Nezlobte se, ale začnu dnes zvířátky. Náš rabín, David Maxa, si pořídil kocoura. Protože je rabínem, hledal alespoň v Talmudu nějaké pozitivní vyjádření o kočkách. A našel ho v traktátu Eruvin: „…rabín Jochanan řekl: Dokonce i kdyby nebyla darována Tóra, počestnosti bychom se učili od kočky.“ A rabín Steinsaltz k tomu dodává: „která zahrabává svůj exkrement.“ Tak nevím, ale sousedovic kočka u nás na zahradě popírá veškerou rabínskou moudrost…
V dnešním textu se můžeme dočíst také o dalším domácím mazlíčkovi,
a tím je pes. Děj dnešní sidry obsahuje i poslední rány, které Hospodin
uštědřil neústupnému faraonovi. Ale já nebudu mluvit o žádných kobylkách, žábách, mouchách
a komárech, jako jednotlivých ranách. Zaměřím se na poslední ránu, která nakonec
vedla faraona ke změně názoru a vedla k propuštění Izraelců z egyptského otroctví. Tou ranou bylo zabití
všech prvorozených. Při ní sehrál maličkou roličku i pes. Byl to jen takový
štěk. Lépe řečeno neštěk.
Při
ohlášení poslední rány vyřizuje Mojžíš faraonovi tento Hospodinův vzkaz: „Po celé
egyptské zemi se bude rozléhat veliký křik, jakého nebylo a už nebude. Ale na žádného
Izraelce ani pes nezavrčí, ani na člověka ani na dobytče, abyste poznali, že
Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem.“ (Šemot 11,6-7) A protože
tu pes sehrál tak pozitivní roli, díky své poslušnosti, je na místě „hakarat
hatov“ = vděčnost, o které jsme mluvili posledně. A tak o pár kapitolek dál
můžeme číst o masu,
které je trejfe. To znamená, že jde o maso z kašer zvířat,
která zahynula díky nemoci, nebo na
následky poranění. A takové maso je pro Židy zakázané. Ovšem pro psy je to
výborná odměna. Čteme tam: „Maso zvířete rozsápaného na poli nebudete jíst,
hodíte je psovi.“ (Šemot 22,30).
A
další zvíře, se kterým se tu setkáváme, je beránek. Jde tu o „korban Pesach“
– pesachovou oběť. Když rabín Pečarič
překládal Tóru do polštiny, snažil se najít co nejvýstižnější výraz pro slovo korban-
oběť. A přišel s poněkud kontroverzním slovem – oddanost. Vysvětloval to tak,
že slovo korban má v sobě kořen
karav, který se dá nejpřesněji přeložit jako sblížit se, přiblížit se. A
právě to se tu stalo.
Další
myšlenky jsem čerpal ze sbírky midrašů „Cena urena“. V Tóře čteme:
„Budete mít beránka bez vady“ (12,5) Beran byl pro Egypťany
božstvem, uctívanou modlou. Proto – vezměte si pro sebe celého beránka bez vady,
aby si Egypťané nemohli myslet, že je to nějak vadný kus, nevhodný k modlářství a díky tomu aby se na Izraelce
nezlobili. Ze stejného důvodu Tóra stanovuje věk beránka na „jeden rok“. Když
už byl beránek jeden rok starý, byl nepochybně způsobilý pro egyptské
modlářství.
A pak
to pokračuje dál, skoro jako vyložená provokace mezi vyznavači jednoho Boha a modlářstvím.
Beránek stál po dobu čtyř dní spoutaný, aby Egypťané slyšeli bečet své modly a nic
s tím nemohli dělat. Dál tam čteme: „Navečer“ (12,6) - beránek musí být
zabit za soumraku, mezi dnem a nocí – kdy se už všichni vrátili z práce a vidí,
jak je jejich modla zabíjena. Krev musí být namazána na obě strany veřejí, aby
se zázrak ukázal celému světu. Krev je rozmazána na obou stranách a nahoře,
takže to připomíná hebrejské písmeno „chet“, což upomíná na hebrejské
slovo „chajim“ – život.
Měli
jíst jehněčí maso s hořkými bylinami. Běžně se vysvětlují hořké byliny
jako vzpomínka na hořkost otroctví. Tady ale, přímo v akci,
alespoň podle midraše, se jedná o hořkost, kterou prožívají Egypťané. Sledují s
úžasem, jak někdo v klidu pojídá jejich modlu. Hospodin k tomu říká: „Zničím
modly Egypta.“ Beránka měli péct, ne vařit, protože i ta silná vůně měla
Egypťany udeřit do nosu: to se peče vaše modla! Celá
astrologie tu padá, měsíc nisan je ve znamení berana, tak dobrou chuť!
Izraelci byly Hospodinem vyzváni, aby vzali svazek yzopu, namočili ho do
jehněčí krve a označili jí dveře svých domovů. „Na domech, v nichž budete,
budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás
zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.“ (Šemot 12,13)
S tím mazáním krve nešlo o nějakou magii krve, právě naopak. Jak
píše rabín Bechaje, nezachránila je krev na jejich dveřích, ale skutečnost, že
Židé namazali krev na veřeje, aniž by projevili strach z faraona, že zabili jeho bůžka. Spoléhali se
na Hospodina a proto byli hodni zůstat naživu. Trochu to připomíná dnešní
situaci, kdy Izraelci srdnatě bojují s pandemií, rozjíždějí už druhé kolo
očkování, zatímco my sotva startujeme kolo první… A známí nám odtamtud posílají fotografie z jejich očkování.
Strach v jejich očích nenajdete. Zase jsou v čele průvodu, směr:
život! Zatímco zbytek světa se kroutí strachy v zajetí novodobých model -
nejrůznějších konspiračních teorií, které k životu nevedou…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire