Avi: Parašat Korach (Num 16:1- 18:32)

Posledně, když jsem mluvil k této paraše, pojednávající o Korachově vzpouře proti Mojžíšovi, šlo mi o to, ukázat jeho osobnost, to jeho pyšné ego. Korach se necítil dost doceněný a dělal by, podle něj, všechno líp než Mojžíš. Dnes bych ten pohled rád rozšířil i o samotný způsob jeho jednání při takovém vyhroceném kritizování.

Nejde o to, že by měl existovat jen jeden názor a hotovo. Naopak- ostatně to je základem židovského myšlení- podívat se na problém ze všech stran. I Talmudy to dokládají, když dochovaly tolik odlišných názorů na jeden problém. A i dnes je to ukázkou demokracie, že se ve společnosti projevuje různost názorů, bez ohledu na to, jestli jsou to názory menšinové nebo většinové. Opak je známkou totalitních států. Kde je ovšem ta skutečná hranice mezi v zásadě zdravou kritikou a oprávněným protestem a na druhé straně nebezpečným pobuřováním, neposlušností a vzpourou?

Tóra nám může být vodítkem v tom, jak popisuje různé známé postavy a jejich chování v určitých situacích. Čteme například o Abrahámovi, který nesouhlasil se zničením Sodomy (Berešit 18), o tom, jak rituálně znečištění Izraelci protestují proti tomu, že jim není umožněno slavit Pesach (Bemidbar 9), známe také historii ohledně sporu o dědictví Selofchadových dcer (Bemidbar 27). V každém z těch uvedených případů je podstatnou ta osoba protestujícího. Abrahám, jak ho známe, používá jazyka pokory a poslušnosti. Ale i znečištění Izraelci a Selofchadovy dcery přicházejí se svým návrhem s velkou úctou a pokorou. V obou případech se objevují slova „i přistoupili“ nebo „i přiblížili se“. Jdou si zjednat spravedlnost, ale se vší úctou k autoritě.

A teď si to porovnejme se slovníkem, použitým při vzpouře Koracha, Dátana a Abírama s dvěma sty padesáti muži proti Mojžíšovi (Bemidbar 16) : „A shromáždili se proti Mojžíšovi a Áronovi“; rav lachem = dost vás bylo (tzn. dost bylo vašeho, Mojžíšova a Áronova panování); lo naale = nepůjdeme (za tebou, Mojžíši). Pokaždé to jsou slova která jsou útočná a vzpurná.

Odpověď Tóry je jednoznačná. Když jsou stížnosti nebo návrhy oprávněné a směřované k Bohu s úctou, někdy jim dá za pravdu, nebo minimálně zůtává pevný, klidný. Ale když jsou to „prosby“ zlostné a nepokorné, tehdy Bůh odpovídá tak, jak to můžeme vidět v naší paraše : ohněm, zemětřesením, hněvem.

V izraelské společnosti, a nakonec i v diaspoře, můžeme vidět den co den neshody a rozdělení. Stále je potřeba hledat rovnováhu mezi ochranou demokratických hodnot, takových, jako je svoboda projevu, a nebo pro stát nebezpečnou provokací, která může vést i k válce. Stále je třeba poměřovat morální dilemata s tím, co je nezbytně nutné udělat pro bezpečnost obyvatel. Každý odpovědný člověk by si v tak vypjatých momentech měl dát záležet na tom, jaký používá ve sporech jazyk a jestli je schopen úcty k jinak smýšlejícímu člověku. Izrael je v tomto ohledu nemilosrdně kritizován celým světem a je pro něj o to těžší snášet kritiku i od vlastních lidí z diaspory, kteří ze svého klidného hnízdečka „školí“ Izraelce, jak by se měli správně chovat. Pro Izraelce z okolí Gazy, na které dopadají rakety, je jim zapalována úroda a vrazi směrem k nim kopají tunely, je taková jednostranná kritika jen další ranou. Jen těžko si můžeme představit Mojžíše, jak vyjednává s Bohem v takovém stylu: „Tak pozor, jsem význačná židovská osobnost, mám tu takovou petici, která je už mimochodem v médiích ! Tak, jak to teda bude ?!“

Mojžíš a Áron byli naopak velcí obránci Izraele, keří byli v každé chvíli připraveni se za svůj národ obětovat. Věděli také, že s takovými lidmi, jako je Korach, se dá těžko něco dělat, ti se nezmění. I takoví lidé prostě jsou. Ještě před koncem naší paraši ale přichází naděje ve zprávě o upevnění Árona a jeho kněžského pokolení. Zatímco Korach je už navěky symbolem pyšné, sobecké vzpoury se špatným koncem.