Limity židovství a limity denominací

Minule jsem psala o limitech židovství, o pluralitě, toleranci a deviaci, kterou lze buď tolerovat nebo netolerovat a slíbila jsem, že zkusím příště navrhout, jak z pasti mezidenominační nevraživosti ven. Předem upozorňuji, že se jedná o můj názor, nejsem ani rabín, ani předseda obce ani nic jiného, ale na druhou stranu všichni víme, že každý žid ví, jak by se to mělo dělat nejlépe...:-)

Vždycky, když ve Francii probíhaly námluvy mezi konzistoří a liberálními obcemi (v Paříži takové námluvy probíhaly už několikrát), jednání vždycky ztroskotala na tom, že konzistoř navrhla, že se bude starat o konverze, sňatky a rozvody, ale nebyla schopná říct, co udělá s konverzemi, sňatky a rozvody, které do té doby udělala liberální obec. Jenže chceme-li spojit dvě denominace, které mají odlišné standardy, je třeba hledat společné minimum a hlavně, není možné přijmout jen část jedné obce a tu druhou ne. Moše Feinstein, velký ortodoxní posek (ten, kdo určuje, co je a co není v souladu s halachou) zařadil konzervativní a reformní židy, včetně jejich rabínů, do kategorie netolerovatelných deviantů a určil, že jejich svědectví nejsou platná-z toho plyne, že všechny jejich sňatky, rozvody a konverze nejsou platné podle halachy. A to bez ohledu na to, jak dotyční dodržují nebo nedodržují halachu-můžete být praktikující podle ortodoxního výkladu halachy, ale jste-li členem konzervativní nebo reformní obce, jste automaticky heretik. Tohle rozhodnutí je jedním z kořenů dnešních problémů, byť to celé začalo mnohem dřív, když v Německu a v Maďarsku na konci 19.století vznikly oddělené ortodoxní obce. Na druhou stranu je třeba vidět problém v souvislostech a nedělat z Mošeho Feinsteina zaslepeného fanatika (a to říkám i přes to, že s jeho rozhodnutím hluboce nesouhlasím)-tím, že zneplatnil neortodoxní sňatky se vyhnul problému mamzerutu-mamzer je dítě narozené ze sňatku vdané ženy a muže, který není její manžel. Pokud se žena vdá podle halachy, ale pak se rozvede pouze před civilním soudem a neabsolvuje i náboženský rozvod (nedostane get) a pak se znovu vdá (civilně), její děti z tohoto manželství jsou mamzerim. A být mamzer je z hlediska halachy velký průser a rabíni vždy hledali způsoby, jak se "vzniku" mamzerim vyhnout (mamzer si totiž může vzít pouze jiného mamzera a jejich děti budou taktéž mamzerim...je to velmi problematické trestání dětí za chyby rodičů a všechny směry judaismu hledají, jak z toho ven-liberální statut mamzera odmítají úplně jako neetický, konzervativní a ortodoxní nějakou obezličku, jak určit, že dotyčný mamzer není. Slavné je například Maimonidovo rozhodnutí, že dítě, které se narodilo matce 11 měsíců poté, co manžel odjel z domu, třeba na obchodní cestu, je pořád dítě z manželského lože a to přesto, že Maimonides byl lékař a věděl velmi dobře, jak funguje lidská reprodukce...jen izraelský vrchní rabinát vede počítačovou evidenci mamzerim, naprosto proti tomu, jak se problém mamzerim řešil tradičně). Rabi Feinstein byl taktéž schopný sám sobě protiřečit, když uznal svědectví konzervativního rabína jako svědka při náboženském rozvodu (protože pokud by ho neuznal, žena by nebyla rozvedená a jsme zpátky u problému mamzerutu).
Tolik teoretický úvod. Jak jsem už řekla, s tímhle rozhodnutím hluboce nesouhlasím a považuji ho za vážnou překážku židovské jednoty. Na druhou stranu nejsem tak naivní, abych si myslela, že lze jen tak ze dne na den přijít a vyhlásit, že všichni jsme jednotní a jakákoliv forma praxe je v pořádku, na to mám halachu příliš ráda. A také si nemyslím, že důsledkem židovského "sjednocení" by mělo být zglajchšaltování-že by se všichni měli modlit podle jednoho ritu a ve všech synagogách se řídit stejnými pravidly. To by odporovalo všemu, co známe z židovské historie. Ale zachovat různorodost náboženského ritu, názorů a denominací bez vzájemné zášti-můžeme spolu hluboce nesouhlasit, můžeme si myslet, že ostatní se mýlí a náš výklad je správný, dokud z toho nevyvodíme důsledek, že ti, kdo s námi nesouhlasí, jsou "out". Myslím si, že je možné vytvořit "ostrůvky pozitivní deviace" a dát tak příklad ostatním. Zrovna v Evropě jsou pro to mnohem lepší podmínky než USA a zejména malé židovské komunity jako je ta česká pro to mají předpoklady-židů je v Čechách málo, takže se dá říct, že se skoro všichni znají, na druhou stranu je tady dost lidí, které bych zařadila do kategorie "žid s halachickým problémem" (tatínkovci, lidé, kteří jsou sice židé po matce, ale nemají k tomu žádný hmatatelný důkaz) a ortodoxien nemá příliš pevnou pozici. Liberální konverze v Evropě probíhají podle halachického scénáře-obřízka u mužů, bejt din a mikve pro muže i ženy, proto si myslím, že ortodoxie může takové konverze uznat jako platné, alespoň ex post facto, pokud ne a priori (ano, jsem si vědoma toho, že tím mohlou vzniknout halachicky problematické situace-typicky smíšené sňatky a ano, jsem si vědoma toho, že reformní rabíni obvykle nejsou šomer šabat, ale i Moše Feinstein si byl vědom toho, že v dnešní době veřejné porušování šabatu ještě neznamená, že se dotyčný separuje od židovské komunity, jako tomu bylo v talmudických dobách). Pokud ovšem říkám, že tyto konverze jsou uznatelné ex post facto (bedieved), znamená to, že by mělo existovat řešení a pripori (lehatchila). A tím by měl být společný bejt din (rabínský soud), který by prováděl konverze pro ČR a ve které by seděl ortodoxní, konzervativní a reformní rabín, všichni z domácích zdrojů (rabi Hofberg už je v Praze tak dlouho, že se snad dá považovat za domácího). Takový společný bejt din jeden čas fungoval v Bostonu, dokud ortodoxní rabín nezměnil působiště a jeho nástupce neodmítl se něčeho takového účastnit. Je třeba se smířit s faktem, že vrchní izraelský rabinát (a všechny rabináty, které před ním stojí se sraženými podpatky) takové konverze nebude uznávat, ale nezapomínejme, že židé nemají papeže a názor vrchního izraelského rabinátu není zákon tesaný do kamene. Takové konverze by byly uznány těmi, kdo jsou s izraelským rabinátem na nože (Gijur ke-halacha, Ahavat ger, open orthodoxy, konzervativní, reformní) a byly by bez problémů přijaty při uplatnění práva na návrat. Myslím si totiž, že důležitým parametrem konverze není míra náboženské praxe v okamžiku konverze (protože ta se vyvíjí a ani perfektní ortopraxe nezaručuje, že to dotyčný vydrží celý život a naopak), ale míra integrace do židovské komunity a to v co nejširším slova smyslu-tedy, že pokud někdo konvertuje prostřednictvím liberální Bejt Simcha, není dobře integrován jen tam, ale i v pražské komunitě jako celku. A totéž platí pro ortodoxního konvertitu. Pokud se někdo bojí, že setkání s jinak praktitkujícím židem ohrozí jeho vlastní náboženskou praxi, by měl v první řadě řešit svůj vlastní problém. A nic nepomáhá proti spirituální pýše lépe, než sdílení prostoru s těmi, s kterými nesouhlasíme. Konverze k židovství je často přirovnávána k adopci do velké rodiny a ve velké rodině vždycky narazíme na někoho, s kým nesouhlasíme, ale holt je z rodiny, nedá se svítit. A tak jako adopce, konverze je napořád-ať dotyčný provede cokoliv, zůstává židem (to je dobré mít na paměti, zvlášť s ohledem na znovu sílící antisemitismus) A logicky, je-li konvertita dobře integrován do židovské komunity v co nejširším smyslu, je menší riziko, že by úplně "odpadl". Samozřejmou součástí konverze je akceptace jha Tóry a micvot, ale tu lze chápat různě-společné minimum může být chápání Tóry jako určujícího dokumentu pro každého žida a micvot jako toho, co by měl znát a praktikovat podle svých nejlepších možností, schopností a chápání.

Tak jo, tak jsem se trochu zasnila, myslím, že všichni znalí situace vědí, že v tuhle chvíli je to utopie...ale snad jednou...

Žid v praxi je na facebooku

Vážení přátelé a čtenáři žida v praxi, rozhodla jsem se vytvořit stránku na facebook, díky které budete vždy informováni, když publikuji nový článek, kam mohu občas hodit i nějaký "výkřik do tmy", co nevydá na celý článek a nebo odkaz na články jiných autorů a kde budete moci snadněji diskutovat i mezi sebou. V tuto chvíli jsem nenastavila žádná omezení. Aby to tak zůstalo, je třeba aby se všichni diskutující drželi dobrých mravů a neuráželi se navzájem, pokud spolu nesouhlasí. Vyjádřit nesouhlas lze různě a jistě všichni cítí rozdíl mezi "reformní jsou banda heretiků" a "nesouhlasím s reformním přístupem k tradici a halaše". Pokud se na facebookové stránce bude rozmáhat první přístup, stránku zruším a udělám diskuzní fórum, kde lze snadněji vyloučit z diskuze ty, kdo nechtějí diskutovat slušně.

Přeji vám příjemnou a civilizovanou výměnu názorů. Začít můžete tady.

Limity židovství

Název příspěvku je překladem názvu knihy, kterou jsem nedávno konečně dočetla. Trvalo mi to celkem dlouho, ne proto, že by kniha byla nezajímavá, nebo příliš dlouhá, ale protože jsem z nové práce tak unavená, že usínám o půl desáté na kanapi po přečtení jedné strany...Takže, knihu všem vřele doporučuji a budu se o ni v tomto článku hodně opírat. Jmenuje se The Boundaries of Judaism a napsal ji Donniel Hartman, jeden z hlavních šéfů Shalom Hartman Institutu v Jeruzalémě-pluralistického výukového a výzkumného centra.

Jedna z věcí, která mě v židovském světě štve, je škatulkování na reformní, konzervativní a ortodoxní a silná intolerance mezi jednotlivými směry judaismu a z ní vyplývající neschopnost se domluvit i na věcech, které nejsou přímo spojené s náboženskou praxí. Naštěstí nejsem sama, koho to štve a kdo si klade otázku, zda by to nešlo i jinak, zda bychom se nemohli vrátit k tomu, že budeme "prostě židi", bez přívlastku.
Donniel Hartman se na problém podíval poměrně důkladně a položil si dvě základní otázky-jaké jsou možné přístupy k odlišným názorů a jakým způsobem jsou nositelé netolerovatelných názorů vyobcováni. A sledoval, jak se odpovědi na tyto otázky postupem času vyvíjely. Hned z kraje je ovšem třeba říct, že Donniel Hartman trvá na tom (a já s ním naprosto souhlasím), že židovství musí mít limity-nastavené tak, aby se do nich vešla většina židů, ale zároveň takových, které budou pořád dost jasné a ostré, aby sloužily jako "sociální lepidlo"-něco co skupinu, v tomto případě židy, spojuje. A s limity se pojí i nutnost vyobcovat toho, kdo je poruší netolerovatelným způsobem.

Podle Donniela Hartmana existují čtyři základní přístupy k odlišnému názoru:

pluralita-oba (nebo více) názory mají stejnou hodnotu a i v případě, že je realizován pouze jeden názor. Žádný problém.

tolerance-jeden názor je považován za správnější, hodnotnější, než druhý, přesto jsou nositelé druhého názoru stále považováni za plnoprávné členy společnosti a nejsou za svůj "nesprávný" názor nijak diskriminováni.

deviace-tam, kde končí tolerance, začíná deviace. Deviant překročil hranice toho, co je považováno za správné a společnost ho za to určitým způsobem trestá. Existují ovšem dva druhy deviace-tolerovatelná a netolerovatelná. Dobrým příkladem tolerované deviace je nevěra-obecně je nevěra považována za špatnou a odsouzení hodnou, v praxi ovšem nevěrník nečelí žádným výrazným sociálním sankcím-není vyloučen ze slušné společnosti ani není popotahován před zákonem, ačkoliv svému partnerovi slíbil věrnost před státním úředníkem. Podle Hartmana je dobrým indikátorem tolerovatelné deviace humor-pokud si z toho můžeme dělat srandu, pak je to tolerovatelné. Netolerovatelná deviace je pak vše, před čím společnost nepřivře oči a co vede k vyobcování dotyčného devianta, ze kterého se stane skutečný outsider.

Marginalizace netolerovatleného devianta se odehrává ve čtyřech sférách (a tady už se budu držet čistě židovských příkladů, byť kategorie jsou obecně platné pro všechny společnosti):

Totální vyobcování netolerovatelného devianta vede ke ztrátě základního členství. Tato forma vyobcování je velmi vzácná, protože v židovství se držíme zásady, že jednou žid, navždy žid, ať už provede cokoliv, včetně konverze ke křesťanství, viz Talmud Sanhedrin 44a: I když zhřešili, pořád jsou nazýváni Izrael-al pi še-hata Jisrael hu (a podle Jevamot 47b toto platí i pro konvertity-jakmile se vynoří z mikve, je žid a to napořád, bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá-což je mimochodem v ostrém kontrastu s anulováním konverzí vrchním izraelským rabinátem-chápu, že vrchní rabinát anulace provádí tak, že najde nějakou skulinu díky které prohlásí konverzi od počátku za neplatnou, jako by se nikdy nestala, a že obvykle tuto proceduru provádí v případě nutnosti-obvykle když se jedná o rozvod, kdy manžel nechce dát ženě rozlukový list (get), ale přesto si myslím, že je tento postup vysoce problematický).

Vyobcování nemusí být úplné, je možné být stále členem společnosti, ale společnost může omezit členství netolerovatelného devianta v určitých oblastech-v přístupu k rituálům, ztrátou loajality a jména. Pro příklady vyobcování v oblasti rituálu nemusíme chodit daleko-odepření alijot (vyvolání k Tóře), počítání do minjanu, vedení bohoslužeb atd. Ztráta loajality znamená, že dotyčnému není pomoženo, je-li v nouzi, jeho problémy komunitu nezajímají, eventuálně komunita není ochotná spolupracovat ani v případě společného zájmu. Ztráta jména je poslední předstupeň před ztrátou základního členství-tedy, že dotyčný je sice technicky žid podle halachy, ale ostatní židé by ho za žida neoznačili (jak například píše Chatam Sofer o reformních židech: "Není ani izraelita, ani křesťan ani muslim...obecně vzato, je to jako by jeho jméno bylo vymazáno z Izraele".

Vyobcování může také být buď deskriptivní, tedy takové, které popisuje reálnou situaci-deviant se sám ocitl mimo a nevidí se jako člen komunity (příkladem může být třeba někdo, kdo naprosto ignoruje svoji židovskou identitu, má nežidovského partnera, syny nenechal obřezat a dětem nepředal ani střípek židovství, z druhé strany spektra to mohou být třeba členové Neturej karta, kteří se natolik odřízli od zbytku židovstva, že se v realitě ocitli mimo limity). Druhou možností je vyobcování preskriptivní-tedy, že pokud se někdo chová tak-a-tak, následkem je vyobcování, i přes to, že se dotyčný vnímá jako člen komunity, příkladem mohou být Jews for Jesus, kteří jsou členy všech židovských denominací vnímáni jako netolerovatelní devianti a i když se sami cítí být židy, pro všechny židovské denominace jsou mimo limity a komunity se od nich aktivně snaží držet co nejdál.

Teoretický úvod bychom tedy měli za sebou, všem vřele doporučuji si knihu přečíst, protože autor dobře popisuje, jak se kategorie tolerovatelných a netolerovatelných deviantů vyvíjeli-od Talmudu, přes Maimonida až po Chatama Sofera a Mošeho Feinsteina.

Ortodoxie, v dobách kdy cítila že ztrácí půdo pod nohama, přišla s tím, že reformní a konzervativní židé (bez rozdílu) jsou netolerovatelní devianti a nasadila proti nim nejostřejší možné sankce (viz výše citát Chatama Sofera), problém je, že tím nadělala víc škody než užitku. Jak se ale vrátit k tomu, abychom byli všichni zase "prostě židi", někteří víc praktikující, někteří míň, trochu jako u sefardských židů, kde k takovému rozštěpení nikdy nedošlo? Je jisté, že denominace jen tak samy od sebe nezmizí, každá má svůj přístup k liturgii i k dalším náboženským otázkám. Ale abychom spolu mohli zase začít mluvit a respektovat se, je třeba odstranit nejostřejší sankce-tedy vyobcování v oblasti loajality, jména a základního členství. To znamená, že není nutné, aby se ortodoxní a reformní začali modlit spolu, ale aby respektovali druhého jako žida (a v tomto směru je nutné, aby ortodoxie uznala liberální konverze, tedy alespoň ty, které splňují základní parametry-obřízka u mužů, bejt din a mikve u všech, že to lze ukazuje konzervativní židovství, které takové konverze uznává. Pokud nějaký muž konvertuje aniž by byl obřezán (bez zdravotního omezení), jakým způsobem se může stát členem komunity, ve které je standardem, dá se říct nepřekročitelným limitem, být obřezán? Otázka je, co dělat ex post facto s jejich dětmi, pokud jsou aktivními členy nějaké komunity?). Je tedy možné, aby ortodoxie i nadále uplatňovala sankce v oblasti rituálu, ale aby byla schopná bez problému spolupracovat s neortodoxními směry ve všech ostatních oblastech. To se sice může zdát jako evidentní, ale není-například tady ve Štrasburku pořádá Crif (laická politická organizace reprezentující židy) spolu s naší liberální obcí a s konzistoří čtení jmen obětí šoa z Alsaska. A například základní a střední škola Akiba se čtení jmen neúčastní, protože jedním z organizátorů jsou liberální židé-to je jeden z dost nechutných příkladů vyobcování v oblasti loajality. O to smutnější, že škola Akiba samozřejmě žádnou alternativní akci připomínající šoa nepořádá.
A také je důležité, aby si všechny denominace uvědomily, že ti druzí-ostatní denominace, přinášejí židovství něco pozitivního. Bez ortodoxie by například v Praze nikdo košer maso nesehnal, ortodoxie taktéž udržuje tradiční způsob studia Tóry a Talmudu, tradiční texty modliteb a tak dále. Reformní židovství provětralo halachu otázkami etiky a toho, co má přednost, je-li etika a halacha v rozporu. Jako první se začali vyrovnávat s "ženskou otázkou" a jejich angažovanost v sociálních otázkách je stále příkladem. Konzervativní židovství přispělo svým hledáním zlaté střední cesty a spojováním těžko spojitelného-biblické kritiky a archeologie s tradičním studiem Tóry.
Gabriel Abensour jednou napsal, že dokud žil ve Francii, tak si úzkostlivě hlídal svoji ortodoxii, která pro něj byla ochrannou skořápkou jeho židovské identity  jakákoliv "reforma" by ji mohla ohrozit. Pak udělal aliju (odstěhoval se do Izraele) a tam, kde nemusel před většinovou společností chránit svoji židovskou identitu, protože tam je většinová společnost židovská, zjistil, že je možné diskutovat s neortodoxními židy a v mnohém s nimi souhlasit aniž by to ohrožovalo jeho identitu nebo jeho vlastní náboženskou praxi. Možná, že ten hlavní faktor, který udržuje mezidenominační třenice je strach. Strach a neochota vidět to dobré, co ti druzí přináší a soustředění se na jejich chyby.

Příští týden zkusím načtrtnout, jak bych si to sbližování různých proudů židovství představovala v reálu včetně možných problémů. Je mi jasné, že to pak schytám zprava (od ortodoxních) i zleva (od reformních), ale co už...

Z žida gójem snadno a rychle

Titulek je hodně provokativní, ale nelekejte se, nechystám se k žádné dramatické změně, jen chci napsat o tom, jakých podob také může nabývat současný judaismus...

Jak asi víte, Eli je předsedou naší obce a tak ho logicky kontaktují lidé, kteří mají nějaký problém a doufají, že se jim ho prostřednictvím naší obce podaří vyřešit. A tak jsme byli nedávno dotázáni, zda by naše obec mohla vydat potvrzení o židovství.
Jeden starý pán, je mu už přes 80 let, byl za války ukrýván jako dítě u lidí, kteří nešli nacistům na ruku. Nedávno mu někdo poradil, že by mohl od Německa dostat odškodné, a rozhodl se, že o něj požádá. Krom jiného potřebuje i písemné potvrzení o židovství, které může vydat pouze židovská obec. Standardní proces vypadá tak, že pošlete ketubu (svatební smlouvu) vašich rodičů, která slouží jako doklad toho, že jste žid. Jenže v ketubě je vyznačen status ženy-zda je svobodná, rozvedená nebo konvertitka. A tak vrchní rabinát Dolního Porýní (alias náš nový vrchní rabín) zjistil, že jeho matka k židovství konvertovala a žádal, aby dotyčný pán dodal potvrzení o konverzi své matky. Co na tom, že jeho rodiče byli oddáni v přísně ortodoxní synagoze v Paříži (která byl přísně ortodoxní i v časech, kdy konzistoř byla celkem light), co na tom, že jeho dědeček byl vážený ortodoxní rabín, absolvent Hildesheimerova rabínského semináře a těžko by ho někdo mohl podezírat, že nedohlédl, aby jeho nastávající snacha konvertovala, jak se sluší a patří. Co na tom, že dotyčný pán měl po válce bar-micva pod vedením ortodoxního rabína Blocha, autora dodnes používaného siduru a kalendáře a ani jeho nelze podezírat, že by vedl bar-micva chlapce, který není židem podle halachy. Nemá potvrzení o konverzi své matky a tak nedostane potvzení o tom, že je žid (jsem si celkem jistá, že v tom hraje i roli fakt, že se dotyčný pán oženil s nežidovkou a své židovství moc neprožíval, upřímně řečeno, pokud by ten certifikát dodal, nepřekvapilo by mě, kdyby se rabinát pokusil konverzi zpochybnit). Asi si umíte představit, jak takováhle odpověď s dotyčným pánem zamávala...celý život je žid a najenou ne! Naštěstí mu někdo poradil, že existuje i neortodoxní obec, koneckonců státu je jedno, jaká obec potrvzení vydá.
A tak teď jen čekáme, až se naše rabínka vrátí z Izraele, aby v koordinaci s Paříží mohla vydat příslušný doklad.

Zdá se, že se rabi Weill začíná odkopávat, koneckonců podobným způsobem "vyhnal" mnoho rodin z konzistorní synagogy v Toulouse a tamní liberální komunita velmi posílila. Začíná to vypadat, že se ze svého působení v Toulouse nepoučil.

Navíc považuji za naprosto skandální takovým způsobem zpochybňovat něčí židovství a konverze. Myslím si, že celý tenhle systém potřebuje změnu, protože dělá víc škody než užitku. Jenže to vyžaduje odvahu, kterou minimálně francouzský konzistorní rabinát zoufale postrádá. Něco víc k tomuhle tématu někdy příště, potřebuju ještě dočíst jednu knihu a trochu líp si srovnat myšlenky.

Pracovni kompromisy

Od 3. ledna nastupuji zase do práce, po zhruba 5 týdnech na úřadu práce (ještě mi ani nestihli poslat podporu v nezaměstnanosti...). Navíc po letech v akademickém prostředí přecházím do privátního sektoru, do malého technologického start-upu, kde sice aktuálně nijak extra neplatí, ale můžu se tam naučit spoustu věcí a pokud se mi bude dařit, bude se dařit i firmě a platy porostou...
V akademickém sektoru jsem ale měla velkou volnost, co se pracovního rozvrhu týče a mohla jsem v pátek odejít dřív a být doma před začátkem šabatu. Tady ve firmě měli ve zvyku schůzovat v pátek navečer, protože dva šéfové mají kromě tohoto start-upu ještě jinou práci. Podařilo se mi to usmlouvat na jeden pátek za měsíc s tím, že ostatní pátky si mohu zorganizovat práci a odejít dříve. Jeden z mých šéfů se sice jmenuje Lévy, ale šomer šabat tedy rozhodně není (šomer šabat je někdo, kdo dodržuje všechny zákazy a příkazy týkající se šabatu). Navíc je mojí povinností se účastnit akcí pořádaných obchodní komorou a dvakrát do roka několikadenního veletrhu. Takže nezbývá než doufat, že organizátoři nenaplánují veletrh na nějaké obzvlášť nevhodné datum, třeba na Jom Kipur (na Jom Kipur prostě nepracuju, ale bylo by ideální, kdyby vůbec nenastala situace, ze by bylo nutné podobný problém řešit...ale říkali, ze snad jeden veletrh je v květnu a na začátku prosince byli šéfové na jiném veletrhu, tak snad...).
Další drobný háček je, že je potřeba, abych byla v práci už v 8:30, abych mohla přebírat poštu. Což znamená, že mi bude chybět přesně ta půlhodina, co ráno mám na modlení. Nezbývá než připravit stůl na snídani už večer, ráno odříkat ještě před snídaní Birkot ha-šachar, s talitem a tefilin, a zbytek modlitby dokončit v tramvaji (alternativu, že bych vstávala o půl hodiny dříve jsme po poradě s Elim zavrhli). Z toho důvodu jsem si koupila další sidur, v pořadí už šestý, který je dostatečně malý a lehký, aby se dal nosit v kabelce, kde tahám navíc oběd (v okolí práce se nic koupit nedá) a další nezbytnosti a každý gram navíc zatěžuje moje už tak bolavá záda. Ale spoléhat se na sidur v telefonu se mi nechce, protože baterka v telefonu se vždycky vybije v ten nejmíň vhodný okamžik. Takže mám nový sidur, tentokrát kompletně v hebrejštině s několika málo instrukcemi ve francouzštině. Je to místní tradiční sidur, kterému nikdo neřekne jinak než Tfila Bloch (vysloveno po francouzsku, tedy Blok), podle rabína, který jej sestavil. Tohle jsou přesně ty momenty, kdy se opravdu hodí naučit se modlit z tradičního siduru, i když člověk nesouzní se vším, co se tam píše, protože podobný formát siduru reformního ritu nenajdeme...

Tak mi držte palce, ať přechod z akademického do privátního sektoru zvládnu a předem se omlouvám, pokud nebudu stíhat příliš často psát...

A také, ať se vám všem daří v občanském roce 2018!