Avi: Parašat Chukat (Num. 19:1- 22:1)

  Dnešní paraša ze IV. Knihy Mojžíšovy se týká známé události s Mojžíšem a Áronem, kdysi dávno při putování po poušti. Přesto to je dodnes selhání, které tyto dvě mimořádné  postavy našich dějin významně  zasáhlo, a i nám to má co říci. Nechme nejdřív mluvit samotnou Tóru : „Celá pospolitost Izraelců dorazila v prvním měsíci na poušť Sin. Lid se usadil v Kádeši. Tam zemřela Mirjam a byla tam i pochována. Pospolitost neměla vody. Proto se srotili proti Mojžíšovi a Áronovi. Lid se dal s Mojžíšem do sváru. Naříkali : Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratři před Hospodinem. Proč jste zavedli Hospodinovo shromáždění na tuto poušť? Abychom tu pomřeli, my i náš dobytek ? Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás uvedli na toto zlé místo? Na místo, kde nelze sít obilí ani pěstovat fíky nebo vinnou révu či granátová jablka, ba není tady ani voda k napití. I odešli Mojžíš a Áron od shromáždění ke vchodu do stanu setkávání a padli na tvář. Tu se jim ukázala Hospodinova sláva. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Vezmi hůl, svolej spolu se svým bratrem Áronem pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku ať vydá vodu. Vyvedeš jim tak vodu ze skaliska a napojíš pospolitost i jejich dobytek. Mojžíš tedy vzal hůl, která byla před Hospodinem, jak mu přikázal. I svolal Mojžíš s Áronem shromáždění před skalisko. Řekl jim : Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu? Nato Mojžíš pozvedl ruku, dvakrát udeřil svou holí do skaliska a vytryskl proud vody, takže se napila pospolitost i jejich dobytek. Hospodin  však Mojžíšovi a Áronovi řekl: Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám. To jsou vody Meríba (to jest Vody sváru), protože se Izraelci přeli s Hospodinem, on však před nimi prokázal svou svatost“ (Bemidbar 20,1-13).

  Je to smutný příběh. Lidí pokřikovali po Mojžíšovi něco ve smyslu : proto jsme zvonili klíčema? A Mojžíš pod tím tlakem  udeřil do skály, o které mu bylo řečeno, aby k ní pouze promluvil. A tím hned ztratil právo vejít do Erec Jisrael. Trochu kruté. V samotné Tóře je popis události velice krátký a ta vina Mojžíše se nezdá být nějak zvlášť významnou. Proč ta chybička přinesla takový trest?

  Nebylo to poprvé, kdy byl Mojžíš požádán, aby vyvedl vodu ze skály. Poprvé to měl udělat ještě před darováním Tóry, jak čteme ve II. Knize Mojžíšově : „Hospodin Mojžíšovi řekl : Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky, a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít. Mojžíš to udělal před očima izraelských starších“ (Šemot 17,5-6).

  To jsou ty nuance mezi první a druhou epizodou, které osvětlují rozdíly mezi tím, co bylo dovoleno učinit se skálou před darováním Tóry, a tím, co bylo dovoleno o 40 let později, dlouho potom, co byla Tóra židovskému národu předána. A musíme si znovu položit tu podstatnou otázku: co bylo tou chybou? Když bylo možno udeřit do skály poprvé, proč to bylo neodpustitelné v druhém případě?

  Rabi Mendel, krakovský rabín ze šestnáctého století, se domnívá, že ta odlišnost spočívá v tom, že zatímco v prvním případě šlo především o potřebu obstarat vodu k pití na poušti, ve druhém případě měli Mojžíš s Áronem také udělit národu Izraele určitou lekci.

   A Raši komentuje, že ta lekce zněla asi takto: Máte ukázat synům Izraele, že i ta skála, která neslyší, nemluví a nemá svobodnou vůli, nepodléhá odměně ani trestu- slyší a plní Boží příkaz. O co více tedy vy, jako bytosti rozumné, které mají svobodnou vůli, s možností zasloužit si odměnu nebo trest – máte poslouchat Boha.

    Tyto lekce ovšem mohli Izraelci získat pouze tehdy, kdyby Mojžíš a Áron ke skále promluvili, a ne když do skály udeřili, a tak ji donutili vydat vodu. Fakt, že nevyužili tuto možnost předat lidu morální poučení, svědčí o tom, že už neměli víc trpělivosti, aby pokračovali v té těžké výchovné práci. A tak i Mojžíš a Áron museli být nahrazeni jinými lidmi. Je to tvrdé, po 40 letech na poušti, kdy učili lid jako vychovatelky ve školce – vždyť učili národ otroků, divoký dav, zbavený individuální vůle a schopnosti rozhodovat. Ale je pravdou, že za těch 40 let na poušti už tam povstalo úplně jiné pokolení, které mělo svobodné myšlení. A Mojžíš a Áron je už měli učit promlouváním k jejich morálce, a ne prostřednictvím „bití“.

  Rabi Mendel si všiml i rozdílného popisu toho, jak měla voda ze skály vyjít. A v tom druhém je to jiné, tam se píše „a ona vydá vodu ze sebe“, takže ta voda tam, na rozdíl od prvního případu, už byla součástí té skály a stačilo pouze promluvit k ní.

  Naše morálnost- jak řekl rabi Mendel- znamená, že jsme jako skála. Naše srdce je jako skála – zamčené, zapečetěné a zdá se, že neexistuje způsob, jak ho zlomit, aby se do něj dostala informace. Cítíme, že snad jedinou cestou, jak toho dosáhnout, je udeření. Ale to není ten způsob- jak učil rabi Mendel před 400 lety – máš k němu mluvit, do své skály, ke svému tvrdému srdci, voda je uprostřed, popros srdce, aby ti jí dalo. Tóra nás utváří už dlouhé generace. I  naše vzájemná komunikace by měla být proto jednodušší, zbavená zbytečné tvrdosti, abychom byli Tóry hodni. Aby náš úkol nemusel převzít někdo jiný, trpělivější.

Proč brát s sebou děti do synagogy

Včera jsme měli po dlouhé době zase šabat šacharit (bez rabínky, se kterou jsme se nadobro rozloučili) a protože to je poslední šabat šacharit před prázdninami (o prázdninách prostě v sobotu ráno minjan dohromady nedáme), rozhodli jsme se, že zkusíme přesvědčit co nejvíce našich post-bar/bat micva, aby přišli (aby mohli být vyvoláni k Tóře a zhostit se i dalších úkolů), co nejvíce rodičů s dětmi z našich dvou kurzů Talmud-Tóry (z nichž některé nevidíme, jak je rok dlouhý), rodiče, kteří by rádi svoje děti do kurzů Talmud-Tóry zapsali a k tomu máme dva budoucí bar/bat micva, kteří to měli jako tréninkovou přípravu na jejich velký den.
Post-bar/bat micva se nám sice přilákat nepovedlo, ale i tak byla účast velmi dobrá,cca 30 dospělých a 12 dětí. Žáci Talmud-Tóry měli možnost ukázat, co se naučili (zpívat Adon Olam a recitovat Šema), naši budoucí bar/bat micva se zbavili ostychu a nervozity (příští šabat šacharit, na konci srpna, bude bar micva jednoho z nich). A po bohoslužbě následoval kiduš, nejlepší způsob, jak si popovídat s ostatními.

Přítomnost dětí v synagoze nebyla vůbec rušivá. Naopak jejich přítomnost zvedla atmosféru-komunita, ve které jsou děti, žije! Vedle místnosti, kde probíhají bohoslužby, máme i menší místnost, kde normálně probíhá výuka Talmud-Tóry a kde si děti mohly hrát, když se během bohoslužby začaly moc nudit. Díky tomu, že jich bylo hodně, tak si hrály spolu a nechodily neustále za rodiči, že se nudí. A také stačil jeden dospělý, který na ně dohlédnul, aby nedělaly příliš nebezpečné vylomeniny.

S Elim bychom rádi, aby takové bohoslužby probíhaly častěji-rodiče se seznámí mezi sebou, děti si spolu pohrají a i něco pochytí z židovského života (máme mnoho smíšených rodin, kde se doma moc nepraktikuje) a budou mít nějaké "židovské zážitky", komunitu to nabíjí optimismem a energií.
Na návrh jednoho z rodičů bychom chtěli zavést jeden pátek v měsíci, kdy bude v kalendáři vyznačeno, že to je šabat speciálně pro rodiče s dětmi. Ne, že bychom se chystali zkracovat liturgii (není co zkracovat a tu hodinku to všichni vydrží), maximálně bychom se pokusili děti naučit nějakou jednoduchou melodii, aby se mohly přidat. Ale myšlenka je taková, že dětí bude víc pohromadě budou si spolu hrát, nebudou se nudit a bude stačit jeden dospělý, který na ně dohlédne. Ostatní dospělí se mohou bez problémů účastnit bohoslužby. A po ní samozřejmě bude následovat komunitní večeře. A dvakrát až třikrát do roka udělat i šabat šacharit jako byl včera a víceméně donutit rodiče našich žáků Talmud-Tóry, aby na tyto šabaty přišli, protože i to je součást židovského vzdělání, ne jen kurz jednou týdně odpoledne.

Pevně doufám, že to bude fungovat, protože není větší radost než vidět, že komunita žije, že má budoucnost. A že děti trochu hlučí? No co, jsme v synagoze, ne v kostele!

Avi: Parašat Korach (Num 16:1- 18:32)

Posledně, když jsem mluvil k této paraše, pojednávající o Korachově vzpouře proti Mojžíšovi, šlo mi o to, ukázat jeho osobnost, to jeho pyšné ego. Korach se necítil dost doceněný a dělal by, podle něj, všechno líp než Mojžíš. Dnes bych ten pohled rád rozšířil i o samotný způsob jeho jednání při takovém vyhroceném kritizování.

Nejde o to, že by měl existovat jen jeden názor a hotovo. Naopak- ostatně to je základem židovského myšlení- podívat se na problém ze všech stran. I Talmudy to dokládají, když dochovaly tolik odlišných názorů na jeden problém. A i dnes je to ukázkou demokracie, že se ve společnosti projevuje různost názorů, bez ohledu na to, jestli jsou to názory menšinové nebo většinové. Opak je známkou totalitních států. Kde je ovšem ta skutečná hranice mezi v zásadě zdravou kritikou a oprávněným protestem a na druhé straně nebezpečným pobuřováním, neposlušností a vzpourou?

Tóra nám může být vodítkem v tom, jak popisuje různé známé postavy a jejich chování v určitých situacích. Čteme například o Abrahámovi, který nesouhlasil se zničením Sodomy (Berešit 18), o tom, jak rituálně znečištění Izraelci protestují proti tomu, že jim není umožněno slavit Pesach (Bemidbar 9), známe také historii ohledně sporu o dědictví Selofchadových dcer (Bemidbar 27). V každém z těch uvedených případů je podstatnou ta osoba protestujícího. Abrahám, jak ho známe, používá jazyka pokory a poslušnosti. Ale i znečištění Izraelci a Selofchadovy dcery přicházejí se svým návrhem s velkou úctou a pokorou. V obou případech se objevují slova „i přistoupili“ nebo „i přiblížili se“. Jdou si zjednat spravedlnost, ale se vší úctou k autoritě.

A teď si to porovnejme se slovníkem, použitým při vzpouře Koracha, Dátana a Abírama s dvěma sty padesáti muži proti Mojžíšovi (Bemidbar 16) : „A shromáždili se proti Mojžíšovi a Áronovi“; rav lachem = dost vás bylo (tzn. dost bylo vašeho, Mojžíšova a Áronova panování); lo naale = nepůjdeme (za tebou, Mojžíši). Pokaždé to jsou slova která jsou útočná a vzpurná.

Odpověď Tóry je jednoznačná. Když jsou stížnosti nebo návrhy oprávněné a směřované k Bohu s úctou, někdy jim dá za pravdu, nebo minimálně zůtává pevný, klidný. Ale když jsou to „prosby“ zlostné a nepokorné, tehdy Bůh odpovídá tak, jak to můžeme vidět v naší paraše : ohněm, zemětřesením, hněvem.

V izraelské společnosti, a nakonec i v diaspoře, můžeme vidět den co den neshody a rozdělení. Stále je potřeba hledat rovnováhu mezi ochranou demokratických hodnot, takových, jako je svoboda projevu, a nebo pro stát nebezpečnou provokací, která může vést i k válce. Stále je třeba poměřovat morální dilemata s tím, co je nezbytně nutné udělat pro bezpečnost obyvatel. Každý odpovědný člověk by si v tak vypjatých momentech měl dát záležet na tom, jaký používá ve sporech jazyk a jestli je schopen úcty k jinak smýšlejícímu člověku. Izrael je v tomto ohledu nemilosrdně kritizován celým světem a je pro něj o to těžší snášet kritiku i od vlastních lidí z diaspory, kteří ze svého klidného hnízdečka „školí“ Izraelce, jak by se měli správně chovat. Pro Izraelce z okolí Gazy, na které dopadají rakety, je jim zapalována úroda a vrazi směrem k nim kopají tunely, je taková jednostranná kritika jen další ranou. Jen těžko si můžeme představit Mojžíše, jak vyjednává s Bohem v takovém stylu: „Tak pozor, jsem význačná židovská osobnost, mám tu takovou petici, která je už mimochodem v médiích ! Tak, jak to teda bude ?!“

Mojžíš a Áron byli naopak velcí obránci Izraele, keří byli v každé chvíli připraveni se za svůj národ obětovat. Věděli také, že s takovými lidmi, jako je Korach, se dá těžko něco dělat, ti se nezmění. I takoví lidé prostě jsou. Ještě před koncem naší paraši ale přichází naděje ve zprávě o upevnění Árona a jeho kněžského pokolení. Zatímco Korach je už navěky symbolem pyšné, sobecké vzpoury se špatným koncem.

Co pečeme na Roš hašana

Asi jste si všimli, že nestíhám psát. Nestíhám psát, protože máme v práci strašný fofr a po večerech už nemám sílu. Ve Francii byly v květnu 4 sváteční dny (1.5., 8.5., 10.5. a 21.5. a navíc ještě dvoutýdenní školní prázdiny), takže si všichni brali dovolené a prodloužené víkendy a dělat jakýkoliv byznys bylo téměř nemožné. A v druhé půlce června zase lidé pomalu začínají mizet na dovolenou. Takže v prvních dvou červnových týdnech jsou organizovány salóny, obchodní setkání a vůbec všechno a člověk by potřeboval alespoň jeden klon, aby mohl být všude, kde by být měl.

Ja titulek napovídá, dám vám sem malou ochutnávku toho, co chystáme po hudební stránce na Roš hašana. Izák našel spoustu krácných melodií a na mě a na našem chazanovi teď je, abychom se je naučili...

Nejdříve tady máme část z třetího požehnání Amidy-z Keduši (Keduša se čte nahlas pouze v přítomnosti minjanu). Tady je Mimkomcha, část z Keduši, zpívaná na úžasnou melodii, kterou budu zpívat během šacharitu na Roš hašana. Varhany budou nahrazeny klavírem.
Pak jsme se také rozhodli zařadit dva piyutim. Piyut je liturgická báseň a různé piyutim jsou vkládány do liturgie při různých příležitostech. Tyto dva piyutim jsou vložené také do Keduši.
První piyut-Ata hu- budeme zpívat na chasidskou melodii, ovšem bez toho akordeonu.
Druhý piyut-Adirej Ajuma- je takový víc majestátný a navíc vyžaduje, aby přítomní chazanovi odpovídali.

Tak si užijte poslech a doufám, že v dohledné době zas budu moct napsat něco delšího a zajímavějšího.

Avi: Parašat Šelach Lecha (Num: 13:1-15:41)

Dnes to nejde jinak, než rovnou začít vtipem : Rabín z Jaroslawi oznámí své obci, že musí vyřešit jeden závažný věroučný problém, a proto se na čas bude muset věnovat studiu a přemýšlení. Všichni v obci byli potěšeni, že mají mezi sebou takového mudrce a souhlasili s tím, že se jim nějaký čas nebude věnovat. Jak ale ubíhal týden za týdnem, osmělili se a vyslali za rabínem vhodného muže, který by se taktně optal, jestlipak už není problém vyřešen. „Rabi“, zeptal se vyslanec, „už jste své dílo dokončil? K jakému moudru jste dospěl?“

„Přemýšlel jsem“, odpověděl mu rabín, „kdyby za všechny lidi celého světa byl jen jeden jediný člověk… a za všechny stromy celého světa byl jen jediný strom… a za všechny sekery světa byla jen jedna jediná sekera… a za všechny vody celého světa byla jen jedna jediná voda…“

„No a dál…?“ ptá se napjatě vyslaný muž.

„A kdyby ten jediný člověk, co je za všechny lidi, vzal tu jedinou sekeru a porazil s ní ten strom, co je za všechny stromy, a ten strom padl do té vody, co je za všechny vody…“ -Rabín se na chvíli odmlčel.

„Tak co by se stalo ?“ nedočkavě se táže vyslanec.

„Tak teď řeším a přemýšlím, co by to bylo za strašnou ránu…“

A tím se dostáváme k tématu dnešní draši : Šelach Lecha = Vyšli si. Bůh to po nikom nechtěl, ale Izraelci se sami rozhodli poslat do zaslíbené země nejdříve zvědy. A tak mezi sebou vybrali zástupce, jednoho za celé pokolení, celkem tedy dvanáct. A jejich mise začíná nevinně : „Vystoupili Negevem, a když (jeden) přišel do Hebronu, byli tam Achiman, Šešaj a Talmej, potomci toho obra“- popisuje tuto událost Tóra (Bemidbar 13,22). Z popisu nevyplývá, že by naše zvědy pohled na ně nějak vyděsil. Naopak, vydali se na další cestu, sbírali ohromné hrozny vína, granátová jablka a fíky. Ale když se vrátili, aby podali zprávu, už z nich mluvil strach. I když ani nevíme, jestli ten obr se jen tak jmenoval, nebo byl opravdu veliký, ani nevíme, jestli jeho potomci vůbec byli postavou nějak výjimeční. Ale i kdyby... jako by jim ti tři chlapíci z Hebronu zastínili celý svět. Pocítili strach a neváhali se o něj podělit. Takhle mluvilo deset ze dvanácti zvědů. Všichni viděli tu samou zemi, přesto ji neviděli stejně.

„Káleb, aby zmlkli, se obrátil k Mojžíšovi a řekl : „Přesto vystoupíme a dobudeme ji, protože na ni máme právo“ (Bemidbar 13,31). Že by na Káleba obři neudělali takový dojem? Nebo nechtěl působit Mojžíšovi problémy a snažil se uklidnit lid? Nebo si prostě pamatoval Boží slib, a v provnání s ním každý obr splaskne do trpasličí míry?

Kálebova slova měla dvojí účinek. Z jedné strany ta desítka vyplašených zvědů s ještě větší hysterií začala přesvědčovat lid, že Kanaán se dobýt nedá. Vykřikovali : „všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy … zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky!“ (Bemidbar 13,33). A ta jejich panika se přenesla na celý lid. Celou noc plakali, přemýšleli o svržení Mojžíše, o novém vůdci a návratu do Egypta. Na druhé straně si zoufali Mojžíš, Áron, Káleb a Jozue, syn Nuna. Ten byl také přesvědčen, že Kanaán se dobýt dá. Jeho hlas Tóra v té vypjaté debatě neuvádí. Snad opravdu mlčel a jen nějakým gestem naznačil, že se kloní ke Kálebovi. Jinak by se asi Tóra nebránila zveřejnit slova člověka, tak významného v pozdějších dějinách.

Jak to dopadlo, to víme. Všechny pochybovače Bůh odsoudil k doživotnímu putování po poušti. „Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země“ ( Bemidbar 14,24 ). Ale i Jozue vstoupil do Kanaánu, i jeho se týkala ta čestná výjimka. Není tedy započítán ke „zlé pospolitosti“ pochybující desítky vybraných zástupců. (Bemidbar 14,27).

U zlomových okamžiků v dějinách je často jen několik málo jedinců, nebo jeden jediný a může dramaticky ovlivnit osudy spousty lidí, celých národů. Když Káleb říkal, že Kanaán bude dobytý, byl v tom osamocený. Sám proti deseti vystrašeným lidem. Sám proti vypjaté hysterii, která se národa zmocnila. Sám se svou vírou v Boží slib. Nevěděl, jestli na to jeho víra bude stačit. Vedle něj stál jen mlčící Jozue - budoucí vítězný vůdce. Někdy prostě všechno záleží na jednom jediném hlasu odporu - a to je pak ta očekávaná strašná rána , jako v tom vtipu. Asi o tom ještě budu muset popřemýšlet...

Avi: Parašat Behaalotcha (Num 8:1 – 12:16)

Naše paraša Behaalotcha je bouřlivá. Kromě různých ustanovení ohledně pochodu a táboření na poušti je tu dokonce i instrukce ohledně troubení – mobily nebyly a tak to byly všechno praktické pokyny. Zvyšuje se ale také nervozita před vstupem do zaslíbené země. Dochází ke vzpouře, lidu se přejídá mana a tak dostává z nebes i křepelky. S křepelkami se však dostaví i Boží hněv. A jako by toho nebylo dost, objevuje se i závist, pomluvy a stížnosti. A ještě ke všemu přímo v Mojžíšově rodině. Jak k tomu došlo ? Nedávno jsme o tom mluvili v souvislosti s caraat a lašon ha-ra, zlým jazykem: „Mirjam s Áronem mluvila proti Mojžíšovi kvůli kúšské (etiopské) ženě, kterou si vzal; pojal totiž za ženu Kúšanku“ (Bemidbar 12,1). Následuje zpochybňující dotaz : „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše ? Což nemluví i naším prostřednictvím ?! (12,2) A hned nato Tóra dodává : „Mojžíš však byl nejpokornější z lidí, kteří byli na zemi.“ (Bemidbar 12,3)

O co tu Mirjam šlo? Co spojuje ty dvě stížnosti : že si Mojžíš vzal Kúšanku a že Bůh mluví nejen k Mojžíšovi, ale i k Mirjam a Áronovi ? Raši konstatuje, že Mirjam a Áron byli proti manželství Mojžíše se ženou, která neměla jeho status, jeho postavení. Vždyť ona byla Kúšanka a on levíta! Podle nich nadešel čas, aby Mojžíš, jako předák Izraele, se rozvedl se svou ženou Midjánkou (o Kúšance ani nemluvě) a našel si vhodnou ženu. Mojžíš rázně odpověděl,, že se s ní oženil (Mošav Zekenim, sbírka komentářů k Tóře z Tosefty), když byl chudý ubožák a teď, když je bohatý, tak se s ní přece nerozvede! Proto bylo o Mojžíšovi řečeno : „v celém mém domě je jedině spolehlivý!“ (Bemidbar 12,7)

Z těch dvou stížností vyplývá, že Mirjam si stěžuje proto, že se domnívá, že ten fakt, že Mojžíš zůstává ve svazku s nevhodnou ženou, ovlivňuje status celé rodiny a týká se všech proroků : „Což nemluví ( Bůh ) i naším prostřednictvím ?“ (12,2) Ten postoj Mirjam se dá vyjádřit tak : Když pocházíš z pokolení Lévího, musíš takový status udržet. Mirjam pocházela také z pokolení Lévího, které zrodilo kohena – Árona. Ale nechápala, že kromě toho být kohenem, je také možné být prorokem. A jaký je rozdíl mezi kohenem (dědičným knězem) a prorokem?

Kohen s ohledem na svůj původ od Árona patří do určité zvláštní společenské třídy. Být kohenem přinášelo určité výhody, prospěch, ale také se na ně nakládala spousta povinností. Kohenům se projevovala úcta, přijímali jistou daň z úrody typu truma, chala, atd, ale není mu dovoleno oženit se s určitými ženami a má také povinnost zůstávat ve stavu rituální čistoty. Je to naprosto speciální třída v hierarchii židovské společnosti.

Být prorokem je něco úplně odlišného. Týká se to osobního duchovního života, vlastní cesty... Být prorokem znamenalo- svým způsobem – neznat hranice. Každý, kdo užívá svou mysl, srdce a duši, jím může být. V tomto smyslu je proroctví přesným opakem toho formálního a zinstitucionalizovaného kněžství.

Mirjam se zřejmě domnívala, že Mojžíš je knězem jako jeho bratr a že ho tedy zavazují určité zásady a povinnosti vůči sobě a ke kněžství jako takovému. A proto se stavěla proti svazku Mojžíše s Midjánkou/ Kúšankou, protože takové manželství nebylo kohenovi dovoleno. Tóra zdůrazňuje, že Mojžíš byl nejskromnějším z lidí. Nemyslel na sebe jako na někoho, kdo zaujímá vysoké postavení. Viděl také svoji ženu stejnýma očima jako dříve v Midjánu, když byl psancem a ne knížetem. Proto Tóra hned dodává slova o Mojžíšově pokoře- protože jen nejskromnější z lidí pak může být pozvednutý a vyznamenaný. Proto také byla Mirjam potrestána a Mojžíš zůstal v Božích očích stále stejně vysoce hodnocen.

Co si z toho vzít pro nás? Každý z nás má v sobě něco z kněze, ale i z proroka. Tóra říká, že jsme „královstvím kněží“- rodíme se do něj (nebo konvertujeme, jako v mém případě), máme své povinnosti, které z toho vyplývají. Každý den se přizpůsobujeme různým omezením,které se týkají například jídla. To všechno je už strukturované, zformalizované. Když přikázání plníme, povznáší nás to a přibližuje Bohu. Zároveň v sobě máme něco i z proroka, dobýváme duchovní území prostřednictvím svého vlastního duchovního rozvoje. A co je nejdůležitější: prostřednictvím pokory . Zasloužíme si jen tolik, nakolik sami zapracujeme. My rozhodujeme , jak daleko zajdeme, jakých duchovních úspěchů dosáhneme, nebo jak hluboko padneme, když pokoru ztratíme. To je lekce dnešní paraši Behaalotcha.