Co dobrého nám přinesl tenhle blbý virus

 Po smutné zprávě z domova o smrti mého prastrýce (bratra babičky), který zemřel NA covid (nikoliv S covidem), s vakcinací, která vázne tady i v Čechách, s vyhlídkou na další lockdown, který nám tady nejspíš brzy vyhlásí, další Purim doma, kdy budeme poslouchat megilu na internetu a s vyhlídkou na další pesachový seder bez hostů, je potřeba si připomenout těch pár pozitiv, která nám pandemie přinesla. Každý má samozřejmě ten seznam jiný a je mi jasné, že pro toho, koho virus přímo existenčně ohrožuje, protože mu vzal práci nebo zdraví nebo někoho blízkého, je mnohem těžší najít v současné situaci nějaká pozitiva.

Pro mě je největší pozitivum čas, který můžeme strávit společně jako rodina. Když jsme byli během tvrdých lockdownů doma všichni tři, překvapivě dobře jsme to spolu zvládali. Teď Elie pracuje z domu a já jezdím do práce a Šmuli k chůvě, ale pak už jsme spolu. Dřív chodil Elie každý pátek do synagogy, takže já nakrmila a uspala Šmuliho a pak při čekání na návrat muže se šůlu často vytuhla v křesle. Teď jsme doma, společně si zazpíváme kabalat šabat, před kidušem si zazpíváme Šalom alejchem a po alsaském zvyku se u toho držíme za ruce a obcházíme prostřený stůl, to se Šmulimu obzvlášť líbí. Společně se navečeříme, protože můžeme zasednout ke stolu mezi šestou a půl sedmou a ne až po půl deváté, což byl obvyklý čas návratu Elieho ze synagogy. Vlastně mi není moc jasné, jak to budeme dělat, až se situace vrátí k normálu...

Situace mě donutila reálně přemýšlet nad tím, co bych dělala, kdybych přišla o práci. Teda, já nad tím, co bych chtěla dělat jiného, přemýšlela už dost dlouho, protože mě moje současná práce moc nebaví (často vůbec), ale zase má spoustu jiných benefitů-benevolentního šéfa, pružnou pracovní dobu a skvělou chůvu, kterou jsem našla kousek od práce a kterou má Šmuli rád. Ale není úplně jasné, zda firma přežije covid, i když zatím to (ťuk, ťuk) vypadá, že snad ano. Takže jsem se musela zamyslet, co bych chtěla dělat a co je reálné dosáhnout a začala se učit programovat. Jde mi to pomalu a ztuha, ale třeba se to jednou bude hodit. A když ne, učení nikdy neuškodí.

A takové malé pozitivum je také to, že jsem se díky prvnímu lockdownu přinutila zařadit tachanun do ranní modlitby, který jsem až do té doby ignorovala. Jednak jsem se v té době několikrát zúčastnila online šacharitu rabiho Ješaji Dalsace, který tachanun samozřejmě říkal, druhak mi to přišlo tak nějak na místě. Od té doby ho říkám vždycky, když mám čas na plnohodnotnou ranní tefilu, což není ani zdaleka tak často, jak bych chtěla. Ale aspoň jsem se zase po dlouhé době trochu posunula. 

Tak snad nějak vydržíme do jara, snad jarní sluníčko pomůže snížit počty nakažných a nebo nám alespoň umožní se vídat s ostatními venku v relativním bezpečí, snad se očkování rozjede a příští zima už bude normálnější...

Avi: Parašat Bo (Šemot 10,1 – 13,16)

  Nezlobte se, ale začnu dnes zvířátky. Náš rabín, David Maxa, si pořídil kocoura. Protože je rabínem, hledal alespoň v Talmudu nějaké pozitivní vyjádření o kočkách. A našel ho v traktátu Eruvin: „…rabín Jochanan řekl: Dokonce i kdyby nebyla darována Tóra, počestnosti bychom se učili od kočky.“ A rabín Steinsaltz k tomu dodává: „která zahrabává svůj exkrement.“ Tak nevím, ale sousedovic kočka u nás na zahradě popírá veškerou rabínskou moudrost…

  V dnešním textu se můžeme dočíst také o dalším domácím mazlíčkovi, a tím je pes. Děj dnešní sidry obsahuje i poslední rány, které Hospodin uštědřil neústupnému faraonovi. Ale já nebudu mluvit o žádných kobylkách, žábách, mouchách a komárech, jako jednotlivých ranách. Zaměřím se na poslední ránu, která nakonec vedla faraona ke změně názoru a vedla k propuštění Izraelců z egyptského otroctví. Tou ranou bylo zabití všech prvorozených. Při ní sehrál maličkou roličku i pes. Byl to jen takový štěk. Lépe řečeno neštěk.

  Při ohlášení poslední rány vyřizuje Mojžíš faraonovi tento Hospodinův vzkaz: „Po celé egyptské zemi se bude rozléhat veliký křik, jakého nebylo a už nebude. Ale na žádného Izraelce ani pes nezavrčí, ani na člověka ani na dobytče, abyste poznali, že Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem.“ (Šemot 11,6-7) A protože tu pes sehrál tak pozitivní roli, díky své poslušnosti, je na místě „hakarat hatov“ = vděčnost, o které jsme mluvili posledně. A tak o pár kapitolek dál můžeme číst o masu, které je trejfe. To znamená, že jde o maso z kašer zvířat, která zahynula díky nemoci, nebo  na následky poranění. A takové maso je pro Židy zakázané. Ovšem pro psy je to výborná odměna. Čteme tam: „Maso zvířete rozsápaného na poli nebudete jíst, hodíte je psovi.“ (Šemot 22,30).

  A další zvíře, se kterým se tu setkáváme, je beránek. Jde tu o „korban Pesach“ – pesachovou oběť.  Když rabín Pečarič překládal Tóru do polštiny, snažil se najít co nejvýstižnější výraz pro slovo korban- oběť. A přišel s poněkud kontroverzním slovem – oddanost. Vysvětloval to tak, že slovo korban má v sobě kořen karav, který se dá nejpřesněji přeložit jako sblížit se, přiblížit se. A právě to se tu stalo.

  Další myšlenky jsem čerpal ze sbírky midrašů „Cena urena“. V Tóře čteme: „Budete mít beránka   bez vady“ (12,5) Beran byl pro Egypťany božstvem, uctívanou modlou. Proto – vezměte si pro sebe celého beránka bez vady, aby si Egypťané nemohli myslet, že je to nějak vadný kus, nevhodný k modlářství a díky tomu aby se na Izraelce nezlobili. Ze stejného důvodu Tóra stanovuje věk beránka na „jeden rok“. Když už byl beránek jeden rok starý, byl nepochybně způsobilý pro egyptské modlářství.

  A pak to pokračuje dál, skoro jako vyložená provokace mezi vyznavači jednoho Boha a modlářstvím. Beránek stál po dobu čtyř dní spoutaný, aby Egypťané slyšeli bečet své modly a nic s tím nemohli dělat. Dál tam čteme: „Navečer“ (12,6) - beránek musí být zabit za soumraku, mezi dnem a nocí – kdy se už všichni vrátili z práce a vidí, jak je jejich modla zabíjena. Krev musí být namazána na obě strany veřejí, aby se zázrak ukázal celému světu. Krev je rozmazána na obou stranách a nahoře, takže to připomíná hebrejské písmeno „chet“, což upomíná na hebrejské slovo „chajim“ – život.

  Měli jíst jehněčí maso s hořkými bylinami. Běžně se vysvětlují hořké byliny jako vzpomínka               na hořkost otroctví. Tady ale, přímo v akci, alespoň podle midraše, se jedná o hořkost, kterou prožívají Egypťané. Sledují s úžasem, jak někdo v klidu pojídá jejich modlu. Hospodin k tomu říká: „Zničím modly Egypta.“ Beránka měli péct, ne vařit, protože i ta silná vůně měla Egypťany udeřit do nosu: to se peče vaše modla! Celá astrologie tu padá, měsíc nisan je ve znamení berana, tak dobrou chuť!

  Izraelci byly Hospodinem vyzváni, aby vzali svazek yzopu, namočili ho do jehněčí krve a označili jí dveře svých domovů. „Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.“ (Šemot 12,13)

  S tím mazáním krve nešlo o nějakou magii krve, právě naopak. Jak píše rabín Bechaje, nezachránila je krev na jejich dveřích, ale skutečnost, že Židé namazali krev na veřeje, aniž by projevili strach z faraona, že zabili jeho bůžka. Spoléhali se na Hospodina a proto byli hodni zůstat naživu. Trochu to připomíná dnešní situaci, kdy Izraelci srdnatě bojují s pandemií, rozjíždějí už druhé kolo očkování, zatímco my sotva startujeme kolo první…  A známí nám odtamtud posílají fotografie z jejich očkování. Strach v jejich očích nenajdete. Zase jsou v čele průvodu, směr: život! Zatímco zbytek světa se kroutí strachy v zajetí novodobých model - nejrůznějších konspiračních teorií, které k životu nevedou…

Avi: Parašat Vaera (Šemot 62 – 9,35)

   V naší parašat Vaera se dostáváme do situace, kdy se začíná řešit neúnosné, otrocké postavení Izraelců v Egyptě. Začíná jednat Hospodin. A oslovuje Mojžíše. Ten nemá dost kuráže. Tvrdí, že ho neposlouchají ani Izraelci, proč by ho měl poslouchat farao… A vůbec, není způsobilý mluvit, doslova: mám neobřezané rty. Ať už to znamenalo cokoliv, dostává Mojžíš jako svého mluvčího svého bratra Árona. Midraše dokázaly z této bratrské spolupráce vyčíst ještě další pěknou věc – nejenom to, že by Áron mluvil za bratra, který se zajíkal.

  Čteme: „Hospodin dále řekl Mojžíšovi: Vyzvi Árona : „Vezmi svou hůl a vztáhni ruku nad egyptské vody …“ (Šemot 7,19). Takže nejednal samotný Mojžíš. „Vyzvi Árona“ – protože řeka chránila Mojžíše, když do ní byl vržen, nebyla zasažena jeho rukou ani ranou krve, ani ranou žab; raději se to stalo tak, že to zasažení bylo rukou Árona. S tímhle poznatkem přišel Raši, na základě Šemot Raba 9,10. A později v této paraše nás opět Raši informuje, že když přišel čas na ránu vší, tak půda opět nebyla zasažena Mojžíšem, protože z ní měl dříve taky užitek (když Mojžíš nemohl snést pohled na Egypťana, který ubíjel izraelského otroka, tak Mojžíš útočníka zabil a zahrabal ho do písku – 2,12). Proč to Raši takhle vyzdvihuje, když jak vody Nilu, tak země a písek jsou neživé věci. Nemohly tedy Mojžíšovi ani vědomě pomáhat, ani se později „urazit“. Krásně to vysvětluje rabín Elijahu Dessler, představitel musaru - židovské etiky. Ten říká, že když člověk poškodí něco, z čeho měl užitek, má to nepříznivý dopad na jeho osobnost  a poškodí to jeho vlastní „mida hakarat hatov“= vlastnost vděčnosti, vděčnost).

  Jak řekl rabín Matisjahu Salomon, není náhodou, že tato lekce se odvozuje od parašjot, které popisují vyjití z Egypta. Všechny ty zázraky potvrzují  Hospodina nejen jako všemocného Stvořitele, ale i to, že je důvěrně zapojen do dění člověka. Ale aby se tohle vědomí proměnilo v oddanou službu Hašem, musí mít člověk vlastnost „hakarat hatov“. Pouze díky vděčnosti, uznání nekonečné dobroty, které se nám od Hospodina neustále dostává, můžeme zažít opravdovou „ahavat Hašem“- Boží lásku a nechat se jí inspirovat ke službě Jemu.

  Talmudické mudrování má určité logické pomůcky. Jednou z nich je: tím spíše. A to tu platí bohatě. Kdyby měl být podle Rašiho Mojžíš vděčný neživým živlům, tím spíše, nebo o co víc, by měl být vděčný lidem – tady konkrétně svému bratrovi -  a o co ještě víc Hospodinu. A to nám zrovna moc dobře nejde, nebo na to zapomínáme. Když se vyšvihneme, tak už to spíš bereme jako výsledek naší vlastní úžasnosti a tolik důležitá hakarat hatov  = vděčnost se nám vzdaluje. Když nám někdo pomohl, je to připomínka, že nejsme na světě sami, že druhé lidi potřebujeme. A že jim máme být vděčni a ne je přehlížet, když už je nepotřebujeme. Stalin takové lidi dokonce nechával likvidovat, o takové připomínky nestál. To je ten absolutně negativní extrém. Na druhou stranu, kdy jsme někomu pořádně, třeba i po letech poděkovali, když si uvědomíme, jak milá a potřebná byla jeho pomoc. Já se třeba při každé možné příležitosti zmiňuji o rabínu Pečaričovi, který pro mě byl ten nejdůležitější člověk na mé duchovní cestě. To on mě naučil milovat Tóru a její moudrost. Stejně tak jsem ohromně vděčný liberecké obci, která mě přijala, dala mi jako konvertitovi šanci a brala se za mě, když to bylo třeba. Děkuji.

  A na závěr jeden příběh, který se týká právě hakarat hatov = vděčnosti. Jednou se rabín Elazar Menachem Šach spojil s rabínem Chizkijou Katzbergem, mašgiachem ješivy v Bnei Brak, a řekl mu: „Ve tvé ješivě je bachur jménem Dovy Taplin. Byl bych rád, kdybys mu zajistil každodenní studium, doučování s někým hodně pokročilým, který by Dovymu pomohl pokročit ve studiu. Tomu vyučujícímu studentovi za to zaplatím. Prosím, přijď za mnou každý měsíc na roš chodeš a já ti pro něj předám odměnu.

  Při jednom roš chodeš se stalo, že někdo u dveří bytu rava Šacha řekl rabínovi Katzbergovi, že je roš ješiva uprostřed důležitého setkání a nikdo ho nemá rušit. Rabín Katzberg tedy odešel. Později, když se o tom rav Šach dozvěděl, velice ho to zamrzelo a rozrušilo. „Je mi to moc líto“, řekl roš ješiva rabínovi Katzbergovi. „Jak bych ti to mohl vynahradit?“

  Rabín Katzberg si myslel, že by to mohla být dobrá příležitost k položení otázky: „Mohl by mi roš ješiva sdělit, proč jsi vybral zrovna toho bachura, aby se učil s tak výbornou pomocí?“

  Rav Šach odpověděl: „Nechtěl jsem o tom mluvit, ale dobře. Aspoň ti tak mohu vynahradit to, co se ti stalo o roš chodeš. To je ten příběh: Když jsem já byl za první světové války bachurem, snášel jsem ohromná strádání. Byl jsem úplně sám a ve Slutzku jsem se ve dne v noci učil v beit midraš. Neživil jsem se prakticky ničím jiným než chlebem a vodou a spal jsem na lavici v beit midraš. Měl jsem jedinou košili, kterou jsem si jednou týdně vypral, abych tak uctil šabat.

  Jednoho dne ke mně přistoupila židovská žena a řekla: „Nemohla jsem si nevšimnout, že máš roztrhanou košili. Neměl by sis tu košili vyměnit?“

  „Nemám jinou košili“, odpověděl jsem.

  „Žena se brzy vrátila se dvěma košilemi, které jsem si mohl nechat“. Rav Šach pokračoval: „Po tak tragické druhé světové válce jsem se snažil zjistit, co se stalo s touto ženou a její rodinou. Dozvěděl jsem se, že celá rodina byla zabita, kromě jediného vnuka, Dovyho Taplina. Pomáhám mu pokročit v učení a je to můj způsob, jak vyjádřit hakarat hatov za to, co pro mě udělala jeho babička.“

Krátký komentář unaveného rodiče-Šemot (a další)

 Paraša Šemot je úvod k východu z Micrajim, na scénu přichází Moše rabejnu, který s námi zůstane až do konce Chumaše. Rabíni se přou, proč byl vybrán právě Moše, aby vyvedl svůj lid z Micrajim. Bylo to proto, že se nebál přiblížit k hořícímu keři? Nebo proto, že byl pečlivým a starostlivým pastýřem, který neváhal běžet za zaběhnutým jehňátkm a přinést ho zpátky ke stádu? Protože byl nejpokornější ze všech lidí? Já jsem přesvědčená, že je to proto, že byl nesmírně vytrvalý a svůj úkol jen tak nevzdal. Pokaždé, když čtu parašu Šemot a pak i ty následující, obdivuju Mošeho, že po fiasku u faraona nezasakroval, nemrsknul vztekle holí do písku a nešel zase v klidu pást ovce do Midjánu. Moše rabejnu je vzor člověka, který když na sebe vezme nějaký úkol, vytrvá a nevzdá to, i když se úkol zdá nad jeho síly a i jeho vlastní lidé mu hází klacky pod nohy. A na konci ani nepřijde do země zaslíbné a uvidí ji jen z dálky.

Pro rodiče je to velký vzor-pokud mám nějakou vizi, jakým rodičem bych chtěla být, je potřeba to nevzdat. Nenechat se odradit reakcemi a poznámkami okolí (byť dobře míněnými) a vlastními selháními. Nehodit celý koncept respektujícího rodičovství do koše jen proto, že zrovna dneska se fakt nedokážeme dohodnout vůbec na ničem a já jsem tak unavená, že startuju na první našlápnutí (a Šmuli je tak unavený, že každé autíčko, co mu spadne z ruky je totální katastrofa). Prostě zatnout zuby a zítra to zkusit znovu, líp, trošku jinak. Když budu mít štěstí, třeba jednou uvidím i tu zemi zaslíbenou-jak moje už dospělé děti vychovávají s respektem ty svoje...

Nový talit

 Dneska něco pro odlehčení-v neděli večer jseů konečně dodělala nový talit. Látku na něj jsem koupila ještě někdy před svatbou, pak jsem ke konci mateřské přišila arba kanfot a ataru a pak talit ležel zase téměř dva roky a čekal, až obšiju dírky na provlečení cicit a cicit navážu. A v neděli večer jsem konečně měla chvíli času a dost energie, abych talit dokončila. Teď jen zbývá otázka-kdy ho budu nosit? Na Vysoké svátky jsem si talit už ušila, na šabat taky (ze stejné látky, jako mám svatební šaty, takže i když bych dneska udělala některé věci jinak, tak je to příliš srdeční záležitost na to, abych ho nahradila) a na všední den mám talit, co jsem si koupila. Možná tedy nahradím ten kupovaný. Je to v tuhle chvíli dost akademická úvaha, protože s návratem do práce se moje ranní modlitba smrskla na Birkat ha-šachar... :-( Tak snad bude mít premiéru v neděli ráno...

Jak ušít talit najdete tady

použitý materiál-hedvábí Eri a dupion, cicit jsou kupované, tenké o délce 50 cm, vlněné samozřejmě

Konspirační teorie a avoda zara

Mám to pochybné štěstí (i když v téhle době asi nebudu žádná výjimka), mít v rodině konspirátora. V dost blízké rodině. Až dosud úplně normálního, nejevícího jakékoliv sklony k magickému myšlení (a naopak dost podezíravého k náboženství-takový ten typický český "ateista"). A ten se velmi rychle od legitimní kritiky postupu vlády během pandemie zacyklil do totální konspirace-prostě místo médií začal čerpat informace o dění pouze z facebooku a stránek, které mu facebook servíruje. A facebook vám servíruje vždy jen to, co chcete vidět, číst a sledovat.

Je dost vtipné a zároveň dost k pláči sledovat někoho, kdo si myslí, že náboženství je berlička pro lidi, co nezvládají vlastní život, propadnout se do smyčky magického myšlení, kde se hledá "kdo za to může" a odpovědí je, že je to "spiknutí"-celkem asi jedno koho. Neschopnot kriticky třídit informace, které se na nás valí ( že se jich valí hodně!), nedělat unáhlené závěry, schopnost svoje závěry opravit, pokud se objeví nové věrohodné informace, místo ohýbání reality...

Konspirační teorie mají navíc dost blízko k avoda zara (cizí služba=modloslužba). Tou modlou je tady člověk, nebo skupina lidí, kteří by se meli podle těchto teorií spiknout za účelem ovládnutí světa. A tím jim zastánci teorií připisují všemocnost a další atributy božství. O spolčování za účelem být jako Bůh se můžeme dočíst už v Tóře-v příběhu o stavbě věže. Čteme-li Tóru jako příběh, můžeme říct, že od tohoto okamžiku není možné, aby se lidé dokázali takto spojit, protože Hospodin jim zmátl jazyky. Čteme-li Tóru jako knihu o lidském údělu, pak je to příběh o tom, že z podstaty věci lidé nemluví stejným jazykem-že i když třeba mluví všichni česky, přesto každý rozumí řečenému trochu jinak, podle svých zkušeností, schopností, naturelu a absolutní porozumění, které by umožnilo "dosáhnout nebes" není možné. Takže předpokládat, že by se skupina osob dokázala spolčit tak dokonale a "mluvit jedním jazykem" je opět připisování atributů božství. A tedy avoda zara. 

Smiřme se s tím, že jsme jenom lidé. Křehcí, zranitelní, schopní velkého dobra a strašného zla. Ale vše jen v našich lidských limitech a v omezeném čase. V těžkých časech hledáme nějakou jistotu, pravdu, o kterou se můžeme opřít. Jsem přesvědčená, že správně provozované náboženství není "jediná zjevená pravda, kterou prostě přijmete a všechny problémy rázem zmizí". To je to náboženství proti kterému se vymezuje (vlastně úplně správně) "průměrný český ateista". Jenže to je jen karikatura náboženství. Správně provozované náboženství je plné pochybností, hledání, přemýšlení, studia. Ale také sounáležitosti v komunitě lidí, kteří jsou v tom s vámi. Nejvyšší nám svojí Tórou dal mapu a kompas. Držme se jí, abychom nezabloudili k avoda zara a doufejme, že svým příkladem ukážeme cestu i ostatním.

Avi: Parašat Vajechi (Berešit 47,28 – 50,26)

 V parašat Vajechi se dostáváme k momentu umírání a smrti Jákoba. Před tím ovšem chce požehnat svým synům a synům Josefa, které si bere za své… Je to zvláštní chvíle. Na prahu věčnosti si Jákob nebere servítky. Na to už taky není čas. A tak si třeba Šimeón a Lévi vyslechnou: „Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.“ (Berešit 49,7) To ani nezní jako požehnání, spíš jako odsudek určitého jednání, které vede k takovým koncům. Každý otec před branami věčnosti se ohlíží po úrodě svého života. Očima věčnosti pak někdy s lítostí, jindy s radostí, hodnotí i své děti. Je to až tvrdě přímočaré hodnocení, poslední možnost, jak je oslovit. Jákob ovšem nevypichuje jenom slabiny svých synů, ale dovede ocenit i dobré vlastnosti. Schválně si celý ten Jákobův odkaz přečtěte a zkuste s ním porovnat svůj vlastní způsob života. Do jaké kolonky bychom asi tak zapadli?

  Při hodnocení Judy se Jákob rozněžní. Ale není to jako dnes: Jé, ten je chytrej, ten půjde studovat na doktora nebo právníka. Ne, jde o vystižení jeho charakteru. A požehnání se k tomu dostává jako bonus. Můžeme tam číst i takovou větu: „Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.“ (Berešit 49,12). Tady je taky jasné, že nejde o dentální hygienu, ani o bělící pasty. Pšat, čili ten prostý smysl tohoto Jákobova požehnání spočívá v tom, že ty svěží pastviny v Zaslíbené zemi, které připadnou jeho rodu, by měly vést k tomu, že bude mít statný dobytek a dostatek mléka. To je fajn, ale Gemara nabízí i jinou interpretaci:

  „Člověk, který svému příteli ukazuje bělost zubů, je lepší než ten, kdo mu dává pít mléko.“ (Ketubot 111b). A Avot D´R´ Nosson k tomu dodávají: „I když člověk nemůže dát svým přátelům nic hmatatelného, pokud je příjemně, srdečně pozdraví, je to jako kdyby jim dal všechny dary světa.“

  Rabi Jákob Bender k tomu přidával jednu historku:  Bylo to v prvních letech mého působení v čele ješivy Darchei Tora. V kanceláři mi zazvonil telefon. Byla to paní Sontagová, matka jednoho z žáků ješivy. Hned po představení se do mě pustila: „Pane Bendere, to není pravda!“

  Řekl jsem jí pravdu – že nevím, o čem mluví.

  Zopakovala: „To není pravda! My jsme nevzali rodinu na zimní dovolenou!“

  Teď už jsem něco málo pochopil. Nedávno jsme zaslali rodičům našich žáků dopis, ve kterém jsme je vyzývali, aby své děti z ješivy nebrali na zimní dovolené na Floridu nebo do jiných letovisek. Byli jsme tenkrát přesvědčeni, že prázdniny uprostřed školního roku mají negativní dopad na učení dětí.

  Ale co „nebylo pravdivé“, stále mě zajímalo.

  „Rabi Bendere, náš Josi minulý týden chyběl v ješivě tři dny. Není ale pravda, že bychom odjeli na dovolenou. Chyběl z jiných, pádných důvodů!“

  „Paní Sontagová“, odpověděl jsem, „abych byl upřímný, vůbec jsem si nevšiml, že tu Josi minulý týden nebyl. A zároveň nechápu, proč byste se musela obhajovat. Proč si vůbec myslíte, že jsem vás podezíral z odjezdu na dovolenou?“

  Odpověď paní Sontagové pro mě byla lekcí na celý život. „Rabi Bendere, v neděli ráno, když jsem přivedla Josiho do ješivy, jsme se míjeli na chodbě. Nepopřál jste mi „dobré ráno“ svým obvyklým, veselým způsobem. (známe podobný příklad z jedné starší české komedie:  pozdravil, ale ten tón, ten tón!)  Myslela jsem tedy, že jste si všiml Josiho nepřítomnosti a že předpokládáte, že jsme byli na dovolené, v rozporu s názorem ješivy. A že jste se při pozdravu neusmál, abyste mi projevil svou nelibost.“

  Ujistil jsem ji, že nesprávně pochopila můj způsob pozdravu. Tu noc předtím jsem toho moc nenaspal a nejspíš jsem nebyl ještě na sto procent bdělý. Po pravdě jsem si ani nepamatoval, že jsem ji na chodbě potkal. Po tomhle vysvětlení se jí ulevilo a náš rozhovor končil v přátelském duchu.

  Co mě ale naštvalo bylo to, že jsem si uvědomil, že tato žena chodila s tak velkou emoční zátěží od neděle až do středy. A proč? Protože jsem nebyl schopen pořádně se usmát, když jsem jí říkal „dobrý den“.

  Není vždy snadné se usmívat a zvlášť naše země není zrovna země úsměvů a laskavostí. Ale my jsme zavázáni k tomu, abychom „bělostí našich zubů“ přinášeli štěstí a pohodu ostatním lidem kolem sebe. To je to, co jsem se naučil od otcova otce, požehnané paměti.

  Můj otec zemřel náhle ve věku 51 let. Můj dědeček, který v té době žil v Izraeli, zrovna nedávno přišel o svou druhou ženu. Když zemřel můj otec, naše první obava byla: Jak se dědeček vyrovná se ztrátou svého jediného dítěte?“

  Můj dědeček se přestěhoval do Ameriky, aby s námi žil dalších sedm let. Po celou dobu se jen smál a vyzařoval štěstí. Štěstí přinesl i do našeho domova. Samozřejmě pociťoval tu ztrátu velmi hluboce. Byl ale odhodlaný překonat svou ztrátu a snažil se smát kvůli své snaše a kvůli milovaným vnoučatům.

  Úsměv je nejcennější formou chesed  –  laskavosti. Tolik rabi Bender.

  Tak až zase uvidíte reklamu na ty nejbělejší zuby, vzpomeňte si na Judu, požehnání, které dostal. A požehnání, které má ve svých zubech a srdečných úsměvech každý z nás.