Parašou Vajikra začíná třetí kniha Mojžíšova, latinsky Leviticus, hebrejsky Vajikra. Kniha plná příkazů a zákazů, předpisů o obětní bohoslužbě sem tam proložená nějakým tím (krátkým) příběhem. Takže moje krátké komentáře budou asi většinou ve stylu "co mě zaujalo".
"Žádnou moučnou oběť, již přinášíte Hospodinu, nedělejte kynutou, zápalnou oběť Hospodinu nesmíte obětovat s jakýmkoliv kváskem a s medem." (Lev. 2:11)-to je teď před Pesachem celkem aktuální téma, v chasidské učení se často zdůrazňuje, že kvásek symbolizuje nafoukanost a nabubřelost a tak jako se před Pesachem potřebujeme zbavit naší nafoukanosti, je třeba také dbát na to, aby oběti byly přinášeny bez pýchy.
"Každou moučnou oběť osol solí,..." (Lev. 2:13)-kdo ví, jak se dělá požehnání nad chlebem (ha-moci) ví, že je chléb nakrájen/natrhán na kousky a osolen a pak teprve konzumován. To je právě připomínka obětní praxe, kdy všechny oběti byly předkládány se solí. A vzhledem k tomu, že každá židovská domácnost je takový miniatuní Chrám (mikdaš meat)...
"žádný vnitřní tuk a žádnou krev nesmíte jíst!" (Lev. 3:17) zákaz konzumace krve je dopodrobna rozveden v paraše Acharej mot (Lev. 17:10-14) a vztahuje se k tomu, že krev reprezentuje duši. Vnitřní tuk (chelev) byl u všech obětí spálen na oltáři a tudíž nepatří nám, ale Hospodinu.
oběti za hřích-paraša nejprve pojednává o obětech usmíření za neúmyslně porušení micvot, zde stačí si uvědomit svoje provinění a přinést předepsanou oběť (v dnešní době neusmiřuje oběť, ale Jom kipurový rituál), následně jsou zběžně diskutovány oběti usmíření za provinění z nedbalosti (5:15) a krádež (5:21), zde Tóra jasně demonstruje, že nejprve je třeba nahradit škodu a zaplatit pokutu a pak teprve je možné provést oběť usmíření před Hospodinem. Tak jako rituál Jom kipuru nemůže zahladit hříchy spáchané vůči druhému člověku nebo závazné sliby (třeba dát určitou sumu peněz na nějaký účel) bez toho, abychom svoji vinu napravili. Smíření s Hospodinem není možné bez předchozího smíření s těmi, komu jsme ublížili.
mercredi 29 mars 2017
mardi 21 mars 2017
Vajakhel-Pekudej (Ex. 35:1-40:38)
Tento týden čteme dvě paraši spojené dohromady, aby nám čtení správně vyšlo v ročním cyklu a zároveň také končíme četbu knihy Exodus (Šemot) a od příštího týdne se budeme věnovat knize Leviticus (Vajikra).
V této paraše se opět věnujeme stavbě Miškanu a jeho vybavení. Co je ale zásadní, je připomínka důležitosti šabatu hned na začátku naší paraši-šabat je natolik důležitý, že ani stavba Miškanu neruší zákaz práce. Miškan počká, šabat nepočká. Šabat je znamením smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem a kdokoliv ho poruší, zasluhuje smrt (tento trest se mimochodem už velmi dlouho neprovádí, nicméně ilustruje důležitost šabatu). Žádná práce, jakkoliv svatá nebo důležitá se nám může jevit, nemá přednost před šabatem, s jedinou výjimkou-záchranou lidského života.
Na rozdíl od Miškanu je šabat jako symbol mnohem lepší a trvalejší. Miškan, ač přenosný, je uvězněný v prostoru, šabat lze dodržovat kdekoliv na Zemi (pravda, na pólech je to trochu problematičtější, i na tyto otázky existují odpovědi). Miškan je exkluzivní-nikdy se do něj nemohli vejít všichni, i kdyby chtěli, šabat je pro všechny od sběrače dřeva po čerpače vody. Není také možné, že by někdo měl šabatu víc, než druhý-jistě, ti bohatší mohou mít lepší pohár na kiduš, luxusnější večeři a hezčí svícen, ale všichni máme 25 hodin klidu. Jak říká Kenneth Seeskin v knize, kterou jsem doporučovala minulý týden, šabat je kompromis-žádá jeden den ze sedmi. Slibuje sváteční jídlo, potěšení a čas pořádně se vyspat, což jsou poměrně dobré argumenty, proč šabat dodržovat, i pro ty, kdo nejsou zrovna moc věřící. Ale šabat je jednoznačně nejlepším kompromisem, jaký kdy budeme mít, jak symbolizovat naši smlouvu s Hospodinem, jak sloužit Hospodinu, který je jedinečný a mimo naše možnosti chápání a popisu. Dodržování šabatu je nejlepší způsob jak demonstrovat, že věříme tomu, co říkáme ve Šma.
V této paraše se opět věnujeme stavbě Miškanu a jeho vybavení. Co je ale zásadní, je připomínka důležitosti šabatu hned na začátku naší paraši-šabat je natolik důležitý, že ani stavba Miškanu neruší zákaz práce. Miškan počká, šabat nepočká. Šabat je znamením smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem a kdokoliv ho poruší, zasluhuje smrt (tento trest se mimochodem už velmi dlouho neprovádí, nicméně ilustruje důležitost šabatu). Žádná práce, jakkoliv svatá nebo důležitá se nám může jevit, nemá přednost před šabatem, s jedinou výjimkou-záchranou lidského života.
Na rozdíl od Miškanu je šabat jako symbol mnohem lepší a trvalejší. Miškan, ač přenosný, je uvězněný v prostoru, šabat lze dodržovat kdekoliv na Zemi (pravda, na pólech je to trochu problematičtější, i na tyto otázky existují odpovědi). Miškan je exkluzivní-nikdy se do něj nemohli vejít všichni, i kdyby chtěli, šabat je pro všechny od sběrače dřeva po čerpače vody. Není také možné, že by někdo měl šabatu víc, než druhý-jistě, ti bohatší mohou mít lepší pohár na kiduš, luxusnější večeři a hezčí svícen, ale všichni máme 25 hodin klidu. Jak říká Kenneth Seeskin v knize, kterou jsem doporučovala minulý týden, šabat je kompromis-žádá jeden den ze sedmi. Slibuje sváteční jídlo, potěšení a čas pořádně se vyspat, což jsou poměrně dobré argumenty, proč šabat dodržovat, i pro ty, kdo nejsou zrovna moc věřící. Ale šabat je jednoznačně nejlepším kompromisem, jaký kdy budeme mít, jak symbolizovat naši smlouvu s Hospodinem, jak sloužit Hospodinu, který je jedinečný a mimo naše možnosti chápání a popisu. Dodržování šabatu je nejlepší způsob jak demonstrovat, že věříme tomu, co říkáme ve Šma.
vendredi 17 mars 2017
Hachnasat sefer Tora
Včera večer jsme byli s Elim pozvaní na Hachnasat sefer Tora (dopsání posledních písmen do nového svitku Tóry a jejího darování synagoze). Pozval nás Eliho bývalý šéf, který sefer daroval na památku svých rodičů sefardské synagoze tady ve Štrasburku. Byla to úžasná akce, mraky lidí (většinu z nich jsme samozřejmě ani jeden neznali).
V synagoze byla připravená mechica (bariéra oddělující muže a ženy), rozdělené to bylo šikovně-v mužské části byla kapela a v ženské bar :-) Nejdříve se dopisovala poslední písmena, pak muži chvíli se svitkem tančili (hudba tedy moc sefardská nebyla) a pak bylo několik proslovů (v jejich průběhu se víc a víc účastníků přesouvalo k bufetu, až poslední řečnk řečnil před asi 5 lidmi...).
I složení pozvaných bylo velmi pestré-od černých klobouků a paruk až po džíny na obou stranách mechicy. Opravdu mě potěšilo, že jsme byli pozvaní, takovou věc člověk nezažije každý den!
V synagoze byla připravená mechica (bariéra oddělující muže a ženy), rozdělené to bylo šikovně-v mužské části byla kapela a v ženské bar :-) Nejdříve se dopisovala poslední písmena, pak muži chvíli se svitkem tančili (hudba tedy moc sefardská nebyla) a pak bylo několik proslovů (v jejich průběhu se víc a víc účastníků přesouvalo k bufetu, až poslední řečnk řečnil před asi 5 lidmi...).
I složení pozvaných bylo velmi pestré-od černých klobouků a paruk až po džíny na obou stranách mechicy. Opravdu mě potěšilo, že jsme byli pozvaní, takovou věc člověk nezažije každý den!
Dopisování posledních písmen
jeudi 16 mars 2017
Eliho draša k paraše Ki tisa
Eli bude mít zítra v synagoze drašu a myslím si, že se mu opravdu povedla, proto jsem ji s jeho svolením přeložila a umístila na blog. Citace z Bible jsou převzaty z www.bible21.cz, protože nápad přeložit jeho drašu jsem dostala dneska v tramvaji cestou do práce a samozřejmě s sebou nemám Chumaš.
Naše paraša, paraša Ki tisa patří do cyklu pěti parašiot, které zakončují knihu Exodus a které popisují stavbu Miškanu, stánku setkávání, tedy první svatyně, předchůdkyně jeruzalémského Chrámu. Hebrejsi vyslechli Desatero na Sinaji a Moše strávil 40 dní a 40 nocí na hoře, než sestoupil s deskami smlouvy. Po otroctví v Egyptě se zdá, že všechno klape. Ale v naší paraše se dozvídáme, že v Mojžíšově nepřítomnosti Hebrejci zašli za Aronem a žádali ho, aby jim udělal boha. Text říká (Ex. 32:1): Když lid viděl, že se Mojžíš z hory dlouho nevrací, shromáždili se kolem Árona. „Honem, udělej nám boha, který by nás vedl!“ pobízeli ho. „Kdo ví, co je s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.“ A jak víme, Aron podlehl naléhání a udělal zlaté tele.
Komentátoři si pochopitelně kladli mnoho otázek ohledně této epizody. Jak pochopit, že Hebrejci se oddali modloslužbě, když na vlastní uši slyšeli Desatero, kde první dvě přikázání jsou "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví." a "Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání." Co přimělo lid opustit tak rychle nauku, kterou získali od Hospodina a od Mošeho? A, z druhé strany, proč Aron svolil, zjevně bez protestů, zlaté tele zhotovit?
Žalm 106 říká: "Na Orébu si potom tele udělali a tomu odlitku se klaněli. Slávu svého Boha tenkrát vyměnili za sochu býka, co trávu jí! Zapomněli na Boha, svého spasitele, jenž konal veliké věci v Egyptě". Pro žalmistu a pro mnoho raných komentátorů zhotovení a uctívání zlatého telete byl akt neloajality k Hospodinu, který je vyvedl z Egypta.
Ale jiní komentátoři se přesto pokusili vysvětlit tento pád, nebo spíš návrat k modloslužbě. Jednak je to strach, který vysvětluje jejich chování. Text říká: "Kdo ví, co je s tím Mojžíšem.." Hebrejci jsou v nejistotě a znepokojení, neboť jejich vůdce zmizel. Aron udělá zlaté tele a lid prohlásí: „Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!“ (Ex. 32:2). Stačí, aby se Moše opozdil a Hebrejci přepisují svou hostorii. "alternativní fakta" jak je můžeme vidět v USA nejsou nový vynález. Rav Pinchas Peli (1930-1989), izraelský rabín a profesor na Ben Gurionově univerzitě v Negevu, vysvětluje, že toto chování objasňuje psychologie davu: dav chce vůdce, lídra, a je ochoten následovat kohokoliv, pokud má strach. I zde najdeme souvislost s aktuálním děním. V dalších komentářích, zejména v Pirkej de rabi Eliezer, najdeme myšlenku, že Hebrejci chtěli božstvo, které bude připomínat ta egyptská. Tak moc byli prosáklí egyptskou kulturou a mentalitou. Nestačí jen vyjít z Egypta, je také třeba vypudit Egypt sám ze sebe.
Ať už přijmeme jakoukoliv interpretaci, z epizody se zlatým teletem se můžeme poučit ve třech věcech:
1. Vždy je možné spadnout zpátky do modloslužby, ze strachu, z netrpělivosti...
2. Vrtkavost člověka: chvíli po vyslechnutí a přijetí Desatera, které výslovně modloslužbu zakazuje, Hebrejci si vyrobí modlu.
3. Zodpovědnost elit: Aron, místo aby přijal svou roli lídra v Mošeho nepřítomnosti, kapituluje před požadavky davu. Ukazuje nedostatek kuráže a autority.
Tóra nám tedy jasně servíruje svody modloslužby a fakt, že židé a lidstvo obecně jsou náchylní těmto svodům podlehnout.
Přes to všechno Moše obhajuje hebrejský lid před Hospodinem. Text říká: Hospodin Mojžíšovi řekl: „Pozoruji tento lid – ó, jak je tvrdošíjný! Nech mě, ať je zachvátí plamen mého hněvu; vyhladím je, ale z tebe učiním veliký národ!“ Jinak řečeno: začněme znovu, jen my dva a s novým lidem. Ale Moše se ohradí: "„Běda!“ zvolal. „Tento lid spáchal veliký hřích; udělali si boha ze zlata! Kéž bys jim ten hřích nyní odpustil… A pokud ne, vymaž mne prosím z knihy, kterou píšeš.“ (Ex. 32:31) Moše, tak jako v minulosti, brání svůj hebrejský lid. Někteří komentátoři tvrdí, že pokud Moše brání svůj lid, je to proto, že se domnívá, že Hospodinův soud není spravedlivý, zejména proto, že Hospodin sám vyvedl děti Izraele z Egypta, kde se modloslužbě naučili. Jinak řečeno-Hospodin sám je nechal sestoupit do zkorumpovaného a zkaženého prostředí. Navíc, jiní komentátoři poukazují na způsob, jakým o Hebrejcích Hospodin mluví. Říká Mošemu: „Hned sestup dolů! Tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, spáchal zvrácenost." (Ex. 32:7) Israel, kterého Hospodin stále nazýval "můj lid" se najednou stal "tvůj lid", jakmile je Hospodin chce potrestat za hřích se zlatým teletem. Když jsou "dobří" patří Hospodinu a když "špatní" jsou zodpovědností Mošeho. Jeden midraš přirovnává situaci ke králi, který vlastní vinohrad, který pronajímá vinaři. Když je víno z vinice výborné, král říká: "Jak dobré víno produkuje má vinice!" a když špatné, říká vinaři: "Jak hrozné víno jsi vyrobil!" Až se jednou vinař ohradí: "Vinice Ti patří, ať už je víno dobré, nebo špatné."
Židé, zejména v Izraeli, jsou dnes velmi rozděleni-laici a věřící, ortodoxní a neortodoxní...Mošeho přístup nám jasně ukazuje, kdo jsme, my, židé: lid, společnost, jejíž členové musí být solidání jeden s druhým, přes všechny rozdíly. Nemůžeme se jen dívat na úspěchy členů tohoto společenství, ale musíme přijmout, že někteří členové dělají chyby a omyly, že s nimi nesouhlasíme, ale za které jsme určitým způsobem, kolektivně odpovědni a ke kterým je třeba se postavit čelem. V kontrastu s tím, co říká Kain, jsme strážci svých bratrů. To je jedno z možných poselství naší paraši.
Gut šabes!
Naše paraša, paraša Ki tisa patří do cyklu pěti parašiot, které zakončují knihu Exodus a které popisují stavbu Miškanu, stánku setkávání, tedy první svatyně, předchůdkyně jeruzalémského Chrámu. Hebrejsi vyslechli Desatero na Sinaji a Moše strávil 40 dní a 40 nocí na hoře, než sestoupil s deskami smlouvy. Po otroctví v Egyptě se zdá, že všechno klape. Ale v naší paraše se dozvídáme, že v Mojžíšově nepřítomnosti Hebrejci zašli za Aronem a žádali ho, aby jim udělal boha. Text říká (Ex. 32:1): Když lid viděl, že se Mojžíš z hory dlouho nevrací, shromáždili se kolem Árona. „Honem, udělej nám boha, který by nás vedl!“ pobízeli ho. „Kdo ví, co je s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.“ A jak víme, Aron podlehl naléhání a udělal zlaté tele.
Komentátoři si pochopitelně kladli mnoho otázek ohledně této epizody. Jak pochopit, že Hebrejci se oddali modloslužbě, když na vlastní uši slyšeli Desatero, kde první dvě přikázání jsou "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví." a "Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání." Co přimělo lid opustit tak rychle nauku, kterou získali od Hospodina a od Mošeho? A, z druhé strany, proč Aron svolil, zjevně bez protestů, zlaté tele zhotovit?
Žalm 106 říká: "Na Orébu si potom tele udělali a tomu odlitku se klaněli. Slávu svého Boha tenkrát vyměnili za sochu býka, co trávu jí! Zapomněli na Boha, svého spasitele, jenž konal veliké věci v Egyptě". Pro žalmistu a pro mnoho raných komentátorů zhotovení a uctívání zlatého telete byl akt neloajality k Hospodinu, který je vyvedl z Egypta.
Ale jiní komentátoři se přesto pokusili vysvětlit tento pád, nebo spíš návrat k modloslužbě. Jednak je to strach, který vysvětluje jejich chování. Text říká: "Kdo ví, co je s tím Mojžíšem.." Hebrejci jsou v nejistotě a znepokojení, neboť jejich vůdce zmizel. Aron udělá zlaté tele a lid prohlásí: „Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!“ (Ex. 32:2). Stačí, aby se Moše opozdil a Hebrejci přepisují svou hostorii. "alternativní fakta" jak je můžeme vidět v USA nejsou nový vynález. Rav Pinchas Peli (1930-1989), izraelský rabín a profesor na Ben Gurionově univerzitě v Negevu, vysvětluje, že toto chování objasňuje psychologie davu: dav chce vůdce, lídra, a je ochoten následovat kohokoliv, pokud má strach. I zde najdeme souvislost s aktuálním děním. V dalších komentářích, zejména v Pirkej de rabi Eliezer, najdeme myšlenku, že Hebrejci chtěli božstvo, které bude připomínat ta egyptská. Tak moc byli prosáklí egyptskou kulturou a mentalitou. Nestačí jen vyjít z Egypta, je také třeba vypudit Egypt sám ze sebe.
Ať už přijmeme jakoukoliv interpretaci, z epizody se zlatým teletem se můžeme poučit ve třech věcech:
1. Vždy je možné spadnout zpátky do modloslužby, ze strachu, z netrpělivosti...
2. Vrtkavost člověka: chvíli po vyslechnutí a přijetí Desatera, které výslovně modloslužbu zakazuje, Hebrejci si vyrobí modlu.
3. Zodpovědnost elit: Aron, místo aby přijal svou roli lídra v Mošeho nepřítomnosti, kapituluje před požadavky davu. Ukazuje nedostatek kuráže a autority.
Tóra nám tedy jasně servíruje svody modloslužby a fakt, že židé a lidstvo obecně jsou náchylní těmto svodům podlehnout.
Přes to všechno Moše obhajuje hebrejský lid před Hospodinem. Text říká: Hospodin Mojžíšovi řekl: „Pozoruji tento lid – ó, jak je tvrdošíjný! Nech mě, ať je zachvátí plamen mého hněvu; vyhladím je, ale z tebe učiním veliký národ!“ Jinak řečeno: začněme znovu, jen my dva a s novým lidem. Ale Moše se ohradí: "„Běda!“ zvolal. „Tento lid spáchal veliký hřích; udělali si boha ze zlata! Kéž bys jim ten hřích nyní odpustil… A pokud ne, vymaž mne prosím z knihy, kterou píšeš.“ (Ex. 32:31) Moše, tak jako v minulosti, brání svůj hebrejský lid. Někteří komentátoři tvrdí, že pokud Moše brání svůj lid, je to proto, že se domnívá, že Hospodinův soud není spravedlivý, zejména proto, že Hospodin sám vyvedl děti Izraele z Egypta, kde se modloslužbě naučili. Jinak řečeno-Hospodin sám je nechal sestoupit do zkorumpovaného a zkaženého prostředí. Navíc, jiní komentátoři poukazují na způsob, jakým o Hebrejcích Hospodin mluví. Říká Mošemu: „Hned sestup dolů! Tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, spáchal zvrácenost." (Ex. 32:7) Israel, kterého Hospodin stále nazýval "můj lid" se najednou stal "tvůj lid", jakmile je Hospodin chce potrestat za hřích se zlatým teletem. Když jsou "dobří" patří Hospodinu a když "špatní" jsou zodpovědností Mošeho. Jeden midraš přirovnává situaci ke králi, který vlastní vinohrad, který pronajímá vinaři. Když je víno z vinice výborné, král říká: "Jak dobré víno produkuje má vinice!" a když špatné, říká vinaři: "Jak hrozné víno jsi vyrobil!" Až se jednou vinař ohradí: "Vinice Ti patří, ať už je víno dobré, nebo špatné."
Židé, zejména v Izraeli, jsou dnes velmi rozděleni-laici a věřící, ortodoxní a neortodoxní...Mošeho přístup nám jasně ukazuje, kdo jsme, my, židé: lid, společnost, jejíž členové musí být solidání jeden s druhým, přes všechny rozdíly. Nemůžeme se jen dívat na úspěchy členů tohoto společenství, ale musíme přijmout, že někteří členové dělají chyby a omyly, že s nimi nesouhlasíme, ale za které jsme určitým způsobem, kolektivně odpovědni a ke kterým je třeba se postavit čelem. V kontrastu s tím, co říká Kain, jsme strážci svých bratrů. To je jedno z možných poselství naší paraši.
Gut šabes!
mercredi 15 mars 2017
Ki tisa (Ex. 30:11-34:35)
Jak bylo těžké v minulé paraše najít nějaké velké nosné téma, tak v této paraše se jich nabízí hned několik-půl šekelu, který musí každý jednou ročně odevzdat do Chrámu (mimochodem, pokud se nepletu, půl šekelu bylo splatných o Purimu minulou neděli, samozřejmě nikoliv pro Chrám ale pro synagogu a půl šekelu je něco mezi 3 a 6 eury). Šabat jako znamení smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem (Vešamru...), třináct atributů Božího milosrdenství, Moše a jeho "vidění Božích zad", Mošeho zářící tvář, ale hlavně-zlaté tele!
Komentátoři si lámou hlavu, jak je možné, že lidé, kteří na vlastní oči viděli rány, které dopadly na Egypt a kteří osobně prošli suchou nohou Rákosovým mořem mohli tak rychle zapomenout a začít s modloslužbou. Názorové proudy jsou dva-jeden říká, že lidé na Hospodina nezapoměli, jen nedokázali vstřebat všechny implikace monoteismu a potřebovali nějaký hmatatelný symbol, zvlášť, když Mojžíš odešel na horu, nevzal si s sebou nic k jídlu a už 40 dní po něm nebylo vidu ani slechu. Jehuda Halevi to přirovnává k situaci, kdy blázen vtrhne do lékařova dispenzáře a začně bezhlavě rozdávat léky nemocným. V rukou lékaře by je tyto léky mohly zachránit, ale v rukou blázna se mění na jed. Tak jako Moše na Boží příkaz mohl zbudovat stánek setkávání (hmatatelný symbol), ale bláznivý nápad vytvořit zlaté tele byl zkázonosný.
Druhá skupina interpretátorů (třeba Raši) trvá na tom, že se lid skutečně zvrhl a oddal se klasické modloslužbě jak ji znal z Egypta. Zázrak koneckonců není něco, co by člověka mohlo trvale změnit, lidská paměť je krátká. Efekt zázraku je příliš krátkodobý, jakkoliv velký ten zázrak je. Nechama Leibowitz to přirovnává k příběhu z První knihy královské, kde Elijáš slavně porazí Baalovy proroky a lid jásá, ale vzápětí Eliáš musí prchnout a skrývat se a neštěkne po něm málem ani pes. Takže nelze očekávat, že by rozdělení Rákosového moře mělo tu moc definitivně odvést lid od modloslužby.
Zajímavý přístup má Rambam, který říká, že lid chtěl náhradu za Mošeho-někoho, kdo by je vedl. Ačkoliv se lid nedomníval, že by Moše byl sám bůh, žádali sošku boha, který by je dál vedl. A argumentuje tím, že ve chvíli, kdy se Moše objevil, nikdo neremcal, když jim zlaté tele spálil na prach, pokud by sošku skutečně považovali za Boha, pak by se logicky pokusili Mošeho ukamenovat.
Mě je sympatický přístum Maimonidovsko-Haleviovský, tedy ten, že lid zatím nebyl schopen vstřebat monoteismus do všech jeho důsledků a že to byl hřích z "mladické nerozvážnosti" a nedomyšlenosti (což nenižuje jeho závažnost ani následky). Mimochodem, co se otázky modloslužby v dnešním světě týče, doporučuji všem knihu Kennetha Seeskina No Other Gods: The Modern Strugle Against Idolatory, kde autor jasně a srozumitelně ukazuje, že modloslužba není jenom o zlatém teleti v dávné minulosti...
Komentátoři si lámou hlavu, jak je možné, že lidé, kteří na vlastní oči viděli rány, které dopadly na Egypt a kteří osobně prošli suchou nohou Rákosovým mořem mohli tak rychle zapomenout a začít s modloslužbou. Názorové proudy jsou dva-jeden říká, že lidé na Hospodina nezapoměli, jen nedokázali vstřebat všechny implikace monoteismu a potřebovali nějaký hmatatelný symbol, zvlášť, když Mojžíš odešel na horu, nevzal si s sebou nic k jídlu a už 40 dní po něm nebylo vidu ani slechu. Jehuda Halevi to přirovnává k situaci, kdy blázen vtrhne do lékařova dispenzáře a začně bezhlavě rozdávat léky nemocným. V rukou lékaře by je tyto léky mohly zachránit, ale v rukou blázna se mění na jed. Tak jako Moše na Boží příkaz mohl zbudovat stánek setkávání (hmatatelný symbol), ale bláznivý nápad vytvořit zlaté tele byl zkázonosný.
Druhá skupina interpretátorů (třeba Raši) trvá na tom, že se lid skutečně zvrhl a oddal se klasické modloslužbě jak ji znal z Egypta. Zázrak koneckonců není něco, co by člověka mohlo trvale změnit, lidská paměť je krátká. Efekt zázraku je příliš krátkodobý, jakkoliv velký ten zázrak je. Nechama Leibowitz to přirovnává k příběhu z První knihy královské, kde Elijáš slavně porazí Baalovy proroky a lid jásá, ale vzápětí Eliáš musí prchnout a skrývat se a neštěkne po něm málem ani pes. Takže nelze očekávat, že by rozdělení Rákosového moře mělo tu moc definitivně odvést lid od modloslužby.
Zajímavý přístup má Rambam, který říká, že lid chtěl náhradu za Mošeho-někoho, kdo by je vedl. Ačkoliv se lid nedomníval, že by Moše byl sám bůh, žádali sošku boha, který by je dál vedl. A argumentuje tím, že ve chvíli, kdy se Moše objevil, nikdo neremcal, když jim zlaté tele spálil na prach, pokud by sošku skutečně považovali za Boha, pak by se logicky pokusili Mošeho ukamenovat.
Mě je sympatický přístum Maimonidovsko-Haleviovský, tedy ten, že lid zatím nebyl schopen vstřebat monoteismus do všech jeho důsledků a že to byl hřích z "mladické nerozvážnosti" a nedomyšlenosti (což nenižuje jeho závažnost ani následky). Mimochodem, co se otázky modloslužby v dnešním světě týče, doporučuji všem knihu Kennetha Seeskina No Other Gods: The Modern Strugle Against Idolatory, kde autor jasně a srozumitelně ukazuje, že modloslužba není jenom o zlatém teleti v dávné minulosti...
jeudi 9 mars 2017
Tecave (Ex. 27:20-30:10)
Paraša Tecave se vyznačuje tím, že se v ní nic neděje, zabývá se pouze popisem vybavení miškanu (stánku setkávání), co a jak vyrobit a naznačuje obřad uvedení Arona a jeho synů do funkce kohenů (kněží). Přesto v paraše najdeme několik zajímavostí:
Ner tamid (věčné světlo)-před schránou svědectví měla vždy svítit lampa, ner tamid můžeme i dnes vidět v synagogách zavěšené nad schránou na Tóru (aron ha-kodeš), jen dneska je obvykle v lampě žárovka a nikoliv olej.
Směs vlny a lnu (šatnec)-na dvou místech v Tóře najdeme zákaz nosit šatnec-látku ze směsi vlny a lnu (Lev. 19:19 a Deut. 22:9-11) a v této paraše najdeme příkaz od Hospodina, který žádá, aby oděv svatyně, který bude Aron nosit při své službě, byl vyroben ze směsi vlny a lnu! Lze tedy spekulovat, že běžné nošení této směsi je zakázáno právě proto, že je to materiál oblečení svatyně. Zajímavé je, že naopak Maimonides se domnívá, že tuto směsku nosili pohanští kněží a proto je židům zapovězena...šatnec je typickým představitelem chukim-přikázání, pro které nemáme žádné logické zdůvodnění.
Urim a tumim-z Tóry není úplně zřejmé, k čemu měly sloužit, nejspíš k nějaké formě věštění. Podle Talmudu se ztratily při dobytí Jeruzaléma Babylóňany.
Zvonečky a štítek na čele-je zajímavé, že na dolním lemu Aronova obřadního oděvu měly být zvonečky (střídavě s granátovými jablíčky), aby ve svatyni cinkal a nezemřel a na turbanu měl nosit štítek "Svatý Hospodinu", aby získal přízeň před Hospodinem (Ex. 28:33-38). Raši říká, že kněz se měl štítku na čele stále dotýkat, aby měl stále na paměti, co je na něm napsáno a jeho oběti ve prospěch celého lidu Izraele byly přijaty.
Hrudí mávání a noha pozdvihování (Ex. 29:27) byť Raši vysvětluje, jak to v praxi mělo fungovat (kdo kam dá ruce), pořád mi to není moc jasné...ale jisté je, že kohen musel mít celkem slušnou fyzičku!
Dvě roční ovce denně jak stálou oběť (Ex. 29:38)-ráno a odpoledne, vzhledem k tomu, že Amida nahrazuje tuto oběť, jsme povinni ji recitovat ráno a odpoledne (šacharit a mincha). Povinnost recitovat Šema je ráno a večer. Teoreticky bychom ráno měli odříkat Šema a Amida, odpoledne Amida a večer Šema, kde se tedy ve večerní modlitbě vzala Amida? Údajně je tam proto, že oběť ještě v tu dobu hořela na oltáři, nicméně dlouho probíhal spor o to, zda je večerní Amida povinná či nikoliv. Amida se nakonec stala pevnou součástí večerní bohoslužby, ale na rozdíl od ranní a odpolední bohoslužby chazan večerní Amida neopakuje nahlas, modlí se ji jen každý sám pro sebe potichu.
Ner tamid (věčné světlo)-před schránou svědectví měla vždy svítit lampa, ner tamid můžeme i dnes vidět v synagogách zavěšené nad schránou na Tóru (aron ha-kodeš), jen dneska je obvykle v lampě žárovka a nikoliv olej.
Směs vlny a lnu (šatnec)-na dvou místech v Tóře najdeme zákaz nosit šatnec-látku ze směsi vlny a lnu (Lev. 19:19 a Deut. 22:9-11) a v této paraše najdeme příkaz od Hospodina, který žádá, aby oděv svatyně, který bude Aron nosit při své službě, byl vyroben ze směsi vlny a lnu! Lze tedy spekulovat, že běžné nošení této směsi je zakázáno právě proto, že je to materiál oblečení svatyně. Zajímavé je, že naopak Maimonides se domnívá, že tuto směsku nosili pohanští kněží a proto je židům zapovězena...šatnec je typickým představitelem chukim-přikázání, pro které nemáme žádné logické zdůvodnění.
Urim a tumim-z Tóry není úplně zřejmé, k čemu měly sloužit, nejspíš k nějaké formě věštění. Podle Talmudu se ztratily při dobytí Jeruzaléma Babylóňany.
Zvonečky a štítek na čele-je zajímavé, že na dolním lemu Aronova obřadního oděvu měly být zvonečky (střídavě s granátovými jablíčky), aby ve svatyni cinkal a nezemřel a na turbanu měl nosit štítek "Svatý Hospodinu", aby získal přízeň před Hospodinem (Ex. 28:33-38). Raši říká, že kněz se měl štítku na čele stále dotýkat, aby měl stále na paměti, co je na něm napsáno a jeho oběti ve prospěch celého lidu Izraele byly přijaty.
Hrudí mávání a noha pozdvihování (Ex. 29:27) byť Raši vysvětluje, jak to v praxi mělo fungovat (kdo kam dá ruce), pořád mi to není moc jasné...ale jisté je, že kohen musel mít celkem slušnou fyzičku!
Dvě roční ovce denně jak stálou oběť (Ex. 29:38)-ráno a odpoledne, vzhledem k tomu, že Amida nahrazuje tuto oběť, jsme povinni ji recitovat ráno a odpoledne (šacharit a mincha). Povinnost recitovat Šema je ráno a večer. Teoreticky bychom ráno měli odříkat Šema a Amida, odpoledne Amida a večer Šema, kde se tedy ve večerní modlitbě vzala Amida? Údajně je tam proto, že oběť ještě v tu dobu hořela na oltáři, nicméně dlouho probíhal spor o to, zda je večerní Amida povinná či nikoliv. Amida se nakonec stala pevnou součástí večerní bohoslužby, ale na rozdíl od ranní a odpolední bohoslužby chazan večerní Amida neopakuje nahlas, modlí se ji jen každý sám pro sebe potichu.
vendredi 3 mars 2017
Purim a další poznámky
Včera jsem se dočetla na blogu Busy in Brooklyn, že existuje tradice jíst o Purimu salám, protože salám také visí, tak jako visel onehdá Haman...takže na příští sobotu večer chystám quiche/slaný koláč se košer salámem. Jiným zvykem je prý jíst luštěniny, protože Ester, jako správná židovská dívka, jedla v královském paláci košer-tedy vegetariánskou stravu s převahou luštěnin. Takže v neděli k obědu bude čočka, jen ještě nevím, jestli jako salát a nebo na kyselo s vejcem...Co se alkoholu týče, kůra z etrogu, kterou jsme naložili do vodky, se už dobře vymacerovala a myslím, že budeme moct začít ochutnávat!
S hamentašen (hamanovy uši) a mišloach manot to letos nebudu přehánět, symbolická množství budou muset stačit, víc nestíhám...to by mě zajímalo, jak to budu dělat, až jednou přijdou děti?!
Včera jsme měli schůzi správní rady synagogy (nevím, jaký je správný termín v češtině, správní rada mi přijde taková kostrbatá, pokud někdo víte, podělte se, prosím, v diskuzi) a Eli byl zvolen (jednomyslně) předsedou naší liberální obce. Mám s ním samozřejmě radost a navíc jsem přesvědčená, že Eli má všechny předpoklady, aby byl dobrým předsednou, ale je mi jasné, že to znamená, že bude mít ještě víc práce a starostí než dosud.
No nic, tak jsem si postěžovala a teď už můžu všem popřát šabat šalom! :-)
S hamentašen (hamanovy uši) a mišloach manot to letos nebudu přehánět, symbolická množství budou muset stačit, víc nestíhám...to by mě zajímalo, jak to budu dělat, až jednou přijdou děti?!
Včera jsme měli schůzi správní rady synagogy (nevím, jaký je správný termín v češtině, správní rada mi přijde taková kostrbatá, pokud někdo víte, podělte se, prosím, v diskuzi) a Eli byl zvolen (jednomyslně) předsedou naší liberální obce. Mám s ním samozřejmě radost a navíc jsem přesvědčená, že Eli má všechny předpoklady, aby byl dobrým předsednou, ale je mi jasné, že to znamená, že bude mít ještě víc práce a starostí než dosud.
No nic, tak jsem si postěžovala a teď už můžu všem popřát šabat šalom! :-)
Inscription à :
Articles (Atom)