Tento týden čteme parašu Vajakhel-Pekudej, která popisuje budování Miškanu, stanu setkávání. přenosné svatyně Bnej Jisrael v poušti, předchůdce Jeruzalémského chrámu. První slovo paraši je Vajakhel. "Vajakhel Moše", " Moše shromáždil ceou obec synů Jisraele", aby jim přikázal stavbu Miškanu.
Slovo "vajakhel" v hebrejštině vychází z kořenu, který znamená "shromáždění" jako ve slově "kehila "komunita". Moše "svolá" nebo "shromáždí" bnej Jisrael kolem projektu konstrukce Miškanu, na kterém se všichni podílí. Miškan spočívá na jednotě a spolupráci všech. Text nám tedy naznačuje, že aby existovala komunita, musí mít společný projekt, společnou vizi. Už jen samotný název naší paraši nám klade otázky, co je naším společným židovským projektem, co je projektem našich jednotlivých židovských komunit. Jak ale existovat jako komunita v době všeobecné karantény? (pozn.:ve Francii je všeobecná karanténa se zákazem vycházení podobně jako v Itálii a ve Španělsku)? V úvodníku novin Le Monde tento týden šéfredqktor Jérôme Fenoglio popsal tento rozporuplný příkaz. abychom chránili komunitu, je třeba se od ní oddělit, abychom zachránili kolektiv, je třeba ho rozdrobit na množství oddělených jednotlivců. Z tohoto úhlu pohledu je to fyzické stažení z života komunity, které ji pomůže zachránit její budoucnost.
Ale když nemůžeme být spolu fyzicky tento šabat, šabat pro nás pro všechny začíná ve stejný okamžik. A když se tedy nemůžeme sejít jednom prostoru, sejdeme se v čase. Židovský rituál je "architektura času" jak píše rabi Abraham Jehošua Heschel ve své slavné knize Šabat. Je to náš kalendář, který nás spojuje, jako komunitu a jako židovský lid. Dnes večer, při zapalování šabatových světel se na chvilku zastavme a mysleme na tento společný čas, čas, kdy jsou židé všichni spojeni, i když jsou fyzicky od sebe vzdáleni.
Nechť všichni prožijeme klidný šabat a nechť všichni nemocní jsou brzi uzdraveni?
Šabat šalom
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire