V parašat Vajechi se dostáváme k momentu umírání a smrti Jákoba. Před tím ovšem chce požehnat svým synům a synům Josefa, které si bere za své… Je to zvláštní chvíle. Na prahu věčnosti si Jákob nebere servítky. Na to už taky není čas. A tak si třeba Šimeón a Lévi vyslechnou: „Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.“ (Berešit 49,7) To ani nezní jako požehnání, spíš jako odsudek určitého jednání, které vede k takovým koncům. Každý otec před branami věčnosti se ohlíží po úrodě svého života. Očima věčnosti pak někdy s lítostí, jindy s radostí, hodnotí i své děti. Je to až tvrdě přímočaré hodnocení, poslední možnost, jak je oslovit. Jákob ovšem nevypichuje jenom slabiny svých synů, ale dovede ocenit i dobré vlastnosti. Schválně si celý ten Jákobův odkaz přečtěte a zkuste s ním porovnat svůj vlastní způsob života. Do jaké kolonky bychom asi tak zapadli?
Při hodnocení Judy se Jákob rozněžní. Ale není to jako dnes: Jé, ten je chytrej, ten půjde studovat na doktora nebo právníka. Ne, jde o vystižení jeho charakteru. A požehnání se k tomu dostává jako bonus. Můžeme tam číst i takovou větu: „Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.“ (Berešit 49,12). Tady je taky jasné, že nejde o dentální hygienu, ani o bělící pasty. Pšat, čili ten prostý smysl tohoto Jákobova požehnání spočívá v tom, že ty svěží pastviny v Zaslíbené zemi, které připadnou jeho rodu, by měly vést k tomu, že bude mít statný dobytek a dostatek mléka. To je fajn, ale Gemara nabízí i jinou interpretaci:
„Člověk, který svému příteli ukazuje bělost zubů, je lepší než ten, kdo mu dává pít mléko.“ (Ketubot 111b). A Avot D´R´ Nosson k tomu dodávají: „I když člověk nemůže dát svým přátelům nic hmatatelného, pokud je příjemně, srdečně pozdraví, je to jako kdyby jim dal všechny dary světa.“
Rabi Jákob Bender k tomu přidával jednu historku: Bylo to v prvních letech mého působení v čele ješivy Darchei Tora. V kanceláři mi zazvonil telefon. Byla to paní Sontagová, matka jednoho z žáků ješivy. Hned po představení se do mě pustila: „Pane Bendere, to není pravda!“
Řekl jsem jí pravdu – že nevím, o čem mluví.
Zopakovala: „To není pravda! My jsme nevzali rodinu na zimní dovolenou!“
Teď už jsem něco málo pochopil. Nedávno jsme zaslali rodičům našich žáků dopis, ve kterém jsme je vyzývali, aby své děti z ješivy nebrali na zimní dovolené na Floridu nebo do jiných letovisek. Byli jsme tenkrát přesvědčeni, že prázdniny uprostřed školního roku mají negativní dopad na učení dětí.
Ale co „nebylo pravdivé“, stále mě zajímalo.
„Rabi Bendere, náš Josi minulý týden chyběl v ješivě tři dny. Není ale pravda, že bychom odjeli na dovolenou. Chyběl z jiných, pádných důvodů!“
„Paní Sontagová“, odpověděl jsem, „abych byl upřímný, vůbec jsem si nevšiml, že tu Josi minulý týden nebyl. A zároveň nechápu, proč byste se musela obhajovat. Proč si vůbec myslíte, že jsem vás podezíral z odjezdu na dovolenou?“
Odpověď paní Sontagové pro mě byla lekcí na celý život. „Rabi Bendere, v neděli ráno, když jsem přivedla Josiho do ješivy, jsme se míjeli na chodbě. Nepopřál jste mi „dobré ráno“ svým obvyklým, veselým způsobem. (známe podobný příklad z jedné starší české komedie: pozdravil, ale ten tón, ten tón!) Myslela jsem tedy, že jste si všiml Josiho nepřítomnosti a že předpokládáte, že jsme byli na dovolené, v rozporu s názorem ješivy. A že jste se při pozdravu neusmál, abyste mi projevil svou nelibost.“
Ujistil jsem ji, že nesprávně pochopila můj způsob pozdravu. Tu noc předtím jsem toho moc nenaspal a nejspíš jsem nebyl ještě na sto procent bdělý. Po pravdě jsem si ani nepamatoval, že jsem ji na chodbě potkal. Po tomhle vysvětlení se jí ulevilo a náš rozhovor končil v přátelském duchu.
Co mě ale naštvalo bylo to, že jsem si uvědomil, že tato žena chodila s tak velkou emoční zátěží od neděle až do středy. A proč? Protože jsem nebyl schopen pořádně se usmát, když jsem jí říkal „dobrý den“.
Není vždy snadné se usmívat a zvlášť naše země není zrovna země úsměvů a laskavostí. Ale my jsme zavázáni k tomu, abychom „bělostí našich zubů“ přinášeli štěstí a pohodu ostatním lidem kolem sebe. To je to, co jsem se naučil od otcova otce, požehnané paměti.
Můj otec zemřel náhle ve věku 51 let. Můj dědeček, který v té době žil v Izraeli, zrovna nedávno přišel o svou druhou ženu. Když zemřel můj otec, naše první obava byla: Jak se dědeček vyrovná se ztrátou svého jediného dítěte?“
Můj dědeček se přestěhoval do Ameriky, aby s námi žil dalších sedm let. Po celou dobu se jen smál a vyzařoval štěstí. Štěstí přinesl i do našeho domova. Samozřejmě pociťoval tu ztrátu velmi hluboce. Byl ale odhodlaný překonat svou ztrátu a snažil se smát kvůli své snaše a kvůli milovaným vnoučatům.
Úsměv je nejcennější formou chesed – laskavosti. Tolik rabi Bender.
Tak až zase uvidíte reklamu na ty nejbělejší zuby, vzpomeňte si na Judu, požehnání, které dostal. A požehnání, které má ve svých zubech a srdečných úsměvech každý z nás.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire