Chamec a jak se z něj nezbláznit

 Pesach se blíží, plán úklidu už mám vymyšlený a začala jsem dělat inventář ve spíži. Jako každý rok si potřebuju něco vygooglit, abych si byla jistá, co a jak a jako každý rok jsem málem padla do pasti, která číhá na nejrůznějších židovských webech-čím dál větší striktnost ohledně toho, co všechno je třeba odstranit, vyčistit, přikrýt...letos jsem dokonce narazila na doporučení obalit spodní stranu poliček nad kuchyňskou linkou...Takže jsem se vrátila zpátky ke košerovacímu manuálu vydanému konzervativním Rabbinical Assembly a ke článkům francouzského massorti rabína Yeshayi Dalsace a pro vás napíšu menší shrnutí toho, co je potřeba odstranit, co je potřeba uklidit, co si člověk může nechat, ale nepoužívat během svátku a co používat může. Shrnutí odpovídá pozici konzervativního judaismu, ortodoxní židé budou v některých bodech (zejména, co se nákupu týče) přísnější.

Začněme definicí: chamec je jedlá potravina-pevná, nebo kapalná, vyrobená z 5 druhů obilovin (pšenice, špalda, ječmen, žito a oves). Při výrobě došlo ke kontaktu s vodou po dobu delší, než 18 minut, což je halachická definice kvašení. Chamec je zakázáno během svátku Pesach konzumovat, vlastnit a mít z něj prospěch.

Z definice plyne, že samotná suchá mouka není chamec, pokud se nedostala do kontaktu s vodou. 

Během Pesachu neplatí běžná zásada, že pokud je nějaké nekošer přísady v celkovém oběmu 1/60 a méně, je anulována. Během Pesachu i miniaturní drobek chamecu způsobí, že celý pokrm je chamec a chamec je zakázáno konzumovat. Proto je potřeba důkladně uklidit a vykošerovat kuchyň a místo, kde budeme jíst, abychom se vyhnuli situaci, že nám něco spadne do jídla. Stejně tak používáme speciální sadu nádobí eventuálně vykošerujeme to nádobí, které košerovat lze. A vyklepeme před svátkem sešity s požehnáním po jídle (birkat ha-mazon), aby nám z něj nevypadlo nepříjemné překvapení. Pro úklid ostatních prostor (kde se uplatňuje zákaz vlastnit chamec) je už pravidlo mnohem prostší-chamec musí být jedlý a větší než kezajit (oliva). Chamec, který je menší, než kezajit a k ničemu se nedá použít (natož k jídlu), je špína. Samozřejmě, že je dobré, mít na svátky uklizeno, ale drobek, který před půl rokem zapadl za křeslo, není z hlediska micvy odstranit chamec důležitý.

Potraviny si můžeme rozdělit na tři kategorie:

1. chamec-tyto potraviny je potřeba včas dojíst, darovat, vyhodit, nebo v krajním případě prodat (o prodeji chamecu jsem už psala tady). Patří sem evidentně chleba, těstoviny, sladké pečivo, sušenky, jakékoliv potraviny, které obsahují pšeničný škrob (třeba prášek do pečiva), instantní kávové směsi, whisky a další alkohol vyráběný z obilí, pivo, sójová omáčka a, jak jsem se letos dozvěděla, i dětská modelína typu "Play-Doh", která je v principu jedlá...je potřeba projít spíž a přečíst etikety.
2. potraviny, které nejsou chamec, ale neodpovídají standardu pesachového stravování-sem patří třeba i ta suchá mouka (i když já ji vždy před Pesachem spotřebuji, z principu opatrnosti, přeci jen, mohla přijít do kontaktu s vlhkostí), marmelády, konzervy, které neobsahují chamec, ale nemají pesachový hechšer (třeba rajčatové pyré), načatý cukr, koření a čaje (které neobsahují chamec!), kitnijot (pokud je o Pesachu nejíme). Tyto potraviny uložíme do nějaké bedny a dáme je stranou, ale není nutné je prodávat.
3. potraviny, které jsou košer na Pesach. Tato kategorie má ještě několik podkategorií:

• Potraviny, které jsou košer na Pesach z principu a můžeme je koupit bez hechšeru před i během svátku-maso (košer, samozřejmě), čerstvé ryby, ovoce, zelenina, vejce, extra panenský olivový olej
• Potraviny, které můžeme koupit bez hechšeru před svátkem Pesach, ale během svátku pouze s hechšerem (princip 1/60 platí před svátkem, ale ne během něj): káva (bez jakýchkoliv příměsí) v uzavřeném sáčku, čaj (čisté listy, ne směsi), cukr, sůl (bez aditiv), koření (celé, jednodruhové, například pepř), ovocné džusy bez aditiv (džusy jsou trochu zrádné a osobně bych se jim raději vyhnula), luštěniny a rýži, pro ty, kdo jedí kitnijot (v uzavřeném obalu, před Pesachem je dobré je ještě prohlédnout, zda tam není nějaké zrnko obilí a případně ho odstranit), quinoa (která nepatří do kategorie kitnijot, musí být bez jakýchkoliv příměsí a ideálně označená "bez lepku"), mléko, máslo, přírodní jogurty (bílé, jen mléko a příslušné jogurtové kultury), bílý tvaroh, sýry (pokud se držíme konzervativního responsa, který povoluje jíst sýry bez hechšeru), celé ořechy, mražené ovoce a zelenina (pozice Rabinnical assembly je taková, že je lepší kupovat mraženou zeleninu kašer le-pesach, pokud ale kupujeme tu "běžnou", pak by ji měl člověk prohlédnout před začátkem Pesachu a odstranit případný viditelný chamec, pokud si není zcela jistý, že tam žádný není. Já kupuji celoročně stejné dvě značky, nikdy jsem tam žádný viditelný chamec neobjevila.). Jedno starší responsum povoluje i čisté 100% arašídové máslo, v tomto případě bych také hledala takové, které má označení "bez lepku" (ještě jsem se nerozhodla, zda ho koupíme, nebo ne, ale je fakt, že Šmuli má rád macesy s arašídovým máslem...)
• Potraviny, které vyžadují hechšer kašer le-pesach bez ohledu na to, kdy je koupíme-všechny pečené potraviny (macesy,  macesová mouka, pesachový cake, farfelky, cokoliv, co obsahuje maces), ovocné džusy, které nespadají do předchozí kategorie, tuňákové konzervy, jakékoliv jiné konzervy (rajčatové pyré, kukuřice...) a v podstatě jakékoliv směsi (třeba směs koření, paštika, marmeláda...), víno, ocet, olej (s výjimkou extra panenského olivového), sušené ovoce, ochucené mléko a jogurty, zmrzlina, bonbóny, čokoláda, pálenky, káva bez kofeinu... Rabbinical assembly uvádí též sýry, máslo a jogurty, které Yeshaya Dalsace uvádí v předchozí kategorii. V tomto případě bych věřila spíš Yeshayovi, protože pravidla pro americký a evropský potravinářský průmysl nejsou totožná (už vidíte, k čemu se hodí EU definice másla?)

Označení "bez lepku" může být užitečné, například pokud chceme před Pesachem koupit quinou, stejně tak označení mražené zeleniny "vyrobeno v závodě který zpracovává lepek" může být dobrým vodítkem, zda vevnitř nějaký chamec čekat nebo ne. Nicméně bezlepkové potraviny nejsou automaticky kašer le-pesach...bezlepková mouka, která obsahuje deproteinovaný pšeničný škrob, nebo třeba vodka jsou sice bez lepku, ale pořád jsou chamec.

Co se kosmetických produktů týče, Rambam a další poskim, říkají, že pokud jsou nejedlé (alespoň pro většinu populace), můžeme z nich během Pesachu mít užitek (třeba se navonět nebo namalovat), jen je nesmíme jíst. Nicméně existuje, a v dnešní době má v ortodoxním světě velký ohlas, názor, že musíme mít kosmetické produkty s hechšerem na Pesach, protože chamec v nich obsažený je opravdový chamec. Rabi Feinstein přišel před lety s tím, že bychom z nich například mohli v principu vydestilovat alkohol (který je původně z obilí) a ten by byl jedlý. Asi viděl nějakého alkoholika, který v nouzi pil i vodu po holení. Já se držím prvního principu, ale určitě je dobré vědět, že tento problém existuje.

Léky ve formě mastí, prášků, kapek náplastí nebo injekcí nepředstavují problém, protože nejsou považovány za jedlé. Problém může nastat u sirupů, potahovaných tablet, které se mají rozpustit v ústech nebo obecně mají mít příjemnou chuť a želatinových kapslí. Nicméně, vždycky je důležité se nejdřív poradit s lékařem, než člověk cokoliv na své medikaci změní a pamatovat, že léky pro malé děti nejsou problém, ať už jsou jakékoliv.

Pozor také na krmení pro zvířata, které často chamec obsahuje! Definice toho, co je považováno za nejedlý chamec je, že by to ani pes nežral. Takže psí nebo kočičí granule mohou velmi snadno spadat do kategorie chamecu, i když vy sami je nejíte.

Nádobí, které požíváme běžně a které nebudeme košerovat, uklidíme umyté do nějaké bedny a dáme stranou, stejně jako potraviny spadající do kategorie 2. Co se košerování nádobí a různých spotřebičů týče, výše zmíněná příručka Rabbinical Assembly obsahuje vše potřebné a myslím, že k tomu už není co dodat.

Poslední kategorie jsou dětské hračky-tedy zejména hračky, které by dítě mohlo přinést ke stolu a ze kterých by mohly padat drobky chleba, nebo třeba výše zmíněné modelíny "Play-Doh". Opět platí, že drobek v jídle je problém, drobek za postelí problém není. Vzhledem k tomu, že nejsme schopní zabránit tomu, aby si Šmuli nosil hračky ke stolu, budeme muset provést i nějaký důkladnější úklid v jeho pokojíčku a eventuálně některé hračky na týden uklidit z jeho dosahu.

Tak a je to. Pesachu zdar!

Avi: Parašat Šmini (Vajikra 9,1-22,47)

Dnešní paraša začíná slavnostně: první obětní službou v miškanu, a na jejím konci je ten známý výčet čistých a nečistých zvířat. Mezitím se ovšem odehraje těžko pochopitelná tragédie, která se týká dvou Áronových synů, Nádaba a Abíhú. Áron byl veleknězem, kohen gadol, a i jeho dva starší synové požívali nezpochybnitelné autority. Vždyť pořadí těch, kteří stoupali k Bohu na horu Sínaj následující: 1. Mojžíš a Áron, 2.Nádab a Abíhú, 3. sedmdesát starších Izraele (Šemot 24,9).
Co se tedy vlastně stalo? Tóra to popisuje stručně: „Áronovi synové, Nádab a Abíhú, vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Boha cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Boha a pozřel je, takže zemřeli před Bohem. Mojžíš řekl Áronovi: „Toto mluví Bůh: „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svoui svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.“ Áron mlčel“ (Vajikra 10,1-3).
Každý z nás, kdo má děti, se musí zachvět. Představa, že bychom zažili tak tragický osud svých potomků, do kterých vkládáme své naděje, je děsivá a těžko představitelná. Každá útěcha je málo platná. A Áron mlčel. Možná ho přemohla bolest, možná se ptal sám sebe, jako tolik jiných rodičů před ním i po něm – kde jsem udělal chybu? Mnoho rabínů a jejich komentářů si klade podobné otázky po příčině takového konce: co bylo vlastně tím „cizím ohněm“, kterým se bratři provinili?
Midraše se jim skutečně pokouší připsat mnoho různých hříchů. Rabíni z řady náznaků v Tóře vyvodili například to, že Nádab a Abíhú vešli do chrámového svatostánku bez dovolení, nebo že přinesli oběť, která jim nebyla přikázána (cizí oheň), nebo že pracovali nezávisle a neradili se ani navzájem, nebo že se neoženili, že vešli dovnitř po požití vína nebo bez odpovídajícího oděvu (velekněžské sukně efod), nebo že se nemohli dočkat, až Mojžíš a Áron zemřou, aby se stali vůdci Izraele, nebo že sytili svůj zrak slávou Šechiny (Boží Přítomnosti) na hoře Sínaj.
Rabi E. Dessler mluví o společném jmenovateli všech těchto zdánlivě nesouvisejících činů a chování: je jím hřích, kterému podléhají často právě ti největší – vědomí vlastní důležitosti, velikosti. To pak snadno vede k poklesu úrovně pokory, která byla nutná k jejich vysoké funkci. Nejspíš právě to bylo jejich základním hříchem.
Když se díváme na ten výčet možných přestupků, většinou je nám to jasné. Jen u některých nám možná ta souvislost uniká. Například u toho – neoženili se. Proč se neoženili? Podle výkladu to bylo způsobeno tím, že pro sebe nemohli nalézt odpovídající partnerku. Říkali si: „Bratr našeho otce je vůdcem Izraele, náš otec je nejvyšším kohenem a my jsme hned po něm. Kdepak jsou ty ženy, které by nás byly hodny?“
Další nejasnost může nastat u toho – vešli bez oděvu. Proč tato zmínka? Když chtěli přijmout funkci velekněze a přinést kadidlo do svatosvaté svatyně, tak měli za povinnost obléct si jeho šaty. Jednou ze součástí oděvu byla sukně efod, k jejímuž dolnímu okraji byly připevněny zlaté zvonečky, „aby byl slyšet jejich zvuk, když (Áron) bude vcházet do svatého (místa) před Boha a když bude vycházet, aby nezemřel“ (Šemot 28,33-34). Velekněz se nacházel ve smrtelném nebezpečí, když vcházel do svatého místa bez odpovídajícího pocitu bázně a chvění. To chvění bylo tak intenzivní, že rozezvučelo zvonky na dolním lemu suknice. Tento pocit zřejmě Nádabovi a Abíhú chyběl.
Potom se tam píše o tom, že sytili svůj zrak slávou Šechiny (viz Šemot 24,11). Můžeme si to porovnat s tím, co je řečeno o Mojžíšovi: „Zakryl si tvář, neboť se bál pohledět“ (Šemot 3,6). Víme, že Mojžíš byl nejpokornějším z lidí (Bemidbar 12,3). Zdá se, že právě v tomhle ohledu měli Nádab a Abíhú velké nedostatky.
Co z toho vyplývá pro nás? V každé chvíli bychom měli trnout a zkoumat sami sebe. A zvláště, když se nám daří a stoupáme v tom zavádějícím materiálním, společenském, politickém žebříčku, nebo i v tom duchovním, to je úplně jedno. Pokud jsme něco zvládli a máme chuť sami sebe pochválit, něco ve stylu Mrazíka: „Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit“, tak se nám musí rozsvítit červená kontrolka: Víš, jak to s těmi Ivany končí! Naše vlastní důležitost může mít až komické, nebo taky tragické konce. Mysleme spíš na to, co mi říkal můj rabín Pečarič, že v té správné službě Bohu nám stejně budou „šeky“ propláceny až na olam ha-ba, světě příštím. Dobrou radu nám dává v Pirkej Avot „Akavja ben Mahalalel, který řekl: Měj na zřeteli tři věci a tak neupadneš do hříchu: Věz, z čeho pocházíš, kam se ubíráš a komu budeš skládat účty. Z čeho pocházíš – z páchnoucí kapky. Kam se ubíráš – na místo, kde je prach, hniloba a červi. A komu budeš skládat účty – králi, jenž je král králů, Svatému, budiž veleben“ (Pirkej Avot 3,1). Když nám tyto věci skutečně dojdou, možná zmlkneme jako Áron, aniž by se nám předtím muselo stát něco zlého. Cizí oheň v nás přestane plápolat a my si uvědomíme, co je prvním předpokladem, počátkem moudrosti – bázeň před Hospodinem (viz Přísloví 1,7).

Speciální šabaty

 Jsme v polovině čtyř speciálních šabatů, které předchází svátku Pesach a já jsem s údivem zjistila, že jsem o tomhle tématu za ty roky ještě nepsala. A v tuhle chvíli je to pro mne jednodušší téma, než válka a otázky, které si v souvislosti s ní kladu. I když na to určitě jednou taky dojde.

Speciálních šabatů je v židovském kalendáři hned několik. Začneme těmi, které jsou v tuhle chvíli aktuální, tedy čtyřmi šabaty, které předcházejí svátku Pesach a kdy místo jednoho svitku Tóry vyndaváme dva (eventuálně tři, pokud na daný šabat připadne i Roš chodeš). První z nich připadl na konec února, podle hebrejského kalendáře šabat předcházející, nebo připadající na 1. Adar (a v případě přestupného roku Adar II), a byl to šabat Šekalim, podle maftiru, který se čte a který připomíná povinnost platit půl šekelu na provoz miškanu a později chrámu. Z vybraných půlšekelů se platily oběti, které byly přinášeny za celé společenstvílidu Izraele a jejich "fiskální období" začínalo 1.nisanem. Takže připomenutí, že je potřeba zaplatit půlšekel, přišlo s dostatečným předstihem. V dnešní době je zvykem poslat příspěvek své obci (půl šekelu odpovídá cca 3-5€), ale nevím o tom, že by v dnešní době obce měly období splatnosti členských příspěvků nastavené na 1.Nisan, už jen kvůli synchronizaci se státním systémem daní a eventuálních slev na dani).

Další šabat je šabat Zachor, který přímo předchází svátku Purim. Ve speciálním maftiru si připomínáme micvu, nezapomenout na to, co nám udělal Amalek při našem východu z Micrajim a vymazat jeho památku z pod nebes. A tuto micvu realizujeme o pár ní pozdeji, když děláme hluk pokaždé, když se při čtení svitku Ester ozve jméno Hamana, potomka Amaleka.

Nadcházející šabat bude šabat Para, kdy budeme z druhého svitku Tóry číst velmi zvláštní rituál očisťování pomocí popela z červené krávy (para aduma). Tento rituál slouží k očištění od nejvyššího stupně rituální nečistoty-tumat ha-met, kontaktu s mrtvým. Protože pesachovou oběť bylo možné jíst pouze ve stavu rituální čistoty, tento šabat slouží opět jako upomínka v kalendáři-nezapomeňte, že se musíte objednat ke knězi na očištění, pokud jste ve stavu rituální nečistoty. Kdo by očištění do Pesachu nestihl, má ještě náhradní možnost provést pesachovou oběť na Pesach šeni (druhý Pesach) o měsíc později.

Hned po něm následuje šabat Ha-chodeš, který je buď těsně před, nebo přímo na roš chodeš nisan. Zvláštní čtení z druhého svitku Tóry je z paraši Bo a mluví o zákonech Pesachu a definici 1.nisanu, jako počátku měsíců (což je mimochodem první micva, kterou benej Jisrael obdrželi). Pesach je nesmírně důležitý svátek a jeho dodržení není jednoduché, takže opakování není na škodu.

Těsně před Pesachem je šabat Ha-gadol, velký šabatm který ale už nemá speciální maftirm jen speciální haftaru. V minulosti bylo zvykem, že rabín měl behem roku jen dvě kázání Na šabat šuva, mezi Roš ha-šana a Jom kipur a právě na šabat ha-gadol. Kázání na šabat ha-gadol se obvykle týkalo opět zákonů Pesachu. Před několika lety jsem byla v konzistorní synagoze právě na šabat ha-gadol a místo rabína měl kázání dajan (soudce) a mluvil o tom, zda je potřeba mít hechšer "kašer le-pesach" úplně na všem, nebo ne. Moc si z toho nepamatuju (na balkóně pro ženy beztak bylo dost špatně slyšet), ale utkvělo mi, že mluvil i o papírových kapesníčcích s hechšerem..

Pak jsou až do léta šabaty bez nějakých speciálních přívlastků, až do šabatu, který předchází Tiša be-Av. Tento šabat se jmenuje Chazon a jako haftara se čte vize zničení prvního chrámů proroka Izajáše.Ihned po Tiša be-Av je šabat Nachamu, tedy útěchy, kde nás v haftaře opět prorok Izajáš ubezpečí, že na nás Nejvyšší nezapomněl.

Jak už jsem zmínila výš, mezi Roš ha-šana a Jom kipur je šabat Šuva, opět podle haftary, kterou čteme a která vyzývá k pokání. Už od začátku měsíce Elul a pak ještě více mezi Roš ha-šana a Jom kipur se věnujeme zpytování svědomí a tento šabat tak není ani tak "připomínka v kalednáři" jako dotvoření atmosféry a zvýšení naléhavosti našeho "chešbon nefeš" vnitřního účetnictví.

Další šabaty, které jsou trošku jiné než ostatní, jsou šabat Šira, kdy čteme širat ha-jam (píseň moře, kterou lid Izraele zapěl po přechodu Rákosového moře). Před začátkem šabatu je zvykem nakrmit ptáčky, kteří se podle rabínů k oslavné písni také přidali. Šabat Chanuka často připadá na Roš chodeš Tevet, v takovém případě je to jedna z celkem vzácných příležitostí vyndat tři svitky Tóry najednou-jeden na týdení parašu, druhý na čtení na Roš chodeš a třetí na sváteční čtení. 

A pak jsou tu dva šabaty, které připadejí na chol ha-moed (polosváteční dny) Pesachu a Sukotu. Během nich čteme Píseň písní (na Pesach) a Kazatele (na Sukot). A určitá specifika, včetně speciálního maftiru, haftary a musafu má i šabat, na který připadá Roš chodeš. Mimochodem, ve štrasburské konzistorní synagoze dělali (nevím, zda ještě dělají) hromadnou bat-micva právě na šabat Roš chodeš. Protože Roš chodeš je takový "ženský" svátek a zřejmě jim to přišlo jako dobré symbolické spojení.

Avi: Parašat Cav (Vajikra 6,1 – 8,36)

 Parašat Cav je druhou parašou ve III. Knize Mojžíšově, která se jmenuje Vajikra, podle počátečních slov celé knihy:  „Vajikra“ = „A zavolal“  (Mojžíše Hospodin a mluvil s ním). Této III. Knize Mojžíšově se také říká „Torat kohanim“, protože je celá věnována instrukcím pro koheny = kněze, kteří sloužili Hospodinu v miškanu a později v kamenných Chrámech v Jeruzalémě. Někdo to může brát jako ztrátu času, když už skoro 2000 let Chrám nestojí, nekonají se v něm všechny ty oběti a služby, kohanim jsou jen přednostně volání ke čtení Tóry a pak existuje ještě pár dalších rozdílů, které už lidi většinou berou jen jako určitou zajímavost. Takže proč věnovat tolik drahocenného času studiu dávno nefungujících obřadů a činností, popisu jejich oblečení, atd.?

  Odpovědí může být jedno vynikající dílo Remy, rabína Moše Isserlese, které se jmenuje „Torat Haola“. V něm jsou interpretace a vysvětlení k otázkám, týkajících se Chrámu. V této knize autor využívá kabalu, filozofii, etiku a také praktické pokyny do života. Kdybychom chtěli to dílo „Torat Haola“ shrnout, můžeme říci, že Rema viděl ve vzoru bejt hamikdaš = Svatyně odraz celého světa. Chrámu říká „Malý svět“ a vztahuje k němu jako analogii kosmos, „Velký svět“. A, jak říká, na základě znalostí malého světa můžeme usuzovat, v co máme věřit a jak se v tom velkém světě máme chovat.

  A druhou podstatnou věcí je jeden verš ve II. Knize Mojžíšově, knize Šemot: „Budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (19,6). Bez ohledu na to, jestli jsme přímo potomky Áronova rodu, jestli Chrám stojí nebo ne, máme před sebou tuto Boží výzvu a pověření. Proto nemůžeme tuto knihu ignorovat, ale velice pečlivě studovat, protože se týká každého z nás. Pojďme tedy ke konkrétním věcem.

  Hned na začátku se píše: „Přikaž Áronovi a jeho synům…“ (6,2). Nepíše se tu: řekni, ale přikaž. Je v tom naléhavost, žádná laxnost. Účast na bohoslužbě = avoda, má mimořádný význam. Jak říká Šimon Spravedlivý  (Avot 1,2): „Svět stojí na třech věcech – na Tóře, na bohoslužbě a na konání dobrých skutků“. Bohoslužba = avoda – je naším národním vyjádřením služby Hospodinu.

  Další příkazy se týkají oblečení. „A na tělo si obleče lněné spodky“ – na jeho tělo. V tom zase komentátoři vidí vzor pro naše myšlení. Když jsme zaměstnání modlitbou, máme se snažit, aby nás nic nerušilo, nic netvořilo zábranu, překážku mezi námi a Hospodinem. Musíme si pustit Hospodina přímo k tělu, aby tomu pak odpovídaly i naše skutky, činit ve Jménu Božím (Avot 2,2). Proto i ten příkaz o nošení třásní, kterým si každý den připomínáme Boží přikázání, to je pořád živé.

  Dále čteme: „A vyzvedne popel“ (6,4). Myslí se tím popel z obětí na oltáři, na kterém se denně tyto celooběti spalovaly. Mohl to být i přímo velekněz, v těch drahocenných rouchách, ale tady se musel vzdát své velikosti k poctě Stvořiteli. Měl se vzdát své vlastní důležitosti a slávy, když slouží Hospodinovi, ať už je úplně sám, nebo na něj „míří kamery“. „Stvořitel od něj vyžadoval, aby popel každý den vynášel, aby se snížil a odstranil aroganci ze svého srdce“ (Povinnosti srdce, kap.6). Ne nějakému slouhovi, ale kohenovi je přikázáno, aby tento podřadný úkol vykonával, aby mu tak v přítomnosti Hospodina propůjčil kvalitu pokory. I když má Áron drahocenný oděv se zlatem a drahokamy, chodí pokorně bos a nosí zástěru na znamení své funkce Hospodinova služebníka.

  V jednom z dalších veršů se píše: „Na oltáři nechť plane stálý oheň, nesmí vyhasnout“ (6,6). To je řeč pouze o tom velkém oltáři na nádvoří, zatímco na zlatém kadidlovém oltáři, který byl uvnitř Svatyně, nebyl žádný stálý oheň. Oheň pro kadidlo na zlatém oltáři, stejně jako oheň pro zapálení menory byl přebírán z věčného ohně na vnějším oltáři, kterému se také říkalo „mizbeach šel ola“= oltář celooběti. Věčný oheň symbolizoval Přítomnost Boží, která je navždy a navěky uprostřed jeho lidu - Izraele. To byl ten oheň, který viděl Mojžíš v keři, na hoře Sinaj, nebo když s nimi šel Hospodin „ve sloupu ohnivém“ (Šemot 13,21). Zvláštní je, že část popela ze spálených obětí se měla symbolicky uložit poblíž oltáře na východ od rampy (keveš), kde zůstával trvale. Tato avoda se vykonávala denně a nazývá se „Trumat Hadešen“. Ta druhá část popela se prý odstraňovala z čistě z praktických důvodů, aby vznikl prostor pro nové oběti. Tento popel se odnáší mimo tábor na čisté místo.

  V Talmudu (Joma 21b) čteme, že tento oheň byl zázračný, proto nikdy neuhasl. Proč tedy ta přikázaná péče o něj, vybírání popela a povinné přiložení polínek? Protože jsme zváni ke spoluúčasti na Božím díle. Abychom rostli ve službě, protože jinak to nejde.

  Dnes každý den sledujeme zprávy z vojenské agrese Rusů na Ukrajině. Bojíme se ráno pustit zprávy, deprimuje nás pohled na mrtvé děti, těhotné ženy a kojence ve sklepích, zmařené životy a rozbombardovaná města, miliony žen, dětí a starců na útěku před tou zkázou a barbarstvím. Ale skláníme se taky před odvahou obránců. Byli jsme zvyklí žít v míru a co je teď jisté? Zdá se, že nás ten popel zkázy zavalí. Jsme jakoby ochromeni. Ten svůj den bychom proto měli začít tak jako kohanim v Chrámě. Prohrábnout ten popel. Jeho část s pietou uložit vedle oltáře, ten symbolicky představuje naše vlastní nasazení, sebeobětování. Zbytek popela se má vynést za město. Nedá se žít ve stálých úzkostech, ani nemá smysl se sám zhroutit, zatímco ostatní budou jen přihlížet. Je to naše společná služba, zodpovědnost. Ponechme si ten prostor pro to, aby ten oheň Boží Přítomnosti  v nás mohl znovu naplno rozhořet. Podporujme společně všechno dobré, co vede ke spravedlnosti a k životu. Postarejme se o válečné uprchlíky jak jen to bude v našich silách a stůjme při tom, kdo byl tak sprostě napaden. Aby se o nás opravdu dalo říct, že jsme královstvím kněží, národem svatým. Abychom rostli ve službě, protože jinak to nejde. A takový oheň pak nikdy nevyhasne.

 

Matanot la-evjonim

 Matanot la-evjonim, tedy dary pro chudé je jedna ze 4 micvot vztahující se ke svátku Purim. Je potřeba dát dar alespoň dvěma potřebným, protože matanot je plurál od matan-takže jsou potřeba alespoň dva celkem, abychom splnili micvu. Je potřeba je dát během svátku Purim a může se jednat jak o finanční, tak o materiální dar. V případě finančního daruje minimální částka 1 peruta (v EU kontextu asi tak 1 eurocent), ale ideálně by se mělo jednat alespoň o částku, za kterou si lze koupit jedno jídlo. Peníze, které máme vyhrazené na "běžnou" cedaku by neměly být použity na matanot la-evjonim, ale je možné z peněz na cedaku k matanot la-evjonim přidadat na přilepšenou. Dary lze dát židovským i nežidovským potřebným (Tur, O.H. 694). 

V dnešní době je možné micvu splnit různými způsoby. Tady ve Štrasburku v informačním týdeníku konzistoř vydala seznam osob i s adresami (jsou to obvykle rabíni, nebo jiní významní členové obce), kteří budou matanot la-evjonim vybírat a přímo na Purim distribuovat potřebným. Není potřeba tedy zjišťovat, kdo v obci je na tom špatně a uvádět do rozpaků jeho i sebe. Podobnou, ale zcela digitalizovanou, službu nabízí třeba Chabad. Prostě pošlete peníze a oni se o zbytek postarají. Další možností je prostě vybrat dvě organizace, které pomáhají potřebným a na Purim jim poslat příspěvek. My s Elim se obvykle snažíme vybrat jednu židovskou a jednu nežidovskou organizaci, abychom podpořili naše souvěrce a zároveň i společnost, ve které žijeme. Vzhledem k aktuálním událostem je organizací, které potřebují podpořit, víc než by se člověku líbilo. V souvislosti s tím se mi vybavuje prohlášení Nathana Ščaranského, že za jeho mládí být Žid na Ukrajině nebylo něco, co by mu kdokoliv záviděl. Ale teď mají Židé vždy na hranicích někoho, kdo na ně čeká, postará se oně, mají kam jít...je skvělé, že naše židovské organizace i stát Izrael hned aktivovali pomoc našim potřebným. Ale je tu jedna skupina, která vždy byla v podobně prekérní situaci, ale na rozdíl od nás v ní zůstává i nadále-Romové. Na rozdíl od nás nemají organizace po celém světě, které jsou schopné sehnat peníze a materiál ve velmi rychlém čase a nemají stát, který by je vítal s otevřenou náručí spíš naopak je nikdo nikde nechce. A na Ukrajině je jich kolem 400 000. A nebo další tip na matanot la-evjonim pro nežidovské potřebné-hladovějící lidé v Jemenu, o kterých se nijak zvlášť nepsalo už před ruskou invazí a na které se teď "zapomene" úplně...

Avi: Parašat Pekudej (Šemot 38,21-40,38)

 

  Dvě parašot za sebou, Vajakhel a dnešní Pekudej, se znovu vrací ke stavbě miškanu – přenosného chrámu – a jeho vybavení. Proč tolik prostoru, věnovaného příkazu a potom i skutečnému naplnění příkazu - stavby miškanu? Vždyť je to opravdu nepoměr třeba už jen ke stručnému popisu stvoření celého světa…

  Je to totiž naplnění celého smyslu vyjití z Egypta. Tam se zbavili pout otroctví, získali fyzickou svobodu. Pak převzali desky se zákony ze Sinaje. Ale teprve po selhání s hříchem zlatého telete postavili miškan jako místo přebývání Hospodina uprostřed nich. Lépe řečeno – v nich. Tento přenosný chrám má větší význam než kamenné stavby obou Chrámů v Jeruzalémě. Je dokladem, že Hospodin není žádné místní božstvo, ale že je univerzálním Bohem celého světa, který je s Izraelem kdekoli na světě, i když se znovu dostanou do vyhnanství a kamenné Chrámy budou v troskách. Co je podstatné – abychom v sobě nalezli místo, ve kterém by Hospodin mohl přebývat. Tak jako podle kabaly Bůh udělal cimcum, určité stažení do sebe, aby vytvořil prostor pro své stvoření, my můžeme udělat určité omezení sebe sama, abychom vytvořili prostor ve svém životě pro Boha.

  Proto není náhodou, že do těchto popisů jsou vloženy verše, které se týkají šabatu. „Mojžíš shromáždil celé společenství synů Izraele a řekl jim: toto jsou věci, které vám přikázal Bůh, abyste činili. Po šest všedních dní budete vykonávat práci, a sobota pro vás bude svatým šabatem, úplným odpočinkem, pro Boha.

  O šabatu je zakázáno vykonávat ty činnosti, které byly spojeny s budováním miškanu. Tedy ne všechny, ne jakákoli práce, ale ta kreativní, které se říká melacha. Ta jakoby stvořitelská, kterou vykonával Bůh během prvních šesti dnů a potom přišel den sedmý a On přestal konat své dílo. I práce má svoji hodnotu, ale člověk se nemá stát otrokem své práce. I v tom je jeden z významů šabatu. Při neexistenci Chrámu se Boží svatost soustřeďuje v určeném čase.

  Proč Bůh přikázal Mojžíšovi připomenout lidem, aby dodržovali šabat, před tím, než začali se stavbou miškanu? Podle Mechilty to vysvětluje tato bajka: Král si naplánoval, že sám vybuduje palác. Vybral si nejlepší architekty a radil se s nimi dlouhé hodiny. Podal jim přesné instrukce k tomu, jak má vypadat ta výjimečná stavba. Královna mezitím s nespokojeností pozorovala, že král každou svou myšlenku věnuje stavbě, že celé dny a noci tráví s architekty, aby probírali další detaily. Během jednoho z takových setkání vešla do místnosti, kde se odbývala porada, a s lítostí řekla králi: „Jsi tak pohlcený svými plány, že mi nevěnuješ jedinou myšlenku!“ A král uznal, že je to pravda. Okamžitě rozkázal, aby byla zorganizována na příští den krásná oslava k poctě královny. A podobně si šabat stěžoval Bohu: „Posvětil jsi mě během šesti dní stvoření. Teď mě ale Židé mohou snadno znesvětit kvůli jejich velké úctě k miškanu, který pro Tebe budou stavět!“ Kvůli tomu rozkázal Hospodin Mojžíšovi, aby velice jasně zdůraznil, že práva, týkající se dne šabatu, nejsou odsunuta kvůli stavbě miškanu. Tolik k tématu říká Mechilta.

  V Gemaře se na jednom místě popisuje spor mezi rav Hunou a rav Chijou. Jde v něm o to, že když se člověk ztratí na poušti, tak za nějaký čas ztratí pojem o tom, jaký je den, a kdy má slavit šabat. Jeden z nich říká, že je třeba počítat šest dní a pak oslavit šabat, druhý zase naopak – že je třeba oslavit šabat a pak počítat šest dní. V čem spočívá spor? Je to o úhlu pohledu. Z toho Božího pohledu bylo nejprve šest dní stvoření a pak šabat. Z toho pohledu člověka, který byl stvořen šestého dne, je to obráceně – nejdříve šabat a pak šest všedních dní. Stejné je to v Tóře, když se píše o miškanu. Dokud Bůh vydává instrukce o stavbě, je zmínka o šabatu na konci. Když lidé začínají uskutečňovat to zadání, je tam další zmínka o šabatu hned na začátku těchto popisů. Je tu určitá paralela mezi stvořením a stavbou miškanu, Božím a lidským pohledem. Tóra nás neučí příliš o tom, jak Bůh stvořil svět, ale učí nás, jak máme vytvořit společenství. Kniha Šemot, II. Kniha Mojžíšova, je vlastně o stvoření národa, předtím to byla spíš rodinná kronika. Proč se o miškanu nepíše až ve III. Knize Mojžíšově, kde by se to dobře hodilo? Co má stavba miškanu společného s národem? Píše se tam, že Mojžíš shromáždil celé společenství. To, že se společně zúčastnili na té práci, je zformovalo ve společnost se stejným cílem. Když budovali miškan, nestavěli ovšem jen něco materiálního, sami se při tom budovali a rostli. I šabat je něco, co člověk spolu s ostatními vytváří a zakouší. Je to dosvědčení celé historie světa od jeho stvoření až do tohoto okamžiku. Je to katedrála v čase, ve které můžeme zakoušet Boží Přítomnost tak, jako kdysi v miškanu. To je šabat.

  Nedá mi, abych nakonec nepřipomněl i to, kdy i ten svatý šabat můžeme a musíme dát stranou. A jedná se bohužel o velmi aktuální zprávu, kdy vrchní oděský rabín porušil šabat, aby hrdinsky zachránil 250 sirotků ze svého města před ruským, vojenským útokem. Záchrana života, úcta k životu je nad všemi přikázáními a mělo by to platit pro všechny lidi, kteří lidmi chtějí i nadále zůstat.