Avi: Parašat Chukat (Num. 19:1- 22:1)

  Dnešní paraša ze IV. Knihy Mojžíšovy se týká známé události s Mojžíšem a Áronem, kdysi dávno při putování po poušti. Přesto to je dodnes selhání, které tyto dvě mimořádné  postavy našich dějin významně  zasáhlo, a i nám to má co říci. Nechme nejdřív mluvit samotnou Tóru : „Celá pospolitost Izraelců dorazila v prvním měsíci na poušť Sin. Lid se usadil v Kádeši. Tam zemřela Mirjam a byla tam i pochována. Pospolitost neměla vody. Proto se srotili proti Mojžíšovi a Áronovi. Lid se dal s Mojžíšem do sváru. Naříkali : Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratři před Hospodinem. Proč jste zavedli Hospodinovo shromáždění na tuto poušť? Abychom tu pomřeli, my i náš dobytek ? Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás uvedli na toto zlé místo? Na místo, kde nelze sít obilí ani pěstovat fíky nebo vinnou révu či granátová jablka, ba není tady ani voda k napití. I odešli Mojžíš a Áron od shromáždění ke vchodu do stanu setkávání a padli na tvář. Tu se jim ukázala Hospodinova sláva. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Vezmi hůl, svolej spolu se svým bratrem Áronem pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku ať vydá vodu. Vyvedeš jim tak vodu ze skaliska a napojíš pospolitost i jejich dobytek. Mojžíš tedy vzal hůl, která byla před Hospodinem, jak mu přikázal. I svolal Mojžíš s Áronem shromáždění před skalisko. Řekl jim : Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu? Nato Mojžíš pozvedl ruku, dvakrát udeřil svou holí do skaliska a vytryskl proud vody, takže se napila pospolitost i jejich dobytek. Hospodin  však Mojžíšovi a Áronovi řekl: Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám. To jsou vody Meríba (to jest Vody sváru), protože se Izraelci přeli s Hospodinem, on však před nimi prokázal svou svatost“ (Bemidbar 20,1-13).

  Je to smutný příběh. Lidí pokřikovali po Mojžíšovi něco ve smyslu : proto jsme zvonili klíčema? A Mojžíš pod tím tlakem  udeřil do skály, o které mu bylo řečeno, aby k ní pouze promluvil. A tím hned ztratil právo vejít do Erec Jisrael. Trochu kruté. V samotné Tóře je popis události velice krátký a ta vina Mojžíše se nezdá být nějak zvlášť významnou. Proč ta chybička přinesla takový trest?

  Nebylo to poprvé, kdy byl Mojžíš požádán, aby vyvedl vodu ze skály. Poprvé to měl udělat ještě před darováním Tóry, jak čteme ve II. Knize Mojžíšově : „Hospodin Mojžíšovi řekl : Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky, a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít. Mojžíš to udělal před očima izraelských starších“ (Šemot 17,5-6).

  To jsou ty nuance mezi první a druhou epizodou, které osvětlují rozdíly mezi tím, co bylo dovoleno učinit se skálou před darováním Tóry, a tím, co bylo dovoleno o 40 let později, dlouho potom, co byla Tóra židovskému národu předána. A musíme si znovu položit tu podstatnou otázku: co bylo tou chybou? Když bylo možno udeřit do skály poprvé, proč to bylo neodpustitelné v druhém případě?

  Rabi Mendel, krakovský rabín ze šestnáctého století, se domnívá, že ta odlišnost spočívá v tom, že zatímco v prvním případě šlo především o potřebu obstarat vodu k pití na poušti, ve druhém případě měli Mojžíš s Áronem také udělit národu Izraele určitou lekci.

   A Raši komentuje, že ta lekce zněla asi takto: Máte ukázat synům Izraele, že i ta skála, která neslyší, nemluví a nemá svobodnou vůli, nepodléhá odměně ani trestu- slyší a plní Boží příkaz. O co více tedy vy, jako bytosti rozumné, které mají svobodnou vůli, s možností zasloužit si odměnu nebo trest – máte poslouchat Boha.

    Tyto lekce ovšem mohli Izraelci získat pouze tehdy, kdyby Mojžíš a Áron ke skále promluvili, a ne když do skály udeřili, a tak ji donutili vydat vodu. Fakt, že nevyužili tuto možnost předat lidu morální poučení, svědčí o tom, že už neměli víc trpělivosti, aby pokračovali v té těžké výchovné práci. A tak i Mojžíš a Áron museli být nahrazeni jinými lidmi. Je to tvrdé, po 40 letech na poušti, kdy učili lid jako vychovatelky ve školce – vždyť učili národ otroků, divoký dav, zbavený individuální vůle a schopnosti rozhodovat. Ale je pravdou, že za těch 40 let na poušti už tam povstalo úplně jiné pokolení, které mělo svobodné myšlení. A Mojžíš a Áron je už měli učit promlouváním k jejich morálce, a ne prostřednictvím „bití“.

  Rabi Mendel si všiml i rozdílného popisu toho, jak měla voda ze skály vyjít. A v tom druhém je to jiné, tam se píše „a ona vydá vodu ze sebe“, takže ta voda tam, na rozdíl od prvního případu, už byla součástí té skály a stačilo pouze promluvit k ní.

  Naše morálnost- jak řekl rabi Mendel- znamená, že jsme jako skála. Naše srdce je jako skála – zamčené, zapečetěné a zdá se, že neexistuje způsob, jak ho zlomit, aby se do něj dostala informace. Cítíme, že snad jedinou cestou, jak toho dosáhnout, je udeření. Ale to není ten způsob- jak učil rabi Mendel před 400 lety – máš k němu mluvit, do své skály, ke svému tvrdému srdci, voda je uprostřed, popros srdce, aby ti jí dalo. Tóra nás utváří už dlouhé generace. I  naše vzájemná komunikace by měla být proto jednodušší, zbavená zbytečné tvrdosti, abychom byli Tóry hodni. Aby náš úkol nemusel převzít někdo jiný, trpělivější.