Kam patří náboženství?

 K svátku Sukot patří suka a všichni jste určitě už viděli video, jak muž na kolečkových bruslích řídí svůj sukamobil v provozu. Sukamobil ovšem není jen výsadou New Yorku a Izraele. Sukamobily provozují lubavičtí chasidé i ve Francii. Což tady každý rok vyvolává v židovské komunitě vášnivé diskuze o místu náboženských symbolů ve veřejném prostoru (protože naprostá většina nežidovských kolemjdoucích asi moc nechápe, k čemu je ta budka tažená za kolem dobrá, jen vidí typického ortodoxního žida).

Sukamobil na Place Kleber

Já nejsem (alespoň zatím) Francouzska a nemám na přítomnost náboženských symbolů ve veřejném prostoru tak vyhraněný názor jako ti, kdo jsou odkojeni laicitou a republikánskými zásadami, které praví, že náboženství je soukromá záležitost, která do veřejného prostoru nepatří. Už jen proto, že to usnadňuje měření všem stejný metrem. 

Před Jom kipur vyšel v místních novinách obsahlý článek o naší nové rabínce (který nebyl mimochodem příliš lichotivý vzhledem ke konzistoři, ale nebylo tam nic, co by nebylo pravda). Od jedné členky komunity, která v novinách také pracuje, jsme se o Jom kipuru dozvěděli, jak vlastně článek vznikl. Novinářka, která má normálně na starosti náboženství, je na mateřské a její zástupkyně se běžně zabývá jinými tématy. Před Jom kipurem se dozvěděla, že Lubaviči budou ve čtvrtích s významnou židovskou populací troubit na šofar. A na poradě navrhla o tom napsat článek s douškou:"představte si, že by něco podobného dělali muslimové". Ticho, které se rozhostilo, se prý dalo krájet. Novinářka pochopila a pravila, že tedy napíše o té nové rabínce. 

Myslím si, že je důležité vést debatu o tom, jak moc je přípustné ve veřejném prostoru praktikovat své nábožentsví-všech vyznání. Když nám přijde nepřijatelné, aby si muslim vybalil na náměstí kobereček a zval kolemjdoucí k modlitbě, pak by tam ani neměl parkovat sukamobil a Lubavič nabízet arba minim. A postávat Svědci Jehovovi a nabízet diskuzi o Bibli. A naopak-pokud nám nevadí Svědci a sukamobil, neměl by nám vadit ani muslim. Nebo třeba meditující budhistický mnich. Nebo Hare Krišna. Pokud nevadí žena v paruce nebo tichlu a chlap s cicit u kolen (a už jsem tady videla i kaftan a štrajml a talit katan přes oblečení), proč by měla vadit žena v hidžábu a chlap v dželabě? Když Lubavič nabízí navázání tefilin před košer obchodem nebo imám kurzy koránu před halal řeznictvím, je to také veřejný prostor, ale vadí to?

Z mého pohledu je dobré, mít vymezená místa, kam náboženství nesmí-úřady, státní školy...ale myslím si, že u zbytku veřejného prostoru by se zbytečně nemělo nařizovat a zakazovat (jak navrhuje například LePenová), ale vést neustálou společenskou diskuzi o "pravidlech slušného chování". Abychom rozlišovali, že co v jedné ulici nevadí nemusí být o tři ulice dál vhodné. Abychom se všichni ve veřejném prostoru cítili dobře.

Kalendář pro děti

 Nejsem zrovna matka-kutilka, co by neustále něco vyráběla s dítětem nebo pro dítě, ale chtěla jsem pro Šmuliho kalendář, jednak na učení dnů v týdnu a také na to, aby věděl, v které části roku se zrovna nacházíme a to jak podle civilního, tak podle hebrejského kalendáře. A přesto, že neumí samozřejmě ještě číst, tak jsem tam chtěla mít i dny v týdnu atd.  češtině a ve francouzštině a u ročního kalendáře i v hebrejštině, aby nám ten kalendář chvíli vydržel. Je celkem zřejmé, že nic takového člověk prostě k jednoduchému stažení na webu nenajde a nezbylo, než si kalendář vyrobit svépomocí. Chůva pro svoje kluky používá kalendář ve formě vláčku (a Šmuli se mě pak i doma občas ptá, ve kterém vagónu, rozuměj měsíci, zrovna jsme), ale to mi pro moje účely nepřišlo úplně praktické. Nakonec jsem se na internetu inspirovala jinými samodomo kalendáři a vyrobila svou vlastní verzi. A nabízím vám ji ke stažení zde. Je ve formátu pptx, protože předpokládám, že česko-francouzská verze asi nebude vyhovovat každému a tady si to můžete jednoduše upravit, podle svých potřeb. Před tiskem doporučuji ovšem převést soubor do pdf, abyste měli jistotu, že se to vytiskne správně. Vytištěné materiály (stránku s šipkou budete potřebovat dvakrát) jsem nechala zalaminovat, pak je vystřihla a zkompletovala. U kalendáře s měsíci je šipka stacionární na A4 a nevystřihujete ji, vystřihnete jen dvě kolečka měsíců a vše spojíte dohromady. U kalendáře dnů v týdnu naopak vystřihnete šipku, která bude pohyblivá.  Abych to vše spojila, tak jsem propíchla kalendář uprostřed šídlem a s pomocí knoflíku a provázku vše spojila. Jistě existují i sofistikovanější metody, ale tohle jsem zrovna měla po ruce (i tak mi trvalo dva měsíce, než jsem se po vytištění a zalaminování listů dokopala k dokončení). 

A tady je výsledek, připevněný magnetem na mrazáku...jo a ten obrázek mobilu je u pátku proto, že u nás je o šabatu mobil vypnutý, takže poslední video na mobilu pro Šmuliho (krátké, pro urychlení procesu čištění zubů a podobně) je před začátkem šábesu...

Roš hašana 5782

 Letošní Roš hašana byl intenzivní, vyčerpávající a nabíjející zároveň. Od 1.září máme na půl úvazku novou rabínku, takže veškerá tíha šacharitu a čtení z Tóry neležela jen na mě, naštěstí! Protože jinak nevím, jak bych to všechno zvládla. Neměla jsem moc energii se připravovat a vlastně jsem letos fungovala hlavně z toho, co jsem se naučila v minulých letech. Protože měsíc Elul nepřinesl letos mnoho dobrého. Po měsících velkých zdravotních problémů a všech možných vyšetření nakonec babičce (z máminy strany) našli rakovinu plic, neoperovatelnou a s ne příliš dobrými vyhlídkami. Dědovi (z otčímovy strany) se po letech vrátila rakovina, taktéž bez možnosti operace. A po návratu z Čech jsme zjistili, že moje těhotenství, o kterém jsme v ČR rodině a pár dalším lidem řekli, je zamlklé...

Unetane tokef dostalo tento rok úplně jiný rozměr. Já nevěřím, že by si na Roš hašana Nejvyšší sednul a sepsal si seznam těch, kdo daný rok mají zemřít a u někoho si udělal otazník s tím, že se do Jom kipuru ještě rozhodne. Unetane tokef je pro mne pijut o křehkosti života a o tom, že máme nějaký vyměřený čas. Možná, že cedaka, tefila a tešuva mohou náš čas prodloužit, možná ne, ale určitě ho mohou zkvalitnit a tak "odvrátit" tvrdost rozsudku. Ale je snadné filozofovat o textu, když se vás osobně nedotýká. Jenže teď ten rozsudek možná visí nad dvěma blízkými lidmi. A jeden život vyhasl dřív, než se vlastně mohl doopravdy rozvinout. Hodně jsem se bála, jak tuhle modlitbu zvládnu (naštěstí ji vede náš chazan, kromě části Ki kešimcha). Ale kupodivu přislo smíření. Pořád to bolí a ještě to určitě bolet bude, až se stav obou prarodičů zhorší. Ale alespoň v tuhle chvíli přišlo smíření.

A teď bych tenhle příspěvek mohla ukončit se zdáním, že všechno je zase v pohodě. Ale ta energie z Roš hašana mi vydržela jeden den. Během měsíce Elulu a deseti dnů pokání mluvíme hodně o "chešbon nefeš", účetnictví duše, kdy zpytujeme svoje skutky. Ale můj letošní měsíc Elul mě přiměl se zamyslet nad jiným aspektem účetnictví-že máme stranu příjmů a stranu výdajů. A že když dlouhodobě nebudeme mít příjmy, nemůžeme mít ani výdaje. Nemůžeme dávat druhým a být tím, kým chceme, když nemáme z čeho brát. Je to zcela banální myšlenka, kterou se dočtete v každém článku o výchově dětí a o zdravém životním stylu. Ale pro spoustu lidí, včetně mně, je to nesmírně těžké skutečně realizovat. Skutečně myslet na svůj vlastní odpočinek a neodsouvat ho jako něco,co si můžu dopřát až splním všechno ostatní. Události měsíce Elulu a hlavně tedy těhotenství a následný potrat mrtvého plodu vyčerpaly tu malou rezervu energie, kterou jsem tak tak dokázala udržovat, abych měla alespoň trochu trpělivost a měla z čeho dávat. A skutečně nejsem vůbec milá osoba, když moje rezervy dojdou.

Závěr mého letošního chešbon nefeš je tedy jednoznačný-můj čas na dobíjení energie je stejně důležitý jako všechno ostatní. Naplánovat pravidelný čas, o kterém se nevyjednává, kdy budu sama, bez Šmuliho. A pravidelný čas, kdy budeme spolu s Elim sami. Abych potom měla z čeho dávat a být člověkem, se kterým chtějí být i ostatní.

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29,9 – 30,20)

  Už příští týden nás čeká oslava Roš ha-šana, našeho nového roku 5782. A pak se začne počítat deset „hrozných dní“ = „jamim norajim“ do Jom Kipur, Dne Smíření. A my se začneme zamýšlet nad sebou, jestli jsme ten rok, co je za námi, prožili tak, abychom se na sebe mohli podívat do zrcadla, nebo      na ten náš „chešbon ha-nefeš“, účet naší duše, s klidným svědomím. Dnešní paraša Nicavim nám připomíná, proč a jak bychom něco takového vlastně měli dělat.
  Mojžíš ve své závěrečné řeči mluví o zachovávání smlouvy s Bohem. Říká: „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina, svého Boha… aby tě dnes ustanovil za svůj lid a on ti byl Bohem, jak ti pravil a jak se zapřísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.“ (Devarim 29,9+12). Ano, k Bohu jsme vázáni nejenom úctou, láskou a bázní, ale taky smlouvou. Z naší strany je povinností držet se Božích instrukcí - micvot a našeho Jediného Boha. Bůh zase složil slib, že nikdy nevymění Izrael za jiný lid, i když jsou s námi problémy. Bude nám věčně Bohem, jak říká verš (I. Samuelova 12,22): „Hospodin pro své veliké jméno svůj lid nezavrhne, vždyť z vás hodlá učinit svůj lid.“
  V midraších se připomíná i to „vy všichni“ z našeho verše. Je v tom ta naše pospolitost, vzájemnost spoluodpovědnost. Naši moudří říkají, že každá osoba v Izraeli je zárukou, garantem toho druhého. Když jeden hřeší, musí nést trest i ostatní, jak říká verš: „Jeden bude klopýtat přes druhého.“ (Vajikra 26,37). Jeden bude potrestán za druhého. A funguje to i obráceně: Jestli je někdo spravedlivý,  všichni mají prospěch z jeho zásluh, jak říká verš: „Vecadik jesod olam“ = „Spravedlivý je základem světa“, celý svět stojí díky němu. Při té přísaze tam stáli všichni: „vaši předáci, vaši soudci, vaši starší, vaši strážníci a každý muž Izraele. Vše děti, vaše ženy a přistěhovalec, jenž je uvnitř tvého ležení, počínaje tím, kdo ti rube dříví a konče tím, kdo ti čerpá vodu.“ (Devarim 29,-10). Prostě úplně každý. Pak se tam píše ještě to, že Bůh neuzavírá tuto smlouvu a tuto kletbu pouze s těmi přítomným. Píše se tam: „jak s tím, který tu dnes s námi stojí před Hospodinem, naším Bohem, tak s tím, který tu dnes s námi není“ (Devarim 2,14). Z toho moudří vyvozují, že při této přísaze byly všechny duše, které kdy byly stvořeny. A každý člověk by si tak měl být vědom toho, že i on přísahal, že bude dodržovat Tóru a vést v patrnosti svůj slib. Snad i kvůli tomuto povědomí kdesi hluboko v nás jsou ty Vysoké svátky navštěvované i těmi vlažnějšími z nás.
  Tahle poslední, závažná řeč Mojžíše je velmi přímočará. Před všem těm shromážděnými lidmi nešetří varováními a ostrými výstrahami. „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina.“ Král Šalomoun v knize Přísloví říká: „Lepší jsou zjevná (otevřená) kárání, než skrývaná láska.“ (27,5). Pokárání dává život tomu, kdo je přijímá a přináší smrt tomu, kdo je neslyší, nechce slyšet – jak říká verš: „Mírný (léčivý) jazyk je stromem života“ (Přísloví 15,4). Jazyk, který lidi napomíná, jim dává život. Na druhou stranu: „Kdo domluvy nenávidí, zemře.“ (Přísloví 15,10). Tomu není pomoci.
  Ten, kdo chce svému příteli něco vytknout, mu musí říct pravdu a ne lichotky, jak říká ten náš uvedený verš: „Otevřené pokárání je lepší.“ Je lepší, když člověk něco vytkne svému příteli a říká mu pravdu, i když nepříjemnou. Nemusí ho za to jeho přítel zrovna milovat, spíš to bývá naopak, ale pořád je to lepší, než „skrytá láska“ – než skrývat hříchy svého přítele a neříkat mu o nich, protože je to nepopulární a my se chceme všem přátelům jenom líbit.
  Je taky známá věc, že existuje mnoho lidí, kteří si kritikou druhých jen vyřizují nějaké své účty a ne že by takovou věc dělali jen kvůli nebesům. Jak tedy máme chápat ten verš: „Otevřená výtka je dobrá“. Kdy je skutečně dobrá? – Když vychází ze „skryté lásky“. Je dobré pokárat druhého člověka jen tehdy, když je motivací ta skrytá láska a nic jiného, osobního.
  Kimchi píše, že tento verš opravdu znamená, že je dobré pokárat a vyjádřit to i veřejně, otevřeně, ale pokud někdo skutečně miluje svého přítele, měl by ho kárat soukromě, jenom mezi sebou. Jak to nazývá ta estébácká hantýrka: na čtyři oči. Není smyslem ponížit toho druhého, ale pomoci mu.
  Verš „otevřené kárání je dobré“ také znamená, že pokárání, které je otevřeně dáno Izraeli Bohem, kterému se říká „skrytá láska“, protože On si zaslouží být milován a je skrytý před lidmi – toto pokárání je dobré, protože pochází od Boha. Tak se tím nechme před Vysokými svátky inspirovat a učme se tomu umění pokárat i kritiku ke svému užitku přijmout. Jak říká ten dnešní verš: „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina.“ (Devarim 29,9)