Avi: Kol Nidrej

 Dnes se scházíme na Kol Nidrej, v předvečer Jom kipur, Dne smíření. Od Roš ha-šana doteď jsme měli čas dát do pořádku vztahy ke svým bližním. Komu jsme nějak ublížili, máme se upřímně omluvit, požádat o odpuštění, případně i nahradit škodu. Do této naší zodpovědnosti nám Bůh nezasahuje, ani ji za nás nevyřeší, ani nám to neodpustí – je to čistě na nás. Je to mezi námi a našimi bližními, my sami si to musíme dát do pořádku

Někdy je to fuška a jsou věci, které nejdou jen tak vzít zpátky. Takovým ukázkovým hříchem je lašon ha-ra, pomluva a nebo třeba ponížení druhého člověka před dalšími lidmi. Mudrci v Pesiktě říkají, že existuje podobenství o člověku, který ztrapnil svého přítele před mnoha dalšími, přítomnými lidmi. Když ho později chce ten samý člověk ocenit, přítel mu odpoví: „Přiveď všechny ty lidi, před kterými jsi mě uvedl do rozpaků, a pak mě požádej o odpuštění a já ti odpustím.“ Máme někdy tendenci za hřích považovat jen nějakou ozbrojenou loupež nebo dokonce až vraždu. Ale ty „drobné“ naschválky a svinstvíčka mezi lidmi je neradno podceňovat. Vždyť i to veřejné zahanbení, při kterém je postižený pokryt v obličeji ruměncem, je přirovnáváno k prolití krve, k vraždě! Měli bychom na to pamatovat a zařídit se podle takto nastavené laťky morálky.

To, co máme činit, víme z přikázání Tóry. Ona nejsou žádným nedosažitelným tajemstvím, máme je po ruce. V každé synagoze jsou obvykle nad aron ha-kodeš znázorněny dvě desky s přikázáními Desatera, na jedné jsou odshora dolů připomenuta přikázání první až páté, vztahující se k Bohu, a na druhé desce jsou odshora dolů, od šestého přikázání k desátému, zase přikázání, jak se má člověk chovat ke svému bližnímu. A tak se někdy srovnávají ta přikázání, která se takto ocitají v rovině vedle sebe, zvláště to první a šesté, čili ctění Boha a rodičů. To je zvláště rodiči ceněné přirovnání. Zajímavou poznámku k tomu má rabi Papa: Lidé říkají, že když sůl zmizí z masa, začne se kazit, zapáchat. Stejně tak je na tom člověk. Dokud je v něm duše, je velmi krásný, když ho jeho duše opustí, tělo se znečišťuje. Gemara uvádí v traktátu Kidušin, že Bůh říká: Protože jsme tři partneři (při stvoření nového člověka, dítěte), kdokoli projevuje úctu ke svému otci a matce, projevil úctu Mně. V paraše Ki Tavo (27,26) se dost ostře říká: „Buď proklet, kdo by slova této nauky neuváděl ve skutek, aby je konal!“ Tak jsme se vlastně dostali od vztahu ke svým bližním k tomu druhému, ke vztahu mezi námi a Bohem a tím vlastně i k té dnešní bohoslužbě Kol Nidrej. Kol Nidrej znamená – všechny sliby. Jde o zrušení, anulování všech našich slibů, které jsme nějak bezděčně, impulsivně dali Bohu v tom minulém roce.

Jde pochopitelně o náš vztah k Bohu, nelze se takhle vyvázat z našich závazků, které jsme na sebe vzali vůči lidem, ty platí a Kol Nidrej se na ně vůbec nevztahuje. Jde o to, že jsme někdy v horlivosti nebo v nějaké mimořádné situaci naslibovali Bohu nemožné a teď se jen trápíme, protože ten rozdíl mezi našimi sliby Bohu a realitou nás tíží a táhne dolů. Slib je pochopitelně slib, to je závazná skutečnost. A je jen v pořádku, pokud na ně myslíme a chceme je naplnit . V judaismu má dané slovo ohromnou váhu. Takový slib se pro nás stává v podstatě halachou. Ale tady je ten rozdíl mezi člověkem a Bohem. Člověk, který má k dispozici něčí slib, si nenechá ujít příležitost, aby snad nepřišel zkrátka, bez ohledu na toho nešťastníka, který mu něco slíbil. Při Kol Nidrej ale stojíme před Bohem a veřejně přiznáváme svoji slabost a nevěrnost slibům. Bůh upřímnému kajícníkovi odpouští. Můžeme tím pocítit úlevu a nabrat novou sílu k plnění přikázání, které nám Bůh dal. Tak jako když má někdo v synagoze tu poctu „hachbaha“ a má pozvednout svitek Tóry, měl by ji pozvednout a ukázat všem lidem písmo uvnitř, aspoň tři sloupce textu, aby ho všichni viděli – protože slovo „jakim“ z uvedeného verše tu znamená jak „naplnit“ (přikázání), tak také pozvednout. Právě taková obnova k pozvednutí našich duší, to je Kol Nidrej.

A poslední poznámka, náš Maharal, rabi Löw připomínal ještě jednu věc: neexistuje jen vztah mezi člověkem a jeho bližním a člověkem a Bohem, důležitý je i vztah „bejn adam leacmo“ mezi člověkem a ním samotným. Teprve když je člověk schopen sebereflexe, vnitřně je k sobě naprosto upřímný, (co taky může před Bohem skrývat), tak se může obnovit, duchovně růst, neleštit si jen marně své ego, na nic si nehrát a poctivě se blížit k Bohu. Pak ani to spojení s Bohem- jeho duše- nestrádá, „nezasmrádá“. Pojďme to právě dnes takhle využít.