně tento chrám, který jsem postavil!" Miškan v určitém smyslu tedy nemá nic společného s Hospodinem, který ho nepotřebuje. Ale v aktu sebelimitace, stažení se, které kabala říká "cimcum" se Hospodin stáhnul do sebe, aby dal Hebrejcům možnost společně postavit něco vlastníma rukama, něco, co bude mít v jejich očích o to větší hodnotu, protože to vyrobili sami. Každý-muži i ženy, zruční i méně zruční, mohli přispět tím, že přinesli svou "truma", svůj příspěvek: zlato, stříbro, měď, barevné látky, olej...ale také čas, práci a energii. Tím lid získal novou zodpovědnost a důstojnost. To je "Ikea efekt"-mnohem víc si ceníme toho, co jsme sami vytvořili, než toho, co jsme dostali. Důvod je jednoduchý-všechno to úsilí, které investujeme do výroby dané věci nemění jen tu věc, ale i nás samotné. Hospodin dal Hebrejcům možnost říct: "pomohl jsem postavit Hospodinu příbytek", se vším, co takové prohlášení znamená pro naše sebevědomí, zodpovědnost a důstojnost. Když Hebrejci stavěli Miškan, nesešívali jen látky a kůže a nespojovali jen akáciová prkna. Budováním Miškanu budovali samo sebe.

A my? Co stavíme my, osobně i kolektivně? A co je náš příspěvek? A příspěvkem není myšlen jen členský příspěvek. Ať je to cokoliv, něco společně budujeme: komunitu, která nám umožňuje žít židovství otevřené, rovnoprávné a pluralitní. A je na každém, aby našel, co je ta jeho "truma", jeho příspěvek. A jak mi rabín Berkowitz napsal před pár týdny-který šabat je adekvátnější na přinesení wimpelu než šabat Truma? Tady je příspěvek skoro čtyřletého chlapečka. To co dáváme, zde i jinde, ať je to čas, peníze nebo energie, dáváme, abychom budovali sami sebe, aby nás to pozdvihlo.

Obecně mi přijde, že celý svět potřebuje náš příspěvek, tím spíš v těchto dnech. Stačí otevřít noviny, abychom si to uvědomili. Všichni bychom tedy měli pracovat podle našich možností, abychom byli "partnery Hospodina v díle stvoření", jak se píše v Talmudu (Šabat 10a).

Šabat šalom!

Problěm s hmyzem

 V blízké budoucnosti nás čeká problém s hmyzem v kuchyni. A nemyslím tím invazi potravinových molů...

Na evropské úrovni byla schválena (už před pár lety) legislativa upravující použití jedlého hmyzu v potravinách. Dnes vydal pařížský bejt din komuniké upozorňující na možnost použití hmyzí moučky v různých druzích potravin těstovinami počínaje a jogurty konče (a proto jsem se v tom začala vrtat). U balených potravin to není zas až takový problém, protože použitý hmyz bude muset být vyznačen ve složení (buď v jazyce dané země nebo jeho latinský název...něco mi říká, že to bude spíš latinský název :-D ). Problém ale nastane u nebalených potravin, třeba u pečiva. Jsou výrobky, jako třeba chleba, které mají předepsané složení (ve Francii to je třeba bageta nebo klasický chléb, v ČR tipuji Šumavu, ale je potřeba to ověřit, nejsem si tím jistá) a není možné tam jen tak přidat něco, co tam nepatří (už je vám jasné, proč se pomazánkové máslo muselo přejmenovat?). Ale potraviny, které takto nadefinované složení nemají, mohou v principu obsahovat cokoliv jedlého.

V tuhle chvíli zatím žádný zásadní problém není. Produkce jedlého hmyzu v EU je zatím malá a prodává se spíš jako krmivo pro ryby a zvědavcům, často vcelku, jen různě upravený a ochucený. Vzhledem k tomu, že hmyz obsahuje vysoké množství proteinů, lze ho v dalším sledu očekávat v různých proteinových  a energetických tyčinkách (ty už by mely být na trhu), tedy v potravinách, kterým se lze snadno vyhnout. Teprve ve chvíli, kdy bude produkce skutečně vysoká, cena nízká a společenská akceptace přijatelná, lze očekávat, že se hmyzí moučka začne v masovém měřítku používat v potravinářském průmyslu. Ve chvíli, kdy bude cena hmyzí moučky nižší, než cena vajec nebo mléčných proteinů, lze očekávat, že se začne v produkci objevovat (vzhledem k tomu, že výrobci budou muset upravit receptury a technologii, musí se jim to vyplatit).

Ve chvíli, kdy se začne hmyzí moučka používat, vyvstane dost zásadní problém v kašrutu, hlavně pro nás, kteří jsme v tuhle chvíli ochotní (za určitých podmínek) konzumovat běžnou nedozorovanou produkci. Hmyz totiž není košer s výjimkou čtyř druhů sarančat, která dnes bezpečně identifikují jen jemenští židé. Nějaká sarančata na seznamu použitelného hmyzu sice jsou, ale jestli jsou to ta správná, to opravdu netuším.

Dnes běžně používaná éčka, a to i ta, která mohou pocházet z prasat jako je želatina nebo mono- a diglyceridy mastných kyselin, jsou zpracovávány do své finální použitené podoby celkem drastickými chemickými procesy a proto jsou některými (zejména konzervativními) rabíny považovány za "dvar chadaš" (novou substanci) a jejich přítomnost v potravinách nevadí (většinový ortodoxní názor je přísnější a buď přímo považují tyto látky za "trejf" a nebo si jejich statutem nejsou jisti a uplatňují princip předběžné opatrnosti). Jenže hmyzí moučka není dvar chadaš, protože hmyz je pouze usmrcen, usušen a rozemlet. 

Ve chvíli, kdy začne být použití hmyzí moučky v běžně konzumovaných potravinách standardem, bude stravování v košer stylu, nebo košer podle mírnějších standardů, než jsou ty ortodoxní, postaveno před otázku, jak dál. V obchodě si lze přečíst etiketu, v pekařství, kam běžně chodíme, se lze zeptat (a pak jim člověk může nebo nemusí věřit), ale co restaurace? Jídelny? U přátel na večeři? Na dovolené? Za jak velkého pitomce a šťourala člověk bude, když se zeptá: "A v těch těstovinách, co máme mít k večeři, byl ve složení taky nějaký latinský název? Já jen, že to mohl být nějaký hmyz..." Požádat o nějaké vegetariánské jídlo už nejspíš nebude stačit, protože přítomnost hmyzí moučky někde ve složení u standardně "nemasových" potravin bude pod rozlišovací možnosti většiny nezainteresovaných lidí. Kdo čte složení těstovin??? Kdo zkoumá, z čeho pekař vyrobil koblihu?

V tuhle chvíli není potřeba propadat panice. Ještě pár let potrvá, než k tak velké potravinářské revoluci dojde (ale vzhledem k problému změny klimatu a energetické náročnosti standardní živočišné produkce lze očekávat, že k ní skutečně dojde).  Velmi pravděpodobně budou pořád existovat pekařství a restaurace, které si budou zakládat na tom, že hmyzí surovinu nepoužívají. Ale je dobré o tom vědět. Je dobré si položit otázku, kde leží naše hranice, jak vyvažujeme halachický požadavek jíst košer s běžnou společenskou interakcí s ostatními lidmi. 

Avi: Parašat Jitro (Šemot 18,1-20,23)

   V naší paraše se Mojžíš  po vyjití z Egypta setkává se svým tchánem Jitrem, a potom společně s ním i s celým národem přicházejí k hoře Sinaj, kde obdrží přikázání, včetně Desatera.

  Midraš Šemot Raba krásně komentuje verš z naší sidry Jitro „Mojžíš vystoupil k Bohu“ (Šemot 19,3) a říká: „V tu chvíli chtěli služební andělé zaútočit na Mojžíše proto, že vtrhnul do jejich království, aby získal Tóru. Bůh tedy učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma a řekl jim: Nestydíte se? Copak jste tohoto člověka nenavštívili a v jeho domě nejedli? A Bůh řekl Mojžíšovi: Vidíš, Tóra ti byla dána pouze díky zásluhám Abraháma … člověka, který byl velikánem mezi obry“ (Jevamot 49b).

  O Mojžíšovi se traduje, že obdržel svoje proroctví jako bezprostřední, ničím nezahalené vidění (aspaklaria meira) (Roš Hašana 21b). Jeho veliká skromnost byla zmíněna i v Tóře: „Mojžíš však byl nejpokornějším ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Bemidbar 12,23). Konec konců to „sklo“, skrze které viděl svoje proroctví, bylo průzračné. Jeho ego nezpůsobovalo žádné deformace nebo nejasnosti v té vizi. Takhle to u jiných proroků nebylo. I když byli velcí, tak jejich „čočky“ nebyly úplně průzračné.

  Ale přesto, podle tohoto midraše, chtěli andělé zaútočit na Mojžíše. Argumentovali tak, že při veškeré jeho skromnosti, je v něm stále ještě zbytkové množství egoismu, který mu brání, aby dosáhl úrovně dokonalé nezištnosti. A proto bylo Mojžíšovi zjeveno pouze čtyřicet devět bran porozumění, z celkového počtu padesáti. Andělé byli přesvědčeni, že Tóra by neměla být dána nikomu, jehož ego úplně nezmizelo.

  A co na to Hospodin? „Učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma.“ Bůh tím demonstroval, že duchovní úroveň Mojžíšově v sobě zahrnovala ten aspekt aktivní chesed (dobroty, laskavosti), který charakterizoval Abraháma. Právě s ohledem na tuto svou dobrotivost byl Abrahám „velikánem mezi obry.“ Dokonce i lidi, kteří byli úplnými giganty laskavosti, Abrahám přerůstal tak, jako obr přerůstá běžného člověka. A Mojžíšova duchovnost, tak jak to potvrzuje Tóra, obsahovala tu samou úroveň nezištné dobroty, která charakterizovala Abraháma. Mojžíš byl a je učitelem celého Izraele ve všech pokoleních. To mikroskopické množství egoismu, které mohli andělé u Mojžíše nalézt, bylo naprosto potlačeno jeho ohromnou aktivní dobrotou, kterou věnoval náboženskému společenství Izraele během čtyřiceti let putování po poušti.

  Nemůže být větší dobroty, než je vyučování Tóry. Člověk, který se stará o fyzické potřeby svého bližního, stojí vysoko na stupnici dosažení Tóry. On dává život člověku na tomto světě, a „záchrana života je jako záchrana celého světa“ (Sanhedrin37a). Ale člověk, který učí jiné lidi Tóře, jim dává život v tomto i v příštím světě, a z tohoto pohledu nemůže být větší dobrota než je tato.

  Gemara (Suka 49b) poznamenává, že slova „Torat chesed“ – Tóra dobroty, zmíněná v písni „Ešet chajil“, kterou známe jako chválu ženy statečné (Přísloví 31,26), naznačují, že může být Tóra, která je „chesed“, a také Tóra, která není „chesed“. Co je tedy ta „Tóra chesed“, Tóra dobroty, laskavosti? Bere na sebe dvě formy. Jednak je to Tóra, kterou se člověk učí pro ni samotnou, pro vlastní potěšení, z naprosto nesobeckých důvodů. Druhou formou je ta, když se jí učí proto, aby ji potom mohl učit jiné.

  Ohledně naprosto nesobeckých motivů měli andělé příležitost ke kritice Mojžíše. Protože copak vůbec může existovat někdo bez špetky egoismu? Ale ta Tóra pro ten cíl: učit ji, aktivní Tóra, to je něco, co se nachází mimo zkušenosti andělů. Právě tu oni zažili v domě Abraháma, kde je on sám hostil. Bůh se jich zeptal: „Nejedli jste a nepili v domě Abraháma?“ – což znamenalo, že se tam andělé mohli mnoho naučit z aktivní, prakticky uplatňované dobroty Abraháma. Když jim Bůh ukázal Mojžíše, kterému dal podobu Abraháma, andělé si uvědomili, že praktická dobrota, angažovaná v učení Tóry, byla pro ně něčím, co sami uskutečnit nemohli. A tak jejich odpor proti Mojžíšovi musel umlknout.

  Závěr z toho našeho midraše je prostý. Tóra je náš poklad, který nám byl dán k učení, abychom se z ní těšili, ale i k užívání, abychom ji žili. Neslouží našim ambicím, abychom někoho utloukali našimi úžasnými znalostmi, vede nás naopak k praktickým projevům laskavost a dobroty. To je její účel. Teprve když se náš charakter začne podobat Abrahámovi a jeho „chesed“, zmlknou ti andělé, kteří s námi nejsou spokojení a my sami začneme chápat Tóru na jiné úrovni. Tak ať se nám to daří!

Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17 – 17,16)

 Naše parašat Bešalach začíná tím, že faraon propouští Izraelce z Egypta. Dobrá vůle mu ale dlouho nevydrží a začne je pronásledovat. Následuje zázračný přechod přes moře, první těžkosti na poušti a další divy, například pokrm z nebe a voda ze skály.

  V paraše Bešalach řekl Bůh Mojžíšovi: „Já tam budu před tebou na skále na Chorébu.“ Naši rabíni to komentují: „Svatý, Jediný, ať je požehnán, řekl Mojžíšovi: Kdekoli najdeš stopy lidských nohou – tam jsem já před tebou“ (Mechilta).  Abychom mohli pochopit tento dost tajemný midraš, je třeba taky něco vědět o používané symbolice. Ty stopy zanechávají chodidla. Chodidla jsou tou nejnižší částí lidského těla, proto někdy v tom symbolickém jazyce představují naši pokoru, ale v tomto konkrétním případě představují nejnižší duchovní úroveň člověka.

  Bůh řekl hadovi v zahradě Eden: „Rozdrtíš (člověku) patu“ (Berešit 3,15). Znamená to, že had, který je symbolem „jecer ha-ra“ (sklonu ke zlému), útočí na člověka na tom místě, které představuje jeho největší slabinu. To je „pata“ té osoby: hříchy, které pošlapává svou patou. Jsou to právě takové ty zdánlivé drobnosti, se kterými se člověk ani nehodlá zabývat. Dnes by se řeklo: pod moje rozlišovací schopnosti… Ale ve skutečnosti ty „malé“, mnohokrát opakované hříchy mohou v člověku napáchat větší duchovní škodu než větší hříchy. A je to tím, že ty velké hříchy si člověk spíš uvědomuje, zabývá se jimi a snaží se je napravit, což se neděje v případě těch „malých“ hříchů. Proto ty stěží postřehnutelné hříchy tvoří nejnižší úroveň člověka.

  Ale právě na tom nejnižším stupni se zjevuje Bůh. Tam se objevuje Boží Přítomnost. Bůh řekl Mojžíšovi: „Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté“ (Šemot 3,5). Kdekoliv člověk stojí, tam je svaté místo. Místo, kde může začít se svojí obnovou. Jeho duchovní místo – bod, ve kterém se svobodně rozhoduje – jakkoliv by byl nízko na škále duchovních hodnot, je i tak přesně tím místem, ze kterého může začít jeho růst. Člověk, který odkrývá svůj nejnižší bod, může z toho odkrytí načerpat duchovní sílu, kterou potřebuje ke svému pozvednutí.  Slova: „Zuj si opánky z nohou“ znamenají: „Odstraň ze sebe závoj, který zakrývá tvé vady, uvědom si je, zkus se vidět Božíma očima.“ Teprve pak, když to udělá, „místo, na kterém stojí“, bude „svaté“. A není pak žádné jiné, lepší místo, ze kterého je možné se začít pozvedávat.

  V parašat Vajera Abraham poprosil své hosty, které pokládal za poutníky na poušti, aby si umyli své nohy (Berešit 18,4). Zohar vysvětluje, že Abraham omyl svoje hosty v mikve, aby je připravil na vstup pod křídla Šechiny – Boží Přítomnosti. Umytí nohou symbolizuje očištění nejnižší úrovně člověka. Teprve potom je poprosil, aby si „odpočinuli pod stromem“. To je podle Zoharu narážkou na Strom Života – životadárnou moc Tóry. Jalkut Šimoni tvrdí, že odměnou za to, že řekl: „Dám přinést trochu vody“, pak jeho potomci získali takovou zásluhu, že když Mojžíš udeřil do skály, vytryskl z ní bohatý pramen vody. Touha činit ve svém životě všechno ke slávě Boží může nakonec vést i k tomu, že takový přístup osloví i  druhého člověka, toho, kdo má „srdce kamenné“ jako ta skála a není zatím kvůli té bariéře schopen vnímat svaté myšlenky.

  Lidé někdy rádi říkají, že by stačilo, kdyby jen Bůh pro nás dělal ty stejné zázraky jako v dobách Tóry,  hned bychom byli mnohem lepší. Ale pravda je nejspíš jiná. Člověk může být svědkem naprosto zřejmých zázraků a získat ohromné znalosti o moudrosti a moci Boží, ale stejně to nemusí způsobit vůbec žádnou změnu v jeho srdci. Může se i nadále plácat v hříchu a nečistotě a nevykonat žádnou práci, aby uplatnil tyto vědomosti ve svém vlastním životě… Naopak, pro takového člověka mohou veliká zjevení vytvářet těžkou zkoušku. Když se Izrael vyděsil z Božího zjevení na Sinaji, Mojžíš je utěšoval těmito slovy: „Nebojte se, sláva Boží se zjevila, aby vás vyvýšila“(Šemot 19,17). Je mnoho různých způsobů chápání tohoto verše, a mnohé z nich hledají pro slovo „lenasot“ překlady, které jsou vzdálené od jeho běžného významu. Ale Ramban píše: „Podle mého názoru je běžný význam – „vyzkoušet tě“ – ten správný. Mojžíš tak vlastně říká, že když Bůh odstraní všechny pochybnosti o sobě ze srdcí lidí, tak teprve uvidí, jestli ho skutečně milují a jestli opravdu po něm a po jeho přikázáních touží.

  Při darování Tóry na Sinaji se Bůh zjevil tak ohromujícím způsobem, že všechny možné pochybnosti o moci a slávě Boží byly naprosto odstraněny. Ale nic to neubralo na faktu, že i v takovém případě se svědek těch úžasných událostí musel sám rozhodnout, jestli je ochoten překonat své ego a následovat Boha s láskou a oddaností. A my víme, že i přes to všechno netrvalo dlouho a už zase si chtěli jít svou vlastní cestou. V momentu nejvyššího chápání se skrýval i bod nejhlubší zkoušky. Pravda je taková, že kdekoliv by člověk stál, vždycky má možnost se povznést na vyšší úroveň. To místo, kdekoliv se právě nachází, je jeho svatyní.

  Dnes jakoby lidé chtěli věřit i největším hloupostem, jenom ne Bohu. Nejistá doba tomu napomáhá. Ale šidítka v podobě křišťálových koulí, nebo Jezulátek v každé kapse nepomáhají. Lidé raději věří každé konspirační teorii než prosté pravdě. To ilustruje ten známý příběh, ve kterém jeden seriózní člověk míjí čtenáře, zahloubaného do Tóry. A ten najednou začne nadšeně vykřikovat: „Haleluja! Baruch Hašem!“ Kolemjdoucí se ho otráveně zeptá, z čeho že je tak nadšený. A čtenář mu sdělí, že se právě dočetl, že Bůh nechal vyjít Izraelce z Egypta přes moře, a to suchou nohou! S nadhledem skeptika mu ten druhý vysvětluje, že to nebyl žádný zázrak, vždyť to byla taková větší loužička – Rákosové moře. Čtenář na chvíli zesmutní. Skeptik s vítězným pocitem odchází, když tu náhle zase slyší: „Haleluja! Baruch Hašem!“  Přiřítí se dotčeně zpátky, a vyptává se, z čeho se ten člověk zase tak hloupě raduje. A ten mu s rozzářenou tváří říká: „Představte si, jaký je to zázrak, Hospodin v té loužičce utopil celé faraonovo vojsko!“

  Pravda působí osvobozujícím způsobem, nejlepší týmy marketérů ji nemají šanci trvale porazit. Zázraky se stále dějí, každý den. A na nás je, abychom je viděli a nenechali si vzít radost. Ale taky abychom se vyzuli, byli k sobě i k Bohu naprosto upřímní, dokázali potlačit svoje ego a převzali zodpovědnost – na místě, kde právě stojíme.

Tu bi-švatové nápady

 V neděli večer začne malý jednodenní svátek Tu bi-švat (15. švat). Tu bi-švat je pode Talmudu nový rok stromů (jeden ze čtyř nových roků, které Talmud zmiňuje), tedy den od kterého se počítá začátek zemědělského cyklu, který je důležitý pro určování povinných desátků a toho, zda ovoce stromu je nebo není možné jíst (úroda prvních 3 let po zasazení stromu je tzv. orla a nesmí se jíst, čtvrtého roku byla úroda přinesena do Chrámu a teprve v dalších letech mohla být normálně konzumována). 

V dnešní době se v Izraeli tento den sází stromy a obecně je tento svátek využíván k diskuzi o ekologii a široce se rozšířil kabalistický zvyk dělat Tu bi-švatový seder.

My budeme organizovat v synagoze malou dílnu pro děti v neděli odpoledne, nejspíš budou něco malovat a sázet. Tenhle svátek je obecně velmi vhodný na jakékoliv kutění a výtvarné aktivity s dětmi. Na stránce Chinuch.org jsem našla návod na závěsnou dekoraci se sedmi druhy plodin Erec Jisrael. Komu se nechce skládat ten vějíř, může zkusit použít papírový talíř a vystřižené a vybarené plodiny nalepit na něj (takhle to plánuju zkusit se Šmulim).

A protože Šmuli už dorůstá do věku, kdy by se měl začít učit různá požehnání, vyrobila jsem šablonu s kategoriemi požehnání (hamoci, mezonot...) a sadu kartiček s různými potravinami. Myšlenka je taková, že se kartičky nastříhají a pak nalepí do správného políčka. Šablona je k dispozici buď v rozvržení na dva papíry A4, nebo na jeden papír A3. Kartiček je 30 a jsou to základní potraviny, žádné složité směsi. Zatím jsem to nezkoušela, k téhle aktivitě se asi dřív než přístí týden nedostaneme, takže nemůžu zaručit, že se všechny kartičky do příslušného políčka vejdou...ale můžete si je stáhnout, zkusit to a dát mi vědět :-)

Kartičky + šablona (2 x A4)

Samotné kartičky

Šablona A3

A pokud potřebujete nápovědu k řešení, můžete kouknout na stránku Orthodox Union a eventuálně zkusit kvíz na Brachos.org.

Avi: Parašat Vaera (Šemot 6,2 – 9,35)

 

 Parašat Vaera je určitě jednou z nejznámějších částí celé Tóry, stačí připomenout a hned budete vědět: rány egyptské, a jsme doma. Možná bychom je uměli všechny i vyjmenovat, však si je taky všechny při svátku Pesach připomínáme.

  Tématem této sidry by se taky celkem po právu mohla stát i bázeň Boží, bázeň před Bohem, nebo tady spíš její absence. Jak by se vůbec dala bázeň Boží definovat? Zbožnost, která se projevuje věrným plněním přikázání? Pokora? Dobročinnost? Existovalo židovské hnutí musar a její představitelé napsali plno krásných knih o morálce, etice, která pro ně byla vyústěním té bázně před Bohem. Tóra nám taky přikazuje zbožnost, ale nevysvětluje nám, čím ona je a jak takového vznešeného ideálu dosáhnout. Čteme v ní: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina.“ (Devarim 10,12). A jinde: „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný“ (Berešit 22,12) – u Abraháma, když byl připraven obětovat jediného syna. Anebo: „Byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého“ (Jób 1,1).

  A tak u nás někdy převládne pocit, že tu vypjatou zbožnost je dobré přenechat nějakým mimořádným duchům, cadikům a spravedlivým, kteří se vymykají běžné populaci, takže nás, běžných smrtelníků, se to naštěstí nijak netýká. Ale tak to není. Tóra například jasně říká, že si nemůžeme přisvojit něco, co nám nepatří. A tak i kdyby nám politik s lišáckým úsměvem stokrát říkal, že všichni kradou, neulehčím jeho svědomí tím, že taky začnu krást. Jednou jsem nakupoval v supermarketu a pokladní udělala chybu ve svůj neprospěch. V té rychlosti, i když je to k neuvěření, mi nezapočítala velký kus masa v hodnotě několika set korun. Připadalo mi divné, že platím nějak míň, než jsem čekal. Ale až u tramvaje jsem vyndal účet a zjistil její chybu. Hned jsem se vrátil a přesvědčil ji, aby si ode mě vzala peníze i za to maso. Ta dobrá duše na mě hleděla s takovým tím výrazem: jestli on se náhodou nezbláznil – když už mi to prošlo. Řekl bych, že spíš rozuměla myšlení toho politika…

  Egyptské rány jsou takovým vyučováním faraona k bázni Boží. A v midraši jsem našel taky jeden krásný druhotný výsledek té rány žab. Celé území Egypta mělo být pokryto žábami, když je faraon nepropustí. A tak se i stalo. A díky tomu se podařilo vyřešit spory s králem Kúše (Etiopie) o hranice s Egyptem. Žáby totiž tu hranici přesně vykreslily a spory mezi nimi ustaly. Krása. Škoda, že i ten dnešní faraon nedostává tak jasnou lekci. Víme, že tenkrát Bůh mnohokrát poučoval faraona slovy, která mu oznamuje Mojžíš: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ (Šemot 5,1). Jak na to reaguje faraon? „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepustím“. (Šemot 5,21)

  Jaký úkol stojí před Mojžíšem kromě toho, že má vyvést Izraelce z Egypta? Čteme tu: „Toto praví Hospodin: Podle toho POZNÁŠ, že já jsem Hospodin: Holí, kterou mám v ruce, teď udeřím do vody v Nilu, a ta se promění v krev.“ (Šemot7,17). „Ale v zemi Gošen, kde se zdržuje můj lid, v onen den podivuhodně odliším. Tam mouchy nebudou, abys POZNAL, že já jsem Hospodin i uprostřed této země.“ (Šemot 8,18). „Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými údery i tebe a tvé služebníky a tvůj lid, abys POZNAL, že na celé zemi není nikdo jako já.“ (Šemot 9,14)

  Bůh se zjevuje prostřednictvím Mojžíše děsivým a neobyčejným způsobem, informuje faraona a také celý Egypt, že se mají třást před Bohem. A jestli se chceme něco dozvědět o zbožnosti, musíme se blíž podívat na jednu z těch ran v naší paraše, a sice krupobití. Všechny ty rány se objevují proto, aby díky Mojžíšovi vešlo ve známost Boží Jméno ve světě. Ale u té rány krupobití dochází k jisté důležité změně. Do té doby byly rány jen takovým zvláštním druhem dialogu mezi Bohem a faraonem, zatímco teď už je ten Boží výrok směřován ke služebníkům a všemu lidu, který podléhá faraonovi. Tady bychom si měli uvědomit, že to rozšířené oslovení se zkrátka týká i nás. To poučení zní: jestli víš, co od tebe Pán Bůh očekává a když víš, že určitá „rána“ je jeho dílem a nic neděláš, nejsi bohabojný!

  I v Tóře vidíme různé reakce: „Kdo z faraonových služebníků se Hospodinova slova ulekl, zahnal otroky a svá stáda domů.“ (Šemot 9,20). Ten, kdo se bojí Boha, reaguje, koná. Taky se ale můžeme dočíst: „Kdo si slovo Hospodinovo nevzal k srdci, nechal své otroky a svá stáda na poli.“ (Šemot 9,21) – ke své škodě. Když člověk není bohabojný, je sám sobě Bohem, nic ho neosloví. My bychom proto měli být vždycky pozorní, protože Egypt není nikdy tak dávno a tak daleko, protože si ho kolikrát nosíme pěkný kus ve svém vlastním srdci. Měli bychom žít tak, abychom nesplynuli se světem, ale naopak – abychom dali světu šanci POZNAT Boží Jméno. Jen tak můžeme prakticky prokázat svoji bohabojnost a zmenšit tak prostor těm dnešním faraonům.

Šabat šalom?

 Poslední dobou jsou naše šabaty ledacos, jen ne "šalom" (pokojné). Šmuli chodí od června do školky a my s Elim oba na plný úvazek do práce (předtím jsem byla na 80% úvazku a jinde). Já pracuji v pátek systematicky z domova, což mi umožňuje připravit a začít včas šabat, i když i tak je to takhle v zimě honička. Šmuli je po týdnu ve školce opravdu hodně unavený, sice tam chodí rád, ale společnost dalších dětí ho vyčerpává. Takže přijde páteční večer a všichni jsme dost unavení a se Šmulim cloumají emoce-nic není tak, jak by chtěl (velmi mírně řečeno). Někdy se je povede trochu zkrotit něčím dobrým k večeři (a trefit se do jeho chutí není úplně jednoduché) na snesitelnou úroveň. A někdy se jen snažíme neexplodovat totálně, než se nám podaří nahnat Šmuliho do postele a uspat ho (a někdy se nepovede ani to). 

Dost často nestačí ani noční spánek na to, aby se malý vztekloun proměnil na fajn kluka a teprve po odpolední siestě začne být lépe (když se ovšem povede potomka přesvědčit, že půjde spát).

Rabíni často zdůrazňují, že při výchově dětí bychom měli dbát na to, aby děti viděly žité židovství, naši radost z šabatu, svátků...a že i pro ně by to měl být pozitivní zážitek. A říkám si, kde se stala chyba? Jak to udělat, aby naše šabaty byly alespoň v rámci možností zase pokojné? Aby byly časem příjemného času stráveného pohromadě a duchovní obnovy? Kdybyste měl někdo nějaký vyzkoušený nápad, sem s ním!

Nemilá překvapení

 Myslím, že nejsem člověk, co vidí antisemitu za každým rohem a tak obecně moc nepodezírám lidi z nějakých špatných úmyslů (ne, že bych byla až takový dobrák, spíš mě to ani nenapadne). Na druhou stranu ale vím, že všechny konspirační teorie končí nějakou formou antisemitismu (obvykle nějakým velkým Židem, co to všechno řídí...). Tím nemyslím, že když vám Máňa od vedle řekne, že očkování proti covidu je nebezpečné, vy jí uvěříte a nedáte se naočkovat, že je z vás automaticky antisemita. To ani náhodou. Ale když se člověk do pasti konspiračních teorií chytí a začne sledovat různé "alternativní" zdroje informací, antisemitský obsah se k němu začne dostávat (a buď si toho všimne a nebo častěji ne). 

To byl takový krátký úvod a teď k věci. Když člověk konvertuje, je podle halachy jako narozené dítě (a jeho rodiči jsou praotec Abraham a pramatka Sára) a nemá žádné vazby na svou biologickou rodinu. Halachické vazby, samozřejmě, ta rodina nikam nezmizí, i když někdy nemusí na konverzi reagovat zrovna příznivě. Konvertita prošel během přípravy na konverzi a pak v následujícím židovském životě často dost výraznou proměnou, kterou jeho původní rodina nesdílí. A ta rodina sama může procházet úplně jinými změnami. A tak se může stát, že jednodnoho dne člověk zůstane s otevřenou pusou zírat na to, co se jeho blízkým honí hlavou (a pak to ventiluje na blogu).

Budu mluvit o dvou blízkých příbuzných, A a B, protože naše prosincová návštěva v ČR ve mě ještě pořád hlodá.

Příbuzný A se nikdy o dění nijak zvlášť nezajímal. Během covidu se z něj stal zapřisáhlý antivaxer, hlavně zásluhou jeho partnera, který trávil celé dny na internetu, kde se dostal antivaxerskému a konspiračnímu obsahu. Tak nějak jsem předpokládala, že s tím, jak se s covidem naučíme všichni žít, pustí příbuzného A a jeho partnera i konspirační teorie. Ukázalo se, že nikoliv. Příbuzný A se chytil teorie o mocných, co chtějí zredukovat lidstvo na "udržitelnou úrověň", Izrael je zdrojem konfliktů ve světě a Židé jsou vychytralí. Provedla jsem pokus o rozumnou argumentaci, ale vzhledem k tomu, že si moc dobře pamatuju, jak dopadla moje rozumná argumentace a vysvětlování procesu schvalování léčiv během covidu, tomu moc šancí nedávám.

Příbuzný B není konspirátor, příbuzný B nevěří ničemu, kromě svého "selského rozumu" a politiků kteří se na něj s oblibou odvolávají (SPD a spol). Příbuzný B nechce migranty, Brusel diktuje samé blbosti a vláda musí hlavně ze všecho nejvíc myslet na "našelidi", hodnotama se nenajíme a jsou k ničemu. Příbuzný B má nad vchodem pověšnou legálně drženou zbraň. Příbuzný B se podle toho, co sleduje, méně setkává s antisemitským obsahem, ale nemůžu říct, že by mě to nějak uklidňovalo...

Otázka je, co v tomhle všem znamenám já a moje konverze? Jsem "užitečný Žid", protože přece když máte v příbuzenstvu Žida, nemůžete být antisemita? Nebo nejsem "ten opravdový" Žid, když jsem "jenom" konvertovala? A nebo prostě jenom příbuzní A a B vůbec nepřemýšlí nad tím, že slova mají také nějaký obsah? Pořád se nemůžu rozhodnout, která varianta je horší...