Avi: Parašat Tecave (Šemot 27,20 – 30.10)

  V dnešní parašat Tecave si znovu připomínáme šat velekněze, ve kterém vykonával svoji avoda –službu v Chrámu. Ten oděv měl jednotlivé části, které měly svůj symbolický význam. A nejen to, jak prohlašuje Gemara, ta roucha měla odčinit i určité hříchy. Už jsme si v minulosti říkali, že zvonečky, připevněné k říze, měly cinkat , když velekněz jednou za rok na Jom kipur vstupoval do Chrámu, do toho nejsvětějšího prostoru v něm. Měly cinkat proto, že se měl velekněz třást bázní Boží, když o Dni smíření předstupuje za celý lid před Hospodina. Gemara upřesňuje ještě jeden smysl těch zvonečků: „Ať je něco, co vydává zvuky (tj. zvuk zvonečků) a co odčiní zlý zvuk.“ (Zevachim 88b)  Ten zlý zvuk je podle Gemary lašon hara- ty zlé řeči o druhých, všechno to různé pomlouvání.

  O rouchu velekněze taky čteme: „Pod zástěru udělej kabátec celý z modré vlny.“ (Šemot 28,31) Jaký význam má zrovna tahle barva? „Rabi Meir řekl: co odlišovalo techeilet od všech ostatních barev  (že byla použita na micvu cicit - na třásně na modlitebním šálu)? Je to proto, že barva techeilet je podobná barvě moře a barva moře je podobná barvě oblohy a barva oblohy je podobná barvě safírového kamene a barva safírového kamene je podobná Kisei HaKavod ( = trůnu Boží slávy, Chullin 89a ).

  Rabín Šneur Kotler k tomu řekl: Každý Žid má své kvality k vykoupení. Na druhou stranu - nikdo není dokonalý. Lidé mluví lašon hara, když se zaměřují na chyby jiných lidí, spíše než aby viděli „celkový obraz“. Kdyby se dívali na každého Žida z perspektivy Kisei HaKavod, jasně by vnímali přirozenou krásu a velikost každé nešama = duše, a vůbec by neuvažovali o tom, že by mluvili lašon hara o jiných.

  Každý nemůže být veleknězem nebo duchovním velikánem, ale každý může čerpat z Tóry a micvot = přikázání- jak poučení, tak i životní sílu. Blíží se svátek Purim a tak mi nedá, abych se s vámi nepodělil o jeden příběh, který se právě na Purim odehrál. Rabi Jákob Bender ho uváděl jako příklad velikosti židovské nešama.

  Vracel se ze synagogy po čtení Megilat Ester, byl příjemně naladěný a pak zasedl se svou rodinou kolem stolu a užíval si svátku Purim.  Vzpomněl si ale na jednu rodinu, která ten nynější Purim zažívá úplně jinak. Otec jednoho žáka z ješivy ležel v komatu na nemocničním lůžku, s manželkou a dcerami po jeho boku. Rozhodl se tedy, že se za ním vydá. Sedl do auta a za půl hodiny byl na místě. Když tam dorazil, manželka pacienta ho informovala, že ten den trochu otevřel oči. Když rabi Bender vešel do místnosti a popřál mu „freilichen Purim“, znovu otevřel oči.

  Žena a dcery pacienta ještě nikdy neslyšely kriat haMegila. Snad jen ze slušnosti se zeptaly, jestli by tedy neměly jít do synagogy a splnit tuhle micvu. Rabín Bender řekl: „Mám lepší nápad. Proč nepřinést  mou Megilu ode mě z domova a já budu číst právě tady, aby to slyšel i váš manžel.“ V tu chvíli došlo u pacienta k viditelné změně. Zdálo se, jako by se celý pozvedl, když uslyšel, že si brzy vyslechne Megilu.  Bez přehánění, bylo to znát.

  Jedna z dcer zajela k rabínovi domů a vrátila se za hodinku i s jeho Megilou – svitkem knihy Ester. Rabín Bender vyslovil požehnání a začal ji číst. Snažil se do toho čtení opravdu celý položit a v těch klíčových bodech příběhu byl skutečně rozrušený – protože všem tam bylo jasné, že tenhle muž, který byl klinicky v komatu a trpěl selháním ledvin, si užívá kriat haMegila. „A představte si“, vzpomínal rabi Bender, „že téměř pokaždé, když jsem vyslovil jméno Haman, tak tenhle pacient v komatu splnil minhag Jisrael tak, že pozvedl ruku a udeřil s ní do pokrývky.“ Následujícího rána došlo ke zlepšení jeho stavu, i když k zázračnému uzdravení to mělo stále ještě daleko.

  Rabín Jákob Bender ukončil vyprávění takhle: „Nezobrazuje to všechno velikost židovské nešama = duše a jak hluboce je nešama spojena s našimi vzácnými přikázáními? My, kdo jsme zdraví, si musíme vzít ponaučení z tohoto velkého, i když obyčejného Žida. Měli  bychom posílit naše spojení s Tórou a micvot. Měli bychom si uvědomit, že pouze Tóra a micvot mají skutečnou hodnotu- v obou světech – a že pouze z Hospodinových micvot bychom se měli snažit odvodit vitalitu a inspiraci. Pro mě to byla ta nejneobvyklejší purimová noc. Jsem vděčný Hospodinu, že mi dal impuls, abych právě takhle strávil svůj Purim.“