Dvě parašot za sebou, Vajakhel a dnešní Pekudej, se znovu vrací ke stavbě miškanu – přenosného chrámu – a jeho vybavení. Proč tolik prostoru, věnovaného příkazu a potom i skutečnému naplnění příkazu - stavby miškanu? Vždyť je to opravdu nepoměr třeba už jen ke stručnému popisu stvoření celého světa…
Je to totiž naplnění celého smyslu vyjití z Egypta. Tam se zbavili pout otroctví, získali fyzickou svobodu. Pak převzali desky se zákony ze Sinaje. Ale teprve po selhání s hříchem zlatého telete postavili miškan jako místo přebývání Hospodina uprostřed nich. Lépe řečeno – v nich. Tento přenosný chrám má větší význam než kamenné stavby obou Chrámů v Jeruzalémě. Je dokladem, že Hospodin není žádné místní božstvo, ale že je univerzálním Bohem celého světa, který je s Izraelem kdekoli na světě, i když se znovu dostanou do vyhnanství a kamenné Chrámy budou v troskách. Co je podstatné – abychom v sobě nalezli místo, ve kterém by Hospodin mohl přebývat. Tak jako podle kabaly Bůh udělal cimcum, určité stažení do sebe, aby vytvořil prostor pro své stvoření, my můžeme udělat určité omezení sebe sama, abychom vytvořili prostor ve svém životě pro Boha.
Proto není náhodou, že do těchto popisů jsou vloženy verše, které se týkají šabatu. „Mojžíš shromáždil celé společenství synů Izraele a řekl jim: toto jsou věci, které vám přikázal Bůh, abyste činili. Po šest všedních dní budete vykonávat práci, a sobota pro vás bude svatým šabatem, úplným odpočinkem, pro Boha.
O šabatu je zakázáno vykonávat ty činnosti, které byly spojeny s budováním miškanu. Tedy ne všechny, ne jakákoli práce, ale ta kreativní, které se říká melacha. Ta jakoby stvořitelská, kterou vykonával Bůh během prvních šesti dnů a potom přišel den sedmý a On přestal konat své dílo. I práce má svoji hodnotu, ale člověk se nemá stát otrokem své práce. I v tom je jeden z významů šabatu. Při neexistenci Chrámu se Boží svatost soustřeďuje v určeném čase.
Proč Bůh přikázal Mojžíšovi připomenout lidem, aby dodržovali šabat, před tím, než začali se stavbou miškanu? Podle Mechilty to vysvětluje tato bajka: Král si naplánoval, že sám vybuduje palác. Vybral si nejlepší architekty a radil se s nimi dlouhé hodiny. Podal jim přesné instrukce k tomu, jak má vypadat ta výjimečná stavba. Královna mezitím s nespokojeností pozorovala, že král každou svou myšlenku věnuje stavbě, že celé dny a noci tráví s architekty, aby probírali další detaily. Během jednoho z takových setkání vešla do místnosti, kde se odbývala porada, a s lítostí řekla králi: „Jsi tak pohlcený svými plány, že mi nevěnuješ jedinou myšlenku!“ A král uznal, že je to pravda. Okamžitě rozkázal, aby byla zorganizována na příští den krásná oslava k poctě královny. A podobně si šabat stěžoval Bohu: „Posvětil jsi mě během šesti dní stvoření. Teď mě ale Židé mohou snadno znesvětit kvůli jejich velké úctě k miškanu, který pro Tebe budou stavět!“ Kvůli tomu rozkázal Hospodin Mojžíšovi, aby velice jasně zdůraznil, že práva, týkající se dne šabatu, nejsou odsunuta kvůli stavbě miškanu. Tolik k tématu říká Mechilta.
V Gemaře se na jednom místě popisuje spor mezi rav Hunou a rav Chijou. Jde v něm o to, že když se člověk ztratí na poušti, tak za nějaký čas ztratí pojem o tom, jaký je den, a kdy má slavit šabat. Jeden z nich říká, že je třeba počítat šest dní a pak oslavit šabat, druhý zase naopak – že je třeba oslavit šabat a pak počítat šest dní. V čem spočívá spor? Je to o úhlu pohledu. Z toho Božího pohledu bylo nejprve šest dní stvoření a pak šabat. Z toho pohledu člověka, který byl stvořen šestého dne, je to obráceně – nejdříve šabat a pak šest všedních dní. Stejné je to v Tóře, když se píše o miškanu. Dokud Bůh vydává instrukce o stavbě, je zmínka o šabatu na konci. Když lidé začínají uskutečňovat to zadání, je tam další zmínka o šabatu hned na začátku těchto popisů. Je tu určitá paralela mezi stvořením a stavbou miškanu, Božím a lidským pohledem. Tóra nás neučí příliš o tom, jak Bůh stvořil svět, ale učí nás, jak máme vytvořit společenství. Kniha Šemot, II. Kniha Mojžíšova, je vlastně o stvoření národa, předtím to byla spíš rodinná kronika. Proč se o miškanu nepíše až ve III. Knize Mojžíšově, kde by se to dobře hodilo? Co má stavba miškanu společného s národem? Píše se tam, že Mojžíš shromáždil celé společenství. To, že se společně zúčastnili na té práci, je zformovalo ve společnost se stejným cílem. Když budovali miškan, nestavěli ovšem jen něco materiálního, sami se při tom budovali a rostli. I šabat je něco, co člověk spolu s ostatními vytváří a zakouší. Je to dosvědčení celé historie světa od jeho stvoření až do tohoto okamžiku. Je to katedrála v čase, ve které můžeme zakoušet Boží Přítomnost tak, jako kdysi v miškanu. To je šabat.
Nedá mi, abych nakonec nepřipomněl i to, kdy i ten svatý šabat můžeme a musíme dát stranou. A jedná se bohužel o velmi aktuální zprávu, kdy vrchní oděský rabín porušil šabat, aby hrdinsky zachránil 250 sirotků ze svého města před ruským, vojenským útokem. Záchrana života, úcta k životu je nad všemi přikázáními a mělo by to platit pro všechny lidi, kteří lidmi chtějí i nadále zůstat.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire