Jom Kipur 5783

 Letošní Jom Kipur byl tak intenzivní, že ho potřebuju trochu ventilovat, abych vůbec dneska mohla začít pracovat...

Jak jsem psala na Facebookum v pondělí v poledne, teda nějakých 30 hodin před začátkem Jom Kipuru jsem našla na telefonu dva zmeškané hovory-od Elieho a od našeho chazana Philippa. To nevěstilo nic dobrého. Z hlasové zprávy od Philippa jsem se dozvěděla, že má covid a že nemůže na Jom Kipur přijet. Náš klavírista/varhaník a dobrovolný šéf naší liturgie v jedné osobě, Hector, svolal zoomovou poradu na pondělí večer. Kromě mě se účastnil i pán, který troubí na šofar, Thierry. Při našich bohoslužbách, a obzvlášť té na Jom Kipur, nevede logické liturgické celky (Šma, Amida...) jeden člověk, ale střídá se chazan s rabínem (s výjimkou Amidy na Musaf, kterou kompletně vede chazan). Z halachického hlediska to není správné řešení, ale je to řešení, které nám umožňuje mít krásnou liturgii, která chytne přítomné za srdce a za duši a umožní jim dělat to, co se od nich na Jom Kipur očekává-tedy přemýšlet o sobě a svém životě a obrátit se k Nejvyššímu. A také to umožňuje chazanovi a rabínovi rozložit síly na celý Jom Kipur.

Na zoomové schůzi jsme si tedy rozdělili to, co Philippe zpívá. Thierry, který má jako jeden z mála našich členů skutečně liberální židovské vzdělání, které jako dítě získal v Paříži v synagoze v Koperníkově ulici a pak v dospělosti spoluzakládal odštěpenou komunitu MJLF, naučil se vést bohoslužby a číst z Tóry (byť to dělá nerad), několik let dělal předsedu naší Štrasburské obce a teď je Eliho místopředsedou a mentorem, vedl krom jiného Kol Nidrej. A od prvního tónu to bylo skvělé. 

Společnými silami jsme já, Thierry a Hector zvládli všechny důležité liturgické prvky a jediné, co jsme museli vynechat bylo krásné, ale nesmírně dlouhé Rece (požehnání z Amidy) a jeden zpívaný kadiš jsme jen přečetli. Jinak jsme zpívali všechno jako vždycky. Chyběl nám náš chazan, který svým hlasem dokáže naplnit prostor, ale myslím, že jsme ho dokázali důstojně nahradit.

Hector je pokladnice znalostí chazanutu a západní aškenázské hudební kultury vůbec (napsal o tom i knihu). Roky vedl mužský sbor v konzistorní synagoze, v současné době vede sbor zaměřená na židovskou hudbu ve Štrasburku a mužský sbor zaměřený na židovskou liturgickou hudbu v Paříži a učí na konzervatoři. Je také ukázka toho, jak různé podoby může židovský život mít. Není vůbec zbožný, nikdy jsem ho neviděla se modlit. Ale na Vysoké svátky tady vždy je a doprovází a zpívá, pokud je to potřeba (protože zpoza varhan je to opravdu hodně náročné), na šabat také, když může. Pro naši komunitu adaptoval nespočet partitur, které přepracoval pro chazana bez sboru za zády...nepraktikuje, nemodlí se, ale zároveň je židovská liturgie jeho životem. Ale co je nejdůležitější, je jeho schopnost vyzařovat důvěru, že to zvládneme. Bez velkých řečí z něj člověk cítí, že to dokážeme. Díky tomu jsme se já a Thierry dokázali postavit před všechny lidi ve velkém sále, před mikrofon (na Neilu dorazilo nějakých 150 lidí) a dát do toho všechno.

Je neuvěřitelné, jak člověka adrenalin a intenzita svátku dokáže udržet na nohách a při síle do poslední chvíle. Předchozí roky jsem už při Mincha a Neila při některých slichot seděla, protože mě bolely nohy. Letos mě sice taky bolely nohy (a večer po návratu domů úplně příšeně), ale nějak to nebyl problém. Bála jsem se, zda ještě na konci Neila dokážu vůbec zpívat, ale do posledního Avinu Malkejnu těsně před koncem jsem se opřela, jako bych za sebou vůbec neměla 25 hodin postu a sucho v puse. Prožít Jom Kipur na bimě je jiné, člověk má méně času a prostoru přemýšlet sám nad sebou, ale na druhou stranu se do liturgie tak ponoří, že ta vnitřní tranformace přijde sama od sebe bez velkého hloubání. Je to svého druhu mystický zážitek.

Doufám, že i váš Jom Kipur byl zážitkem, který vám dodal vnitřní sílu na celý nadcházející rok a že jsme všichni byli zpečetěni k dobrému.