Avi: Parašat Berešit (Berešit 1,1-6,8)

Po roce opět začínáme číst Tóru od začátku, od I. Knihy Mojžíšovi, od prvních slov: „Berešit…“ = na počátku, nebo v počátku. Symbolickou řečí se tu mluví o etapách stvoření, o Stvořiteli a o těch, které s láskou stvořil, o nás. Bůh nás stvořil jako nedokonalé bytosti, s potenciálem vykročit dobrým směrem k vlastnímu zlepšení. K tomu nám slouží právě Tóra a její přikázání. Podle smlouvy s Hospodinem jsme jeho zvláštním vlastnictvím a Tóra je zase naším národním pokladem. Ten poklad ale neleží v trezorech nějaké naší státní banky, ale v každé synagoze, v každé domácnosti, a v ideálním případě i v srdci každého z nás. Potíž je v tom, že společně s tímto pokladem jsme získali od našeho Stvořitele i svobodnou vůli tímto pokladem pohrdnout a zabývat se něčím nesrovnatelně méně hodnotným. Tu chybu teď neuděláme a podíváme se na text Tóry očima midrašů. Co říkají o stvoření světla?

Nejprve text Tóry: „I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí…“ (Berešit 1,3-5). A co na to midraše? Bůh stvořil dva zdroje světla k osvětlení světa – slunce a měsíc. Vytvořil ale také třetí, nádhernější světlo. Svět nebyl hoden tak zářivého světla, a proto vzal toto světlo a ukryl ho pro spravedlivé.

Rabi Šimon říká, že slovo „světlo“ se tu v textu objevuje pětkrát a tak představuje každou z pěti knih Tóry, která je sama přirovnávána ke světlu.

„Budiž světlo“ odkazuje na první knihu, knihu Berešit, která pojednává o tom, jak Bůh stvořil svět světlem. Podruhé je napsáno „a bylo světlo“, což je narážka na knihu Šemot, druhou knihu Tóry, ve které je popsán izraelský exodus z temnoty egyptského exilu a jejich následné vykoupení. Toto vykoupení je srovnáváno se světlem – jak je to psáno u egyptské rány temnoty: „Ale všichni Izraelci měli ve svých obydlích světlo“ (Šemot 10,23).

Potřetí se slovo světlo objevuje ve verši: „Bůh viděl, že světlo je dobré“. To symbolizuje třetí knihu Tóry, knihu Vajikra, která pojednává o obětech. První povinností při přinášení obětí bylo pokání, a pokud člověk činil pokání správně a přinesl příslušnou oběť, Bůh mu dal podíl na svém světle. Počtvrté Tóra říká: „Bůh oddělil světlo od tmy“, což je odkazem na čtvrtou knihu Tóry knihu, knihu Bemidbar, která nám říká, jak se Izrael oddělil od svých zlých cest a jak je v poušti doprovázel miškan – přenosný chrám, který jim osvětloval cestu. Konečně popáté říká: „Bůh nazval světlo dnem“, což představuje pátou knihu Tóry, knihu Devarim, která obsahuje pouze přikázání a zákony, které osvěcují ty, kdo se je učí a dodržují je.

Z toho všeho se dozvídáme, že existuje pět druhů světla. Prvním byl stvořen svět; druhým je světlo vykoupení; třetí je vyhrazeno tomu, kdo činí pokání; čtvrtým je Chrám; a pátým je Tóra a její přikázání. Verš „buď světlo“ nás učí, že Bůh stvořil svět prostřednictvím tohoto světla, protože bezprostředně po těchto slovech začalo stvoření.

Slovo „jehi“ (=buď) má číselnou hodnotu dvacet pět, aby nám to ukázalo, že svět byl stvořen dvacátého pátého dne měsíce Elul. A Gemara nám říká, že Adam byl stvořen na Roš ha-šana, šestý den stvoření. A proč byl stvořen jako poslední? Všechno ostatní bylo stvořeno před Adamem, aby se Adam tak snadno nestal pyšným. Člověk má pamatovat na to, že i zvířata, šelmy i obtížný hmyz byl stvořen před ním. Dalším vysvětlením je, že člověk byl stvořen po tom všem, aby na něj čekal plně připravený svět.

Nejspíš jsou pravdivá obě tvrzení. Nedávno byl u Opavy objeven úžasný zlatý poklad, půlmetrový zlatý diadém či opasek, deset centimetrů široký. Je to unikátní památka a poklad nevyčíslitelné hodnoty. Byl objeven na řepném poli a na první pohled vůbec nevypadal jako něco úžasného. Kdo ještě neobjevil hodnotu Tóry sám pro sebe, má před sebou ještě báječný objev. Tak jako archeologové nejdřív museli vzácný nález zbavit hlíny a povrchových nečistot, aby ho pak rozbalili a doslova potom oněměli nad tou nádherou, i některé z nás ještě teprve čeká objev toho pokladu nejcennějšího. Zatím se jim třeba nejeví tak atraktivní. Všechno je tu ale pro nás už připraveno. A my se tak opět můžeme s pokorou začíst do prvních kapitol Tóry…

Elie: O židovských rytířích

 Sobota osmého října. Šabat ve Štrasburku končí v 19:38. Po havdale uklidíme, vyluxujeme drobky z pod stolu a náš syn se chystá do postele. A potom, co mu dám pusu na dobrou noc, otevřu skříň a vyndám dlouhé průhledné plastové pouzdro. Dneska večer, přesně ve 21:30, výjimečně otevře hlavní židovské knihkupectví ve Štrasburku, aby si lidé mohli přijít koupit etrog a lulav, protože svátek Sukot začne nazítří večer.

Na dvoře našeho domu odemknu kolo, připevním na něj elektrická světla a s pouzdem v ruce vyrazím do noci.

Pouzdro měří asi metr dvacet a musím ho držet v jedné ruce a kolo řídit druhou. Nemůžu ho položit napříč přes řidítka, protože bych mohl srazit nějakého nočního chodce a nebo protijedoucího cyklistu. A tak ho držím svisle, jeden konec zaklíněný pod paží a druhý čnící k nebi. Nejedu moc rychle. S poudrem pod paží se na okamžik měním v rytíře, takového, na které jsme si s kamarády hráli: naše kola byli naši věrní oři a my se vyráželi bít s už ani nevím jakým nepřítelem. A tak jedu nocí, pouliční laůpy mi svítí na cestu a šlapky a brzdy povrzávají, podivný a směšný židovský rytíř.

Po deseti minutách jízdy v záři luny, kulaté a bílé svítící přímo nade mnou, uvidím v dálce knihkupectví, které se příhodně jmenuje "Knihkupectví u cedrátu". Jeho dveře jsou otevřené a prosvětluje ulici, prochladlou, jak už to na začátku října bývá. Tohle knihupectví je skutečná štrasburská židovská instituce. Samo o sobě je malinké. Po třech schodech vystoupáme do jeho hlavní části s velkým psacím stolem, který slouží jako prodejní pult a odkladiště. Místnost je dokola obložená policemi s knihami-Mišnou, Talmudem přeloženým do francouzštiny v Artscroll a Steinzsaltz verzích, knížky pro děti, hagady, chumaše, sidury aškenázské i sefardské a mezi nimi na čestném místě i legendární sidur Bloch (čti Blok), nepostradatelný průvodce každého alsaského žida, dbalého místních tradic. Mezi knihami jsou vklíněné chanukije, pohárky na kiduš, svíčky na havdalu a kipy všech možných stylů i velikostí. Když vylezeme ještě po čtyřech malinkých schůdcích, dostaneme se do zadní části obchodu kde vládne kodeš, svaté knihy v hebrejštině, pojednání o halaše, komentáře a komentáře komentářů.

Když do toho malého krámku vstoupím, už se tam mačká patnáct osob-hlavně muži, ale i pár dětí a dvě ženy. Majitel pobíhá sem a tam, aby obsloužil své zákazníky. Během těch pár dní mezi Jom Kipur a Sukot zapojil i svoje syny, aby nával kupujících zvládli. Na skládacích stolcích nacpaných, kam jen to šlo, jsou otevřené krabice a v každé z nich jeden etrog. Na vedlejších stolcích jsou i další součásti lulavu-palmová ratolest a větvičky myrty a vrby. Majitel a jeho synové pomáhají zákazníkům sestavit jejich lulav a nabízejí tři cenové kategorie: základní (25€), střední (40€) a extra super (60€). Jako každý rok vybírám základní kategorii, o které vím, že větvičky vydrží až do konce svátku a která nám ke splnění micvy úplně stačí. Jako každý rok mi jeden z prodavačů ukazuje jeden etrog a pak další...a jako každý rok si vyberu ten první, který mi ukázal, jen se na nej zběžně podívám, jestli je dost žlutý, a koupím ho. A jako každý rok, prodavač mi přijde poněkud zklamaný, že jsem si vybral etrog za méně než deset minut, aniž bych detailně studoval i zbytek nabízených plodů. Někteří zákazníci zkoumají etrogy jeden po druhém-prohlížejí je, potěžkávají, porovnávají je mezi sebou, než konečně snad naleznou dokonalý etrog, který na ně čekal na dně krabice možná už od stvoření světa, jako by jej tam schoval sám Nejvyšší.

Můj etrog je zpátky ve své krabici a uložil jsem ho do batohu. Prodavač mi zatím připravil do mého pouzdra lulav, tři větvičky myrty a dvě větvičky vrby. Po zaplacení vycházím ven do tmavé noci. Další kupující proudí k obchůdku i přes pokročilou hodinu. Pěšky, na kole i autem. Atmosféra blížícího se svátku je skoro hmatatelná. To je koneckonců něco, co je pro nás, kdo žijeme ve štrasburských židovských čtvrtích (kde se potkávají Židé zbožní i sekulární, ortodoxní a liberální, aškenázští a sefardští) něco samozřejmého ale přesto kouzelného: stačí vyjít na ulici a víte, který den je nebo který svátek se blíží. Před začátkem šabatu pekařství v sousedství prodává beršes (barchesy), o šabatových ránech spěchají nastrojené rodiny do synagog a odpoledne se procházejí, pomalým šabatovým tempem, poté co si po obědě schrupli. Na konci Pesachu, když padne noc a je po havdale, se všichni nahrnou do malých večerek koupit pár lahví piva a tímhle koncentrovaným chamecem definitivně zakončí svátek. A během těch několika dnů. které dělí Jom Kipur a Sukot, začnou na balkónech pučet suky i přes často nepříliš příznivé počasí.

Odemkl jsem řetěz a znovu nasedl na svůj bicykl. Znovu jsem  zaklínil pouzdro pod paží jako kopí. Držím ho svisle, špičkou k Měsíci. V nočním šeru poznávám své druhy ve zbrani, chrabré, podivné a směšné židovské rytíře vyzbrojené tenkou palmovou ratolestí a citronem. Klidně spěte, obyvatelé města, už brzy vstoupíme do našich vratkých tvrzí stlučených z pár prken a s větvemi místo střechy. Ale teď, posazení na našich ořích, kterým skřípou brzdy, bdíme nad vaším spánkem...

-------------------------------------------------------------------

Samedi 8 octobre. Le chabat se termine à Strasbourg à 19h38. Après la havdala, on range, on nettoie, et notre fils se prépare à se coucher. Puis, après l'avoir embrassé, j'ouvre un placard et en sors un long étui en plastique transparent. Ce soir, exceptionnellement, la principale librairie juive de Strasbourg est ouverte de vingt-et-une heures trente à minuit, afin que les gens puissent venir acheter étrog et loulav, alors que la fête de Soucot commence le lendemain soir.

Dans la cour de notre immeuble, j'enfourche mon vélo sur lequel j'attache deux lumières électriques, j'empoigne l'étui à loulav et me mets en route dans la nuit.

L'étui mesure environ un mètre vingt, et je suis obligé de le tenir d'une main, tout en conduisant mon vélo de l'autre. Je ne peux pas le poser en travers du vélo, car je risque de percuter un éventuel piéton ou un vélo qui viendrait à ma rencontre. Je le tiens donc à la verticale, une extrémité coincée sous le bras, l'autre pointée vers le ciel. Je ne roule pas très vite. Avec l'étui ainsi tenu à la verticale, l'espace d'un instant, je me prends pour un chevalier, comme lorsque j'étais enfant et que je jouais avec mes amis : nos vélos étaient nos fidèles destriers, et nous partions combattre je ne sais plus trop quel ennemi. Je m'avance donc dans la nuit, à la lumière des lampadaires et dans le grincement des freins, étrange et dérisoire chevalier juif.

Après dix minutes de chevauchée sous la lune qui luit toute ronde et blanche au-dessus de moi, j'aperçois au loin la librairie qui porte le nom tout à fait approprié de « Librairie du Cédrat » : la porte est ouverte, et découpe un rectangle de lumière dans la nuit fraîche de ce début du mois d'octobre. La librairie est une véritable institution au sein de la communauté juive strasbourgeoise. L'endroit est tout petit : on y entre après avoir grimpé trois marches. La pièce principale compte un bureau, qui fait office de comptoir, et de multiples rayonnages sur lesquels on trouve la Michna, le  Talmud traduit en français dans la version Artscroll et la version Steinzsaltz, des livres pour enfants, des hagadot, des houmachim et différents sidourim, achkénazes et séfarades, dont, évidemment, le sidour Bloch, sidour de référence pour tous les juifs alsaciens attachés au minhag local. On trouve également des hanoukiot, des verres à kidouch et des kipot de toutes sortes et de toutes tailles. Après avoir grimpé un petit escalier de quatre marche, on pénètre dans l'arrière-boutique, où se trouvent les livres de kodech en hébreu, livres de halakha, commentaires et commentaires de commentaires.

 

Lorsque j'entre dans la boutique exiguë, une quinzaine de personnes sont déjà présentes : des hommes, surtout, quelques enfants, et deux femmes. Le patron court dans tous les sens, pour s'occuper des différents clients : il a sollicité plusieurs de ses fils, jeunes adultes, pour faire face à l'afflux de clients. Sur des tables pliantes posées çà et là, on trouve des boîtes en carton ouvertes, contenant chacune un étrog. Il y a également les différentes espèces composant le loulav : palme (le loulav en tant que tel), myrte (hadassim) et saule (aravot). Le patron et ses fils aident les clients à composer leur loulav. Il y a trois catégories de prix et de qualité : premier prix (vingt-cinq euros), prix moyen (quarante euros), et « qualité supérieure » (soixante euros). Comme chaque année, je choisis le premier prix, qui nous suffit amplement et nous permet d'accomplir la mitsva chaque matin durant toute la durée de la fête. Comme chaque année, l'un des vendeurs me montre un étrog, puis un autre, et comme chaque année, je choisis le premier qu'il m'a montré, j'y jette un coup d'oeil rapide, je vérifie que sa couleur me plaît, et je décide de l'acheter ; comme chaque année, le vendeur me semble presque déçu que j'aie fait mon choix en moins de deux minutes, sans prendre le temps d'étudier le reste de la marchandise disponible. Certains clients étudient l'un après l'autre chaque étrog : on examine, on soupèse, on compare l'aspect de celui-ci et de celui-là, avant de, peut-être, trouver enfin l'étrog parfait, celui qui, du fond de sa boîte, semble nous attendre depuis la Création du monde, comme s'il avait été caché là par Dieu lui-même.

Mon étrog est placé dans une boîte en carton, que je range dans mon sac à dos. Le vendeur range dans mon étui le loulav, les trois rameaux de myrte et les deux rameaux de saule. Après avoir payé, je ressors dans la nuit noire. Les clients vont et viennent, entrent et sortent de la boutique, malgré l'heure tardive. Ils arrivent à pied, en vélo ou en voiture. On sent la fébrilité de la fête qui est désormais imminente. C'est d'ailleurs ce qui, pour nous, qui vivons dans un quartier juif (où se côtoyent Juifs religieux et Juifs laïcs, orthodoxes et libéraux, achkénazes et séfarades) à Strasbourg, est irremplaçable : il suffit de sortir dans la rue pour savoir quel jour on est, ou quelle fête approche. La veille de chabat, la boulangerie à côté de chez nous vend des « berchess », la version alsacienne-allemande des halot ;  le chabat matin, en habits de fête, les familles se hâtent vers les différentes synagogues, et l'après-midi, elles se promènent d'un pas lent, chabatique, après la sieste ; le dernier soir de Pessah, à la tombée de la nuit, dans les petites épiceries ouvertes à toute heure, on se précipite pour acheter quelques bouteilles de bière et marquer la fin de la fête avec ce concentré de hamets  ;  et, durant les quelques jours qui séparent la fin de Yom Kippour du début de Soucot, les cabanes se mettent à pousser sur les balcons, malgré un ciel bien souvent incertain.

 

Après avoir détaché le cadenas de mon vélo, j'enfourche à nouveau ma fidèle monture. Je coince mon étui à loulav en plastique sous mon bras, comme une lance. Je le tiens à la verticale, pointée vers la lune. Dans la nuit, je distingue mes pairs, mes frères d'armes, je reconnais mes preux, étranges et dérisoires chevaliers juifs équipés d'une fine branche de palmier et d'un citron. Dormez tranquilles, habitants de la ville : nous rejoindrons bientôt nos fragiles châteaux de bric et de broc recouverts de branchage, mais pour l'heure, perchés sur nos destriers dont les freins grincent, nous veillons sur votre sommeil.

Jom Kipur 5783

 Letošní Jom Kipur byl tak intenzivní, že ho potřebuju trochu ventilovat, abych vůbec dneska mohla začít pracovat...

Jak jsem psala na Facebookum v pondělí v poledne, teda nějakých 30 hodin před začátkem Jom Kipuru jsem našla na telefonu dva zmeškané hovory-od Elieho a od našeho chazana Philippa. To nevěstilo nic dobrého. Z hlasové zprávy od Philippa jsem se dozvěděla, že má covid a že nemůže na Jom Kipur přijet. Náš klavírista/varhaník a dobrovolný šéf naší liturgie v jedné osobě, Hector, svolal zoomovou poradu na pondělí večer. Kromě mě se účastnil i pán, který troubí na šofar, Thierry. Při našich bohoslužbách, a obzvlášť té na Jom Kipur, nevede logické liturgické celky (Šma, Amida...) jeden člověk, ale střídá se chazan s rabínem (s výjimkou Amidy na Musaf, kterou kompletně vede chazan). Z halachického hlediska to není správné řešení, ale je to řešení, které nám umožňuje mít krásnou liturgii, která chytne přítomné za srdce a za duši a umožní jim dělat to, co se od nich na Jom Kipur očekává-tedy přemýšlet o sobě a svém životě a obrátit se k Nejvyššímu. A také to umožňuje chazanovi a rabínovi rozložit síly na celý Jom Kipur.

Na zoomové schůzi jsme si tedy rozdělili to, co Philippe zpívá. Thierry, který má jako jeden z mála našich členů skutečně liberální židovské vzdělání, které jako dítě získal v Paříži v synagoze v Koperníkově ulici a pak v dospělosti spoluzakládal odštěpenou komunitu MJLF, naučil se vést bohoslužby a číst z Tóry (byť to dělá nerad), několik let dělal předsedu naší Štrasburské obce a teď je Eliho místopředsedou a mentorem, vedl krom jiného Kol Nidrej. A od prvního tónu to bylo skvělé. 

Společnými silami jsme já, Thierry a Hector zvládli všechny důležité liturgické prvky a jediné, co jsme museli vynechat bylo krásné, ale nesmírně dlouhé Rece (požehnání z Amidy) a jeden zpívaný kadiš jsme jen přečetli. Jinak jsme zpívali všechno jako vždycky. Chyběl nám náš chazan, který svým hlasem dokáže naplnit prostor, ale myslím, že jsme ho dokázali důstojně nahradit.

Hector je pokladnice znalostí chazanutu a západní aškenázské hudební kultury vůbec (napsal o tom i knihu). Roky vedl mužský sbor v konzistorní synagoze, v současné době vede sbor zaměřená na židovskou hudbu ve Štrasburku a mužský sbor zaměřený na židovskou liturgickou hudbu v Paříži a učí na konzervatoři. Je také ukázka toho, jak různé podoby může židovský život mít. Není vůbec zbožný, nikdy jsem ho neviděla se modlit. Ale na Vysoké svátky tady vždy je a doprovází a zpívá, pokud je to potřeba (protože zpoza varhan je to opravdu hodně náročné), na šabat také, když může. Pro naši komunitu adaptoval nespočet partitur, které přepracoval pro chazana bez sboru za zády...nepraktikuje, nemodlí se, ale zároveň je židovská liturgie jeho životem. Ale co je nejdůležitější, je jeho schopnost vyzařovat důvěru, že to zvládneme. Bez velkých řečí z něj člověk cítí, že to dokážeme. Díky tomu jsme se já a Thierry dokázali postavit před všechny lidi ve velkém sále, před mikrofon (na Neilu dorazilo nějakých 150 lidí) a dát do toho všechno.

Je neuvěřitelné, jak člověka adrenalin a intenzita svátku dokáže udržet na nohách a při síle do poslední chvíle. Předchozí roky jsem už při Mincha a Neila při některých slichot seděla, protože mě bolely nohy. Letos mě sice taky bolely nohy (a večer po návratu domů úplně příšeně), ale nějak to nebyl problém. Bála jsem se, zda ještě na konci Neila dokážu vůbec zpívat, ale do posledního Avinu Malkejnu těsně před koncem jsem se opřela, jako bych za sebou vůbec neměla 25 hodin postu a sucho v puse. Prožít Jom Kipur na bimě je jiné, člověk má méně času a prostoru přemýšlet sám nad sebou, ale na druhou stranu se do liturgie tak ponoří, že ta vnitřní tranformace přijde sama od sebe bez velkého hloubání. Je to svého druhu mystický zážitek.

Doufám, že i váš Jom Kipur byl zážitkem, který vám dodal vnitřní sílu na celý nadcházející rok a že jsme všichni byli zpečetěni k dobrému.

Avi: Kol Nidrej

 Dnes se scházíme na Kol Nidrej, v předvečer Jom kipur, Dne smíření. Od Roš ha-šana doteď jsme měli čas dát do pořádku vztahy ke svým bližním. Komu jsme nějak ublížili, máme se upřímně omluvit, požádat o odpuštění, případně i nahradit škodu. Do této naší zodpovědnosti nám Bůh nezasahuje, ani ji za nás nevyřeší, ani nám to neodpustí – je to čistě na nás. Je to mezi námi a našimi bližními, my sami si to musíme dát do pořádku

Někdy je to fuška a jsou věci, které nejdou jen tak vzít zpátky. Takovým ukázkovým hříchem je lašon ha-ra, pomluva a nebo třeba ponížení druhého člověka před dalšími lidmi. Mudrci v Pesiktě říkají, že existuje podobenství o člověku, který ztrapnil svého přítele před mnoha dalšími, přítomnými lidmi. Když ho později chce ten samý člověk ocenit, přítel mu odpoví: „Přiveď všechny ty lidi, před kterými jsi mě uvedl do rozpaků, a pak mě požádej o odpuštění a já ti odpustím.“ Máme někdy tendenci za hřích považovat jen nějakou ozbrojenou loupež nebo dokonce až vraždu. Ale ty „drobné“ naschválky a svinstvíčka mezi lidmi je neradno podceňovat. Vždyť i to veřejné zahanbení, při kterém je postižený pokryt v obličeji ruměncem, je přirovnáváno k prolití krve, k vraždě! Měli bychom na to pamatovat a zařídit se podle takto nastavené laťky morálky.

To, co máme činit, víme z přikázání Tóry. Ona nejsou žádným nedosažitelným tajemstvím, máme je po ruce. V každé synagoze jsou obvykle nad aron ha-kodeš znázorněny dvě desky s přikázáními Desatera, na jedné jsou odshora dolů připomenuta přikázání první až páté, vztahující se k Bohu, a na druhé desce jsou odshora dolů, od šestého přikázání k desátému, zase přikázání, jak se má člověk chovat ke svému bližnímu. A tak se někdy srovnávají ta přikázání, která se takto ocitají v rovině vedle sebe, zvláště to první a šesté, čili ctění Boha a rodičů. To je zvláště rodiči ceněné přirovnání. Zajímavou poznámku k tomu má rabi Papa: Lidé říkají, že když sůl zmizí z masa, začne se kazit, zapáchat. Stejně tak je na tom člověk. Dokud je v něm duše, je velmi krásný, když ho jeho duše opustí, tělo se znečišťuje. Gemara uvádí v traktátu Kidušin, že Bůh říká: Protože jsme tři partneři (při stvoření nového člověka, dítěte), kdokoli projevuje úctu ke svému otci a matce, projevil úctu Mně. V paraše Ki Tavo (27,26) se dost ostře říká: „Buď proklet, kdo by slova této nauky neuváděl ve skutek, aby je konal!“ Tak jsme se vlastně dostali od vztahu ke svým bližním k tomu druhému, ke vztahu mezi námi a Bohem a tím vlastně i k té dnešní bohoslužbě Kol Nidrej. Kol Nidrej znamená – všechny sliby. Jde o zrušení, anulování všech našich slibů, které jsme nějak bezděčně, impulsivně dali Bohu v tom minulém roce.

Jde pochopitelně o náš vztah k Bohu, nelze se takhle vyvázat z našich závazků, které jsme na sebe vzali vůči lidem, ty platí a Kol Nidrej se na ně vůbec nevztahuje. Jde o to, že jsme někdy v horlivosti nebo v nějaké mimořádné situaci naslibovali Bohu nemožné a teď se jen trápíme, protože ten rozdíl mezi našimi sliby Bohu a realitou nás tíží a táhne dolů. Slib je pochopitelně slib, to je závazná skutečnost. A je jen v pořádku, pokud na ně myslíme a chceme je naplnit . V judaismu má dané slovo ohromnou váhu. Takový slib se pro nás stává v podstatě halachou. Ale tady je ten rozdíl mezi člověkem a Bohem. Člověk, který má k dispozici něčí slib, si nenechá ujít příležitost, aby snad nepřišel zkrátka, bez ohledu na toho nešťastníka, který mu něco slíbil. Při Kol Nidrej ale stojíme před Bohem a veřejně přiznáváme svoji slabost a nevěrnost slibům. Bůh upřímnému kajícníkovi odpouští. Můžeme tím pocítit úlevu a nabrat novou sílu k plnění přikázání, které nám Bůh dal. Tak jako když má někdo v synagoze tu poctu „hachbaha“ a má pozvednout svitek Tóry, měl by ji pozvednout a ukázat všem lidem písmo uvnitř, aspoň tři sloupce textu, aby ho všichni viděli – protože slovo „jakim“ z uvedeného verše tu znamená jak „naplnit“ (přikázání), tak také pozvednout. Právě taková obnova k pozvednutí našich duší, to je Kol Nidrej.

A poslední poznámka, náš Maharal, rabi Löw připomínal ještě jednu věc: neexistuje jen vztah mezi člověkem a jeho bližním a člověkem a Bohem, důležitý je i vztah „bejn adam leacmo“ mezi člověkem a ním samotným. Teprve když je člověk schopen sebereflexe, vnitřně je k sobě naprosto upřímný, (co taky může před Bohem skrývat), tak se může obnovit, duchovně růst, neleštit si jen marně své ego, na nic si nehrát a poctivě se blížit k Bohu. Pak ani to spojení s Bohem- jeho duše- nestrádá, „nezasmrádá“. Pojďme to právě dnes takhle využít.