V paraše Vaješev nás opět čeká silný příběh o Josefovi a jeho bratrech. Vždycky si říkám, kde se to v tom klukovi vzalo. Byl nejmladší, takový mazánek, pořád zasněný. Táta ho měl nejraději a dával to najevo. Však mu to bratři spočítali. Div ho nezabili, nakonec z toho byl jen prodej brášky do egyptského otroctví. Člověk by čekal, že se tam složí, že to nedá. Vždyť byl zatím jen taková skleníková květinka. Opak je ale pravdou. Obstál všude, kam se dostal. Ať to byl dům Potífara, egyptského dvořana, kde sloužil, nebo ve vězení, nebo nakonec i před faraonem. A na úplném konci i před svými bratry, kterým křivdy nepočítal. Kde se takový charakter vykoval?
Pár postřehů od našich moudrých nám snad napoví. Ale začneme u Potífara. Tóra píše: „Jeho pán viděl, že je s ním (s Josefem) Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru“ (Berešit 39,3). K tomu říká Raši: že Hospodin byl s ním – když jméno Hospodina bylo stále v jeho ústech. Midraš Tanchuma říká: Jméno Hospodinovo bylo neustále na Josefových rtech. Josef vstoupil do Potífarova domu a zašeptal: „Pane světa, zajišťuješ můj úspěch, jsi můj ochránce. Poskytni mi přízeň, laskavost a soucit ve Tvých očích, v očích všech, kteří mě vidí a v očích Potífarových...“
Potífar si toho všiml a zeptal se ho: „Co to šeptáš?“ Josef odpověděl: „Modlím se, abych našel
přízeň ve tých očích.“ Ponovežský roš ješiva, rabín Michal Jehuda Lefkowitz, k tomu konstatuje: Josef dobře rozuměl tomu, že každý okamžik jeho života je řízen hašgacha pratit – Boží prozřetelností. Věděl proto, že aby duchovně přežil v Potífarově domě, musí se za Boží pomoc neustále modlit k Hašem – Hospodinu.
Být takhle intenzivně napojen na zdroj duchovní síly a čistoty, to se Josefovi mnohokrát osvědčilo a ani nám by to neuškodilo. Teď jsem si vzpomněl na našeho vzácného přítele Karla Hrdličku, který s námi absovoval nejednu cestu po Izraeli. Nebo spíše my s ním. A jak často míval, stejně jako Josef, jméno Hospodinovo na svých rtech. Určitě si vzpomenete, kolikrát za den od něj zaznělo: be-ezrat Hašem = s Boží pomocí. A pak nám vykládal historku: jel s ním jednou na takovou cestu po Izraeli jeden hospodský, přisprostlý chlápek, ze kterého ta jadrná slůvka vylétávala jako vlaštovičky. A on musel od Karla neustále slyšet: be-ezrat Hašem, s Boží pomocí to či ono... No, a pak se vrátil hospodský z cesty domů, do své vlastní hospody, a měl vyprávět kamarádům z mokré čtvrti zážitky z cesty. A náhle z něj vypadlo : „s Boží pomocí...“ Hospoda ztichla, že by bylo možno slyšet špendlík. A první z těch jeho kumpánů, který se vzpamatoval z toho šoku, se ho optal: „Copa se ti tam stalo?“
To je samozřejmě jen vtipná historka, pán to měl naposlouchané a prostě to z něj nevědomky vypadlo. Josef to měl jinak. Udržoval komunikaci s Bohem, jméno Hospodinovo bylo stále na jeho rtech. Kdo je připraven, není zaskočen, znáte to. A vyplatilo se mu to. Josef se totiž zalíbil Potífarově manželce. A jak můžeme číst: „A ona ho se slovy: „Lež se mnou!“ popadla za šat a on jí nechal svůj šat v ruce, prchl a vyběhl ven.“ (Berešit 39,12). Sedmnáctiletý Josef, daleko od své rodiny, otrok v hříšné zemi, byl vystaven takové zkoušce. Manželka jeho pána Potífara se ho den co den pokoušela přesvědčit, aby s ní zhřešil. On zhřešit nechtěl, ale byl si i vědom toho, jaké následky ho čekají, když se bude vzpírat. A tak se vytrhnul a uprchl z jejího domu – a tím si vysloužil věčný titul Josef HaCadik = Spravedlivý. Gemara líčí, ( Sota 36b ), že v jednom okamžiku, kdy se stala tahle zkouška mimořádně obtížnou, se před jeho očima zjevil jeho otec, Jákob. A to způsobilo jeho útěk, jinak by možná i podlehl. Moudří uvádějí, že Jákob učil Josefa Tóru, kterou se naučil v ješivě Ever. Josefa učil, bratry ne. Jákob ji potřeboval, když sloužil u Lávana a zřejmě nějak prorocky věděl, že ji Josef bude potřebovat ve svém vlastním vyhnanství - více než jeho bratři. Josef tak byl nejen synem, ale taky talmidem, žákem svého otce Jákoba. Podle jednoho midraše ve skutečnosti Josef studoval právě tuto Tóru v domě Potífara v den, kdy manželka jeho pána způsobila jeho útěk. Protože se snažil ze všech sil žít podle všeho toho, co ho Jákob naučil, zřejmě proto se mu otcův obraz vybavil ve chvíli zkoušky a on v ní pak obstál.
Takže co Josefa vykovalo do podoby cadika? To, že měl jméno Hospodinovo stále na svých rtech a byl věrný učení otců. Hospodští povaleči by se mu asi vysmáli, že promarnil „příležitost“, ale on měl naštěstí úplně jinou perspektivu. A díky tomu dnes můžeme mít jako vzor Josefa HaCadik
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire