Eliho krátký komentář k paraše Vajikra

Tento týden čteme parašu Vajikra, první parašu stejnojmenné knihy, třetí knihy Mojžíšovy-Leviticu. Leviticus je také nazýván "Torat kohanim", Tóra kohenů-kněží, protože pojednává o předpisech obětní bohoslužby v Miškanu, stanu setkávání, přenosné svatyně Hebrejců v poušti a následně v Jeruzalémském Chrámu, který byl zbudován právě podle Miškanu. Paraša Vajikra vypočítává jednotlivé druhy obětí, které byly přinášeny při různých příležitostech. Prostřednictvím tohoto popisu objevujeme, jak zásadní roli měl obětní kult a místo, kde se odehrával-Miškan a později Chrám, v náboženském životě Bnej Jisrael.

Dnes už je pro nás obtížné si představit, jaký tento "chrámocentrický" judaismus byl. Kolem Chrámu se točil veškerý židovský život a to nejen v Izraeli, ale i v diaspoře, která v té době již existovala a která posílala příspěvky, oběti a zejména povinný půl-šekel, který každý žid musel každoročně platit. 

Jestliže byl Chrám centrem židovského života, jeho zničení Římany v roce 70 našeho letopočtu byla ohromná katastofa pro všechny židy a jen díky ohromné odvaze a inteligenci našich moudrých bylo možné zachovat židovskou kontinuitu, zejména díky postupné redakci Talmudu, kdy modlitba a studium se staly náhradami obětí. "Chrámocentrické" židovství bylo nahrazeno rabínským judaismem v jehož pokračování dnes žijeme a na jehož rozvoji se podílíme. Po zničení Chrámu se každý židovský domov stal "mikdaš meat" miniaturním Chrámem. Téměř 2000 let je židovská identita předávána dál z generace na generaci jen díky rodinnému kruhu a synagoze.

V této době povinné všeobecné karantény nejsou synagogy dočasně dostupné a tak je dobré si připomenout tento přechod z Jeruzalémského Chrámu do každé židovské domácnosti, která je dnes tím miniaturním Chrámem, jako by naše domy a byty představovaly zlomky Chrámu. A zejména v intimitě našich domovů, které jsou místem reality všedního dne, je nám žít naše židovství s jeho rituály a také ho předávat další generaci.

Nechť tedy prožijeme klidný šabat a nechť se nemocní uzdraví s pomocí lékařů a veškerého zdravotnického personálu, kterému patří naše uznání a vděčost.

Šabat šalom!

Avi: Parašat Vajikra (Vajikra 1,1 – 5,26)

  Třetí kniha Mojžíšova, Vajikra, se týká kohenů- kněží, jejich služby v Chrámu. Protože z velké části postrádá děj, patří ke čtenářsky nejméně oblíbeným.  Ale to platí jen pro ty povrchní čtenáře. Podívejme se blíž  na jeden verš: „Ten z vás, jenž přináší moučnou oběť Hospodinu…“ (Vajikra 2,1)

  To už je překlad do češtiny, v hebrejštině se tam píše o nefeš = duši, která přináší oběť. A ten termín „duše“ nebyl použit pro žádnou jinou dobrovolnou oběť, s výjimkou právě této moučné oběti. Ten důvod je zřejmý z toho, kdo takové oběti přinášel. Byl to chudák, chudý člověk. Raši k tomu cituje z Menachot 104b: „Svatý, ať je požehnán, řekl: Přijímám to tak, jako by nabídl svou duši.“ Býk, jako oběť od boháče, je samozřejmě taky fajn a v úplně jiné cenové hladině než pytlík hladké mouky, přesto taková oběť není brána tak, jako by ten boháč nabídl svou duši. Pro chudáka je naopak ta trocha mouky ohromná investice. Proto je pro Hospodina tak cenná a bere se to tak, jako by ten chuďas obětoval sám sebe.

  Podobnou lekci se můžeme naučit z přikázání, týkajícího se obětování ptáků, které vyžaduje spálení peří na mizbeach=  na oltáři. Jak říká Raši (Vajikra Raba 3,5): Neexistuje žádný normální člověk, kterému by voněl zápach hořícího peří. Naopak, každý je zhnusen. Proč tedy Tóra říká, že bude spáleno na mizbeach? Aby ten oltář mohl být plný a krásný díky oběti chudého člověka. Jestli taková oběť voní Hospodinu, jak bychom se nad ní a nad jejím dárcem mohli ušklíbat my?

  V traktátu Pirkej Avot čteme, že ben He He řekl – a teď se to dá překládat různě, ale ve stejném smyslu: v poměru k bolesti, starosti, je odměna. Nebo jak to přeložil profesor Nosek: „jaká námaha- taková mzda.“ (Avot 5,27) V Gemaře se dozvídáme, že  „Svatý, ať je požehnán, si přeje naše srdce“   (Sanhedrin 106b), což znamená, že mu máme sloužit s upřímnou oddaností. A všechno to učení ukazuje na to, že plnění micvot- přikázání není posuzováno mechanicky, vnějškově- odfajfkováno jako splněné. Ale hledí se na tu vnitřní zaujatost, zápal, určitou námahu.

  Je to jak když vedle sebe sedí dva muži v synagoze o svátku Sukot. Každý z nich má v ruce arba minim, čtyři druhy- svázanou „kytičku“ z palmového listu, vrbových a myrtových větviček a pak krásný, žlutý citrus- etrog.  Zdá se, že oba stejně splnili micvu. Ale první z nich se o to postaral na hranici svých možností. Hodinu strávil na trhu vybíráním nejkrásnějšího plodu etrogu a zaplatil za něj tolik, že se pak musel v jiných věcech hodně omezit – tomu se říká: hidur micva = zkrášlení micvy. Druhý jen zvedl telefon a vzkázal prodejci, ať mu nějaký pěkný donese, že má peněz dost. Ten první muž si přivstal, aby si o prvním dnu Sukot početl o hlubším významu této micvy a uměl ji tak docenit a prožít. Ten druhý vstal deset minut před šacharitem a do synagogy  dorazil deset minut po začátku bohoslužby a celou dobu tam vůbec nevěděl, o co při ní vlastně jde .Když pak sedí vedle sebe, na první pohled se zdá, že oba splnili micvu stejně. Ale je toho hodně, co ví jen Hospodin- ve skutečnosti jsou od sebe daleko jako celé  světy.

  Žijeme dnes v hektické době nákazy koronavirem.  Někdo má díky svému postavení větší odpovědnost a bude se muset zodpovídat, proč se líp nepřipravil nebo proč lhal o své připravenosti a milionu ochranných pomůcek ve skladech. A proč o tom nepřipustil ani debatu - v době, kdy ten nezbytný čas ještě byl. Jejich obětní býček není bez vady, spíše je to kulhavá kobyla. No a pak jsou tady ti, kteří nemají ty prostředky, ani postavení  a jen na ně dopadají důsledky lajdáctví a bohorovnosti někoho jiného. Ale jsou to právě oni, kdo doma šijí aspoň nějaké, provizorní roušky, když už jiné k dispozici nejsou. A rozdávají je, nosí je svým prodavačům, lékařům, sestřičkám, do lékárny, hasičům a všem těm, kdo se nemůžou schovat doma a denně riskují svoje zdraví a život. Obstarávají nákupy starým a nemohoucím. A u nás v Hrádku také nosí policistům na hranici teplý čaj a koláče.  O tom je ta dnešní „moučná oběť“, která je Hospodinu natolik milá, že to bere tak, jako by mu tito lidé nabízeli svoji vlastní duši, sebe sama.

První poznámky z karantény

Ve Francii máme od úterního poledne podobnou karanténu jako v Itálii a ve Španělsku-je povoleno vycházet pouze na nutné nákupy (ostatně, jakékoliv obchody kromě potravin, tabáku a lékáren jsou zavřené), k lékaři nebo do práce a eventuálně ještě na krátkou procházku v okolí bydliště, ale pouze samostatně nebo jako doprovod malého dítěte (člověk si tedy může jít třeba zaběhat, ale sám, nebo vyvenčit psa nebo na chvíli vyjít na vzduch s dítětem, když už se to doma nedá vydržet-ale pouze jeden z rodičů). Na všechny tyto aktivity je ovšem nutné mít vlastnoručně podepsané čestné prohlášení, za jakým účelem jdeme ven a do práce to chce i papír od zaměstnavatele. Lidé ovšem mají tendenci zneužívat možnost vyjít ven a je velmi pravděpodobné, že vláda v tomto týdnu ještě utáhne šrouby, zatím jen zvýšili pokuty za vycházení bez čestného prohlášení a shlukování se. Vzhledem k tomu, jak čísla nakažených a mrtvých ve Francii rostou, vypadá to, že jsme cca 11 dní pozadu za Itálií. Zvlášť tady v Alsasku je situace vážná a nemocných opravdu hodně. My jsme zatím byli se Šmulim akorát na dvoře našeho domu a v obchodě nakoupit, ušila jsem nám roušky a snažíme se naprosto respektovat všechna nařízení. Že je ve Francii situace vážná dokládá i dnešní nařízení štrasburského dajana (rabínského soudce) pro celou Francii, kde výslovně zakazuje všem židů modlitbu v minjanu, ať už soukromém nebo veřejném (výjimkou by asi byl leda ten minjan, co jsem sdílela na facebookové stránce Židovské vtipy, kde se na pařížském sídlišti každý modlí a huláká ze svého balkónu) a také návštěvu mikve pro ženy (muzům byla zakázána už minulý týden). Kdo ví něco o zákonech tohorat hamišpacha chápe, co to znamená...
Minulý týden jsme ještě neměli moc zaběhnutý režim, Eli už pracoval z domu, ale já se k tomu moc nedostala, ale protože to vypadá, že doma budeme ještě minimálně 3-5 týdnů, kdo ví jestli ne déle, je potřeba, abychom nastolili pevný řád, kdo kdy pracuje a nebo se stará o Šmuliho. Židovství má tu výhodu, že člověku neumožní se "ztratit v čase", každý týden je tu šabat, kdy nepoužíváme počítač, telefon a tak dále a je to tedy den, který je odlišný od ostatních i za současných podmínek, kdy všechno vybízí k tomu, aby celý týden byl jedna dlouhá neděle.
Na druhou stranu, pro mě má tahle karanténa několik velkých výhod-konečně můžu trávit celý den se Šmulim, jako kdybych byla na rodičovské, a pozorovat, jak se vyvíjí. A že se teď neskutečně vyvíjí, protože napnul všechny síly k tomu, aby se naučil chodit (a nepochybuju, že do konce karantény se mu to povede) a pomalu se učí mluvit. Na druhou stranu, být s malým dítětem neustále mezi čtyřmi stěnami a nemoct jít ven, do parku, na houpačku, na písek...je dost náročné a určitě přijde moment, kdy už nám dojdou s Elim všechny nápady na nové hry (knížky, které Šmuli miluje a chce je číst stále dokola milionkrát za den už nám začínají lézt krkem). Také mám spoustu času na pesachový úklid a přípravu.
Také jem se rozhodla využít čas k tomu, abych zase trochu obnovila svojí modlitební kázeň. Minulý týden došlo opět na talit a tefilin (Šmuli umí říct a správně použít slovo "cicit" :-) ), mám v plánu zase začít odříkávat všechny tři denní modlitby a dneska ráno jsem se připojila k modlitbě masorti rabína Ješaji Dalsace, našeho oblíbeného rabína, který vysílá každý den kromě šabatu v 8h30 na Youtube. Dneska Šmuliho hlídal Eli, od zítřka mi u toho bude Prďolka asistovat a bude to trochu rock´n roll, ale snad to zvládneme.
A snad se mi podaří sem napsat i nějaký normální "nezavirovaný" článek.
Tak všichni zůstaňte doma, sledujte na internetu všechny možné i nemožné kurzy týkající se judaismu nebo i bohoslužby a zůstaňte zdrávi!
Šavua tov!

P.S. skororabín David Maxa udělal v pátek první internetový kabalat šabat a pak i havdalu. Ačkoliv my s Elim o šabatu počítač ani internet nepoužíváme, myslíme si, že všehcny tyto iniciativy jsou výborné a pro ty, kdo dosud znali kiduš jen ze synagogy, je to výborná příležitost se ho naučit dělat doma. Gam zu le-tova (I toto je k dobrému)!

Eliho krátký komentář k paraše Vajakhel-Pekudej

 Tento týden čteme parašu Vajakhel-Pekudej, která popisuje budování Miškanu, stanu setkávání. přenosné svatyně Bnej Jisrael v poušti, předchůdce Jeruzalémského chrámu. První slovo paraši je Vajakhel. "Vajakhel Moše", " Moše shromáždil ceou obec synů Jisraele", aby jim přikázal stavbu Miškanu.

Slovo "vajakhel" v hebrejštině vychází z kořenu, který znamená "shromáždění"  jako ve slově "kehila "komunita". Moše "svolá" nebo "shromáždí" bnej Jisrael kolem projektu konstrukce Miškanu, na kterém se všichni podílí. Miškan spočívá na jednotě a spolupráci všech. Text nám tedy naznačuje, že aby existovala komunita, musí mít společný projekt, společnou vizi. Už jen samotný název naší paraši nám klade otázky, co je naším společným židovským projektem, co je projektem našich jednotlivých židovských komunit. Jak ale existovat jako komunita v době všeobecné karantény? (pozn.:ve Francii je všeobecná karanténa se zákazem vycházení podobně jako v Itálii a ve Španělsku)? V úvodníku novin Le Monde tento týden šéfredqktor Jérôme Fenoglio popsal tento rozporuplný příkaz. abychom chránili komunitu, je třeba se od ní oddělit, abychom zachránili kolektiv, je třeba ho rozdrobit na množství oddělených jednotlivců. Z tohoto úhlu pohledu je to fyzické stažení z života komunity, které ji pomůže zachránit její budoucnost.

Ale když nemůžeme být spolu fyzicky tento šabat, šabat pro nás pro všechny začíná ve stejný okamžik.  A když se tedy nemůžeme sejít jednom prostoru, sejdeme se v čase. Židovský rituál je "architektura času" jak píše rabi Abraham Jehošua Heschel ve své slavné knize Šabat. Je to náš kalendář, který nás spojuje, jako komunitu a jako židovský lid. Dnes večer, při zapalování šabatových světel se na chvilku zastavme a mysleme na tento společný čas, čas, kdy jsou židé všichni spojeni, i když jsou fyzicky od sebe vzdáleni.

Nechť všichni prožijeme klidný šabat a nechť všichni nemocní jsou brzi uzdraveni?

Šabat šalom

Avi: Parašat Vajakhel- Pekudej (Šemot 35,1 – 40,38)

    V dnešní paraše si můžeme přečíst tento příkaz: „V den odpočinku nerozděláte oheň v žádném svém obydlí.“  (Šemot 35,3) Kromě toho doslovného významu verše existuje i jeden, který říká, že ten „oheň“ v tomto verši ukazuje na oheň machloket (= sporu). A machloket je často destruktivní, tím spíše o šábesu, kdy je v rozporu s jeho podstatou- svatostí a potěšením.  Chofec Chajim píše: „Zohar a kabalisté mimořádným způsobem varují před jakýmkoli sporem o šabatu,a, Bože chraň,  zvláště mezi manželem a manželkou.“

  Mišna Berura 262,9. Gemara (Sota 17a) cituje učení rabína Akivy, že když manžel a manželka spolu přebývají v harmonii, Šechina (Boží Přítomnost) přebývá s nimi. Raši  tomu poznamenává, že slova „iš“ (alef, jod, šin)= muž, a „iša“ (alef, šin, hej)= žena, mají stejná písmena, s výjimkou písmene „jod“ ve slově iš a „hej“ ve slově iša. Tato dvě písmena tvoří J-h, Jméno Boží a to je narážka na přítomnost Šechiny v harmonické domácnosti. Když ale mezi manželem a manželkou existuje konflikt, Šechina odejde a zůstane jen „eš“ (alef, šin)= čili oheň, machloket.

  Rabín Moše Soloveitchik z Curychu  byl jednou z největších osobností Tóry naší doby. Měl ale nejenom ty rozsáhlé znalosti, ale i moudrost, pokoru a srdce na správném místě. Proto za ním přicházely i manželské páry, které se potýkaly se „šalom bajit“- tou správnou harmonií ve svém vztahu, ve svém domě. Přišel za ním i jeden konkrétní pár s určitým problémem, a žádný z nich nechtěl ustoupit ani o píď. Rabín Moše začal svou řeč zdánlivě matoucí poznámkou Rašiho:

  Tóra uvádí, že jméno „Jisrael“, které bylo po jeho boji s andělem Ezaua uděleno Jákobovi, naznačuje jeho vítězství nad božským (tj. andělem) a lidmi. Čteme v Berešit 32,29: „Jako kníže jsi zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Raši uvádí, že těmi lidmi, nad nimiž Jákob zvítězil, byli Lában a Ezau. Rabi Moše se zeptal: Jákob skutečně zvítězil nad Lábanem, kterému se nepodařilo mu ublížit, ani ho připravit o bohatství. Ale mohlo být Jákobovo setkání s Ezauem nazváno vítězstvím? Co to bylo za triumf, když ho uklidňoval ohromnými dary a před Ezauem se sedmkrát poklonil? Nebyla to spíš známka podřízenosti než vítězství? Tohle má být triumf?

  Rabi Moše to vysvětlil na příkladu letního táborové setkání mládeže. Tam se na konci pobytu účastníci rozdělí do několika soupeřících skupin, které spolu bojují v různých disciplínách. A rabi Moše vysvětloval dál: Existují dva přístupy vedoucích, které se dají v těch soubojích použít: Ten první se snaží zajistit, aby podávali dobré výkony, aby všichni měli např. skvělý čas, aby ale taky v týmu existovala jednota, aby spolupracovali a navzájem se podporovali. Takový přístup zajišťuje, aby lidé nebyli pochváleni jen za výkon, ale i za snahu a nikdo by se tam neměl cítit špatně kvůli svému selhání. S takovým přístupem ovšem tým svoje vítězství ztrácí.

  A pak je druhý přístup, kdy velitel zaujme takové nekompromisní zaměření: vítězství, nebo nic! A tak vede i své svěřence - má na ostatní nepřiměřené požadavky, uráží je za každou chybu a vede své lidi k tomu, aby při souboji s druhým týmem nebrali žádné ohledy. I když tenhle druhý tým nejspíš vyhraje, jsou ve skutečnosti těmi poraženými. Cílem hry – a svým způsobem i života - je totiž získat přátele a prožít skvělý, inspirativní a nezapomenutelný, společný čas. Negativita působí pravý opak.

  Rabi Soloveitchik  řekl: Máme mylnou představu o skutečném významu „nicachon“- vítězství. Abychom byli vítězi, nemusíme být nutně prohlášeni za vítěze, s nosem zdviženým nahoru a s medailí na krku. Vítězství znamená dosáhnout vlastních cílů. Náš praotec Jákob měl jasně definované cíle. Chtěl svůj život zasvětit službě Hospodinu, být daleko od zlých vlivů a chtěl, aby jeho potomci byli hodni vytvořit generace, které se stanou Hospodinovým lidem vyvoleným a obdrží Tóru. K dosažení tohoto cíle bylo nutné, aby Ezaua uklidnil a pak se od něj trvale distancoval. To předvádění darů Ezauovi a uklánění se před ním bylo malou cenou, kterou musel zaplatit, aby dosáhl těchto vznešených cílů. Tím, že toho reálně dosáhl, Jákob ve skutečnosti zvítězil.

  Rabín Moše řekl mladému páru, který měl potíže se šalom bajit: Cílem každého manžela a manželky je udělat z jejich domu místo, kde bude přebývat Šechina. Aby k tomu mohlo dojít, musí tam existovat „šalom bajit.“ A uzavřel to tak: ten, kdo je „mevater“ (ten, kdo ustoupí), a tím vyřeší spor, ten je skutečným vítězem.

  A na závěr vtípek od jednoho našeho člena, opravdu zkušeného ženáče: Otec dává poslední rady  do manželství synovi, těsně před jeho svatbou: „Synu, uvědom si, co chceš – jestli mít pravdu, nebo šalom bajit!“

Avi: Parašat Ki Tisa (Šemot 30,11 – 34,35)

Dnešním čtením parašat Ki Tisa se dostáváme k okamžiku, kdy Mojžíšovi na hoře Sínaj končí to čtyřicetidenní Boží školení. Čteme tam: „Když přestal k Mojžíšovi na hoře Sínaj mluvit (Hospodin), dal mu dvě desky svědectví…“ (Šemot 31,18)

V té větě – vajiten elMoše kechaluto ledaber- je jedno slovo napsáno nesprávně. Aby se to dalo číst kechaluto, muselo by se v tom slově doplnit mezi písmena lamed a tav písmeno vav. Takže tak, jak je to zapsáno ve skutečnosti, by se to mělo číst spíše jako kechalato- čili jako jeho nevěsta. Raši tenhle postřeh z Tanchumy uzavírá s tím, žeTóra byla Mojžíšovi předána jako dar, stejně jako je nevěsta dána ženichovi, protože se nemohl všechno naučit v tak krátké době.

Midraš Raba k tomu uvádí: Rabi Avahu řekl: Během 40 dnů, kdy byl Mojžíš v Nebesích, se naučil Tóru a zapomněl to. Mojžíš řekl Hospodinu: „Pane světa, už (jsem se učil) 40 dní a nic nevím!“ A co udělal Svatý, ať je požehnán? Když skončilo 40 dní (Mojžíšovy dřiny při učení), daroval Mojžíšovi Tóru jako dar. (Šemot Raba 41,6)

Ale jestliže měl Hospodin darovat Tóru Mojžíšovi jako dárek, proč se potom musel Mojžíš nejprve 40 dní dřít? Proč ten dárek nemohl převzít okamžitě? Alšich k tomu říká, že Tóru nelze získat bez námahy. Student se musí namáhat každý den, s tím největším úsilím a využívat všechny své přirozené schopnosti k pochopení Tóry, kterou studuje. Teprve takové snažení pak může přinést ovoce v tom, že skutečně pochopí Tóru a udrží si ji a to i za hranicemi svých vrozených schopností.

Steipler gaon dokonce říká, že i ten, kdo má veliké potíže s pochopením Tóry, pokud opravdu vynaloží velké úsilí, zaslouží si, aby se stal gadol baTora, velkým učencem Tóry, i když se zdálo, že je to nad jeho přirozené schopnosti. A aby pozvedl sebevědomí těch sklíčených, co si v tomhle nevěří, uvedl příklad z knihy Sefer Chut HaMešulaš. A v ní se mluví o chlapci, kterému bylo tak 16-17 let a v Drážďanech přišel ke slavnému učenci Chatam Soferovi a řekl mu, že jeho duše touží studovat Tóru. Když to slyšeli bachurim, žáci z ješivy, tak se mu smáli. Nedovedli si představit, že by se chlapec jeho věku, který se předtím nikdy neučil, mohl nyní věnovat studiu Gemary.

Chatam Sofer je ale napomenul: „Proč se smějete? Každý, kdo se chce učit, nechte ho přijít a učit se.“ Přivedl chlapce blíž a pokynul svým žákům, aby se u něj hodinu po hodině při učení střídali. Tenhle chlapec ale měl víc problémů, než že by byl jen takovým pozdním začátečníkem. Měl velké problémy s chápáním a všechno, co se naučil, do příštího dne zapomněl- jako kdyby se to ani nikdy nedozvěděl!

Přesto všechno jeho silná touha po Tóře nezmizela a studoval s tou největší pečlivostí. „Každému, kdo se chce očistit, je poskytnuta pomoc z Nebes“ (Šabat 104a). A tohle talmudické ujištění u něj platilo stoprocentně. Postupem času byl stejně tak bohabojný, jako i vynikající učenec Tóry. Nakonec byl v Mattersdorfu jmenován dajanem (rabínským soudcem), protože byl známý svou spravedlností a také svými znalostmi. Dokonce je i často citován v dílech Chatama Sofera.

Takže, i když o sobě máme pochybnosti, co se týká schopností se učit a naučit- že se budeme 40 dní jako Mojžíš dřít a pak jako by nám v hlavě stejně nic nezůstalo- důležitá je jenom naše touha, vůle a vytrvalost té naší námahy. A pak dostaneme Tóru jako dar, kterého si budeme cenit nade vše.

Avi: Purim 2020

Se zpožděním je tu Aviho interaktivní purimová draša. Když už všichni sedíme doma, můžeme si alespoň zacvičit a nacvičit to na příští rok:

Ke každému slavení svátku Purim je povinností přečíst svitek knihy Ester. Příběh se vztahuje k historické události na perském dvoře, kde Židům hrozil pogrom. K němu nakonec nedošlo, takže je to svátek veselý. Ve svitku Ester se vůbec nevyskytuje Boží Jméno, jako by tu byl Bůh ukrytý za kulisami. I samotná Hadasa - Ester svým jménem naznačuje, že jde o skryté Boží působení, které není na první pohled zřejmé. Ke zvykům patří i to, že jméno hlavní záporné postavy, Hamana, je posluchači přehlušeno řehtačkami, dupáním, křikem- kdykoliv je při vyprávění zmíněno. Já jsem to letos vymyslel tak, abyste mohli reagovat i na ostatní postavy. Tak třeba krále Achašveroše, který tu vystupuje hlavně na oslavách, můžeme při každé zmínce znázornit lehce do strany nakloněnou hlavou, do které pantomimicky kopneme další perskou štamprdličku. Moudrého Mordechaje budeme hrát poklepáním ukazováčku na hlavu, Ester zahrajeme naznačením závoje skrytosti pohybem ruky před obličejem. Vyzkoušeno ? Jdeme na to.

Jak už bylo naznačeno, král Achašveroš nechával vládu v říši na starosti darebákovi, jménem Haman. Ten už za léta svého působení dokázal postavit první čtyři metry říšské dálnice a tak byl širokou veřejností a stranickým tiskem považován za zdatného manažera. Král Achašveroš se tak mohl na plný úvazek věnovat svým pitkám a bonmotům. Jednou nechal před své zpité kumpány předvolat manželku, královnu Vaští. Protože byl náležitě ješitný a dostatečně nekorektní, trval na tom, že královna před nimi musí předvést i své přednosti fyzické povahy. Královna Vaští odmítla a stala se tak feministickou modlou. Byl to ovšem její konec a nastalo hledání nové královny. My už víme, jak konkurz dopadnul, a že byla vybrána dívka lepého zjevu, která navíc nedržkovala – Ester, která se tak usadila na uprázdněný trůn. Její moudrý strýc Mordechaj Esterce poradil, aby neprozradila svůj židovský původ.

Jednou se stalo, že moudrý Mordechaj seděl v královské bráně a zaslechl spiklence, jak se domlouvají na zabití krále Achašveroše. Mordechaj na nic nečekal, poslal o tom zprávu Ester, a ta ji jeho jménem sdělila králi Achašverošovi. Vina byla prokázána, atentátníci potrestáni a celá událost byla zanesena do Knihy letopisů.

Mezitím byla králem Achašverošem oceněna Hamanova úžasnost dalšími státními dotacemi a příkazem, že se Hamanovi musí každý klanět. Haman byl na vrcholu blaha. Ale celou tuhle dětinskou radost mu pokazil Mordechaj. Sedával v bráně a Hamanovi se ne a ne poklonit. Prý proto, že je Žid. A ti se klaní jen Bohu. Ale jak známo, slovo Bůh se tu nevyskytuje. Prostě nepoučitelný Žid, jak mi nedávno napsal jeden zlý anonym… A Hamanovi bylo málo navždy se zbavit Mordechaje, rozhodl se vyhladit všechny Židy- se stejnou dojemnou péčí se také ten můj anonym zmínil i o mé rodině. Je to stále se opakující příběh…

Haman spěchal za králem Achašverošem. A Haman krále přesvědčil, že Židé jsou potížisté a že když král dovolí, Haman ho této starosti nadobro zbaví. Achašveroš, lihový král perské říše, s ním souhlasil a pomocí losů = purim vybrali vhodný den k této pohromě. Za to Haman slíbil králi Achašverošovi širokou paletu sazeb DPH na pivo a lihoviny. Mordechaj se o chystaném pogromu dozvěděl ,a vyzval Ester, aby se Židů u krále Achašveroše zastala. Ester dobře věděla, že nemůže jednoduše ke králi přijít a o něco ho žádat, to by ji mohlo stát hlavu. Vyzvala tak Mordechaje, aby shromáždil všechny Židy a společně se postili ,že ona udělá to samé. Zase tu není zmíněn Bůh, ani žádné Boží Jméno, ale všichni tušíme, ke komu se v takové nouzi obraceli.

Ester se dvakrát po sobě dostalo cti, že ji král Achašveroš pokynul a nechal ji přistoupit k sobě. Vždy se jí zeptal : „Co je ti, královno Ester, jaké je tvé přání ?“ A ona ho vždy jen pozvala i s Hamanem na další pivní slavnost. A protože po něm nic dalšího nechtěla, pomyslel si jen něco o konečně ideální manželce. Haman se také cítil potěšen, že je královnou zván jedním dechem se samotným králem. Ale radost mu zase nevydržela dlouho. Zase spatřil Mordechaje a ten se zase neklaněl, ani se strachy netřásl. Přišel domů rozhořčený, ale jeho paní ho uklidňovala : „Copak na něj nemůžeš „zakleknout“? Dej postavit šibenici a ještě bude vzpomínat, že se ti mohl klanět a mít klid, Kalůsek jeden. Už zítra může viset.“ A Hamanovi se ta řeč náramně líbila.

Tu noc ale král Achašveroš nemohl spát a tak si nechal předčítat z Knihy letopisů. Znovu si tak připomněl, jak mu vlastně Mordechaj zachránil život a že se mu zatím vůbec nijak neodměnil. A tak když druhý den za králem přišel Haman, král Achašveroš se ho zeptal : „Copak bych měl udělat muži, kterého chci poctít?“ Haman už se viděl jako ten poctěný a tak si začal vymýšlet a přehánět: „Ať takovému muži obléknou královské roucho, posadí na králova koně, na hlavu vloží královskou korunu a nejvyšší králův dvořan ať jde před ním a volá na všechny strany – toto je ten muž, kterého se rozhodl krám poctít !“ „To je fakt výborný nápad, Hamane, přesně takhle to uděláš a ty sám uctíš našeho hrdinu Mordechaje ! A na nic nezapomeň ! Ať je to vyplněno všechno přesně tak, jak jsi to pěkně vymyslel !“

Co už jiného Hamanovi zbývalo. Musel Mordechajovi vzdávat veřejně poctu v ulicích královského města. Byla to pro něj hrozná potupa a tak potom utíkal domů se zakrytou hlavou. A tam si ještě přisadila jeho žena : „Židy jsi chtěl zabít a Mordechaj je Žid, to není dobré znamení !“ Ale v tu chvíli už volali Hamana ke králi Achašverošovi na hostinu.

Na hostině se zase popíjelo a znovu se král Achašveroš ptal Ester : „Co si přeješ, řekni už konečně.“ A tehdy mu královna Ester řekla : „Ať mi král daruje život, mně i mému lidu. Máme být povražděni, já i můj lid!“ Král Achašveroš se rozlítil a vykřikl : „Kdo by se něčeho takového odvážil ?“ a Ester odpověděla : „Tím protivníkem a nepřítelem je ten zloduch Haman !“ Bystří královští služebníci králi poradili, že právě Haman nechal postavit šibenici pro Mordechaje. A král řekl :“Pověste ho na ni!“

A tak pěkně, milé děti ,končí náš příběh . Kdo jinému jámu kopá, tak se z lesa ozývá. Odpusťte mi můj šibeniční humor. A na závěr poslední upozornění : někdy se zdá, že Pán Bůh ani není, ale my víme, že poslední slovo patří právě Jemu. A proto se dnes můžeme radovat a jak nám je přikázáno, opít se tak, abychom neuměli odlišit zlého Hamana od moudrého Mordechaje. Lechajim, na život !