Avi: Parašat Truma (Šemot 25,1 – 27,19)

  V dnešní parašat Truma, ve II. Knize Mojžíšově, se můžeme dočíst i o výrobě vybavení pro ten přenosný Chrám- Miškan, se kterým chodili Izraelci po poušti. A mluví se tam i o schránce- áronu. Z vrchní strany byl áron- archa zakryta víkem a zase tu jsou všechny podrobnosti  popsány: „Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu.“ (Šemot 25,18) A taky: „Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov.“ (Šemot 25,20)

  Archa sloužila jako úkryt, schránka pro luchot = desky, na nichž bylo zapsáno Aseret HaDibrot- Deset výroků – Desatero. A tak ten áron symbolizoval pouto židovského lidu k Hospodinu- prostřednictvím Tóry, která nám byla dána jako naše věčné dědictví.  Cherubové na víku áronu měli dětské tváře. Prý to bylo proto, že když byla dána Tóra, děti všech generací sloužily jako ručitelé.  Hospodin totiž před darováním Tory vyzval Izrael, aby přivedli dobré garanty, kteří by ručili za to, že budou Tóru dodržovat, a teprve pak že jim ji dá. Židé neuspěli ani když navrhovali  Abraháma, Izáka, Jákoba  a třeba i proroky budoucích generací.  Teprve když řekli, že jejich děti budou jejich  zárukou, Hospodin to uznal za dostatečně dobrou záruku a Tóru jim dal. 

  Rabín Elijahu Lopian vysvětluje, že funkce dětí jako garantů znamená, že se otcové a matky Izraele zavázali vychovávat své děti od raného mládí k přijetí života Tóry a přikázání. A rabi Lopian dodává, že když jsou děti takto vychovávány, mají pak zase často kladný vliv na své rodiče, kteří se zase posilují díky nim- když je pozorují, jak dychtivě hltají Tóru a dodržují micvot- přikázání.  A nedávno jsem četl takový příběh, který to pěkně ilustruje. 

  Jména v tom příběhu nejsou důležitá, ale nějak našim hrdinům říkat musíme. Takže:  Ariel a Šulamit byli mladí lidé, kteří žili naprosto světský život, náboženství pro ně nic neznamenalo. Ariel byl dokonce vychováván v silně protináboženské rodině. Šulamit pocházela z tradiční marocké domácnosti a tak měla příležitost dodržovat některá přikázání, třeba zapalování svíček o šabatu. Ale  v době jejich svatby Arielův otec řekl mladému páru : „Koupím vám dům se vším, co tam budete potřebovat, ale nesmíte tam umístit mezuzu na dveře.“ Mladý pár s tím bez námitek souhlasil.

  Postupně se jim narodili syn a dcera.  Pak Šulamit zemřela její matka a ona držela smutek- šiva a  pak se příští měsíc pokusila dodržovat určitá přikázání, která byla praktikována v domě jejích rodičů. Jiskra v její nešama = duši byla zase zažehnuta. Brzy nato se jim doma ozval telefon. Tenkrát probíhala v Izraeli akce Hnutí baal tšuva, které touto cestou nabízelo náboženskou výchovu dětem. Šulamit by se tomu nebránila, ale Ariel byl rázně proti. Teprve až když měl jít malý Ami do první třídy, Šulamit si postavila hlavu a měla ke svému manželovi vášnivou řeč: „Nedovolím, aby náš syn vyrostl bez znalosti toho, co to znamená být Židem!“ Ariel nakonec ustoupil a Ami byl zapsán do místní náboženské školy. Další rok se v jejich rodině prakticky nic nezměnilo. Ami byl ve škole šťastný a zdálo se, že i jeho rodiče jsou spokojení, že budou i nadále žít svůj nenáboženský život.

  Pak se ale  Ami začal učit číst hebrejský alef-bet a učitel jim přinesl do třídy sidur. Vykládal jim o modlitbách běžných i svátečních, například o kiduši pro šabat. Malý Ami to z domova vůbec neznal a tak se musel ptát i na to, co je kiduš. A učitel mu trpělivě vysvětloval, co je kiduš, jak vypadá šabatový stůl s chalou, pohárem vína, rybou a dalšími dobrotami. Ami byl nadšený. „Až přijdu domů, požádám svého tátu, aby dnes večer řekl kiduš!“

  Na konci vyučování šel Ami za učitelem se svým sidurem a požádal ho, ať mu označí stránku,           na které se objevuje kiduš. Ten večer Ariel jako vždy sledoval televizi. Ami k němu přistoupil se svým sidurem a řekl: „Aba, otče, potřebuji, abys udělal kiduš.“ Ariel  naštvaně odtrhnul oči od obrazovky a rozzlobeně křikl na svou ženu: „Říkal jsem ti, že se to stane! A je to tady!“ A následovala prudká hádka mezi manžellem a manželkou. Smutný chlapec tiše opustil místnost. Teprve potom, co skončilo jejich dohadování, si Ariel a Šulamit uvědomili, že tam Ami není. Šli ho hledat, a když ho našli, tak oba strnuli.

  Malý Ami stál na židli u kuchyňského dřezu, v ruce držel plastový kelímek, naplněný vodou. Na pultu vedle něj byl otevřený sidur- jediný sidur v domě. Ami byl uprostřed recitace kiduše.  A četl s velikým nasazením, jak nejlépe uměl. Rodiče tam stáli jako zkamenělí. „Pojďme vypnout televizi“, řekl Ariel potichu, „ten hluk ruší jeho sladký hlas...“