Limity židovství

Název příspěvku je překladem názvu knihy, kterou jsem nedávno konečně dočetla. Trvalo mi to celkem dlouho, ne proto, že by kniha byla nezajímavá, nebo příliš dlouhá, ale protože jsem z nové práce tak unavená, že usínám o půl desáté na kanapi po přečtení jedné strany...Takže, knihu všem vřele doporučuji a budu se o ni v tomto článku hodně opírat. Jmenuje se The Boundaries of Judaism a napsal ji Donniel Hartman, jeden z hlavních šéfů Shalom Hartman Institutu v Jeruzalémě-pluralistického výukového a výzkumného centra.

Jedna z věcí, která mě v židovském světě štve, je škatulkování na reformní, konzervativní a ortodoxní a silná intolerance mezi jednotlivými směry judaismu a z ní vyplývající neschopnost se domluvit i na věcech, které nejsou přímo spojené s náboženskou praxí. Naštěstí nejsem sama, koho to štve a kdo si klade otázku, zda by to nešlo i jinak, zda bychom se nemohli vrátit k tomu, že budeme "prostě židi", bez přívlastku.
Donniel Hartman se na problém podíval poměrně důkladně a položil si dvě základní otázky-jaké jsou možné přístupy k odlišným názorů a jakým způsobem jsou nositelé netolerovatelných názorů vyobcováni. A sledoval, jak se odpovědi na tyto otázky postupem času vyvíjely. Hned z kraje je ovšem třeba říct, že Donniel Hartman trvá na tom (a já s ním naprosto souhlasím), že židovství musí mít limity-nastavené tak, aby se do nich vešla většina židů, ale zároveň takových, které budou pořád dost jasné a ostré, aby sloužily jako "sociální lepidlo"-něco co skupinu, v tomto případě židy, spojuje. A s limity se pojí i nutnost vyobcovat toho, kdo je poruší netolerovatelným způsobem.

Podle Donniela Hartmana existují čtyři základní přístupy k odlišnému názoru:

pluralita-oba (nebo více) názory mají stejnou hodnotu a i v případě, že je realizován pouze jeden názor. Žádný problém.

tolerance-jeden názor je považován za správnější, hodnotnější, než druhý, přesto jsou nositelé druhého názoru stále považováni za plnoprávné členy společnosti a nejsou za svůj "nesprávný" názor nijak diskriminováni.

deviace-tam, kde končí tolerance, začíná deviace. Deviant překročil hranice toho, co je považováno za správné a společnost ho za to určitým způsobem trestá. Existují ovšem dva druhy deviace-tolerovatelná a netolerovatelná. Dobrým příkladem tolerované deviace je nevěra-obecně je nevěra považována za špatnou a odsouzení hodnou, v praxi ovšem nevěrník nečelí žádným výrazným sociálním sankcím-není vyloučen ze slušné společnosti ani není popotahován před zákonem, ačkoliv svému partnerovi slíbil věrnost před státním úředníkem. Podle Hartmana je dobrým indikátorem tolerovatelné deviace humor-pokud si z toho můžeme dělat srandu, pak je to tolerovatelné. Netolerovatelná deviace je pak vše, před čím společnost nepřivře oči a co vede k vyobcování dotyčného devianta, ze kterého se stane skutečný outsider.

Marginalizace netolerovatleného devianta se odehrává ve čtyřech sférách (a tady už se budu držet čistě židovských příkladů, byť kategorie jsou obecně platné pro všechny společnosti):

Totální vyobcování netolerovatelného devianta vede ke ztrátě základního členství. Tato forma vyobcování je velmi vzácná, protože v židovství se držíme zásady, že jednou žid, navždy žid, ať už provede cokoliv, včetně konverze ke křesťanství, viz Talmud Sanhedrin 44a: I když zhřešili, pořád jsou nazýváni Izrael-al pi še-hata Jisrael hu (a podle Jevamot 47b toto platí i pro konvertity-jakmile se vynoří z mikve, je žid a to napořád, bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá-což je mimochodem v ostrém kontrastu s anulováním konverzí vrchním izraelským rabinátem-chápu, že vrchní rabinát anulace provádí tak, že najde nějakou skulinu díky které prohlásí konverzi od počátku za neplatnou, jako by se nikdy nestala, a že obvykle tuto proceduru provádí v případě nutnosti-obvykle když se jedná o rozvod, kdy manžel nechce dát ženě rozlukový list (get), ale přesto si myslím, že je tento postup vysoce problematický).

Vyobcování nemusí být úplné, je možné být stále členem společnosti, ale společnost může omezit členství netolerovatelného devianta v určitých oblastech-v přístupu k rituálům, ztrátou loajality a jména. Pro příklady vyobcování v oblasti rituálu nemusíme chodit daleko-odepření alijot (vyvolání k Tóře), počítání do minjanu, vedení bohoslužeb atd. Ztráta loajality znamená, že dotyčnému není pomoženo, je-li v nouzi, jeho problémy komunitu nezajímají, eventuálně komunita není ochotná spolupracovat ani v případě společného zájmu. Ztráta jména je poslední předstupeň před ztrátou základního členství-tedy, že dotyčný je sice technicky žid podle halachy, ale ostatní židé by ho za žida neoznačili (jak například píše Chatam Sofer o reformních židech: "Není ani izraelita, ani křesťan ani muslim...obecně vzato, je to jako by jeho jméno bylo vymazáno z Izraele".

Vyobcování může také být buď deskriptivní, tedy takové, které popisuje reálnou situaci-deviant se sám ocitl mimo a nevidí se jako člen komunity (příkladem může být třeba někdo, kdo naprosto ignoruje svoji židovskou identitu, má nežidovského partnera, syny nenechal obřezat a dětem nepředal ani střípek židovství, z druhé strany spektra to mohou být třeba členové Neturej karta, kteří se natolik odřízli od zbytku židovstva, že se v realitě ocitli mimo limity). Druhou možností je vyobcování preskriptivní-tedy, že pokud se někdo chová tak-a-tak, následkem je vyobcování, i přes to, že se dotyčný vnímá jako člen komunity, příkladem mohou být Jews for Jesus, kteří jsou členy všech židovských denominací vnímáni jako netolerovatelní devianti a i když se sami cítí být židy, pro všechny židovské denominace jsou mimo limity a komunity se od nich aktivně snaží držet co nejdál.

Teoretický úvod bychom tedy měli za sebou, všem vřele doporučuji si knihu přečíst, protože autor dobře popisuje, jak se kategorie tolerovatelných a netolerovatelných deviantů vyvíjeli-od Talmudu, přes Maimonida až po Chatama Sofera a Mošeho Feinsteina.

Ortodoxie, v dobách kdy cítila že ztrácí půdo pod nohama, přišla s tím, že reformní a konzervativní židé (bez rozdílu) jsou netolerovatelní devianti a nasadila proti nim nejostřejší možné sankce (viz výše citát Chatama Sofera), problém je, že tím nadělala víc škody než užitku. Jak se ale vrátit k tomu, abychom byli všichni zase "prostě židi", někteří víc praktikující, někteří míň, trochu jako u sefardských židů, kde k takovému rozštěpení nikdy nedošlo? Je jisté, že denominace jen tak samy od sebe nezmizí, každá má svůj přístup k liturgii i k dalším náboženským otázkám. Ale abychom spolu mohli zase začít mluvit a respektovat se, je třeba odstranit nejostřejší sankce-tedy vyobcování v oblasti loajality, jména a základního členství. To znamená, že není nutné, aby se ortodoxní a reformní začali modlit spolu, ale aby respektovali druhého jako žida (a v tomto směru je nutné, aby ortodoxie uznala liberální konverze, tedy alespoň ty, které splňují základní parametry-obřízka u mužů, bejt din a mikve u všech, že to lze ukazuje konzervativní židovství, které takové konverze uznává. Pokud nějaký muž konvertuje aniž by byl obřezán (bez zdravotního omezení), jakým způsobem se může stát členem komunity, ve které je standardem, dá se říct nepřekročitelným limitem, být obřezán? Otázka je, co dělat ex post facto s jejich dětmi, pokud jsou aktivními členy nějaké komunity?). Je tedy možné, aby ortodoxie i nadále uplatňovala sankce v oblasti rituálu, ale aby byla schopná bez problému spolupracovat s neortodoxními směry ve všech ostatních oblastech. To se sice může zdát jako evidentní, ale není-například tady ve Štrasburku pořádá Crif (laická politická organizace reprezentující židy) spolu s naší liberální obcí a s konzistoří čtení jmen obětí šoa z Alsaska. A například základní a střední škola Akiba se čtení jmen neúčastní, protože jedním z organizátorů jsou liberální židé-to je jeden z dost nechutných příkladů vyobcování v oblasti loajality. O to smutnější, že škola Akiba samozřejmě žádnou alternativní akci připomínající šoa nepořádá.
A také je důležité, aby si všechny denominace uvědomily, že ti druzí-ostatní denominace, přinášejí židovství něco pozitivního. Bez ortodoxie by například v Praze nikdo košer maso nesehnal, ortodoxie taktéž udržuje tradiční způsob studia Tóry a Talmudu, tradiční texty modliteb a tak dále. Reformní židovství provětralo halachu otázkami etiky a toho, co má přednost, je-li etika a halacha v rozporu. Jako první se začali vyrovnávat s "ženskou otázkou" a jejich angažovanost v sociálních otázkách je stále příkladem. Konzervativní židovství přispělo svým hledáním zlaté střední cesty a spojováním těžko spojitelného-biblické kritiky a archeologie s tradičním studiem Tóry.
Gabriel Abensour jednou napsal, že dokud žil ve Francii, tak si úzkostlivě hlídal svoji ortodoxii, která pro něj byla ochrannou skořápkou jeho židovské identity  jakákoliv "reforma" by ji mohla ohrozit. Pak udělal aliju (odstěhoval se do Izraele) a tam, kde nemusel před většinovou společností chránit svoji židovskou identitu, protože tam je většinová společnost židovská, zjistil, že je možné diskutovat s neortodoxními židy a v mnohém s nimi souhlasit aniž by to ohrožovalo jeho identitu nebo jeho vlastní náboženskou praxi. Možná, že ten hlavní faktor, který udržuje mezidenominační třenice je strach. Strach a neochota vidět to dobré, co ti druzí přináší a soustředění se na jejich chyby.

Příští týden zkusím načtrtnout, jak bych si to sbližování různých proudů židovství představovala v reálu včetně možných problémů. Je mi jasné, že to pak schytám zprava (od ortodoxních) i zleva (od reformních), ale co už...