Avi: Parašat Vajigaš (Berešit 44,18 - 47,27)

 Dnešní parašou vrcholí příběh o Josefovi a jeho bratrech. Josef, prodaný svými bratry do otroctví, je nyní na vrcholu moci. Je egyptským místokrálem. Bratři ho nepoznávají a on toho využívá a zkouší, jestli se změnili za ty roky. Dokonce nechá nastražit past, aby u nejmladšího z bratrů, Binjamina, byla nalezena ukradená věc. Má je v hrsti. Vždycky ten příběh prožíváme s Josefem, jeho očima. Teď ale iniciativu přebírá Juda. Nehledí na nebezpečí a bojuje za svého nejmladšího bratra. Sám se za něj nabízí do otroctví – jaká je to změna!

Judovu srdnatost ukazuje už první verš. Jistě už tenkrát fungovali osobní strážci, zvláště v případě místokrále egyptské říše. Přiblížit se k němu jako cizí člověk, ze skupiny nařčené z krádeže, to vyžadovalo skutečnou odvahu. „Juda k němu přistoupil a řekl: „Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao.“ (Berešit 44,18)

V nové interpretaci Or HaChajim chápe to jeho „vajigaš“, to přistoupení, přiblížení k místokráli (ve kterém nepoznal Josefa) tak, že sám sebe přinutil využít šanci přiblížit se k srdci místokrále. Král Šalomoun řekl: „Kamajim hapanim lapanim, ken lev haadam laadam.“ = „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověka.“ (Přísloví 27,19) Pokud někdo cítí lásku k jiné osobě, ten druhý tu lásku vycítí a odpoví laskavě; pokud někdo cítí nenávist, pak ji druhý člověk stejně dobře vycítí zrovna tak.

Juda převzal odpovědnost, a - jak říká Or HaChajim - doufal, že využije šanci tím, že změní své vlastní city k němu. Jakkoli to bude obtížné, Juda se bude snažit probudit v sobě pocit lásky a porozumění vůči tomu nevyzpytatelnému muži. A byl plný víry, že místokrál vycítí Judovy nově nalezené city k němu a bude laskavě reagovat na Judu a jeho bratry.

Abychom si něco takového mohli představit, k tomu nám může posloužit jeden příběh, který rád vyprávěl rabín Josef Chajim Sonnenfeld.

Na východě Evropy se před mnoha lety občas vyskytly vzácné případy, kdy židovské komunity utrpěly fyzické i finanční újmy kvůli „mosrim“ = informátorům, udavačům. Byli to Židé, obvykle zatrpklé, nešťastné duše, které si získávaly přízeň v očích nežidovských vládců a panstva tím, že jim donášely informace o svých židovských spoluobčanech. Někdy byla informace pravdivá, ale často tomu tak ani nebylo. Oběť si pak odskákala následky, zatímco „moser“ dostával vyplacenou částku za své „služby.“

V jednom městě přinášel jistý „moser“ nevýslovné utrpení svým bližním. Byl nenáviděný i obávaný. Jakkoli to může znít divně, tento hříšník přijel ráno o šábesu do hlavního šulu města na modlitby. Dal gabajovi vědět, že očekává, že bude každý týden povolán k Tóře na aliju. Gabaje ani nenapadlo, že by „moserovi“ nevyhověl... Pak ale rav města zemřel a byl najat nový. Měšťané nového rabína varovali před „moserem“, ale rav vypadal neohroženě.

Brzy po jmenování nového rabína za ním přišel jeden rozhořčený obyvatel města. Jeho obličej i šaty byly zmazány od vajec. Vyprávěl, co se mu stalo. Koupil na trhu košík vajec, ale potkal „mosera“ na kraji města. Moser chtěl, aby mu ta vejce dal. Když to odmítl, „moser“ vzal hůl a vejce mu rozmlátil.

Rav okamžitě poslal svého gabaje do domu „mosera“, aby mu nařídil, že se má dostavit před „bejt din“ = rabínský soud na „din Tora“ = soud Tóry. Když gabaj přišel poprvé, „moser“ mu dveře zabouchl před nosem. Podruhé gabajovi rovnou nafackoval...

O příštím šábesu si „moser“ arogantně vykračoval do šulu, s hlavou hrdě vztyčenou. Bavil se tím, jak se před ním všichni krčí strachem. Všichni, kromě jednoho – nového rava. Když „moser“ vystoupil na bimu ke své aliji, přistoupil i rav. Když stáli tváří v tvář, rav hlasitě zvolal, tak aby to všichni dobře slyšeli:“Jak se opovažuješ přiblížit se k sefer Tora, abys nad ní pronášel „bracha“ = požehnání? Zasloužíš si „cherem“ = exkomunikaci za svoje zlé chování! Dokud své chování nenapravíš, nesmíš překročit práh této svatyně!“

„Moser“ byl ohromen. Nikdy s ním nikdo předtím takhle nemluvil. Sestoupil z bimy a klopýtavě opustil i šul. 

O několik dní později byl rav pozván k „brit mila“ = obřízce do sousedního města. Když se jeho vůz rozjel, dva jeho žáci, kteří ho doprovázeli, si všimli, jak k nim cválá „moser“, společně s jeho stoupenci. Moserovy oči planuly – toužil jen po pomstě. Zjevně se dozvěděl, že se rav vydá na cestu a chopil se toho jako vynikající příležitosti k vyrovnání skóre.

„Rabi, co budeme dělat?“ ptali se talmidim = žáci. Rav, zdánlivě ztracený ve svých myšlenkách, ale nijak nereagoval. O pár minut později „moser“ předjel ravův vůz a zablokoval mu cestu. „Moser“ a jeho muži seskočili s blížili se k jejich vozu. Ravovi talmidim byli vyděšeni. Rav byl stále hluboce zamyšlen. Když už byl „moser“ téměř před vozem, náhle padl na zem a zvolal: „Rebi, ctěný rebi... ach! Prosím, odpusť mi! Nevím, co mě to napadlo, ublížit ti. Nauč mě, prosím, cestu „tešuvy“ = pokání, abych mohl nějak odčinit své hrozné hříchy...“

Rav řekl, že může „moserovi“ odpustit jeho chování vůči němu pouze pokud odškodní muže, kterému způsobil škodu. „Moser“ hned vytáhl velikou částku peněz, podal ji ravovi a řekl: „To je podstatně více než hodnota vajec. Prosím, řekněte tomu muži, že ten zbytek peněz je můj způsob, jak mu vynahradit všechnu bolest, kterou jsem mu způsobil.“

Později rav vysvětlil, co se stalo: Když jsem si uvědomil, že mě pronásleduje, řekl jsem si: „V naší svaté Tóře nic nechybí, musí tam být i zdroj, jak by se mělo zacházet i s takovouto situací. Najednou mi Hospodin vložil do mysli verš z Přísloví: „kamajim hapanim lapanim, ken lev haadam laadam“ = „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověka“. Uvědomil jsem si, že mohu udělat jen jedinou věc. Musel jsem v sobě nějak probudit hluboký cit lásky a soucitu s ním. Začal jsem přemýšlet: Jak mohl někdo, kdo se považuje za zbožného Žida, udávat své židovské spoluobčany a způsobovat jim tak nevýslovnou škodu?

Říkal jsem si: „Může to souviset s jeho dětstvím.“ V duchu jsem si představoval malého, ušatého chlapce, jak bloumá po ulicích a nikdo se o něj nestará. Představoval jsem si ho v potrhaném oblečení a jak se musí bránit posměškům dětí, které měly větší štěstí než on sám. Představoval jsem si, že jak dospívá a snaží si vydělat nějaké peníze na obživu, zjišťuje, že nikdo nemá zájem najmout si někoho, kdo má pověst hašteřivého chlapce. Čím více byl odmítán, tím více rostla jeho zášť vůči všem kolem sebe. Začal si namlouvat, že vydělat si nějaké peníze udáváním ostatních je přijatelné, protože by mu tam stejně nikdo nedal šanci vydělat si na živobytí.

Jestli to tak opravdu bylo, to nevím. A pokud ano, omluvilo by to všechen zármutek, který po celé roky způsoboval ostatním? Rozhodně ne! Ale jednu věc vím. Když jsem uvažoval o těchto myšlenkách, byl jsem naplněn lítostí a soucitem nad tímto hrozným člověkem. Necítil jsem vůči němu vůbec žádnou zášť ani hněv. A očividně jeho nešama = duše vycítila můj soucit a zareagovala laskavě. Uvědomil si, že jsem jeho přítel a ne nepřítel, a že mu chci pomoci srovnat jeho život.

Doufal jsem, že uspěje a nebude už protivníkem svého lidu, ale jeho přítelem a obráncem.

Krátký komentář unaveného rodiče: Vaješev

 Napadl mě krátký komentář k paraše minulého týdne, k příběhu Jehudy. Jehuda je dáván za vzor, jak je možné se změnit vnitřně-jak z někoho, kdo navrhne (a realizuje) prodej vlastního bratra do otroctví (a že mu a jeho bratřím Josef lze na nervy na tom nic nemění) v někoho, kdo o své snaše Tamar řekně "je spravedlivější než já" a nabídne se do otroctví za svého bratra Bijnamina, když je tento falešně obviněn z krádeže.

Celá ta historie změny začíná odchodem Jehudy z otcovského domu. Lze se jen domnívat, že nevydržel den za dnem přihlížet zoufalství svého otce, který ztratil milovaného syna Josefa. Nevydržel se dívat, co způsobil. Oženil se s Kenaánkou, měl tři syny. Výchova se mu asi úplně nezdařila, protože čteme, že jeho prvorozený Er byl špatný v očích Hospodinových. Er se oženil s Tamar a brzy pro své hříchy zemřel. Jak velel zvyk levirátního sňatku, s Tamar se oženil Onan a jeho prvorozený syn by byl považován za syna Erova. Do toho se mu nechtělo a Hospodin ho také velmi tvrdě potrestal. Jehuda zakusil, jaké to je, přijít o své syny a teď se bojí, že přijde i o třetího, nejmladšího. Tím, že odešel z domu svého otce se sice už nemusel denodenně dívat na jeho bolest, ale zakusil ji sám. Ačkoliv Tóra zdůrazňuje, že Er a Onan zemřeli pro vlastní hříchy, jejich smrt byla tvrdou lekcí pro Jehudu a jeho strach, že by ztratil i nejmladšího Šélu mu dozajista pomohl  vcítit do vlastního otce, když nechtěl pustit Binjamina s bratry do Egypta. 

Jehuda je jistě vzorem v tom, jak můžme sami sebě změnit, udělat tešuvu, napravit své chyby. Dokázal z osobní tragédie pro sebe vytáhnout alespoň něco pozitivního. Neřekl si, že "táta ztratil syna, já ztratil dva, jsme si kvit" (což je Rubenovo řešení, když navrhuje jako zástavu za Binjamina své syny), ale stal se citlivým k bolesti druhých.

Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,1 – 40,23)

V paraše Vaješev nás opět čeká silný příběh o Josefovi a jeho bratrech. Vždycky si říkám, kde se to v  tom klukovi vzalo. Byl nejmladší, takový mazánek, pořád zasněný. Táta ho měl nejraději a dával to najevo. Však mu to bratři spočítali. Div ho nezabili, nakonec z toho byl jen prodej brášky do egyptského otroctví. Člověk by čekal, že se tam složí, že to nedá. Vždyť byl zatím jen taková skleníková květinka. Opak je ale pravdou. Obstál všude, kam se dostal. Ať to byl dům Potífara, egyptského dvořana, kde sloužil, nebo ve vězení, nebo nakonec i před faraonem. A na úplném konci i před svými bratry, kterým křivdy nepočítal. Kde se takový charakter vykoval?

Pár postřehů od našich moudrých nám snad napoví. Ale začneme u Potífara. Tóra píše: „Jeho pán viděl, že je s ním (s Josefem) Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru“ (Berešit 39,3). K tomu říká Raši: že Hospodin byl s ním – když jméno Hospodina bylo stále v jeho ústech. Midraš Tanchuma říká: Jméno Hospodinovo bylo neustále na Josefových rtech. Josef vstoupil do Potífarova domu a zašeptal: „Pane světa, zajišťuješ můj úspěch, jsi můj ochránce. Poskytni mi přízeň, laskavost a soucit ve Tvých očích, v očích všech, kteří mě vidí a v očích Potífarových...“

Potífar si toho všiml a zeptal se ho: „Co to šeptáš?“ Josef odpověděl: „Modlím se, abych našel

přízeň ve tých očích.“ Ponovežský roš ješiva, rabín Michal Jehuda Lefkowitz, k tomu konstatuje: Josef dobře rozuměl tomu, že každý okamžik jeho života je řízen hašgacha pratit – Boží prozřetelností. Věděl proto, že aby duchovně přežil v Potífarově domě, musí se za Boží pomoc neustále modlit k Hašem – Hospodinu.

Být takhle intenzivně napojen na zdroj duchovní síly a čistoty, to se Josefovi mnohokrát osvědčilo a ani nám by to neuškodilo. Teď jsem si vzpomněl na našeho vzácného přítele Karla Hrdličku, který s námi absovoval nejednu cestu po Izraeli. Nebo spíše my s ním. A jak často míval, stejně jako Josef, jméno Hospodinovo na svých rtech. Určitě si vzpomenete, kolikrát za den od něj zaznělo: be-ezrat Hašem = s Boží pomocí. A pak nám vykládal historku: jel s ním jednou na takovou cestu po Izraeli jeden hospodský, přisprostlý chlápek, ze kterého ta jadrná slůvka vylétávala jako vlaštovičky. A on musel od Karla neustále slyšet: be-ezrat Hašem, s Boží pomocí to či ono... No, a pak se vrátil hospodský z cesty domů, do své vlastní hospody, a měl vyprávět kamarádům z mokré čtvrti zážitky z cesty. A náhle z něj vypadlo : „s Boží pomocí...“ Hospoda ztichla, že by bylo možno slyšet špendlík. A první z těch jeho kumpánů, který se vzpamatoval z toho šoku, se ho optal: „Copa se ti tam stalo?“

To je samozřejmě jen vtipná historka, pán to měl naposlouchané a prostě to z něj nevědomky vypadlo. Josef to měl jinak. Udržoval komunikaci s Bohem, jméno Hospodinovo bylo stále na jeho rtech. Kdo je připraven, není zaskočen, znáte to. A vyplatilo se mu to. Josef se totiž zalíbil Potífarově manželce. A jak můžeme číst: „A ona ho se slovy: „Lež se mnou!“ popadla za šat a on jí nechal svůj šat v ruce, prchl a vyběhl ven.“ (Berešit 39,12). Sedmnáctiletý Josef, daleko od své rodiny, otrok v hříšné zemi, byl vystaven takové zkoušce. Manželka jeho pána Potífara se ho den co den pokoušela přesvědčit, aby s ní zhřešil. On zhřešit nechtěl, ale byl si i vědom toho, jaké následky ho čekají, když se bude vzpírat. A tak se vytrhnul a uprchl z jejího domu – a tím si vysloužil věčný titul Josef HaCadik = Spravedlivý. Gemara líčí, ( Sota 36b ), že v jednom okamžiku, kdy se stala tahle zkouška mimořádně obtížnou, se před jeho očima zjevil jeho otec, Jákob. A to způsobilo jeho útěk, jinak by možná i podlehl. Moudří uvádějí, že Jákob učil Josefa Tóru, kterou se naučil v ješivě Ever. Josefa učil, bratry ne. Jákob ji potřeboval, když sloužil u Lávana a zřejmě nějak prorocky věděl, že ji Josef bude potřebovat ve svém vlastním vyhnanství - více než jeho bratři. Josef tak byl nejen synem, ale taky talmidem, žákem svého otce Jákoba. Podle jednoho midraše ve skutečnosti Josef studoval právě tuto Tóru v domě Potífara v den, kdy manželka jeho pána způsobila jeho útěk. Protože se snažil ze všech sil žít podle všeho toho, co ho Jákob naučil, zřejmě proto se mu otcův obraz vybavil ve chvíli zkoušky a on v ní pak obstál.

Takže co Josefa vykovalo do podoby cadika? To, že měl jméno Hospodinovo stále na svých rtech a byl věrný učení otců. Hospodští povaleči by se mu asi vysmáli, že promarnil „příležitost“, ale on měl naštěstí úplně jinou perspektivu. A díky tomu dnes můžeme mít jako vzor Josefa HaCadik

Chanuka 2020

Chanuka není velký svátek, jako třeba Vánoce pro křesťany (a všechny alespoň lehce ovanuté křesťanskou kulturou), takže není potřeba se na něj nějak moc připravovat. Jen teda nevím, jestli u mě převažuje právě tohle zdůvodnění minimálních příprav a nebo, jestli prostě nestíhám a nezvládám a zpětně si to omlouvám tím, že Chanuka není významný svátek...

Moje letošní příprava na Chanuku je skutečně tristní-dárky jsem sice objednala přes internet s dostatěčným předstihem (a nejsou to žádné hory dárků, jen symbolicky pro radost), ale včera jsem si tak nějak  opožděně uvědomila, že když Chanuka dneska začíná, asi by to chtělo zrevidovat zásoby svíček a knotů. Rychle jsem tedy doplnila zásoby, koupila malou láhev low-end olivového oleje (náš bio na jídlo mi přijde trochu škoda pálit), koupila kostku másla s tím, že snad v průběhu svátku upeču slíbené "zimmetkuchen" skořicové sušenky podle alsaského receptu. Původní plán, že bychom si dneska večer dali latkes, jsem zavrhla už v úterý, kdy mi došlo, že udělat k večeři latkes a pak se ještě znovu postavit k plotně a uvařit dvě šabatová jídla, je prostě nad moje síly. Takže v rámci rodinné pohody (když jsem unavená, tak jsem nevrlá) jsme se s Elim dohodli, že dneska večer si objednáme jídlo z naší oblíbené košer pizzerie a latkes budou až v sobotu večer, protože šabat končí brzy, Šmuli chodí obvykle v sobotu spát o něco později (protože si většinou dáme všichni tři pořádný šabatový poobědový šlofík) a tak si latkes užijeme všichni spolu. Duchovní příprava s v mém případě omezila na vytištění textů ke každému dni, které připravil ještě před svou smrtí rabi Sacks z"l. Doufám, že je alespoň zvládnu průběžně číst... Hospodyni roku za to teda asi nevyhraju, ale nedá se nic dělat, narážím na svoje limity.

Šmuli se na Chanuku moc těší, tak jsem zvědavá, jak se mu bude líbit v reálu. Máme za sebou také první vysvětlování, že někdo slaví Vánoce a my Chanuku (u chůvy už je totiž vánoční výzdoba od konce listopadu...ale furt lepší než ta halloweenová), zatím nevypadá, že by měl pocit, že o něco přichází. Třeba o výzdobu, kterou vůbec nedělám...

A co vy, jak jste zvládli přípravu na Chanuku mezi lockdownem, frontami v obchodech a rouškami?

Avi: Parašat Vajišlach (Berešit 32,4 – 36,43)

V dnešní paraše se znovu dostáváme k tomu slavnému nočnímu zápasu Jákoba- s kým, s Bohem, s andělem? Jákob se vrací od Lábana se svou rodinou a pěkným majetkem a má se setkat se svým bratrem Ezauem, který ještě nestrávil ponížení z toho, že přišel o své prvorozenství. Má chuť se mstít, přišel s ozbrojenci. Ženy a děti Jákob odvádí do bezpečí a pak zůstává v noci sám . Dochází v té temnotě k boji s neznámým útočníkem. Jákob, který pořád odněkud prchá, náhle bojuje. A bojuje dobře, i když je v tom boji raněn. A můžeme o tom číst tuto podrobnost: „Synové Izraele nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu při kyčelním kloubu.“ (Berešit 32,33)
Tradice říká i to, že Jákob bojoval s Ezauovým andělem a ten ho poranil. Jak píše Sforno, ukázalo se, že síly zla v celé historii se snaží zničit Tóru a její studenty, ale nikdy nemohou uspět. Sefer HaChinuch vysvětluje, proč nám Tóra zakazuje jíst tuto šlachu:“Toto je znamením pro židovský národ, že i když bude trpět mnoha pronásledováními v galutu od pohanských národů- včetně potomků Ezaua- má jistotu, že nebudou zničeni. Pamatováním na tuto myšlenku, prostřednictvím této micvy, zůstane jejich víra a spravedlnost navěky. Protože Ezauův anděl chtěl vykořenit Jákoba a jeho potomky z tohoto světa, ale nebyl toho schopen; pouze mu způsobil bolest tím, že mu poškodil kyčelní šlachu. Podobně potomci Ezaua budou sužovat potomky Jákoba, ale nakonec budou od nich zachráněni, stejně jako byl zachráněn Jákob.
Něco na tom bude. Nedávno jsme si vyslechli přednášku Karla Hrdličky o antisemitismu. Ten antisemitismus je jako taková améba, střídá podoby v čase, ale jako by byl věčný a v každé generaci se s ním musíme utkat. Neutečeme před tím zlem, tak jako Jákob nemohl a neměl právo věčně jen utíkat. To nejhorší v dějinách této trvající nenávisti byl holokaust. A přesto to nebyl žádný konec, naopak, došlo ke znovuobnovení Izraele. Ale ani II. světovou válkou to neskončilo...
Když v roce 2004 zemřel v Izraeli rabín Jicchak, byla to ohromná ztráta. Byl to skutečný cadik a ruští imigranti v Izraeli tak přišli o velkého duchovního otce. Byl to duchovní velikán,který během Stalinovy vlády díky svému otci ovládl všechny oblasti Tóry a jako velmi mladý muž začal vyučovat ostatní. Po druhé světové válce ale byl zatčen a poslán na Sibiř do pracovního tábora. O purimové noci v roce 1953 se kolem něj shromáždilo 15 souvěrců, aby ho slyšeli zpaměti recitovat megilu a splnili tak hlavní micvu tohoto svátku. Jejich nálada ale byla prachmizerná. Zprávy o Stalinových úmyslech ohledně osudu Židů se nějakým způsobem donesly až do jejich otrockého tábora. Když rabín Jicchak dovyprávěl purimový příběh, pokusil se povzbudit své spoluvězně. „Poslechněte, vždyť Haman byl nejmocnějším mužem tehdejšího světa, a na vrcholu svých sil. Král Achašveroš mu dal pečetní prsten a on ho použil k zapečetění dekretu, požadujícího zničení židovského lidu. Přesto se to doslova přes noc všechno otočilo. Haman byl pověšen na šibenici, kterou nechal připravit pro Mordechaje. Mordechaj se stal místokrálem a byl vydán nový výnos, který zmocnil Židy k tomu, aby se mohli bránit svým nepřátelům. Takže co“, uzavřel rabín Jicchak, „může nás Hopodin taky mrknutím oka zachránit před našimi nepřáteli?“
Jeden vězeň, sekulární Žid, byl těmi slovy tak rozhněván, že na rabína Jicchaka téměř fyzicky zaútočil. „Co máme z těch tvých příběhů, z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety?“ zakřičel.“Víš co Stalin plánuje! Chce oběsit židovské doktory na Rudém náměstí, rozjel antisemitskou kampaň a chce se zbavit i ostatních Židů. Všech tří milionů!“
„On je přesto všechno pouze maso a krev, víš“, odpověděl tiše Jicchak. „Jeho plány proti Židům selžou stejně jako ty Hamanovy.“
„Jak to můžeš říct?“ zlobil se stále spoluvězeň. „Víš jak mu říkají- Stalin- muž z ocele. Když si něco usmyslí, uspěje. Nic ho nezastaví!“
„Mohou mu říkat Stalin, ale stále je konekonců člověkem, jen maso a krev, stejně jako ty nebo já,“ řekl rabín Jicchak. „Člověk nemůže vědět ani to, co s ním bude za půl hodiny.“ Tato slova spoluvězně tak rozzuřila, že už jen vyběhl z místnosti.
Následujícího rána někdo přišel do tábora se zprávou z německého rozhlasu, že Stalin utrpěl masivní mrtvici a je v bezvědomí. Ten ze včerejška rozzlobený spoluvězeň vrazil do baráku, kde byl rabi Jicchak a byl přemožen vzrušením. „Jicchaku, měl jsi pravdu ! Minulou noc, v 7.50 hodin jsi mi říkal, že lidská bytost neví, co s ní bude za půl hodiny. Podle zpráv dostal Stalin mrtvici v 8.23 hodin.“
O čtyři dny později ruský státní rozhlas oznámil smrt Josefa Stalina. Jeho pohřeb se konal na Rudém náměstí, kde plánoval pověsit nevinné židovské lékaře. Jeho plány s ruskými Židy byly zrušeny, vláda se ocitla ve zmatcích, během nichž byli všichni vězni osvobozeni...
Říká se, že Jákob se učil v Šémových stanech úctě a vztahu k Bohu. Byl trpělivý, pracovitý, poctivý, zbožný. K dokonalosti mu chybělo málo. Překonat své strachy, postavit se zlu a ze všech sil s ním bojovat, i za cenu ztráty a poranění. Proto se mu po tom nočním boji dostalo cti nosit nové jméno- Izrael – protože zápolil s Bohem a s muži a obstál. A přesně to je i náš úkol.

Co nového ve Štrasburku

 Poslední dva týdny jsem nepsala, protože jsem byla doma na "kurzarbeit", starala se o Šmuliho a hrála si na malého biochemika (vyráběla jsem jogurt a vypěstovala kvásek-vždycky se musím smát, že kyselo, které bylo pro tolik lidí symbol chudoby, co měli na talíři celý týden, až jim lezlo krkem, je pro nás málem sváteční jídlo. A doufám, že se mi podaří udržet kvásek až do Pesachu, abychom ho pak mohli řádně odstranit, to je totiž chamec nejchamecovatější!). 

Tím, že jsem byla doma, jsem si mohla naplno užít Šmuliho první období vzdoru, občas to teda nebylo jednoduché a nervy tekly na obou stranách, ale myslím, že jsme to nakonec celkem zvládli. Také už netrpělivě vyhlížíme Chanuku, abychom obnovili zásoby knih, protože ty co máme, už jsme četli asi milionkrát a z některých je Šmuli schopný citovat celé pasáže. 

Tak snad se mi podaří zase v dohledné době napsat něco "židovsky relevantního", i když přiznávám, že moje kapacita je v současnosti dost omezená. Občas mi hlavou bleskne nějaký nápad na článek, ale než ho stihnu rozvinout, je pryč...