Krátce o požehnáních

Nějak v tom vedru nezvládám myslet, natož psát, tak dnes jen krátce.
Určitě vám neušlo, že v pátek 27.7. bylo zatmění Měsíce. I my se po šabatové večeři vydali na procházku do blízkého parkum abychom se na tenhle vzácný jev podívali. V židovství existuje nepřeberná řada různých požehnání pro nejrůznější příležitosti-od činností běžných, jako je jídlo nebo po použití toalety (fakt!), přes méně běžném jako když se poprvé vezmeme na sebe nové oblečení nebo potkáme přítelem kterého jsme neviděli víc jak měsíc (požehnání pro tuto příležitost je 'mechaje hametim' tedy 'který oživuješ mrtvé' to stejné požehnáním které zakončuje druhé požehnání Amidy) až po vzácná, jako když potkáme velkého židovského učence, významného nežidovského učence (třeba nositele Nobelovy ceny) nebo při spatření divů přírody.
Takže než jsme s Elim vyrazili do parku, podívali jsme se do siduru, jak zní požehnání pro neobvyklé přírodní úkazy ('ose maase berešit') a po spatření zatmnělého Měsíce jsme ho odříkali. No a v pondělí jsem ještě za účelem napsání tohoto blogu googlila a zjistila jsem, že při zatmění Slunce a Měsíce se tohle požehnání neříká, protože jsou to jevy považované za špatné znamení! Člověk se má pořád co učit...

Avi: Parašat Vaetchanan (Deut. 3:23- 7:11)

Tato paraša je v pořadí druhou v V. Knize Mojžíšově – Devarim. Devarim je takovou závěrečnou řečí Mojžíšovou, shrnutím toho, co chce lidu sdělit předtím než zemře. Proto je i taková naléhavá a přímočará, není čas na kudrlinky. Není to tak, jako v tom židovské vtipu, kdy u lože umírajícího starého, moudrého rabína v úctě stojí jeho žáci a s napětím čekají na jeho poslední slova. A on nakonec řekne: „Všechno je jinak.“ Tak to se tady rozhodně neděje. Každé Mojžíšovo slovo se dá tesat do kamene.

Já jsem si z toho všeho, co obsahuje tato paraša, vybral tento verš : „Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ (Devarim 4,39) Je to něco podobného jako známé Šma Jisrael - prohlášení o Boží jedinosti a jedinečnosti. Tady mě zaujalo to-„ poznej dnes a vezmi si k srdci“. Jsou to dvě věci, dva přístupy. Dva přístupy k Tóře, ve které Bůh zjevil svoji vůli. Jeden je takový akademický, studijní a druhý vede k uplatňování poznaných věcí, ke změně života podle těchto přikázání, k činění. Jednoduše řečeno- to, že si vůbec člověk pustí ta studovaná přikázání k tělu.

Tyto dva přístupy se střetly v minulosti dost ostře mezi chasidy a mitnagdim- jejich odpůrci ve východní Evropě. Mitnagdim a později i maskilim vyčítali, jistě oprávněně, chasidům jejich povrchní vzdělání. Báli se, aby tito venkovští nadšenci opět nepodlehli kouzlu nějakého falešného mesiáše, jak se to už předtím několikrát stalo. Neučený nemůže být zbožný – to by si mohli nechat vyšít na prapor. Učenost je jistě fajn, člověk se dozvídá spoustu věcí, může o nich spekulovat a tříbit svoji mysl, rozšiřovat si obzory.

Takhle jsem se v ješivě nedávno dozvěděl, jaké je vlastně to spojení mezi Židy a česnekem. V rámci vyučování o Mišnajot Nedarim (což je mišna, která se věnuje slibům) jsem se dozvěděl, že když někdo složil neder= slib, že si na nějaký čas zakazuje mít užitek od těch, kteří odpočívají o šabatu, že se to týká jak od samotných Židů, tak i od mužů z Kútu. O nich se píše v 17. kapitole Druhé Královské. Proč jsou ale extra zmiňováni i mužové z Kútu, když regulérně konvertovali? Byli prostě nespolehliví, jak je v knize jasně naznačeno. A Talmud doplňuje, že když se vracel lid s Ezdrášem z vyhnanství, tak oni nechtěli respektovat nařízení miderabanan – od rabínů. A je zmíněno i jedno konkrétní: jíst česnek v pátek večer. A proč česnek a proč v pátek večer ? Česnek byl považován za afrodisiakum a jak známo, o šabatu měl muž potěšit svoji manželku. A mužové z Kútu sice jedli česnek, ale ne proto, aby respektovali nařízení miderabanan, ale jen proto, že jim chutnal…

Takže je pěkné znát i takové podrobnosti, to jistě každý uzná. A člověk může studovat celý život a stále je co studovat. Z toho uvedeného verše se rozhodně drželi toho – POZNEJ. Z toho chasidského pohledu bylo jasné, jakým způsobem se chtějí zaměřit oni. O maskilim zcela správně tvrdili, že se snaží o intelektuální pochopení naprosto všeho. Sebe samotné nazývali chasidé ovdim, ti, co pracují. Jejich hlavním cílem byla práce na sobě – zlepšení se v myšlení, slovech a skutcích. Reb Šalom Ber z Lubaviče k tomu později dodal: „Rozdíl mezi maskil a oved je ten, že u prvního z nich je výchozím bodem jeho rozum, a od něj začíná pracovat, aby se jeho vlastní avoda (prací) zušlechtil tak, aby byl v souladu s tím, co studoval. Oved začíná se svými úkoly avoda –BERE SI K SRDCI -, to znamená praktikuje, a teprve pak se snaží učit, aby uměl vysvětlit svoje jednání v akademických termínech.

Není zkrátka možné jedno od druhého oddělit, to vidíme, všechno se to doplňuje a ti nejzdatnější z obou táborů se nutně setkávají na půli cesty . My DNES můžeme jen závidět oběma těm kdysi znesvářeným stranám a z odstupu si vzít to nejlepší z obou jejich tradic a učení. A z jejich zaujetí. Vždyť i díky nim můžeme lépe porozumět dnešnímu verši: „ Proto poznej DNES a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ (Devarim 4,3)

Proč se postít na Tiša be-Av?

Dneska se drží odložený půst Tiša be-Av (9.Av). Odložený proto, že dneska je už 10.Av a 9.Av byl včera. Jenže včera byl také šabat a jediný půst, který se drží o šabatu je ten na Jom Kipur, všechny ostatní se odkládají na nejbližší vhodné datum.
Půst na Tiša be-Av je těžký, určitě těžší než na Jom Kipur. Je delší, protože slunce zapadá později (tady končí půst ve 22:07, v Paříži ve 22:31 (!) a v Praze 21:40. O Jom Kipuru máte co dělat celý den, protože bohoslužba probíhá buď úplně non-stop nebo jen s krátkou odpolední pauzou. A navíc je o Tiša be-Av obvykle dost horko (i když letos hrozí, že bude horko i o Jom Kipuru, protože připadá už 19:září).

Ale není to jen ta praktická stránka věci, která činí půst na Tiša be-Av komplikovaným. Ta hlavní otázka je, proč truchlit za Chrám a konec chrámové (t.j. obětní) bohoslužby, když mnoho z nás po obnovení obětí nijak netouží? Zničení Chrámu byla katastrofa, ale jen díky této katastrofě se zrodil rabínský judaismus jak ho známe dnes. I Maimonides ve svém díle More nevuchim (Průvodce zbloudilých) uvádí, že obětní bohoslužba byl jen způsob jak lid odstavit od modloslužby, protože tehdy všechny národy takovou formu uctívání praktikovaly a židé by nedokázali jen tak z ničeho nic přejít na čistě duchovní službu (na druhou stranu je třeba uvést, že ve svém díle Mišne Tora Maimonides kodifikuje i halachot týkající se právě obětní chrámové bohoslužby, které dřívější kodifikátoři Tur a Rif zdvořile ignorovali a zaměřili se pouze na aplikovatelnou halachu).

Jedna z odpovědí může být, že zničení obou Chrámů byla katastrofa nejen kvůli zániku obětní bohoslužby, ale i kvůli těm desítkám tisíc židů, kteří byli buď zabiti, vyhnáni nebo odvlečeni do otroctví. Tu zkázu Jeremiáš ve svém Pláči popisuje velmi barvitě. Navíc na Tiša be-Av připadají i další katastrofy-porážka povstání Bar Kochby, vyhnání židů z Anglie, vyhnání ze Španělska...

Část moderních ortodoxních rabínů (třeba rabi Abraham Isaac Kook) také učí, že dnes sice nepotřebujeme obětní bohoslužbu, protože je pro nás tento způsob uctívání Nejvyššího přežitek, ale že to neznamená, že bychom neměli toužit po obnovení Chrámu jako fyzické stavby. Že Chrám a obětní bohoslužba nejsou totéž. Na jednu stranu s nimi souhlasím, na druhou stranu se obávám, že v okamžiku znovuvybudování Chrámu skupina těch, kdo na obětní bohoslužbě trvá, obsadí Chrám a začne oběti praktikovat. Koneckonců každý rok před Pesachem v Jeruzalémě jedna praštěná skupinka trénuje korban Pesach pod dohledem policie a veterinářů. A totéž platí o Machon HaMikdaš (Chrámovém institutu).

Možná, že to, co potřebujeme není fyzický Chrám, ale myšlenkový, jak píše ve svém velmi povedeném článku rabi Natan Lopez Cardozo.

Každopádně, pokud se dnes postíte, z jakéhokoliv důvodu, pak vám přeji snadný půst. COM KAL!

Dvakrát Avi: Parašat Devarim (Deut. 1:1–3:22)

Starší draša pro šabat Devarim na který ihned navazuje Tiša be-Av

Sidra Devarim se čte vždy o šabatu před Tiša be-av, devátým avem, což je smutné datum, které připomíná zničení prvního i druhého Chrámu, i celou řadu dalších tragických událostí, které se dotkly židovského národa. Tato neštěstí se odrážejí ve volbě haftary, čtení z proroků, které se čte na závěr po čtení z Tóry. Kolem devátého avu jsou tři týdny smutku, a tak proroctví, která se čtou, připomínají viny a kárají za hříchy, které byly duchovní příčinou zničení Chrámu, ale potom přinášejí i potěšení, útěchu a naději. Haftara tohoto týdne, slavné „vidění“ Izajáše dává i jméno tomuto šabatu : Šabat Chazon = Šabat vize, vidění. (Iz. 1,1 – 27). Tradičně se to čte jako silné, drsné obvinění vzpurného lidu: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz. 1,3). Ale i tato pasáž končí nadějně, otevírá všem oči, aby bylo jasné, že nynější stav není a nemusí být definitivní.

Je to zvláštní spojení, že právě pátá kniha Tóry je spojena s touto vizí proroka Izajáše. Pátá kniha je jiná, než ty předešlé. Je jakoby druhou Tórou, Mojžíšovou rekapitulací té předchozí Tóry. I když se nejedná o pouhý souhrn, jsou tam i zcela nová přikázání. Celá tato kniha Devarim se od zbývajících čtyř knih Tóry liší tím, že je určena v první řadě generaci, která se právě chystala vstoupit do Svaté země. A tito lidé potřebovali rady a pomoc, kterou předchozí generace nepotřebovaly, protože při své cestě po poušti zažívaly bezprostřední poznání Boha – viděly ho na Sinaji. Ale další generace, která musela prokázat vlastní odpovědnost ve fyzickém světě, ztratila tu bezprostřednost – slyšeli Boha, ale neviděli ho. Ilustrují to slova: „Nyní tedy, Izraeli, slyš…“ (Devarim 4,1). A rozdíl mezi vidět a slyšet je ohromný. Ten, kdo je očitým svědkem události, je o ní pochopitelně přesvědčen. Ale ten, kdo o stejné události pouze slyšel, o ní může mít své pochybnosti. Slyšení neposkytuje jistotu. To je důvod, proč generace, která měla vstoupit do Izraele, která slyšela, ale neviděla Boha, musela mít přikázání a varování, která byla zbytečná pro lid pouště.

Na jednu stranu pozdější generace postrádaly bezprostřední duchovní zkušenosti svých předků. Ale na druhou stranu zase dostaly něco, co u jejich otců zůstalo nenaplněno, tak, jak se píše (Devarim 12,9): „Dosud jste totiž nevešli do místa odpočinutí a neujali se dědictví, které dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Toho bylo dosaženo až pozdější generací, která to načerpané duchovno, Boží vůli, začala uskutečňovat v praxi, ve svém všedním, docela materiálním světě. Tak by to mělo být. Naopak i dnes nám musí připadat směšný člověk, který používá veliká slova svého náboženského slovníku, která se ovšem zcela míjejí s tím, jak doopravdy žije svůj život. To by jistě nebylo to pravé uchopení dědictví, ani skutečný pokoj.

Vraťme se k Tiša be- av. Už když začínáme číst Pláč Jeremijášův, tak nás naplňuje ten pocit ponížení a úzkosti, který k této době 3 týdnů smutku patří a dominuje. Když o něm vykládal rabín Pečarič, upozornil nás na jeden výklad, který spojuje slova Ejcha a Ajeka. Ta slova jsou složena ze stejných písmen. Tím prvním začíná Pláč Jeremiášův a tím druhým se ptal Bůh člověka po jeho prvním přestoupení: „Kde jsi?“ I my si v této době můžeme položit stejnou otázku právě v této době.

Další věc, o které se chci zmínit, je na jedné straně smutek, a na druhé straně radost. Všechno má svůj čas i své omezení. I samotné týdny smutku jsou přerušeny šabaty, a jak říkají tosafisté, šabat je den, kdy radost musí zvítězit. A na šabat před devátým avem jsme vyzýváni, abychom se radovali dokonce ještě více než obvykle, aby se nestalo, že by ta melancholie okolních dnů zasáhla do atmosféry šabatu.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na to, jak jsem kdysi dávno za minulého režimu byl pozván na kamarádovu chatu, na kterou měl pozvaného hudebního kritika Jiřího Černého. Pouštěl nám tam desky, které v té době oficiálně zaznít nemohly. Mně v paměti utkvěla jedna z nich. Bylo na ní vyprávění Jiřího Voskovce, které nás tenkrát potěšilo. Mluvil o osudu Sisyfa. Sisyfos byl antický král, který byl za své nepravosti odsouzen k tomu, aby v podsvětí věčně trpěl tím, že bude valit těžký balvan na vrchol hory. Vždycky, když už byl skoro nahoře, kámen se mu nějak vysmekl a zase se mu skutálel dolů. A on musel začínat znova a znova. A té jeho vysilující a marné práci se od té doby říká sisyfovská. A Jiří Voskovec, původním jménem Wachsmann, k tomu měl krásný, téměř židovsko-šábesovský komentář: Stále slyšíme o tom, jak ten Sisyfos znovu a stále zbytečně valí ten kámen nahoru. Ale nikdy se nic neříkalo o tom, co se stalo, když se mu ten balvan zřítil dolů. A začal popisovat svoji představu, jak se Sisyfos zastavil, narovnal si záda, otočil se, podíval se do údolíčka, a zvesela, a možná i s písničkou se vydal příjemnou cestou dolů, občas si snad od radosti i poskočil.

Tak i tento šabat, který je tak těsně spojen s tragickými událostmi Izraele, je právě proto Šabatem Chazon, při kterém nemáme ztratit tu vizi, když jsme předtím důkladně prozkoumali kde jsme (Ajeka), jak si před Bohem stojíme. Šulchan Aruch (Orach Chajim 552, 10) nám říká, že v tento den je nám dovoleno připravit hostinu, jakou byla ta, kterou uspořádal Šalomoun, když byl ustanovený králem. Naše stále živá naděje by nám měla dát sílu, abychom proměnili strasti vyhnanství na radost z Boží blízkosti.

Draša přednesená v pátek 20.7.2017

Parašou Devarim začínáme čtení poslední, páté knihy Mojžíšovy. Je jiná než ty předchozí. Je takovou shrnující knihou, i když to není úplně přesné vyjádření- i v ní se totiž objevují nová přikázání, která předchozí knihy neobsahovaly. A navíc je jiná v tom, že první čtyři knihy byly o Mojžíšovi, byly psány ve třetí osobě. Tady vystupuje Mojžíš v první osobě, sám za sebe. To on mluví, ne někdo jiný o něm.

Je to svým způsobem jeho testament. On ví, že se do země zaslíbené nepodívá, oni ano. Po čtyřiceti letech na poušti je to nová generace lidí, kteří už jsou schopni samostatné, svobodné existence. Je to jakoby otec pouštěl svoje děti do světa. Oni už dosáhli dospělosti, zralosti. Musí se vydat dál bez něj. Mojžíš využívá poslední příležitosti, aby je oslovil. Ale znáte to: vztah národa k jeho autoritám, nebo vztah dětí k rodičům není vždy úplně ideální. Je to jako v tom vtipu, kdy se spolu baví dva židovští tátové: „Jak se k tobě chovají tvé děti?“ – „Jako k Pánu Bohu.“ – „A to znamená jak?“ – „Moje příkazy neplní, slova neslyší a často se chovají, jako bych ani neexistoval! Zato když se jim něco přihodí, to přiběhnou hned!“

A jak na to tedy jde Mojžíš, když má tuto unikátní, vlastně poslední příležitost? Paraša začíná tak : „Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému Izraeli…“ (Devarim 1,1) Podle midraše se „Mojžíš ostrými slovy obrátil ke svému lidu“. Není to žádná sentimentální rozlučka, plná poplácávání se po ramenou a končící zamáčknutou slzou. Ne. Mojžíš začíná tím, že spouští palbu napomenutí.

Napomenutí je takový nepopulární nástroj. Těžko se přijímá. Každý tak nějak víme, že nejsme dokonalí, ale aby nás musel někdo napomínat, tak to bychom si vyprosili! A přitom to napomenutí je tím nejdůležitějším, abychom se vůbec někdy mohli stát lepším člověkem. Nepříjemně to nutí člověka k určitému poddání se, uznání viny, ale vede to zase k tomu, že se člověk může z těch svých chyb a provinění poučit. Dosáhnout poučení z nějakého přestoupení je těžké - jak pro lidi, kteří mají napomenutí přijmout, tak i pro toho, kdo má to napomenutí vyslovit. Určitě si každý dokážete vybavit někoho, koho byste v žádném případě nechtěli napomínat, protože si dovedete představit jeho bouřlivou reakci…

V naší paraše se navíc setkáváme s další podivností: Mojžíš napomíná svůj lid za provinění jejich otců. No a proč tu musí lid vyslechnout napomenutí za špatné skutky svých předků? Rabi Baumol tu připomíná, že každého člověka spojují silná pouta s historií jeho vlastní rodiny. Nikdo z nás nemá rád, když se třeba jeho životní partner kriticky vyjadřuje vůči rodičům toho druhého. Znáte ten vtip: „Moje tchýně říká, že jsem zženštilý. No tak, v porovnání s ní asi ano…“ I když ta kritika může být oprávněná, máme pocit, že pouze my sami máme právo kritizovat jednání svých rodičů, nebo jejich názory. Ale když to dělá náš partner… tak to se vždycky zdá nějak nevhodné, nepatřičné.

Zřejmě to vyplývá z toho, že všichni máme takový obranný mechanismus, který se projevuje tak, že ve vztahu k těm, kteří nás vychovali, máme jistou vrozenou úctu a obavu z kritického hodnocení. Problém je ale v tom, že ať chceme nebo ne, jsme svým rodičům velice podobní, a to nejenom fyzicky, ale i v tom zažitém způsobu chování – učili jsme se od nich a pokračujeme v mnoha jejich zvycích. A tak v určitém momentu přijde ten správný čas, kdy musíme na naše rodiče pohlédnout kritickým zrakem (věřím, že tohle nám zase takový problém nečiní) a zamyslet se, v čem spočívaly jejich chyby, které negativně ovlivnily jejich životy- a nebo naopak, co jim přineslo úspěch a šťastný život. Z jejich životních zkušeností můžeme získat ty nejcennější zkušenosti, protože jsme je měli celé roky přímo před očima. Je naší povinností podívat se zpátky, abychom zbytečně chyby neopakovali, ale rozvíjeli se, lépe vychovávali vlastní děti tak, abychom mohli společně dosáhnout úspěchu. Možná že právě to je to Mojžíšovo poselství, které tu zaznívá : „Vážení, pozor! Stáváte se svými otci a svými matkami. Anebo musíte právě teď pochopit, jaké chyby oni udělali, jak se svým životem naložili a jak ho třeba promarnili. To zamyšlení vás učiní dospělými, zralými. Když budete schopni analyzovat chyby svých předků, budete zodpovědněji , poučeně uvažovat i o svém vlastním životě a sami za sebe pak vykročíte do země zaslíbené svého vlastního života.“

Stěhování do "ghetta"

Podařilo se nám s Elim koupit byt asi o tři ulice dál, než teď bydlíme a momentálně jsme uprostřed stěhování. Něco už jsme přemístili tam, něco odstěhují v pátek stěhováci. Chtěli jsme se sice stěhovat buď ve středu nebo ve čtvrtek, abychom už na šabat byli bez problémů nastěhovaní, ale momentálně ve Štrasburku, jako každý rok touhle dobou, probíhá stěhování národů a tak si s termíny nemůžeme moc vyskakovat. Což znamená, že o šabatu budu bez lednice (ta musí 24h stát, než je možné ji znovu zapojit), ale naštěstí máme dostatek známých, kteří dobře vaří, bydlí v docházkové vzdálenosti a jsou ochotní nás pozvat na jídlo.

Ale k tomu "ghettu". Už jsem někde psala, že ve Štrasburku žije nějakých 12-15 000 židů. Přesné údaje neexistují, protože je ze zákona zakázáno je sbírat, ale každopádně je tady víc židů než v celé České republice (ve Francii žije třetí nejpočetnější židovská komunita, po Izraeli a USA). Velká část je sice sekulární, ale i tak tady máme celkem solidní komunitu "viditelných židů"-ženy v parukách nebo šátcích, muže, kterým vlají cicit z kalhot, klobouky, černé jarmulky a o svátcích lze zahlédnout i štrajml. Je tu celkem bezpečno, je tady eruv (ohraničení části města, které umožňuje přenášet o šabatu předměty, nebo třeba tlačit dětský kočárek, pro rodiny s dětmi tedy neocenitelná výhoda), je tu ješiva i kolel (ješiva pro ženaté muže), takže pro ortodoxní židy je tu vše, co je třeba. A protože zbožní židé potřebují bydlet v docházkové vzdálenosti od synagogy, logicky nám tu vzniká v určitých částech města silné židovské osídlení, alias "ghetto". V uvozovkách, protože je to osídlení zcela dobrovolné. Až dosud jsme bydleli víceméně na jeho hranicích (v ulici jsme měli jen dvě viditelně židovské rodiny, evidentně jsme byli i my identifikováni, protože jednoho nezapomenutelného pátečního večera u nás byli přátelé na šabatové večeři a slečna si šla na balkón zakouřit a chlapeček od sousedů, co bydlí naproti zděšeně volal: "Tati, tati, vona kouří!!!").
No a o ty tři ulice dál už budeme v zóně hustého židovského osídlení. Pořád to sice není taková hustota jako kolem hlavní synagogy, kde v měsící Elulu slyšíte po ránu chlapy trénovat na šofar, v pátek večer se z každého druhého bytu linou zmirot (naneštěstí zcela nesynchronizovaně) a o Sukot je na každém dvorku suka. Ale i tak budeme mít ve vedlejším vchodě košer samoobsluhu a spoustu sousedů, o jejichž náboženské příslušnosti není pochyb. Tak jsem zvědavá, za jak dlouho se dostaneme do řečí...

Avi: Parašat Matot-Masej (Num. 30:2 – 36:13)

Z dnešních dvou sider jsem se zamyslel nad událostí, kterou popisuje paraša Matot, a sice nad pomstou nad Midjánci. Je to z dnešního hlediska opravdu nelidské, těžko pochopitelné čtení. Izraelci na přímý pokyn vykonali krvavou pomstu, ale ušetřili při ní ženy a děti. A co na to Mojžíš, náš učitel? Čteme, že: „Mojžíš se však rozlítil na vůdce vojska.“ (Bemidbar 31,14)- že nebyl důsledný. Je snad zbytečné zdůrazňovat, že něco takového se právem příčí každému soudnému člověku a je to mimo veškeré naše myšlení a přesvědčení. Proto je možné k takovému čtení přistoupit maximálně jen jako k symbolickému vyjádření našeho vlastního vnitřního stavu, vnitřního boje- kdy nechceme dělat kompromisy a proto jsme ochotní sami v sobě se vypořádat se vším, co by mohlo náš vztah k Bohu ohrožovat.

Vzpomněl jsem si přitom na nedávný rozhovor s Davidem Maxou. Ten se mi svěřil, že v posledním roce v drašách neustále tepe Moše Rabejnu- našeho učitele Mojžíše. Já jsem se musel zasmát, protože já zase naopak opakovaně chválil jeho pokoru. A teď mi Mojžíš udělá tohle… Tóra bez ohledu na vážnost našich praotců bez milosti zveřejňuje každou jejich chybu. Tím se tento text zásadně liší od jiných, podobně zaměřených textů. Snad nám to má připomenout i to, že i o nás se píše v knihách. A nemáme si to uvědomovat až těsně před Jom Kipur …

Máme se učit z dobrých příkladů a poučit se i z těch klopýtnutí. I u takové postavy, jakou bezesporu Mojžíš je. Kromě pokory u něj vidíme i něco, s čím má evidentní potíže: je to nezvladatelný hněv. I tady o tom jeho hněvu čteme, v hněvu zabil i Egypťana, v rozčilení rozbil Desky smlouvy, při nedostatku trpělivosti se hněval na Izraelce a v tom hněvu bušil do skály a přišel tak o možnost vstoupit do Zaslíbené země. A to pro něj byl opravdu trpký trest.

V Talmudu, v traktátu Eruvin (65b) čteme unikátní radu, jakým způsobem poznat charakter člověka. Člověka prý nejrychleji a nejlépe poznáme podle jeho KOSO, KISO a KA´ASO- čili podle jeho sklenky, peněženky a kypícího hněvu. Znamená to, že skutečný charakter člověka se projeví zvlášť výrazně tehdy, když je pod vlivem alkoholu, když je donucen proti své vůli vytáhnout peněženku, a také když se ocitne v konfliktní situaci, při které je běžnou reakcí hněv. Alkohol odstraňuje všechny bariéry, zábrany, znemožňuje sebekontrolu a sebekritiku- prostě snímá masku. I nutnost vydat peníze také často zjevuje lidský charakter a silně ovlivňuje náladu. A nakonec hněv často odebírá- a dokonce i silněji než alkohol- sebekontrolu, a to dovoluje zpozorovat, nakolik člověk v emocích přestává logicky a racionálně myslet a čeho je v takových situacích schopen. A nakonec to dává i příležitost ověřit si, jestli dotyčný umí přiznat chybu a jestli je schopen upřmně říci: omlouvám se. Moudří k tomu ještě přidávají, že člověka poznáme i podle toho, čím se baví, čemu se směje.

Hněv může napáchat mnoho škody. V něm můžete říct něco, co vás pak dlouho mrzí. Jak řekl Ibn Gabirol : „Jak dlouho máš slovo v ústech, tak dlouho jsi jeho pánem. Jak ho vyřkneš, jsi jeho otrok.“ V Pirkej Avot zase můžeme číst : „Kdo je statečný?- ten, kdo ovládá svůj pud, neboť je řečeno (Přísloví 16,32) : „Lepší je shovívavý než hrdina, a ten, kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.“ V Pirkej Avot (5,15 ) se taky můžeme dočíst charakteristiku : „snadno se rozhněvá a nesnadno udobří= bezbožný.“ To je úděl těch, kteří si svou „křivdu“ stále přiživují, aby jejich hněv náhodou nepominul.

A na závěr kratičký chasidský příběh, který se hněvu týká : Reb Mordechaj z Nešchic samozřejmě vlastnil nejeden talit katan, což je obdélníkový kus látky, který se nosí jako tunika, s prostřiženým otvorem pro hlavu, a který má v rozích připevněné třásně- cicit. Ale milý rebe toužil po tom, mít jeden takový talit katan přímo z Erec Jisrael. Jeho chasidé mu chtěli udělat radost a nakonec se jim po všemožném náročném usilováni konečně podařilo splnit jeho přání a přinesli mu patřičnou délku bílé látky z ovčí vlny, která byla dopravena až ze Svaté země. Jeden z jeho žáků požádal o tu výsadu, aby mohl sám tuto vzácnou látku prostřihnout a zapošít okraje. Ve svém nadšení ovšem udělal jeden falešný záhyb a pak ke své hrůze zjistil, že při stříhání otvoru pro hlavu zároveň udělal ještě další díru v přední části oděvu ! Byl z toho zdrcen. Co mu na to řekne rebe ? Po takovém dlouhém čekání na takový drahocenný předmět a po vší té námaze, aby se ho povedlo získat, je naráz nenávratně zničený…

Když ho znovu rebe spatřil, hned se ho optal, jestli už je oděv hotový. Nebohý chasid mu se zajíkáním vykoktal, co se mu přihodilo. „Můj drahý člověče, proč se bojíš ?“ řekl mu rebe. Neuvědomuješ si, že můj talit katan opravdu potřebuje dva velké otvory? Jeden, jako obvykle k tomu, aby jím prošla moje hlava a druhý – aby otestoval, jestli reb Mordechaj ztratí hlavu…“

Vidíme, oč je vše snadnější, když se člověk dokáže opanovat a nenechá „zlost cloumat svým majestátem“, i když se takové věci stávaly i Mojžíšovi. Kéž se nám to vždycky podaří.

Ceremonie k oslavě 14. července

Ve Francii je 14. červenec státní svátek (letos ovšem připadá na sobotu), který připomíná pád Bastily a začátek Velké francouzské revoluce. A protože v Alsasku máme z historických důvodů konkordát, to znamená, že odluka církve od státu není úplná a stát platí katolické, protestantské a židovské (konzistorní) duchovní, tak jsou určité státní svátky připomínány i v synagoze. A tak je vždy na šabat, který připadá nejblíž ke 14.červenci v hlavní konzistorní synagoze organizována krátká ceremonie za účasti nejrůznějších hodnostářů. A protože letos připadá 14.červenec na šabat, ale to většina hodnostářů nemá čas přijít, protože musí být jinde, a protože příští šabat už je součástí 9 dnů, které vedou k Tiša be-av a kdy je zvykem držet smutek a nepořádat žádné veselice (krom jiného), proběhla ceremonie už tento šabat.
V hlavní synagoze tedy skončila bohoslužba relativně brzy (už v 11:20) a pak už i ženy mohly slézt z balkónu a přijít si sednout mezi muže. Ne, že by z toho byl vrchní rabín nějak nadšen, ale protože se jedná o svátek republiky, za přítomnosti mnoha jejích zástupců, musí se smíšenému sezení v průběhu ceremonie podvolit, protože jinak by dlouho vrchním rabínem nebyl.
Šámes si na sebe vzal sváteční frak a dvourohý klobouk (opravdu netuším, jak se to jmenuje česky, ale nosil ho Napoleon a vypadá nějak takhle). Za ním přišli zástupci spolků bývalých bojovníků z Alsaska i s jejich prapory a v parádních uniformách a po nich zástupci města i státu (starosta, prefekt, velitel četnictva a policejní velitel, vojenský velitel a zástupci církví a dalších organizací). Synagogální sbor zazpíval Ma Tovu a ještě něco, pak měl rabín projev, který nebyl slyšet, protože použít o šabatu mikrofon nepřichází do úvahy (co jsem tak zaslechla od těch, co seděli blíž, o nic jsme nepřišli), pak vyndal židovský vojenský duchovní jeden svitek z Aronu (Aron ha-kodeš alias schránka na Tóru), přečetl modlitbu za Francii, vrátil svitek, sbor zazpíval ještě jednu na rozloučenou a šlo se na kiduš. Zajímavé bylo, že nosiči praporů pozdravili svitek Tóry skloněním praporů, to se mi moc líbilo.
Znovu jsem si položila otázku proč vlastně v ČR neříkáme modlitbu za Českou republiku? V siduru Sichat Jicchak byla modlitba za císaře Františka Josefa. Tušíte někdo, zda existovala modlitba za 1. republiku? Osobně bych si tipla, že ano. Proč tedy nebyla tato tradice obnovena po roce 1989 (že se nikdo neměl k tomu, aby se modlil za blaho komunistického režimu, je pochopitelné)? Francouzi jsou větší vlastenci než Češi, takže nikoho nepřesvědčuji, že by měl dělat speciální ceremonii k 28.říjnu, ale proč není ani v ortodoxním (Adir ba-marom) ani v liberálním (Hegjon lev) modlitba za ČR? To, že to momentálně není žádná sláva přece neznamená, že bychom se neměli modlit za to, aby to bylo lepší! Ve Francii to má k ideálu koneckonců taky dost daleko...

Tady je text, který se od roku 1808 recituje ve všech synagogách v sobotu před uložením svitku Tóry do Aronu, překlad je můj vlastní:

« Éternel, Maître du monde, Ta providence embrasse les cieux et la terre ; La force et la puissance T’appartiennent ; par Toi seul, tout s'élève et s'affermit. De Ta demeure sainte, ô Seigneur, bénis et protège la République française et le peuple français. Amen. Regarde avec bienveillance depuis Ta demeure sainte, notre pays, la République française et bénis le peuple français. Amen. Que la France vive heureuse et prospère. Qu'elle soit forte et grande par l'union et la concorde. Amen. Que les rayons de Ta lumière éclairent ceux qui président aux destinées de l’État et font régner l’ordre et la justice. Amen. Que la France jouisse d’une paix durable et conserve son rang glorieux au milieu des nations. Amen. Accueille favorablement nos vœux et que les paroles de nos lèvres et les sentiments de notre cœur trouvent grâce devant Toi, ô Seigneur, notre créateur et notre libérateur. Amen » rabin Korsia 2015 : « Que l'Eternel accorde sa protection et sa bénédiction à nos forces de l'ordre et à nos soldats qui s'engagent, dans notre pays et partout dans le monde, pour défendre la France et ses valeurs. Les forces morales, le courage et la ténacité qui les animent sont notre honneur »

«Všemohoucí, králi světa, Tvá prozřetelnost objímá nebesa i zemi, síla a moc Ti náleží, jen díky Tobě vše povstává a udržuje se. Pane, požehnej ze svého svatého sídla Francouzskou republiku a francouzský lid, amen. Shlížej ze svého svatého místa s přízní na naši zemi, Francouzskou republiku a požehnej francouzský lid, amen. Nechť Francie prosperuje a žije šťastně, nechť je je silná a velká díky svornosti a souladu, amen. Nechť paprsky Tvého světla osvěcují ty, kdo jsou v odpovědných pozicích státu a nechť dají vládnout právu a spravedlnosti, amen. Nechť se Francie těší z trvalého míru a udrží svou slávu mezi národy, amen. Přijmi s přízní naše prosby a nechť slova našich rtů a touhy našeho srdce před Tebou najdou přízeň, Pane, náš stvořiteli a vykupiteli, amen. » Přidáno rabi Korsiou, vrchním francouzským rabínem v roce 2015, po atentátu na HyperCacher : « Nechť Všemohoucí ochrání naše pořádkové síly a naše vojáky a požehná jim, když všude ve světě chrání Francii a její hodnoty. Morální síla, odvaha a houževnatost, které je pohání jsou naší ctí, amen. »

Avi: Parašat Pinchas (Num. 25:10-30:1)

Dnešní paraša přímo navazuje na příběh, z dnešního pohledu těžko přijatelný: Pinchas pomstil smrtí Izraelce, který se dopustil zakázaného vztahu a navíc velice provokativním způsobem. Moábky úspěšně lákaly Izraelce na modloslužby a Hospodin se proto na Izrael rozhněval. A v té situaci si Zimri, jeden z Izraelců, dovedl pohanskou ženu až do tábora, před očima všech přítomných, včetně Mojžíše. Následovalo jeho potrestání Pinchasem. Naše paraša začíná slovy: „A promluvil Hospodin k Mojžíšovi : Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, odvrátil mé rozhořčení“ Pokusme se oprostit od těch krvavých okolností příběhu a poslechněme si, co z něj dokázal vytěžit takový komentátor, jakým byl Raši. Úvaha se týká horlivosti jako takové, i hodnocení horlivosti.

Jako prvního si Raši všímá toho, že je u Pinchase zmiňován jeho původ: „syn Eleazara, syna kněze Árona.“ Na tom by normálně nebylo nic divného, kdyby ovšem ta samá věc nebyla zmíněna už pár veršů předtím. Z toho opakování Raši usuzuje, že byl zpochybňován Pinchasův původ a kmeny proto připomínaly jeho původ přes matku, dceru Jitra. Ta měla údajně vykrmovat telata pro modlářské oběti. Proč ale na něj útočili? Všichni byli ve skutečnosti taky zoufalí ze Zimrího činu. Jak se píše v překladu rabi Sidona: "soudci před vchodem do stanu setkání bezradně plakali“ (25,6). A z Pinchasovy horlivosti měli všichni prospěch, protože blíže neurčená pohroma, která Izraelce stála 24 tisíc mrtvých, byla zastavena (25,8-9). Proč tedy Raši říká, že ho kmeny kritizovaly? Pinchas neudělal nic, co by odporovalo tehdejším zákonům, ať už si o nich dnes můžeme myslet své.

Raši přichází s takovým psychologickým vysvětlením. Tím, že Pinchas zareagoval na takové překročení zákona před očima Mojžíše a všeho lidu jako jediný, a tím je zároveň zahanbil. Proto se snažili zpochybnit aspoň čistotu Pinchasových motivů. Tím, že připomínali jeho původ po jeho dědovi Jitrovi, mu podsouvali i nějakou tu špetku zděděné krutosti. Když jeho předek vykrmoval telata jen proto, aby je pak obětoval modlám, pak i Pinchas byl podle nich motivován stejnou krutostí a ne jenom svědomím. My ostatní nejsme tak krutí, proto jsme zaváhali…

A právě na tomto místě Tóry je zopakována ta Pinchasova genealogie – že byl synem Eleazara, syna kněze Árona. Čili nejednal jako vnuk Jitra. Motivem jeho činu nebyla krutost. Jednal jako vnuk Árona, z náboženské horlivosti. A píše se tam syn, ne vnuk Áronův. Jako by se chtělo zdůraznit to podstatné – ne funkce, kněžství – ale že měl Áronův charakter. Áron byl tím, kdo „usiloval o mír a s láskou vstupoval mezi sporné strany“ (Raši k Bemidbar 20,29). I v případě sporu, který existoval mezi Izraelem a Bohem. U Rašiho vždycky najdeme víc než jen doslovný komentář k verši z Tóry. Nacházíme díky němu i hluboké, obecně platné pravdy. Z jeho chápání této Pinchasovy epizody jsme se dozvěděli, že když někdo vidí člověka, zabývajícího se náboženským aktem, tak i přesto, že máme pochybnosti o jeho motivech, je zakázáno ho znevažovat. A to dokonce i když jsou postranní úmysly skutečností. V Talmudu (Pesachim 50b) nalezneme i takové kategorické tvrzení, že člověk má být stále zaujatý Tórou a přikázáními. A i kdyby to nečinil z nejlepších důvodů, v průběhu času ten pravdivý motiv zaujme místo toho falešného. Ve skutečnosti nám totiž není dáno, abychom s jistotou znali motivy jednání někoho jiného. Kmeny měly silné důvody k podezření vůči Pinchasovým motivům, ale Bůh, který vidí do srdce (I. Sam. 16,7), vypověděl, že se mýlí.

Ten, kdo by se choval jako ty kmeny, může upadnout do sebeklamu. Obecně platí, že když někdo brání jinému v tom, co je samo o sobě dobré – jen proto, že mu jeho motivy připadají podezřelé, může nakonec sám vypadat podezřele. Například když je někdo od přírody skromný a tichý, tak si může myslet, že nemůže nechat jen tak, když někdo učí Tóru suverénně a s vášnivostí, nebo když někdo plní přikázání nad rámec požadavků Tóry, je podle něj nutné se do něj pustit. Ve skutečnosti to může být tak, že kritizovaná osoba je v pořádku a ten člověk sám se mýlí. Kmeny kritizovaly Pinchase a jejich přáním bylo ve skutečnosti očistit sebe a Mojžíše. A Bůh dal za pravdu Pinchasovi… Poučením z našeho příběhu je – dávat si pozor na svá negativní hodnocení. Je to vidět, že to otravuje nejen náboženský život, ale i společenský, politiku, atd. Přitom výsledkem setkání s někým, kdo je pro svou věc zapálený, může vést k ohromnému probuzení a k dalšímu nadšení. Různost názorů není nikdy špatná. Jak zasvěceně a se znalostí lidské povahy říká Talmud (Bava Batra 21a): „Závist mezi učenci zvyšuje znalosti.“ Pokud je ale někdo jen bezúčelně kritický a podezřívavý, je to jakoby nemohl snést pohled na někoho, kdo je ctnostnější, lepší než je on sám. Pirkej Avot říká (1,6) : „posuzuj každého z jeho lepší stránky“. Pokud má člověk pocit vůči někomu jinému, který není v souladu s touto zásadou, pak je to pro něj k zamyšlení.

Je krásné těšit se z moudrosti našich učenců, zabývajících se Tórou, že dokázali tohle všechno vyčíst ze zopakování informace o Pinchasově původu: „ Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona.“

Ani liberální židovství neuznává všechny konverze

Nápad na tento blog přišel při čtení pravidelného newsletteru EUPJ, kde je článek evropské rabínské asociace (European rabbinical assembly ERA, přidružené organizace EUPJ), který varuje před konverzemi prováděnými neautorizovanými bejt diny. Možná to naše ortodoxní (konzervativní) souvěrce překvapí, ale ani liberální židé automaticky neuznají jakoukoliv konverzi provedenou kýmkoliv.
Problém se v Evropě objevil před pár lety, kdy se začali objevovat rabíni ordinovaní rabínským seminářem Aleph. Ten je spojen z židovským hnutím (denominací?) Renewal, založeným rabínem Shechter-Shalomim. Tento rabínký seminář nabízí on-line studium, tedy přes internet. A je tedy otázkou, jaká je kvalita jeho absolventů. Každopádně jejich smicha (rabínská ordinace) není uznávána rabínskou asociací ERA. Podle mých infomací působí několik absolventů tohoto semináře v Německu a minimálně jeden ve Francii, netuším, jak jsou na tom další země. Tito rabíni také provádí konverze, které následně nejsou uznány EUPJ a nejsou uznány státem Izrael (nedávají právo udělat aliju-přistěhovat se do Izraele, narozdíl od konverzí provedených EUPJ, které státem Izrael uznány jsou, nikoliv ovšem vrchním izraelským rabinátem, ale to je zas jiný příběh).
ERA před těmito konverzemi varuje, už proto, že mnozí kandidáti si nejsou vědomi toho, že následně jejich konverze nebude uznána, a v dobré víře absolvují konverzi, která jim nepřinese to, co hledají.. Dále proto, že kvalita vzdělání budoucího konvertity může být dost sporná a také proto, že tyto bejt-diny provádějí i konverze osob, které nejsou integrovány v žádné komunitě, a stačí jim třeba i jen kurzy přes internet. Jenže žid bez komunity je jako ryba bez vody a pro konvertity to platí dvojnásob, protože komunita v tomto ohledu supluje židovskou rodinu, kterou nemáme. Tady je seznam komunit, které jsou členu EUPJ a které tedy spadají pod jurisdikci EUPJ bejt-dinů. Za ČR jsou zastoupeny Bejt Simcha a ŽLU. I v případě, že po konverzi chcete být členem děčínské nebo liberecké obce (nevím, zda ještě nějaké další obce, které jsou členy FŽO uznávají liberální konverze), vaši konverzi povede jedna z těchto dvou obcí. Pokud jste snad konvertovali před neautorizovaným bejt-dinem, je třeba kontaktovat obec, která je členem EUPJ a jejím prostřednictvím zjistit, jakým způsobem může být vaše konverze validována.

Malá poznámka na závěr. Uznávání a neuznávání konverzí je vždycky demonstrací moci, stačí se podívat do Izraele, jak se chová vrchní rabinát. V židovství je vždycky každá komunita autonomní jednotkou a není povinna být součástí EUPJ, FŽO nebo jakékoliv další organizace. Na druhou stranu tyto organizace zaručují určitý standard a reputaci. Je vždycky důležité porovnat, co člensví v určité organizaci přinese a jaké ústupky ze své autonomie musí obec udělat. Požadavek ERA je rozumný a myslím si, že je v zájmu jednotlivých komunit se jím řídit.

Avi: Parašat Balak (Num 22:2 -25:9)

V naší paraše Balak se setkáváme se dvěma postavami : moábským králem Balákem a prorokem Bileámem. Izrael po vyjití z Egypta získal respekt okolních národů. Balák věděl, že to není jednoduchý soupeř, na kterého by stačila jenom prostá síla zbraní. Bileám mu měl pomoci v té druhé, duchovní stránce boje.

Obě ty postavy vytvářejí prototypy nepřátel Izraele až do dnešních dnů. Jedna síla, vedená iracionálním strachem a nenávistí jde otevřeně Izraeli po krku. Netouží po ničem jiném než po zničení Izraele. Balák měl jistě své informátory. Dobře věděl, že Izrael netouží po konfrontaci, ale když je napaden, tak se účinně brání a ubrání. Věděl, že Midjáncům nijak neuškodil. Přesto vysílá posly za Bileámem s jediným cílem- získat ho jako duchovní oporu v jeho boji za zničení Izraele. Bileám je složitější, ne tak přímočará povaha. Jako prorok má povědomí o tom, že nemá proklínat Izrael, že to není Boží vůle. Ale znáte to. On v podstatě taky nemá Izrael rád. Sice to v popisu příběhu vypadá, že to dalo hroznou fušku ho angažovat. Kolik to bylo jen lichotek a úplatků. A tak nakonec jde. To skryté nepřátelství v něm ho nakonec vede na cestu proti Boží vůli. Že to ve výsledku dopadlo jinak, není ani trochu jeho zásluhou.

Porovnejme si ještě jednou ty dvě postavy : Balák chce jednoznačně zničit Izrael, zatímco u Bileáma jsme svědky takového lavírování, stále ale navenek říká, že udělá všechno, o co ho žádá Bůh. Kdo z těch dvou postav našeho příběhu si zaslouží větší zavržení?

Mínění našich moudrých je jednoznačné : Bileám je „raša“, ten zlý, bezbožný ničema. Jenom málo biblických osobností si zasloužilo takto nelichotivou nálepku a dokonce ani Balák neměl tuto pochybnou čest. Mudrci o Balákovi totiž ani příliš nemluví a v jejich textech se dokonce dají najít i určitá pozitivní slova na jeho adresu. V midraši Tanchuma se vysvětluje ten rozdíl: že Balák nepoužíval takového dvojznačného jazyka jako Bileám. Balák se jednoznačně deklaroval jako nepřítel Izraele, který ho chce zničit a nakonec se mu paradoxně dostává té cti, že je prapadědem Rút a tedy i předkem krále Davida! Proč tedy svým způsobem chápeme a respektujeme Baláka a naopak pohrdáme Bileámem a nerozumíme jeho chování?

Odpověď nacházíme v tom, co obě postavy říkají. Balák, jak už bylo řečeno, je náš nepřítel a jasně vyjadřuje svoje záměry. Obává se o svoje království a v souvislosti s tím dělá to, o čem je přesvědčen, že je to to nejlepší, aby odstranil tohle možné ohrožení. V této záležitosti můžeme jenom ctít jeho rozhodnutí. Je možné se mu postavit, bojovat s ním, modlit se k Bohu, aby jeho plány byly zmařeny. Ale v podstatě můžeme Balákova slova respektovat, respektovat i jeho motivaci , dokonce i jeho plán. Bileám je naopak člověkem dvou tváří. Jeho slova mají dvojí význam. Nikdy si u něj nemůžeme být jistí, že jeho přátelský úsměv a jednoznačná slova budou platit i zítra, stejně jako dnes. Jak to říká jeden poněkud vyčpělý politický bonmot o stupnici nepřátel : 1. stupeň- nepřítel ; 2. stupeň – úhlavní nepřítel; a 3. stupeň-koaliční partner. Ale tento bonmot má určitou platnost. Určitě vás víc zabolí a oslabí, když vás zradí a nepřátelsky se zachová ten, kdo tak pěkně mluvil a nakonec se zachoval úplně jinak. U Bileáma vidíme jeho touhu zviditelnit tu svoji jedinečnost, zalíbit se za každou cenu, jeho připravenost k tomu, aby „prodal“ svoje služby každému, kdo ho o to poprosí a náležitě odmění. Může proklínat Izrael, může mu žehnat, udělá cokoliv, jen když z toho bude mít nějaký zisk.

Bileám je odpudivý. Naši moudří nestrpí lháře. Judaismus netoleruje lidi nepoctivé vůči jiným i vůči nim samým. Bileám je prorokem, dobře ví o co jde a jak má učinit dobrou volbu. Ani my nejsme často tak hloupí, abychom nevěděli, jak se zachovat správně, poctivě, z očí do očí. Příklad Bileáma nás má naučit, jak nebýt odporný jiným, ani sám sobě, ani Bohu. Že se nemáme chovat pokrytecky, jako lidé dvou tváří- pokaždé jinak, podle toho, koho právě potkáme... Nechce se po nás nic jiného, než být opravdu sám sebou.