Tento týden čteme dvě paraši spojené dohromady, aby nám čtení správně vyšlo v ročním cyklu a zároveň také končíme četbu knihy Exodus (Šemot) a od příštího týdne se budeme věnovat knize Leviticus (Vajikra).
V této paraše se opět věnujeme stavbě Miškanu a jeho vybavení. Co je ale zásadní, je připomínka důležitosti šabatu hned na začátku naší paraši-šabat je natolik důležitý, že ani stavba Miškanu neruší zákaz práce. Miškan počká, šabat nepočká. Šabat je znamením smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem a kdokoliv ho poruší, zasluhuje smrt (tento trest se mimochodem už velmi dlouho neprovádí, nicméně ilustruje důležitost šabatu). Žádná práce, jakkoliv svatá nebo důležitá se nám může jevit, nemá přednost před šabatem, s jedinou výjimkou-záchranou lidského života.
Na rozdíl od Miškanu je šabat jako symbol mnohem lepší a trvalejší. Miškan, ač přenosný, je uvězněný v prostoru, šabat lze dodržovat kdekoliv na Zemi (pravda, na pólech je to trochu problematičtější, i na tyto otázky existují odpovědi). Miškan je exkluzivní-nikdy se do něj nemohli vejít všichni, i kdyby chtěli, šabat je pro všechny od sběrače dřeva po čerpače vody. Není také možné, že by někdo měl šabatu víc, než druhý-jistě, ti bohatší mohou mít lepší pohár na kiduš, luxusnější večeři a hezčí svícen, ale všichni máme 25 hodin klidu. Jak říká Kenneth Seeskin v knize, kterou jsem doporučovala minulý týden, šabat je kompromis-žádá jeden den ze sedmi. Slibuje sváteční jídlo, potěšení a čas pořádně se vyspat, což jsou poměrně dobré argumenty, proč šabat dodržovat, i pro ty, kdo nejsou zrovna moc věřící. Ale šabat je jednoznačně nejlepším kompromisem, jaký kdy budeme mít, jak symbolizovat naši smlouvu s Hospodinem, jak sloužit Hospodinu, který je jedinečný a mimo naše možnosti chápání a popisu. Dodržování šabatu je nejlepší způsob jak demonstrovat, že věříme tomu, co říkáme ve Šma.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire