Avi: Parašat Vaera (Šemot 62 – 9,35)

   V naší parašat Vaera se dostáváme do situace, kdy se začíná řešit neúnosné, otrocké postavení Izraelců v Egyptě. Začíná jednat Hospodin. A oslovuje Mojžíše. Ten nemá dost kuráže. Tvrdí, že ho neposlouchají ani Izraelci, proč by ho měl poslouchat farao… A vůbec, není způsobilý mluvit, doslova: mám neobřezané rty. Ať už to znamenalo cokoliv, dostává Mojžíš jako svého mluvčího svého bratra Árona. Midraše dokázaly z této bratrské spolupráce vyčíst ještě další pěknou věc – nejenom to, že by Áron mluvil za bratra, který se zajíkal.

  Čteme: „Hospodin dále řekl Mojžíšovi: Vyzvi Árona : „Vezmi svou hůl a vztáhni ruku nad egyptské vody …“ (Šemot 7,19). Takže nejednal samotný Mojžíš. „Vyzvi Árona“ – protože řeka chránila Mojžíše, když do ní byl vržen, nebyla zasažena jeho rukou ani ranou krve, ani ranou žab; raději se to stalo tak, že to zasažení bylo rukou Árona. S tímhle poznatkem přišel Raši, na základě Šemot Raba 9,10. A později v této paraše nás opět Raši informuje, že když přišel čas na ránu vší, tak půda opět nebyla zasažena Mojžíšem, protože z ní měl dříve taky užitek (když Mojžíš nemohl snést pohled na Egypťana, který ubíjel izraelského otroka, tak Mojžíš útočníka zabil a zahrabal ho do písku – 2,12). Proč to Raši takhle vyzdvihuje, když jak vody Nilu, tak země a písek jsou neživé věci. Nemohly tedy Mojžíšovi ani vědomě pomáhat, ani se později „urazit“. Krásně to vysvětluje rabín Elijahu Dessler, představitel musaru - židovské etiky. Ten říká, že když člověk poškodí něco, z čeho měl užitek, má to nepříznivý dopad na jeho osobnost  a poškodí to jeho vlastní „mida hakarat hatov“= vlastnost vděčnosti, vděčnost).

  Jak řekl rabín Matisjahu Salomon, není náhodou, že tato lekce se odvozuje od parašjot, které popisují vyjití z Egypta. Všechny ty zázraky potvrzují  Hospodina nejen jako všemocného Stvořitele, ale i to, že je důvěrně zapojen do dění člověka. Ale aby se tohle vědomí proměnilo v oddanou službu Hašem, musí mít člověk vlastnost „hakarat hatov“. Pouze díky vděčnosti, uznání nekonečné dobroty, které se nám od Hospodina neustále dostává, můžeme zažít opravdovou „ahavat Hašem“- Boží lásku a nechat se jí inspirovat ke službě Jemu.

  Talmudické mudrování má určité logické pomůcky. Jednou z nich je: tím spíše. A to tu platí bohatě. Kdyby měl být podle Rašiho Mojžíš vděčný neživým živlům, tím spíše, nebo o co víc, by měl být vděčný lidem – tady konkrétně svému bratrovi -  a o co ještě víc Hospodinu. A to nám zrovna moc dobře nejde, nebo na to zapomínáme. Když se vyšvihneme, tak už to spíš bereme jako výsledek naší vlastní úžasnosti a tolik důležitá hakarat hatov  = vděčnost se nám vzdaluje. Když nám někdo pomohl, je to připomínka, že nejsme na světě sami, že druhé lidi potřebujeme. A že jim máme být vděčni a ne je přehlížet, když už je nepotřebujeme. Stalin takové lidi dokonce nechával likvidovat, o takové připomínky nestál. To je ten absolutně negativní extrém. Na druhou stranu, kdy jsme někomu pořádně, třeba i po letech poděkovali, když si uvědomíme, jak milá a potřebná byla jeho pomoc. Já se třeba při každé možné příležitosti zmiňuji o rabínu Pečaričovi, který pro mě byl ten nejdůležitější člověk na mé duchovní cestě. To on mě naučil milovat Tóru a její moudrost. Stejně tak jsem ohromně vděčný liberecké obci, která mě přijala, dala mi jako konvertitovi šanci a brala se za mě, když to bylo třeba. Děkuji.

  A na závěr jeden příběh, který se týká právě hakarat hatov = vděčnosti. Jednou se rabín Elazar Menachem Šach spojil s rabínem Chizkijou Katzbergem, mašgiachem ješivy v Bnei Brak, a řekl mu: „Ve tvé ješivě je bachur jménem Dovy Taplin. Byl bych rád, kdybys mu zajistil každodenní studium, doučování s někým hodně pokročilým, který by Dovymu pomohl pokročit ve studiu. Tomu vyučujícímu studentovi za to zaplatím. Prosím, přijď za mnou každý měsíc na roš chodeš a já ti pro něj předám odměnu.

  Při jednom roš chodeš se stalo, že někdo u dveří bytu rava Šacha řekl rabínovi Katzbergovi, že je roš ješiva uprostřed důležitého setkání a nikdo ho nemá rušit. Rabín Katzberg tedy odešel. Později, když se o tom rav Šach dozvěděl, velice ho to zamrzelo a rozrušilo. „Je mi to moc líto“, řekl roš ješiva rabínovi Katzbergovi. „Jak bych ti to mohl vynahradit?“

  Rabín Katzberg si myslel, že by to mohla být dobrá příležitost k položení otázky: „Mohl by mi roš ješiva sdělit, proč jsi vybral zrovna toho bachura, aby se učil s tak výbornou pomocí?“

  Rav Šach odpověděl: „Nechtěl jsem o tom mluvit, ale dobře. Aspoň ti tak mohu vynahradit to, co se ti stalo o roš chodeš. To je ten příběh: Když jsem já byl za první světové války bachurem, snášel jsem ohromná strádání. Byl jsem úplně sám a ve Slutzku jsem se ve dne v noci učil v beit midraš. Neživil jsem se prakticky ničím jiným než chlebem a vodou a spal jsem na lavici v beit midraš. Měl jsem jedinou košili, kterou jsem si jednou týdně vypral, abych tak uctil šabat.

  Jednoho dne ke mně přistoupila židovská žena a řekla: „Nemohla jsem si nevšimnout, že máš roztrhanou košili. Neměl by sis tu košili vyměnit?“

  „Nemám jinou košili“, odpověděl jsem.

  „Žena se brzy vrátila se dvěma košilemi, které jsem si mohl nechat“. Rav Šach pokračoval: „Po tak tragické druhé světové válce jsem se snažil zjistit, co se stalo s touto ženou a její rodinou. Dozvěděl jsem se, že celá rodina byla zabita, kromě jediného vnuka, Dovyho Taplina. Pomáhám mu pokročit v učení a je to můj způsob, jak vyjádřit hakarat hatov za to, co pro mě udělala jeho babička.“