Po smutné zprávě z domova o smrti mého prastrýce (bratra babičky), který zemřel NA covid (nikoliv S covidem), s vakcinací, která vázne tady i v Čechách, s vyhlídkou na další lockdown, který nám tady nejspíš brzy vyhlásí, další Purim doma, kdy budeme poslouchat megilu na internetu a s vyhlídkou na další pesachový seder bez hostů, je potřeba si připomenout těch pár pozitiv, která nám pandemie přinesla. Každý má samozřejmě ten seznam jiný a je mi jasné, že pro toho, koho virus přímo existenčně ohrožuje, protože mu vzal práci nebo zdraví nebo někoho blízkého, je mnohem těžší najít v současné situaci nějaká pozitiva.
Pro mě je největší pozitivum čas, který můžeme strávit společně jako rodina. Když jsme byli během tvrdých lockdownů doma všichni tři, překvapivě dobře jsme to spolu zvládali. Teď Elie pracuje z domu a já jezdím do práce a Šmuli k chůvě, ale pak už jsme spolu. Dřív chodil Elie každý pátek do synagogy, takže já nakrmila a uspala Šmuliho a pak při čekání na návrat muže se šůlu často vytuhla v křesle. Teď jsme doma, společně si zazpíváme kabalat šabat, před kidušem si zazpíváme Šalom alejchem a po alsaském zvyku se u toho držíme za ruce a obcházíme prostřený stůl, to se Šmulimu obzvlášť líbí. Společně se navečeříme, protože můžeme zasednout ke stolu mezi šestou a půl sedmou a ne až po půl deváté, což byl obvyklý čas návratu Elieho ze synagogy. Vlastně mi není moc jasné, jak to budeme dělat, až se situace vrátí k normálu...
Situace mě donutila reálně přemýšlet nad tím, co bych dělala, kdybych přišla o práci. Teda, já nad tím, co bych chtěla dělat jiného, přemýšlela už dost dlouho, protože mě moje současná práce moc nebaví (často vůbec), ale zase má spoustu jiných benefitů-benevolentního šéfa, pružnou pracovní dobu a skvělou chůvu, kterou jsem našla kousek od práce a kterou má Šmuli rád. Ale není úplně jasné, zda firma přežije covid, i když zatím to (ťuk, ťuk) vypadá, že snad ano. Takže jsem se musela zamyslet, co bych chtěla dělat a co je reálné dosáhnout a začala se učit programovat. Jde mi to pomalu a ztuha, ale třeba se to jednou bude hodit. A když ne, učení nikdy neuškodí.
A takové malé pozitivum je také to, že jsem se díky prvnímu lockdownu přinutila zařadit tachanun do ranní modlitby, který jsem až do té doby ignorovala. Jednak jsem se v té době několikrát zúčastnila online šacharitu rabiho Ješaji Dalsace, který tachanun samozřejmě říkal, druhak mi to přišlo tak nějak na místě. Od té doby ho říkám vždycky, když mám čas na plnohodnotnou ranní tefilu, což není ani zdaleka tak často, jak bych chtěla. Ale aspoň jsem se zase po dlouhé době trochu posunula.
Tak snad nějak vydržíme do jara, snad jarní sluníčko pomůže snížit počty nakažných a nebo nám alespoň umožní se vídat s ostatními venku v relativním bezpečí, snad se očkování rozjede a příští zima už bude normálnější...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire