Šabat Truma a Šmuliho wimpel

 Tento šabat Šmuli přinesl do synagogy svůj wimpel (tady nazývaný spíš mappa). Wimpel je vyrobený z pleny, na které chlapec ležel při obřízce (na té naší je i flek od dezinfekce), která se pak rozstříhá, sešije se z ní dlouhý pruh látky (náš wimpel má odkadem ke třem metrům) a tím se omotává svitek Tóry, aby se nemohl rozvinout, před tím, než se na něj navlékne pláštík. Wimpel je tedy takové symbolické spojení mezi chlapcem a svitkem Tóry. Tradičně chlapec přináší svůj wimpel, když jsou mu tři (a hlavně když už nenosí pleny) a většinou nezůstává na svitku Tóry trvale, ale je použit při jeho bar micva a při aufrufu před svatbou. Wimpel byl hodně rozšířený v Porýní, v Německu a v Čechách (v muzeu v Praze jich pár najdete). Dnes už se udržuje jen v Alsasku nebo v rodinách původem z Alsaska. V Americe se zvyk obnovil v trochu jiné formě, třeba jako společný projekt dětí v rámci Talmud-Tóry. Pruh látky zůstal, ale spojení s obřízkou zmizelo.

Šmuliho wimpel vyrobila paní, která se tomu už roky věnuje a je ve Štrasburku vyhlášená (a kromě toho také u nás učí malé děti Talmud-Tóru). Na wimpelu je napsané Šmuliho hebrejské jméno, datum narození a požehnání, aby vyrostl k Tóře, chupě a dobrým skutkům. 

Šmuel (s dvěma biblickými knihami) Akiva (se svitky Tóry)

Elijahu a Sara (naše hebrejská jména, v mém jsou šabatové svíčky v duchu midraše, který říká, že ve stanu Sáry hořely svíčky od šabatu k šabatu), obě jména spojuje vyobrazení Jeruzaléma

...nechť vyroste (a u toho staví Lego a čte knihy-to jsou Šmuliho velmi oblíbení činnosti) k Tóře (svitky jsou dekorované 7 druhy plodů Erec Jisrael)...

...k chupě (tady jsme vyobrazení my dva s Elim, naše chupa byla takhle jenoduchá, udělaná z Eliho talitu)...

...a k dobrým skutkům (s českou vlajkou, Karlovým mostem, alsaským hrázděným domem a s čápem...wimpel bez čápa je v Alsasku nemyslitelný)

Šabat šacharit jsme si ohromně užili, po dlouhé době jsme měli plnou synagogu, já jsem si udělala radost (a snad i ostatním) a bohoslužbu jsem vedla. Eli napsal drašu, kterou najdete níže. A po bohoslužbě následoval pořádný kiduš, kdy jsme si mohli popovídat s lidmi, které jsme už dlouho neviděli a z nichž někteří přijeli i dost zdaleka. Nějak mě nenapadlo, že na takovou akci lidé přinesou dárky pro Šmuliho. Dostal jich hromadu (hlavně knížky) a upozornili jsme ho, že takováhle dárková smršť bude příště až na jeho bar micva, až mu bude 13. Zklamaně prohlásil, že to je strašne dlouhé. Pro něj určitě, ale z mého dospěláckého, rodičovského pohledu to je skoro za chvíli :-D

Eliho draša:

Tento šabat čteme parašu Truma, první z cyklu pěti parašiot, které popisují stavbu Miškanu, stanu setkávání, svatyně, která předcházela pozdeji zbudovanému Chrámu a která byla přenosná. Krátce po darování Tóry na Sinaji Mojžíš žádá po Hebrejcích, aby každý přinesl "truma" dar, oběť, příspěvek na stavbu Miškanu.

Abychom situaci lépe pochopili, bude užitečné udělat menší odbošku do Ikey. Předpokládám, že to znáte všichni: když dorazíme do Ikey, většinou si řekneme, že se nenecháme napálit jako posledně abychom se táhli vyznačenou cestou celým obchodem jen proto, abychom koupili 4 skleničky a 3 vidličky. Máme dobrodružného ducha a rozhodneme se to zkrátit a jít přímo (poté, co jsme se s partnerem pohádali o to, zda doleva nebo doprava). Uhneme z vyznačené cesty, přeskočíme 3 gauče, protáhneme se mezi knihovnami, zabloudíme do koupelny abychom se nakonec ocitli mezi závěsy a rezignovaně požádali prodavače o pomoc. Nakonec ale dorazíme do skladu, uličky 12, místo 8. Pokud jdeme pro nábytek a přišli jsme sami, začíná ten pravý boj mezi člověkem a předmětem. Krabice nemá žádná držátka ani úchyty a většinou je mnohem těžší, než jsme předpokládali. Taháme ji a postrkujeme ve snaze ji nechat sklouznout na přistavený vozík. Jenže vozík má kolečka a jakmile se o něj těžká krabice začne opírat, vozík se dá do pohybu. Nezbývá, než ho zaklínit nohou a do toho posouvat krabici. Jsme-li dost zruční, nakonec se nám to povede a po průchodu pokladnami míříme vítězoslavně k autu, abychom zahájili další kolo souboje a nacpali krabici do kufru auta. Po dalším strkání a tahání nakonec dovezeme krabici domů, triko propocené a nervy na pochodu. Nakonec se nám (obvykle) doma povede ten kus nábytku i sestavit, uklidíme zbytky krabice i záhadně zbylé dva šroubky a v tu chvíli nás zaplaví spokojenost s dobře odvedenou prací, směs úlevy a pýchy, že jsme ten kus nábytku "vyrobili" sami. Tenhle pocit naplnění nazvali v článku z Harvard Business Review ekonomové "Ikea efekt", který popisuje fenomém nadhodnocení něčeho, co jsme sami vyrobili. Další příklad je stejně konkrétní: v 50.letech ve Spojených Státech začaly potravinářské firmy uvádět na trh hotové směsi na moučníky, které umožňovaly velmi rychlou přípravu, stačilo je jen dát do trouby. Cílem bylo zjednodušit život americkým hospodyním. Ale úspěch se nedostavil-připravit moučník bylo až příliš snadné a rychlé a jejich práce tím byla znehodnocena. Firmy tedy změnily recepturu a přidaly jeden krok-bylo potřeba přidat vejce a vše dobře promíchat. V tu chvíli vystřelily prodeje vzhůru a jedním z vysvětlení je práve přidání toho jednoho jediného kroku, který člověk musí udělat vlastníma rukama.

Vraťme se k naší paraše. Jak zapadá do příběhu východu Židů z Micrajim? Až doteď pracoval Hospodin: udeřil na Micrajim 10 ranami, vyvedl Hebrejce, rozdělil moře a nechal je přejít suchou nohou, nechal padat manu z nebes, vyvedl vodu ze skály. A navzdory tomu všemu, navzdory všem Božím zásahům a zázrakům, lid nepřestává se stížnostmi. "není co jíst, není co pít a vůbec, měli jsme zůstat v Micrajim u hrnců s masem". V naší paraše přikazije Hospodin Mojžíšovi obrátit role: místo toho, aby Hospodin něco dělal pro hebrejský lid, udělá lid něco pro Něj-postaví Miškan. Rabín Jonathan Sacks, který mě přivedl na stopu "Ikea efektu" zdůrazňuje jednu věc: potřebuje Hospodin svatyni aby v ní sídlil? Nejspíš ne. Bůh je všude, jak řekl král Šalamoun, když později postavil Chrám (1.Královská 8:27): "Bude snad Bůh opravdu přebývat na zemi? Nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou obsáhnout – čím méně tento chrám, který jsem postavil!" Miškan v určitém smyslu tedy nemá nic společného s Hospodinem, který ho nepotřebuje. Ale v aktu sebelimitace, stažení se, které kabala říká "cimcum" se Hospodin stáhnul do sebe, aby dal Hebrejcům možnost společně postavit něco vlastníma rukama, něco, co bude mít v jejich očích o to větší hodnotu, protože to vyrobili sami. Každý-muži i ženy, zruční i méně zruční, mohli přispět tím, že přinesli svou "truma", svůj příspěvek: zlato, stříbro, měď, barevné látky, olej...ale také čas, práci a energii. Tím lid získal novou zodpovědnost a důstojnost. To je "Ikea efekt"-mnohem víc si ceníme toho, co jsme sami vytvořili, než toho, co jsme dostali. Důvod je jednoduchý-všechno to úsilí, které investujeme do výroby dané věci nemění jen tu věc, ale i nás samotné. Hospodin dal Hebrejcům možnost říct: "pomohl jsem postavit Hospodinu příbytek", se vším, co takové prohlášení znamená pro naše sebevědomí, zodpovědnost a důstojnost. Když Hebrejci stavěli Miškan, nesešívali jen látky a kůže a nespojovali jen akáciová prkna. Budováním Miškanu budovali samo sebe.

A my? Co stavíme my, osobně i kolektivně? A co je náš příspěvek? A příspěvkem není myšlen jen členský příspěvek. Ať je to cokoliv, něco společně budujeme: komunitu, která nám umožňuje žít židovství otevřené, rovnoprávné a pluralitní. A je na každém, aby našel, co je ta jeho "truma", jeho příspěvek. A jak mi rabín Berkowitz napsal před pár týdny-který šabat je adekvátnější na přinesení wimpelu než šabat Truma? Tady je příspěvek skoro čtyřletého chlapečka. To co dáváme, zde i jinde, ať je to čas, peníze nebo energie, dáváme, abychom budovali sami sebe, aby nás to pozdvihlo.

Obecně mi přijde, že celý svět potřebuje náš příspěvek, tím spíš v těchto dnech. Stačí otevřít noviny, abychom si to uvědomili. Všichni bychom tedy měli pracovat podle našich možností, abychom byli "partnery Hospodina v díle stvoření", jak se píše v Talmudu (Šabat 10a).

Šabat šalom!

Problěm s hmyzem

 V blízké budoucnosti nás čeká problém s hmyzem v kuchyni. A nemyslím tím invazi potravinových molů...

Na evropské úrovni byla schválena (už před pár lety) legislativa upravující použití jedlého hmyzu v potravinách. Dnes vydal pařížský bejt din komuniké upozorňující na možnost použití hmyzí moučky v různých druzích potravin těstovinami počínaje a jogurty konče (a proto jsem se v tom začala vrtat). U balených potravin to není zas až takový problém, protože použitý hmyz bude muset být vyznačen ve složení (buď v jazyce dané země nebo jeho latinský název...něco mi říká, že to bude spíš latinský název :-D ). Problém ale nastane u nebalených potravin, třeba u pečiva. Jsou výrobky, jako třeba chleba, které mají předepsané složení (ve Francii to je třeba bageta nebo klasický chléb, v ČR tipuji Šumavu, ale je potřeba to ověřit, nejsem si tím jistá) a není možné tam jen tak přidat něco, co tam nepatří (už je vám jasné, proč se pomazánkové máslo muselo přejmenovat?). Ale potraviny, které takto nadefinované složení nemají, mohou v principu obsahovat cokoliv jedlého.

V tuhle chvíli zatím žádný zásadní problém není. Produkce jedlého hmyzu v EU je zatím malá a prodává se spíš jako krmivo pro ryby a zvědavcům, často vcelku, jen různě upravený a ochucený. Vzhledem k tomu, že hmyz obsahuje vysoké množství proteinů, lze ho v dalším sledu očekávat v různých proteinových  a energetických tyčinkách (ty už by mely být na trhu), tedy v potravinách, kterým se lze snadno vyhnout. Teprve ve chvíli, kdy bude produkce skutečně vysoká, cena nízká a společenská akceptace přijatelná, lze očekávat, že se hmyzí moučka začne v masovém měřítku používat v potravinářském průmyslu. Ve chvíli, kdy bude cena hmyzí moučky nižší, než cena vajec nebo mléčných proteinů, lze očekávat, že se začne v produkci objevovat (vzhledem k tomu, že výrobci budou muset upravit receptury a technologii, musí se jim to vyplatit).

Ve chvíli, kdy se začne hmyzí moučka používat, vyvstane dost zásadní problém v kašrutu, hlavně pro nás, kteří jsme v tuhle chvíli ochotní (za určitých podmínek) konzumovat běžnou nedozorovanou produkci. Hmyz totiž není košer s výjimkou čtyř druhů sarančat, která dnes bezpečně identifikují jen jemenští židé. Nějaká sarančata na seznamu použitelného hmyzu sice jsou, ale jestli jsou to ta správná, to opravdu netuším.

Dnes běžně používaná éčka, a to i ta, která mohou pocházet z prasat jako je želatina nebo mono- a diglyceridy mastných kyselin, jsou zpracovávány do své finální použitené podoby celkem drastickými chemickými procesy a proto jsou některými (zejména konzervativními) rabíny považovány za "dvar chadaš" (novou substanci) a jejich přítomnost v potravinách nevadí (většinový ortodoxní názor je přísnější a buď přímo považují tyto látky za "trejf" a nebo si jejich statutem nejsou jisti a uplatňují princip předběžné opatrnosti). Jenže hmyzí moučka není dvar chadaš, protože hmyz je pouze usmrcen, usušen a rozemlet. 

Ve chvíli, kdy začne být použití hmyzí moučky v běžně konzumovaných potravinách standardem, bude stravování v košer stylu, nebo košer podle mírnějších standardů, než jsou ty ortodoxní, postaveno před otázku, jak dál. V obchodě si lze přečíst etiketu, v pekařství, kam běžně chodíme, se lze zeptat (a pak jim člověk může nebo nemusí věřit), ale co restaurace? Jídelny? U přátel na večeři? Na dovolené? Za jak velkého pitomce a šťourala člověk bude, když se zeptá: "A v těch těstovinách, co máme mít k večeři, byl ve složení taky nějaký latinský název? Já jen, že to mohl být nějaký hmyz..." Požádat o nějaké vegetariánské jídlo už nejspíš nebude stačit, protože přítomnost hmyzí moučky někde ve složení u standardně "nemasových" potravin bude pod rozlišovací možnosti většiny nezainteresovaných lidí. Kdo čte složení těstovin??? Kdo zkoumá, z čeho pekař vyrobil koblihu?

V tuhle chvíli není potřeba propadat panice. Ještě pár let potrvá, než k tak velké potravinářské revoluci dojde (ale vzhledem k problému změny klimatu a energetické náročnosti standardní živočišné produkce lze očekávat, že k ní skutečně dojde).  Velmi pravděpodobně budou pořád existovat pekařství a restaurace, které si budou zakládat na tom, že hmyzí surovinu nepoužívají. Ale je dobré o tom vědět. Je dobré si položit otázku, kde leží naše hranice, jak vyvažujeme halachický požadavek jíst košer s běžnou společenskou interakcí s ostatními lidmi. 

Avi: Parašat Jitro (Šemot 18,1-20,23)

   V naší paraše se Mojžíš  po vyjití z Egypta setkává se svým tchánem Jitrem, a potom společně s ním i s celým národem přicházejí k hoře Sinaj, kde obdrží přikázání, včetně Desatera.

  Midraš Šemot Raba krásně komentuje verš z naší sidry Jitro „Mojžíš vystoupil k Bohu“ (Šemot 19,3) a říká: „V tu chvíli chtěli služební andělé zaútočit na Mojžíše proto, že vtrhnul do jejich království, aby získal Tóru. Bůh tedy učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma a řekl jim: Nestydíte se? Copak jste tohoto člověka nenavštívili a v jeho domě nejedli? A Bůh řekl Mojžíšovi: Vidíš, Tóra ti byla dána pouze díky zásluhám Abraháma … člověka, který byl velikánem mezi obry“ (Jevamot 49b).

  O Mojžíšovi se traduje, že obdržel svoje proroctví jako bezprostřední, ničím nezahalené vidění (aspaklaria meira) (Roš Hašana 21b). Jeho veliká skromnost byla zmíněna i v Tóře: „Mojžíš však byl nejpokornějším ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Bemidbar 12,23). Konec konců to „sklo“, skrze které viděl svoje proroctví, bylo průzračné. Jeho ego nezpůsobovalo žádné deformace nebo nejasnosti v té vizi. Takhle to u jiných proroků nebylo. I když byli velcí, tak jejich „čočky“ nebyly úplně průzračné.

  Ale přesto, podle tohoto midraše, chtěli andělé zaútočit na Mojžíše. Argumentovali tak, že při veškeré jeho skromnosti, je v něm stále ještě zbytkové množství egoismu, který mu brání, aby dosáhl úrovně dokonalé nezištnosti. A proto bylo Mojžíšovi zjeveno pouze čtyřicet devět bran porozumění, z celkového počtu padesáti. Andělé byli přesvědčeni, že Tóra by neměla být dána nikomu, jehož ego úplně nezmizelo.

  A co na to Hospodin? „Učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma.“ Bůh tím demonstroval, že duchovní úroveň Mojžíšově v sobě zahrnovala ten aspekt aktivní chesed (dobroty, laskavosti), který charakterizoval Abraháma. Právě s ohledem na tuto svou dobrotivost byl Abrahám „velikánem mezi obry.“ Dokonce i lidi, kteří byli úplnými giganty laskavosti, Abrahám přerůstal tak, jako obr přerůstá běžného člověka. A Mojžíšova duchovnost, tak jak to potvrzuje Tóra, obsahovala tu samou úroveň nezištné dobroty, která charakterizovala Abraháma. Mojžíš byl a je učitelem celého Izraele ve všech pokoleních. To mikroskopické množství egoismu, které mohli andělé u Mojžíše nalézt, bylo naprosto potlačeno jeho ohromnou aktivní dobrotou, kterou věnoval náboženskému společenství Izraele během čtyřiceti let putování po poušti.

  Nemůže být větší dobroty, než je vyučování Tóry. Člověk, který se stará o fyzické potřeby svého bližního, stojí vysoko na stupnici dosažení Tóry. On dává život člověku na tomto světě, a „záchrana života je jako záchrana celého světa“ (Sanhedrin37a). Ale člověk, který učí jiné lidi Tóře, jim dává život v tomto i v příštím světě, a z tohoto pohledu nemůže být větší dobrota než je tato.

  Gemara (Suka 49b) poznamenává, že slova „Torat chesed“ – Tóra dobroty, zmíněná v písni „Ešet chajil“, kterou známe jako chválu ženy statečné (Přísloví 31,26), naznačují, že může být Tóra, která je „chesed“, a také Tóra, která není „chesed“. Co je tedy ta „Tóra chesed“, Tóra dobroty, laskavosti? Bere na sebe dvě formy. Jednak je to Tóra, kterou se člověk učí pro ni samotnou, pro vlastní potěšení, z naprosto nesobeckých důvodů. Druhou formou je ta, když se jí učí proto, aby ji potom mohl učit jiné.

  Ohledně naprosto nesobeckých motivů měli andělé příležitost ke kritice Mojžíše. Protože copak vůbec může existovat někdo bez špetky egoismu? Ale ta Tóra pro ten cíl: učit ji, aktivní Tóra, to je něco, co se nachází mimo zkušenosti andělů. Právě tu oni zažili v domě Abraháma, kde je on sám hostil. Bůh se jich zeptal: „Nejedli jste a nepili v domě Abraháma?“ – což znamenalo, že se tam andělé mohli mnoho naučit z aktivní, prakticky uplatňované dobroty Abraháma. Když jim Bůh ukázal Mojžíše, kterému dal podobu Abraháma, andělé si uvědomili, že praktická dobrota, angažovaná v učení Tóry, byla pro ně něčím, co sami uskutečnit nemohli. A tak jejich odpor proti Mojžíšovi musel umlknout.

  Závěr z toho našeho midraše je prostý. Tóra je náš poklad, který nám byl dán k učení, abychom se z ní těšili, ale i k užívání, abychom ji žili. Neslouží našim ambicím, abychom někoho utloukali našimi úžasnými znalostmi, vede nás naopak k praktickým projevům laskavost a dobroty. To je její účel. Teprve když se náš charakter začne podobat Abrahámovi a jeho „chesed“, zmlknou ti andělé, kteří s námi nejsou spokojení a my sami začneme chápat Tóru na jiné úrovni. Tak ať se nám to daří!

Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17 – 17,16)

 Naše parašat Bešalach začíná tím, že faraon propouští Izraelce z Egypta. Dobrá vůle mu ale dlouho nevydrží a začne je pronásledovat. Následuje zázračný přechod přes moře, první těžkosti na poušti a další divy, například pokrm z nebe a voda ze skály.

  V paraše Bešalach řekl Bůh Mojžíšovi: „Já tam budu před tebou na skále na Chorébu.“ Naši rabíni to komentují: „Svatý, Jediný, ať je požehnán, řekl Mojžíšovi: Kdekoli najdeš stopy lidských nohou – tam jsem já před tebou“ (Mechilta).  Abychom mohli pochopit tento dost tajemný midraš, je třeba taky něco vědět o používané symbolice. Ty stopy zanechávají chodidla. Chodidla jsou tou nejnižší částí lidského těla, proto někdy v tom symbolickém jazyce představují naši pokoru, ale v tomto konkrétním případě představují nejnižší duchovní úroveň člověka.

  Bůh řekl hadovi v zahradě Eden: „Rozdrtíš (člověku) patu“ (Berešit 3,15). Znamená to, že had, který je symbolem „jecer ha-ra“ (sklonu ke zlému), útočí na člověka na tom místě, které představuje jeho největší slabinu. To je „pata“ té osoby: hříchy, které pošlapává svou patou. Jsou to právě takové ty zdánlivé drobnosti, se kterými se člověk ani nehodlá zabývat. Dnes by se řeklo: pod moje rozlišovací schopnosti… Ale ve skutečnosti ty „malé“, mnohokrát opakované hříchy mohou v člověku napáchat větší duchovní škodu než větší hříchy. A je to tím, že ty velké hříchy si člověk spíš uvědomuje, zabývá se jimi a snaží se je napravit, což se neděje v případě těch „malých“ hříchů. Proto ty stěží postřehnutelné hříchy tvoří nejnižší úroveň člověka.

  Ale právě na tom nejnižším stupni se zjevuje Bůh. Tam se objevuje Boží Přítomnost. Bůh řekl Mojžíšovi: „Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté“ (Šemot 3,5). Kdekoliv člověk stojí, tam je svaté místo. Místo, kde může začít se svojí obnovou. Jeho duchovní místo – bod, ve kterém se svobodně rozhoduje – jakkoliv by byl nízko na škále duchovních hodnot, je i tak přesně tím místem, ze kterého může začít jeho růst. Člověk, který odkrývá svůj nejnižší bod, může z toho odkrytí načerpat duchovní sílu, kterou potřebuje ke svému pozvednutí.  Slova: „Zuj si opánky z nohou“ znamenají: „Odstraň ze sebe závoj, který zakrývá tvé vady, uvědom si je, zkus se vidět Božíma očima.“ Teprve pak, když to udělá, „místo, na kterém stojí“, bude „svaté“. A není pak žádné jiné, lepší místo, ze kterého je možné se začít pozvedávat.

  V parašat Vajera Abraham poprosil své hosty, které pokládal za poutníky na poušti, aby si umyli své nohy (Berešit 18,4). Zohar vysvětluje, že Abraham omyl svoje hosty v mikve, aby je připravil na vstup pod křídla Šechiny – Boží Přítomnosti. Umytí nohou symbolizuje očištění nejnižší úrovně člověka. Teprve potom je poprosil, aby si „odpočinuli pod stromem“. To je podle Zoharu narážkou na Strom Života – životadárnou moc Tóry. Jalkut Šimoni tvrdí, že odměnou za to, že řekl: „Dám přinést trochu vody“, pak jeho potomci získali takovou zásluhu, že když Mojžíš udeřil do skály, vytryskl z ní bohatý pramen vody. Touha činit ve svém životě všechno ke slávě Boží může nakonec vést i k tomu, že takový přístup osloví i  druhého člověka, toho, kdo má „srdce kamenné“ jako ta skála a není zatím kvůli té bariéře schopen vnímat svaté myšlenky.

  Lidé někdy rádi říkají, že by stačilo, kdyby jen Bůh pro nás dělal ty stejné zázraky jako v dobách Tóry,  hned bychom byli mnohem lepší. Ale pravda je nejspíš jiná. Člověk může být svědkem naprosto zřejmých zázraků a získat ohromné znalosti o moudrosti a moci Boží, ale stejně to nemusí způsobit vůbec žádnou změnu v jeho srdci. Může se i nadále plácat v hříchu a nečistotě a nevykonat žádnou práci, aby uplatnil tyto vědomosti ve svém vlastním životě… Naopak, pro takového člověka mohou veliká zjevení vytvářet těžkou zkoušku. Když se Izrael vyděsil z Božího zjevení na Sinaji, Mojžíš je utěšoval těmito slovy: „Nebojte se, sláva Boží se zjevila, aby vás vyvýšila“(Šemot 19,17). Je mnoho různých způsobů chápání tohoto verše, a mnohé z nich hledají pro slovo „lenasot“ překlady, které jsou vzdálené od jeho běžného významu. Ale Ramban píše: „Podle mého názoru je běžný význam – „vyzkoušet tě“ – ten správný. Mojžíš tak vlastně říká, že když Bůh odstraní všechny pochybnosti o sobě ze srdcí lidí, tak teprve uvidí, jestli ho skutečně milují a jestli opravdu po něm a po jeho přikázáních touží.

  Při darování Tóry na Sinaji se Bůh zjevil tak ohromujícím způsobem, že všechny možné pochybnosti o moci a slávě Boží byly naprosto odstraněny. Ale nic to neubralo na faktu, že i v takovém případě se svědek těch úžasných událostí musel sám rozhodnout, jestli je ochoten překonat své ego a následovat Boha s láskou a oddaností. A my víme, že i přes to všechno netrvalo dlouho a už zase si chtěli jít svou vlastní cestou. V momentu nejvyššího chápání se skrýval i bod nejhlubší zkoušky. Pravda je taková, že kdekoliv by člověk stál, vždycky má možnost se povznést na vyšší úroveň. To místo, kdekoliv se právě nachází, je jeho svatyní.

  Dnes jakoby lidé chtěli věřit i největším hloupostem, jenom ne Bohu. Nejistá doba tomu napomáhá. Ale šidítka v podobě křišťálových koulí, nebo Jezulátek v každé kapse nepomáhají. Lidé raději věří každé konspirační teorii než prosté pravdě. To ilustruje ten známý příběh, ve kterém jeden seriózní člověk míjí čtenáře, zahloubaného do Tóry. A ten najednou začne nadšeně vykřikovat: „Haleluja! Baruch Hašem!“ Kolemjdoucí se ho otráveně zeptá, z čeho že je tak nadšený. A čtenář mu sdělí, že se právě dočetl, že Bůh nechal vyjít Izraelce z Egypta přes moře, a to suchou nohou! S nadhledem skeptika mu ten druhý vysvětluje, že to nebyl žádný zázrak, vždyť to byla taková větší loužička – Rákosové moře. Čtenář na chvíli zesmutní. Skeptik s vítězným pocitem odchází, když tu náhle zase slyší: „Haleluja! Baruch Hašem!“  Přiřítí se dotčeně zpátky, a vyptává se, z čeho se ten člověk zase tak hloupě raduje. A ten mu s rozzářenou tváří říká: „Představte si, jaký je to zázrak, Hospodin v té loužičce utopil celé faraonovo vojsko!“

  Pravda působí osvobozujícím způsobem, nejlepší týmy marketérů ji nemají šanci trvale porazit. Zázraky se stále dějí, každý den. A na nás je, abychom je viděli a nenechali si vzít radost. Ale taky abychom se vyzuli, byli k sobě i k Bohu naprosto upřímní, dokázali potlačit svoje ego a převzali zodpovědnost – na místě, kde právě stojíme.

Tu bi-švatové nápady

 V neděli večer začne malý jednodenní svátek Tu bi-švat (15. švat). Tu bi-švat je pode Talmudu nový rok stromů (jeden ze čtyř nových roků, které Talmud zmiňuje), tedy den od kterého se počítá začátek zemědělského cyklu, který je důležitý pro určování povinných desátků a toho, zda ovoce stromu je nebo není možné jíst (úroda prvních 3 let po zasazení stromu je tzv. orla a nesmí se jíst, čtvrtého roku byla úroda přinesena do Chrámu a teprve v dalších letech mohla být normálně konzumována). 

V dnešní době se v Izraeli tento den sází stromy a obecně je tento svátek využíván k diskuzi o ekologii a široce se rozšířil kabalistický zvyk dělat Tu bi-švatový seder.

My budeme organizovat v synagoze malou dílnu pro děti v neděli odpoledne, nejspíš budou něco malovat a sázet. Tenhle svátek je obecně velmi vhodný na jakékoliv kutění a výtvarné aktivity s dětmi. Na stránce Chinuch.org jsem našla návod na závěsnou dekoraci se sedmi druhy plodin Erec Jisrael. Komu se nechce skládat ten vějíř, může zkusit použít papírový talíř a vystřižené a vybarené plodiny nalepit na něj (takhle to plánuju zkusit se Šmulim).

A protože Šmuli už dorůstá do věku, kdy by se měl začít učit různá požehnání, vyrobila jsem šablonu s kategoriemi požehnání (hamoci, mezonot...) a sadu kartiček s různými potravinami. Myšlenka je taková, že se kartičky nastříhají a pak nalepí do správného políčka. Šablona je k dispozici buď v rozvržení na dva papíry A4, nebo na jeden papír A3. Kartiček je 30 a jsou to základní potraviny, žádné složité směsi. Zatím jsem to nezkoušela, k téhle aktivitě se asi dřív než přístí týden nedostaneme, takže nemůžu zaručit, že se všechny kartičky do příslušného políčka vejdou...ale můžete si je stáhnout, zkusit to a dát mi vědět :-)

Kartičky + šablona (2 x A4)

Samotné kartičky

Šablona A3

A pokud potřebujete nápovědu k řešení, můžete kouknout na stránku Orthodox Union a eventuálně zkusit kvíz na Brachos.org.