Avi: Parašat Korach (Bemidbar 16,1 – 18,32)

  Parašat Korach je o vzpouře Koracha a jeho skupiny proti Mojžíšovi a Áronovi.  Tuhle vzpouru potrestal nevídaným způsobem sám Hospodin. Pod vzbouřenci se otevřela země a zase se nad nimi zavřela. Můžeme číst, že se to stalo  „na výstrahu synům Izraele… aby nebylo nikoho jako Korach a jeho obec.“  (Bemidbar 17,5) O motivaci Koracha a jeho společníků toho bylo napsáno mnoho.

  V Talmudu se můžeme dočíst, co k tomu řekl Rav:“Každý, kdo setrvává v hádce, porušuje zákaz Tóry, jak je psáno: „A neměl by být jako Korach a jeho skupina.“ (Sanhedrin 110a)

  Často je té malicherné zášti tolik, že ji naši moudří přirovnávají k ohni, protože ten umí být zrovna tak destruktivní. A naopak ti, co hledají cestu ke smíru, získávají neocenitelné požehnání. To platí zvlášť pro tu stranu, která je mevater, která ustoupí a vychází vstříc dohodě, kterou jeho protivník hledá. Ještě ideálnější je, když mevater postupuje od začátku tak, aby k žádným sporům ani nedošlo.

  Poslechněte si jeden pěkný příběh:  Jednoho dne rabín Elijahu Mann, důvěrník velkého mudrce Tóry, rabína Chaima Kanievského, přijal znepokojivý telefonát. V něm se dozvěděl, že tři týdny před svatbou byla u chatana= ženicha diagnostikována obávaná nemoc, která vyžadovala náročné léčení. Rodiny ženicha a nevěsty hledaly radu, jestli by neměla být svatba odložena. Pro jiné rabíny to byla obtížná otázka a přenechali rádi tento problém ravu Chaimu Kanievskému.  Rav Mann domluvil schůzku s oběma rodinami, aby navštívili rabiho Chaima u něj doma v Bnei Brak. Zatímco o ženy se postarala rebecin Kanievská, oba otcové a ženich představili rabínu Chaimovi svoje dilema. Řekli toto:

  Chatan se domnívá, že by nebylo spravedlivé, kdyby měla jeho kala= nevěsta snášet v prvním roce jejich manželství těžkosti, spojené s péčí o těžce nemocného manžela, který se podrobuje léčbě. Proto se domnívá, že by se svatba v této době uskutečnit neměla. Nevěsta si myslela něco úplně jiného. Cítila, že její nastávající, budoucí talmid chacham, potřebuje právě v této době manželku, která mu bude oporou a bude mu dodávat sílu. A že by tedy bylo špatné svatbu odkládat.

  Rabín Chaim jednoznačně rozhodl, že by se svatba odkládat neměla a požehnal ženichovi a nevěstě. A potom, v den svatby, se dokonce rav Chaim dokázal odtrhnout od studia Tóry, a přijal pozvání  od svatebčanů. Znovu oběma požehnal, poseděl s ženichem, pak dokonce i tančil. Celé shromáždění ho pak doprovázelo k autu.  Během cesty domů se potom rav Mann zeptal rabína Chaima, na čem založil to své rozhodnutí pro svatbu.

  Rabín Chaim mu sdělil, že se tak rozhodl na základě midraše k parašat Noach. V tom midraši se vypráví o tom, jak Alexandr Veliký dorazil k branám vzdáleného královského města. Naproti mu vyšel místní král, aby pozdravil mocného dobyvatele a uctil ho dary. Alexandr mu řekl: „Nepřišel jsem pro zlato nebo stříbro. Přišel jsem se podívat, jakým způsobem soudíte finanční spory, které přicházejí před váš soud.“

  Alexandr si sedl vedle krále na jeho dvoře a vyslechl si následující případ: Muž prodal svému sousedovi nějakou ruinu, ale kupující v ní objevil vzácný poklad. Kupující řekl: Kupoval jsem jen tu ruinu; poklad není můj.“ Prodávající zase trval na tom: „Prodal jsem ruinu a všechno, co v ní bylo.“ Král se jednoho z mužů zeptal : „Máš syna (na ženění)?“ „Ano“. „A máš dceru?“ zeptal se král druhého muže, který také odpověděl kladně. „Ať se tedy vezmou“, řekl král, „a dejte jim ten poklad.“ Potom se král zeptal Alexandra, jak by takový soud rozhodl on. „Zabili bychom obě strany a nechali si poklad pro sebe“, odpověděl Alexandr. Takovou odpovědí rozhněval místního krále. A ten mu pak řekl, že pokud prší v Alexandrově království, nebo pokud svítí slunce, je to jen zásluhou zvířat, která potřebují déšť a slunce, aby jim poskytly pastviny, na kterých se pasou. (Berešit Raba 33,1) Bylo to takové decentní vyjádření názoru na Alexandrův způsob vládnutí pomocí „zaklekávání“.

  „Z tohoto midraše vidíme“, uzavřel rabi Chaim, „že když jsou obě strany mevater, pak obě strany vyhrají. V tomto případě, kde chatan chtěl udělat jen to, co bylo nejlepší pro jeho kalu a kala zase chtěla udělat jenom to nejlepší pro svého chatana- obě strany měly právo vyhrát. V tomto případě vítězství znamenalo, že by se měli vzít a vytvořit krásnou, milující rodinu.

  A na závěr perlička: Jednou rabi Elazar Menachem Šach předsedal sporu a jenom těžce se mu dařilo, aby ho dovedl ke smírnému řešení. Řekl  proto svému důvěrníkovi: „Je škoda, že oba nechápou, jak je sladké být mevater… Celý svůj život jsem byl vždycky vůči ostatním mevater a nikdy jsem toho nelitoval.“

  A rebecin Šachová zase jednou řekla: „Když jsme s manželem byli chatanem a kalou, dohodli jsme se tak: Kdybychom spolu nesouhlasili, tak poprvé by on byl mevater v můj prospěch, podruhé zase obráceně. A tak bychom se střídali. Musím vám však upřímně říci, že po všech těch letech na mě ještě řada nepřišla- protože manžel vždycky trval na tom, aby mevater byl on.“

  Tak musím přiznat, že Korach zrovna nejsem, ale i k dokonalosti  rabiho Šacha mi ještě něco chybí…

Avi: Parašat Šelach Lecha (Bemidbar 13,1 – 15,41)

  Dnešní paraša začíná vysláním zvědů, které Mojžíš posílá do země, kterou jim Bůh zaslíbil. Zatímco různé ekumenické překlady to podávají zjednodušeně: „vyšli muže“, židovské překlady mluví přesněji:  (Hospodin mluvil k Mojžíšovi:) „vyšli si (šelach lecha) muže, aby prozkoumali kenaanskou zemi“ (Bemidbar 13,2). Tady toho zdánlivě malého rozdílu se týkají i midraše ze sbírky Cena Urena, kterými jsem se nechal inspirovat.

  Vyslání vyzvědačů bylo na první pohled logickým krokem. Vždyť i v knize Přísloví král Šalomoun říká: „Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina“ (21,31). Ten verš nás učí, že člověk má udělat všechno, co může a ne se jenom  spoléhat na Boha a jeho pomoc.  Jak se tu píše: i ten, kdo jde do války, si musí sám připravit koně. Když neudělá nic, bitvu prohrává. Tohle téma se vděčně připomíná v různých variantách židovského vtipu. Jednu z nich vám povím:

  Nastala povodeň. Všichni se snaží zachránit. Jen jeden starý Žid zůstává sedět v křesle. „Pojď honem“, vybízejí ho z posledního náklaďáku. „Žádný strach“, modlí se stařec,“Pán Bůh mi pomůže“.  A voda stoupá. Už je v pokoji. K domu připlouvá poslední loďka. Zase na něj volají: „Naskočte si, je tu ještě jedno volné místo!“ „Pán Bůh mi pomůže!“ odpovídá děda klidně a leze na střechu. Ale voda se dostává i tam. Nad domem přelétá vrtulník. Shodí mu provazový žebřík. „Chyťte se! Máte poslední šanci!“ Ale starý pán jenom opakuje, „Pán Bůh mi pomůže“, až se přihnala vlna a spláchla ho. V ráji se pak stařík potkává se Všemohoucím, a hned se do něj vyčítavě pustí: „Stvořiteli světů, já na Tebe přece tolik spoléhal!“ A dostává se mu odpovědi: „Co už jsem měl dělat, kdo ti asi poslal ten náklaďák, loďku a vrtulník?“

  Je to starý vtip, ale učí nás to samé jako Tóra: člověk má udělat všechno, co udělat může a není to v žádném rozporu s tím, že se má ve svém srdci spoléhat na Hospodina.

  A teď tedy k tomu zvláštnímu výrazu: „vyšli si“. Je to jakoby opačný postoj proti tomu prvnímu. Obecně se totiž vyslání zvědů pokládá za hřích Izraele. Měli totiž jednoduše následovat oblak, který je předcházel. Mojžíš se ale zalekl reptání lidu a bál se, aby proti němu nevystoupili. Zeptal se tedy Boha a ten odpověděl: Pošli si, aby to viděli. Neřekl jsem, že máš poslat špehy, ale když je vyslat chceš, vyšli si je. Raši k tomu dodává: Proč je tato pasáž o špionech v Tóře hned za epizodou s Mirjam? Chce se tím ukázat na to, že Mirjam byla potrestána postižením caraat za to, že špatně mluvila o Mojžíšovi. A vyzvědači to viděli, ale nepoučili se z toho a špatně mluvili o Zemi Izrael.

  Rabi Bechaje ještě zesiluje vyznění těch slov: „Vyšli si“. Podle něj znamenají: „vyšli pro svůj vlastní prospěch.“ Pokud by totiž Izrael šel bezprostředně do Země Izrael, Mojžíš by musel okamžitě zemřít, protože mu tam nebylo dovoleno vejít. Ale zvědové, které  SI  vyslal, způsobili hřích, jehož důsledkem bylo čtyřicet let putování po poušti, ale zároveň tím bylo dopřáno Mojžíšovi žít dalších 40 let.

  Co si z těchto střípků z midrašů vzít pro nás? Za takovým ostrůvek země zaslíbené můžeme pokládat i naši obec. Pro ni bychom neměli litovat žádné námahy. Nemáme jenom  kibicovat, nebo se  spoléhat na někoho jiného, ale skutečně pro ni udělat všechno, co je v našich silách a zbytek nechat s důvěrou na Hospodinu. Že se určitá řevnivost a závist nevyhla ani takovým autoritám, jakými jsou Áron a Mirjam, by nás mělo varovat. A podle midraše z toho nevyšel dobře ani samotný Mojžíš. Když myslel na sebe a ne na celou společnost, udělal velkou chybu: vyslal si zvědy, kteří pak pomluvili zaslíbenou zemi a otrávili tak ostatním život na pěkně dlouhou dobu. Áron byl pokárán Hospodinem, Mirjam stihl tělesný trest, který je většinou  popisován jako malomocenství, a který je spojován s lašon hara – zlým jazykem. Zvědové, kteří tu jsou uvedeni jmenovitě, včetně svých předků, nesou trvale svoji hanbu jako ti, které si Mojžíš vyslal a oni pak zle mluvili o zaslíbené zemi. Naštěstí to byla taky „jen“ epizoda v dějinách izraelského národa. Naštěstí se z toho můžeme poučit...

Malě děti a halacha

Vzhledem k tomu, že nejsme "šomer šabat" (nedodržujeme přísně všechny zákazy týkající se šabatu), tak mě halacha ohledně péče o malé dítě o šabatu poněkud minula. Jasně, neperu plíny a nevařím zeleninu o šabatu, ale to je tak všechno. Ale napadlo mě se na tohle téma trochu podívat a přiučit se. Chabad nabízí celkem zevrubý popis, jak se postarat o šabatu o malé dítě. Nemám v plánu s tím článkem nějak polemizovat-tuto halachu moc neznám, takže těžko můžu posoudit, jak moc striktních výkladů se drží a co je a co není možné z pozice halachy skutečně kritizovat. Spíš je to možnost ukázat, proč nejsem a nejspíš asi nikdy nebudu ortodoxní. A hodně by mě zajímalo, jak takový šabatový provoz s malými dětmi funguje v reálu...Konzervativní halacha v tomto směru neposkytuje žádné přesné instrukce.

Paradoxně největší "problém" není v oblasti pěče, ale v oblasti her. Šmuli například nedávno objevil pastelky a teď se velmi často dožaduje toho, abych mu dala "papíl". Nechci mu zakazovat kreslení o šabatu, když máme tak málo času, který trávíme společně a tohle je něco, co ho ohromně baví. Totéž platí pro Lego (zatím teda Duplo) a puzzle. Nevidím žádnou spojitost mezi litím vody do písku a hnětením těsta. A to je ještě klika, že je ve Štrasburku eruv a není problém vůbec vyjet  kočárkem ven! Pro mě je šabat čas, kdy nemusím odbíhat do kuchyně vařit, ani mě nerozptyluje mobil a dokážu se lépe soustředit na Šmuliho, mám čas si s ním v klidu pohrát a číst mu, jdeme všichni tři spolu na procházku a taky si (většinou) všichni tři po obědě schrupneme. Není to možná úplně "al pi halacha" (podle halachy), ale myslím, že to podstatné jsme vyhmátli...

Avi: Parašat Behaalotcha (Bemidbar 8,1 – 12,16)

  Dnešní drašu k paraše Behaalotcha ze IV. Knihy Mojžíšovy – Bemidbar začnu vtipem o židovských matkách. Ty jsou známé svojí dechberoucí  péčí o své potomky. I když ty vtipy jsou často spíše o tom, že od těch svých potomků vyžadují tu správnou, adekvátní  pozornost a vděk, který podle nich není  nikdy dost veliký.

  Takže: Syn volá své matce na Floridu: „ Mami, jak se ti vede?“ – „Ne moc dobře,“ říká matka. „Velmi jsem zeslábla.“ Syn se ptá: „A co se stalo, že jsi tak zeslábla?“ – „Protože jsem 38 dní nejedla.“ „To je strašné,“ hrozí se syn. „A proč nejíš?“  Matka odpovídá: „Protože nechci mít plnou pusu, kdybys mě náhodou zavolal.“

  V naší paraše můžeme číst o Mojžíšovi, kterému už začínala docházet trpělivost se svěřeným lidem. „Mojžíš...vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí jako chůva nemluvňátko…?“ (Bemidbar 11,11-12)

  Mojžíš s úzkostí poslouchal stížnosti Židů na manu- na skvělé jídlo, které každý den padalo z nebes a udržovalo tak lid při životě po celých 40 let putování po poušti. Dovedl si představit Boží hněv za takovou nevděčnost a tak se tu svým způsobem od lidu distancuje. Ve verši se tak trochu naznačuje, že kdyby tak ještě byl jejich matkou, tak prosím- k té patří to, že se o děti postará za každých okolností.  Ale on už toho má fakt plné zuby!

  Chofec Chajim z tohoto příběhu vychází a říká, že se rodiče nemohou vyhýbat své odpovědnosti          za péči o své děti a to bez ohledu na to, jak obtížný je to úkol. A já k tomu dodám příklad poněkud současnější.

  Rabi Cvi Trenk z mesivty Chaima Šloma, byl velice příjemně překvapen. Boruch Adler, student z jejich školy, během posledního měsíce prokázal výrazné zlepšení v učení i v celkovém přístupu. Rabi Trenk proto neváhal a zvedl telefon, aby se spojil s rodiči Borucha a informoval je o tak pozitivní změně.

  Paní Adlerová zvedla telefon. Když uslyšela tu novinu, přemohly ji emoce. Její hlas se zachvěl a pak řekla rabínu Trenkovi: „Postila jsem se za něj 40 dní.“

  V judaismu je půst opravdu mimořádnou věcí, ne nějakou běžnou praxí. Proto byl rabín Trenk ohromen: „Co že to říkáte?“

  Paní Adlerová to vysvětlila: „Zúčastnila jsem se výroční večeře ješivy počátkem tohoto roku. Možná si vzpomínáte, že rabín Bender vyprávěl silný příběh o svém roš ješivovi, rav Šmuelovi Berenbaumovi a o sobě. V tomto příběhu se rav Berenbaum zeptal rabína Bendera, jestli se postil 40 dní, než navrhl, aby byl určitý talmid – žák vyloučen ze školy. Řekla jsem si, že ten můj syn, Boruch, už taky dlouho není  v pořádku a ptala jsem se sama sebe, co pro něj můžu udělat. Modlila jsem se, dávala peníze na cedaku – dobročinnost, ale nedošlo k žádné valné změně.  A tak jsem si řekla, že bych ještě mohla zkusit ten 40 denní půst.  A pustila jsem se do toho. Ne že bych se každý den absolutně postila. Někdy ano, jindy jen dopoledne. A tak jsem teď šťastná, že skutečně došlo ke značnému zlepšení.“ Je to takový extrémní příklad, ale asi ten syn přinejmenším musel vycítit, že matce není jeho výkon ve škole lhostejný. A podle sebe soudím, že hladoví lidé nemusí být zrovna nejpříjemnější  společníci…

  Někdy se to zdá tak samozřejmé – skvělý člověk, tak má skvělé děti. Rabín Lefkowitz ale mluvil        o tom, že se jednou někdo zeptal Brisker Rava, jak si zasloužil tak vynikající děti. Rav odpověděl: „Myslíš, že to přišlo tak snadno ? Stálo mě to mnoho slz.“

  I Mojžíš musel mnohokrát počítat do deseti. Neužil si přitom ani píď ze zaslíbené země. Ale přivedl na její hranice úplně jiný lid než ten, který vycházel z Egypta – ze země otroctví. Ačkoliv se tomu bránil,  tak  přesně jako ta chůva v tom našem dnešním verši vypiplal sebevědomé, svobodné lidi, ze kterých se stal skutečný národ vyvolený.

Avi: Parašat Naso (Bemidbar 4,21 – 7,89)

  Ve druhé paraše IV. Knihy Mojžíšovi, která se jmenuje Naso, se kromě jiných témat objevuje i problém soty = zbloudilé- ženy, podezřelé z cizoložství. V ješivě jsme nedávno probírali talmudický traktát Sota, takže mám v hlavě i další podrobnosti, které se v textu Tóry neobjevují.

  Nejedná se tedy o ženu, která byla svědky přistižena při činu. To je pak postup jednoznačný. Tady se jedná o podezření. Ale o podezření založené na určitých faktech. V té době nebylo běžné, aby se samotná žena, natož vdaná, scházela s nějakým jiným mužem za zavřenými dveřmi.  I tak mělo nejprve následovat varování, že se to jejímu muži nelíbí a nepřeje si to. Když pak svědci dosvědčili, že se situace zopakovala, musela taková žena podstoupit v Chrámu rituál, při kterém měla vypít tzn. hořkou vodu. Při tom obřadu se měla prokázat nebo vyvrátit její vina. Její muž ji přivedl do Chrámu, složil tam oběť z mouky a kohen vykonal rituál, jehož součástí bylo, že se ta žena napila vody, do které byl nasypán prach, země z chrámové podlahy. Sice tam byla podlaha vydlážděna mramorovými dlaždicemi, ale jedna z nich měla úchyt, aby se dala nadzvednout a získat odtamtud tento prach země. Voda pocházela z kijoru,  měděného umyvadla, ve kterém si myli kohanim ruce a nohy před službou v Chrámu. Vypadá to nehygienicky, ale šlo o co největší svatost vody i celého rituálu. Předtím než se sota  napila (lépe řečeno sota safek – žena podezřelá z cizoložství)  řekla amen k přísaze, jejíž text byl symbolicky smytý do nápoje, že když se provinila a byla nečistá, zapřela manželovi nevěru, tak se její břicho nafoukne a potratí. Ale jestli nenese vinu, neponese ani žádnou škodu, naopak – Bůh jí požehná silou, zdravím, lehkým porodem, pěknými dětmi. Slovo přitakání, souhlasu – amen - říkala dvakrát. Rabíni to dvojí amen vysvětlují dvěma způsoby: První z nich říká, že amen se jednou říká ke zlořečení a jednou k požehnání, druhý názor říká, že první amen je k případné nevěře s tím mužem, se kterým je podezřelá a druhé amen je pro případnou nevěru s dalšími muži. Slova prokletí a požehnání se smyla a spláchla do nápoje, včetně Božích Jmen, které na něm byly. Je to další naprostá výjimka, s napsanými Božími Jmény se takto nikde jinde nezachází, je to zakázané. Ale když jde o to, aby se muž a žena mohli vrátit k sobě, je to možné.  Musel to být působivý rituál, který skutečně ztěžoval cizoložství, rozhodně ho nepropagoval. Budí v nás ale taky rozpaky a nechuť. Ta žena se šourala po tom ohromném chrámovém nádvoří, její krása, upravenost byla pryč, šaty měla poničené, vlasy rozházené a musela se cítit opravdu hrozně. I když k tomu podezření  sama nějak aktivně přispěla, nemusela i tak nic spáchat a přitom se musela cítit, jak říkal Jára Cimrman, přinejmenším jako sprostá podezřelá.

  Pokud nenastala po vypití nějaká bolestná reakce, bylo to bráno jako důkaz její neviny. Ostatně, podle tradičního výkladu v případě viny měla nastat smrt (její i jejího milence), nevinná žena měla být naopak šťastnou matkou. Jde pochopitelně o trest, vykonaný Bohem, ne lidmi, protože ten nápoj nebyl nijak škodlivý a podle starších komentátorů nebyl ani hořký v doslovném smyslu. Hořká byla spíš samotná situace a nedůvěra mezi partnery. Někteří moderní vykladači ten nepříjemný rituál uhlazují tím, že tvrdí, že šlo spíše o „zkoušku žárlivosti“ a sloužilo to celé k ochraně ženy před žárlivým manželem. V každém případě jde  o rituál, který je naprostou  výjimkou v Tóře, jediným takovým „soudem Božím“. A tak není divu, že už středověcí komentátoři zkoušeli omezit význam toho rituálu, a říkali například, tak jako Nachmanides, že mohl fungovat pouze v tom případě, kdy většina Izraelců činila Boží vůli... Důležité je, že praxe hořké vody byla  s konečnou platností zrušena Jochananem ben Zakaj hned po zboření II. Chrámu. Od té doby hrozí za cizoložství jen rozvod a ne tato ponižující zkouška, nebo něco ještě horšího.

  Přesto, když i dnes o vyhaslém rituálu hořké vody v Tóře čteme, zejména ženy rychle napadne: a co  muž, podezřelý z cizoložství, ten podobný nepříjemný rituál podstupovat nemusel? Tady je potřeba vědět, že tenkrát mohl mít muž i dvě ženy, manželky – maximální počet byly čtyři. To byla ovšem spíše teoretická možnost, není známo, že by měl kterýkoli z mudrců Talmudu dvě ženy. Znamenalo to, že muž nemůže být nevěrný s jinou, se svobodnou ženou (natož pak vdanou). Ale rabíni nenechali muže jen tak na pokoji. V Talmudu je z biblického popisu vyvozený závěr, že zkouška hořké vody mohla fungovat pouze tehdy, když byl i samotný muž bez hříchu.

  Proč mluvím zrovna o tomhle tématu z dnešní paraši? Každý, kdo Tóru nezná a zběžně do ní nakoukne, nám může otlouct o hlavu i tenhle ponižující, dva tisíce let nepratikovaný rituál. Tóra nám byla dána ne proto, abychom fundamentalisticky, bezmyšlenkovitě dělali všechno, o čem je v ní zmínka. To ostatně tvoří jednu z největších hrozeb dnešního světa – náboženský fanatismus.  A tak je krásné a hodné příkladu to, co si rabíni vzali za poučení z tohoto textu- morálnost je pochopitelně vyžadovaná od nás všech, od žen i od mužů,  v naprosto stejné míře.

Bývalý štrasburský chazan z konzistorní synagogy

Včera jsem na facebooku Žida v praxi sdílela video, které bylo natočeno při návratu vysloužilého chazana štrasburské konzistorní synagogy (odešel do důchodu cca před rokem), když se vrátil po nějakých dvou měsících z nemocnice, kde bojoval s koronavirem. A tak jsem si řekla, že vám o něm něco málo napíšu, protože tenhle chazan je pro mě v určitěm směru velkou inspirací, jak bych htěla bohoslužby vést (když už je občas vedu).

Isaac Ouaknine, kterému nikdo neřekne jinak než Jacky, se narodil v Casablance a je tedy zřejmé, že není aškenázský žid. Jeho rodina přibyla do Štrasburku v 60.letech. Jacky začal vést bohoslužby už ve 13 letech, samozřejmě neprve v sefardském ritu. Jeho talent a hlas ovšem neunikly tehdy ještě velké, bohaté a prosperující aškenázské komunitě a ta Jackymu udělala nabídku, která se neodmítá-nabídla místo chazana s velmi, velmi slušným platm, který si sefardská komunita dovolit nemohla, pokud se naučí aškenázskou liturgii. Jacky se ji rychle naučil (i s aškenázskou výslovností!) a stal se tak chazanem hlavní konzistorní synagogy. V téhle synagoze chazan i rabín nosili talár a takovou tu zvláštní čepici a šámes žaket a dvourohý napoleonský klobouk (tohle jsem tady ještě viděla, když jsem přijela do Štrasburku, pak šel šámes do důchodu a takhle tradice se pomalu vytratila...a nový rabín už nosí kaftan).

fotka z webu http://judaisme.sdv.fr/histoire/rabbins/hazanim/ouaknine.htm# (v popředí Jacky Ouaknine, vzadu bývalý vrchní rabín René Gutman)

Náš chazan, operní zpěvák, se samozřejmě s Jackym zná a vždycky o něm říká, že mohl být jedním z nejlepších, n-li nejlepší, chazan v Evropě, kdyby tak strašně neřval a nedělal u toho šaškárny. Ale mě tenhle jeho "anarchistický přístup" fascinuje. Jasně, když jsem šla do konzistorní synagogy poprvé, už na chodbě jsem si říkala, že ten chazan hrozně huláká a navíc takovým kvákavým hlasem. Brzy jsem ale pochopila, že jeho síla hlasu má nespornou výhodu-je ho v pohodě slyšet i na ženské galerii. Štrasburská synagoga není sice tak velká jako ta plzeňská, ale i tak to chce pořádné plíce, aby bylo dobře slyšet. A pak jsem si začala všímat i toho, jakým způsobem, tenhle chazan vede bohoslužby-s lehkostí a hravostí. Místy, jako by to ani nebral vážně. Jak sbor občas bojuje s tím, že se Jacky vytasí s melodií, která nebyla dohodnutá a rychle loví noty na tu, kterou si na poslední chvíli vybral a začal zpívat. Jak rázuje po synagoze se svitkem Tóry, potřásá si s rukama, poplácává ostatní po ramenou a občas někoho štípne do tváře (představte si pětašedesátiletého chazanam co měří asi metr šedesát a má bříško, co štípe do tváře sedmdesátiletého kongreganta...). Tohle chování samozřejmě mnohým lezlo na nervy (a mnozí nechápali, že mu to vrchní rabín toleruje), ale přesně tenhle mix vážnosti a hravosti bych chtěla umět vytvořit. Nemám ambice štípat nikoho do tváře, to není můj styl, ale umět vést bohoslužbu s lehkostí a vtipem a mít liturgii tak v malíčku, abych byla schopná vytáhnout z rukávu nějakou jinou melodii, pokud bych zrovna měla pocit, že se hodí líp. Jeden čas jsem si pohrávala  myšlenkou požádat našeho chazana, zda by mi nzprostředkoval konzultace právě s Jackym, ale nikdy jsem si netroufla (jsem ženská, že jo...), ale třeba se ještě někdy odhodlám. Koneckonců, nic horšího než odmítnutí, se mi snad stát nemůže...

Na youtube jsou jeho tři (vizuálně dost strašná) videa, která vytvořil s Remi Boosem, tak jen pro ilustraci Hištabati ma tagidu chaim Jisrael

Šavuot 2020

Letošní Šavuot byl hodně jiný než ten loňský. Vloni jsme měli šacharit, kde čtení z Tóry zajišťoval Američan, který se svou ženou jezdil rok co rok do Alsaska na dovolenou vždy kolem tohoto svátku. Eli připravil večerní studium-tikun lejl Šavuot. Měli jsme oba volno. Letos si Eli musel vybrat dovolenou už v dubnu, když jejich firma připravovala kurzarbeit (chomage partiel, jak se tomu tady říká), takže už si nemohl vzít den volna na pátek, mě naštěstí ještě jeden den zbyl. 

Na Šavuot se obvykle jí mléčné pokrmy. Naprosto typický je cheesecake a různé taštičky s tvarohem nebo sýrem. Já jsem nám udělala na čtvrtek večer pizzu s kozím sýrem (naši oblíbenou), což navíc koresponduje i s tím, že na Šavuot se do Chrámu přinášel i jinak zapovězený kynutý chléb (chamec). A když jsem tak hnětla těsto, tak jsem přemýšlela nad tím, jak málo jsem se na svátky připravila, že mi úplně utekla ta fáze těšení se, plánování, příprav. Nevím, jestli je to spojené víc s tím, že moje pozornost je hlavně soustředěná na Šmuliho a nebo touhle divnou dobou.

Noční studium bylo spíš symbolické, s Elim jsme prošli a prodiskutovali podklady, které dali k dispozici organizátoři kurzů TaShma na jeden z jejich sminářů, který se konal už asi před půl rokem. Tématem byl trest smrti, což tedy není úplně veselé téma, ale skvěle ilustruje vynalézavost talmudických rabínů, kteří na jednu stranu nezpochybňují autoritu psané Tóry, která tento trest předepisuje za určitá vážná provinění, ale na druhou stranu nemají nejmenší chuť tento trest aplikovat v praxi.

Na páteční večeři jsem nám udělala sýrové borekas (burek, já je dělám z listového těsta ve tvaru trojúhelníku), na rozdíl od Blu Greenberg se nedomníváme, že bez kuřecí polévky není šabat a jedno masité jídlo během šabatu nám úplně stačí.

Teď nás čeká dlouhá sváteční pauza (a nějaký ten post) až do Vysokých svátků. Snad bude příští rok snadnější, než ten letošní, i když tomu moc nenapovídá...