V dnešní paraše se znovu dostáváme k tomu slavnému nočnímu zápasu Jákoba- s kým, s Bohem, s andělem? Jákob se vrací od Lábana se svou rodinou a pěkným majetkem a má se setkat se svým bratrem Ezauem, který ještě nestrávil ponížení z toho, že přišel o své prvorozenství. Má chuť se mstít, přišel s ozbrojenci. Ženy a děti Jákob odvádí do bezpečí a pak zůstává v noci sám . Dochází v té temnotě k boji s neznámým útočníkem. Jákob, který pořád odněkud prchá, náhle bojuje. A bojuje dobře, i když je v tom boji raněn. A můžeme o tom číst tuto podrobnost: „Synové Izraele nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu při kyčelním kloubu.“ (Berešit 32,33)
Tradice říká i to, že Jákob bojoval s Ezauovým andělem a ten ho poranil. Jak píše Sforno, ukázalo se, že síly zla v celé historii se snaží zničit Tóru a její studenty, ale nikdy nemohou uspět. Sefer HaChinuch vysvětluje, proč nám Tóra zakazuje jíst tuto šlachu:“Toto je znamením pro židovský národ, že i když bude trpět mnoha pronásledováními v galutu od pohanských národů- včetně potomků Ezaua- má jistotu, že nebudou zničeni. Pamatováním na tuto myšlenku, prostřednictvím této micvy, zůstane jejich víra a spravedlnost navěky. Protože Ezauův anděl chtěl vykořenit Jákoba a jeho potomky z tohoto světa, ale nebyl toho schopen; pouze mu způsobil bolest tím, že mu poškodil kyčelní šlachu. Podobně potomci Ezaua budou sužovat potomky Jákoba, ale nakonec budou od nich zachráněni, stejně jako byl zachráněn Jákob.
Něco na tom bude. Nedávno jsme si vyslechli přednášku Karla Hrdličky o antisemitismu. Ten antisemitismus je jako taková améba, střídá podoby v čase, ale jako by byl věčný a v každé generaci se s ním musíme utkat. Neutečeme před tím zlem, tak jako Jákob nemohl a neměl právo věčně jen utíkat. To nejhorší v dějinách této trvající nenávisti byl holokaust. A přesto to nebyl žádný konec, naopak, došlo ke znovuobnovení Izraele. Ale ani II. světovou válkou to neskončilo...
Když v roce 2004 zemřel v Izraeli rabín Jicchak, byla to ohromná ztráta. Byl to skutečný cadik a ruští imigranti v Izraeli tak přišli o velkého duchovního otce. Byl to duchovní velikán,který během Stalinovy vlády díky svému otci ovládl všechny oblasti Tóry a jako velmi mladý muž začal vyučovat ostatní. Po druhé světové válce ale byl zatčen a poslán na Sibiř do pracovního tábora. O purimové noci v roce 1953 se kolem něj shromáždilo 15 souvěrců, aby ho slyšeli zpaměti recitovat megilu a splnili tak hlavní micvu tohoto svátku. Jejich nálada ale byla prachmizerná. Zprávy o Stalinových úmyslech ohledně osudu Židů se nějakým způsobem donesly až do jejich otrockého tábora. Když rabín Jicchak dovyprávěl purimový příběh, pokusil se povzbudit své spoluvězně. „Poslechněte, vždyť Haman byl nejmocnějším mužem tehdejšího světa, a na vrcholu svých sil. Král Achašveroš mu dal pečetní prsten a on ho použil k zapečetění dekretu, požadujícího zničení židovského lidu. Přesto se to doslova přes noc všechno otočilo. Haman byl pověšen na šibenici, kterou nechal připravit pro Mordechaje. Mordechaj se stal místokrálem a byl vydán nový výnos, který zmocnil Židy k tomu, aby se mohli bránit svým nepřátelům. Takže co“, uzavřel rabín Jicchak, „může nás Hopodin taky mrknutím oka zachránit před našimi nepřáteli?“
Jeden vězeň, sekulární Žid, byl těmi slovy tak rozhněván, že na rabína Jicchaka téměř fyzicky zaútočil. „Co máme z těch tvých příběhů, z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety?“ zakřičel.“Víš co Stalin plánuje! Chce oběsit židovské doktory na Rudém náměstí, rozjel antisemitskou kampaň a chce se zbavit i ostatních Židů. Všech tří milionů!“
„On je přesto všechno pouze maso a krev, víš“, odpověděl tiše Jicchak. „Jeho plány proti Židům selžou stejně jako ty Hamanovy.“
„Jak to můžeš říct?“ zlobil se stále spoluvězeň. „Víš jak mu říkají- Stalin- muž z ocele. Když si něco usmyslí, uspěje. Nic ho nezastaví!“
„Mohou mu říkat Stalin, ale stále je konekonců člověkem, jen maso a krev, stejně jako ty nebo já,“ řekl rabín Jicchak. „Člověk nemůže vědět ani to, co s ním bude za půl hodiny.“ Tato slova spoluvězně tak rozzuřila, že už jen vyběhl z místnosti.
Následujícího rána někdo přišel do tábora se zprávou z německého rozhlasu, že Stalin utrpěl masivní mrtvici a je v bezvědomí. Ten ze včerejška rozzlobený spoluvězeň vrazil do baráku, kde byl rabi Jicchak a byl přemožen vzrušením. „Jicchaku, měl jsi pravdu ! Minulou noc, v 7.50 hodin jsi mi říkal, že lidská bytost neví, co s ní bude za půl hodiny. Podle zpráv dostal Stalin mrtvici v 8.23 hodin.“
O čtyři dny později ruský státní rozhlas oznámil smrt Josefa Stalina. Jeho pohřeb se konal na Rudém náměstí, kde plánoval pověsit nevinné židovské lékaře. Jeho plány s ruskými Židy byly zrušeny, vláda se ocitla ve zmatcích, během nichž byli všichni vězni osvobozeni...
Říká se, že Jákob se učil v Šémových stanech úctě a vztahu k Bohu. Byl trpělivý, pracovitý, poctivý, zbožný. K dokonalosti mu chybělo málo. Překonat své strachy, postavit se zlu a ze všech sil s ním bojovat, i za cenu ztráty a poranění. Proto se mu po tom nočním boji dostalo cti nosit nové jméno- Izrael – protože zápolil s Bohem a s muži a obstál. A přesně to je i náš úkol.
Tradice říká i to, že Jákob bojoval s Ezauovým andělem a ten ho poranil. Jak píše Sforno, ukázalo se, že síly zla v celé historii se snaží zničit Tóru a její studenty, ale nikdy nemohou uspět. Sefer HaChinuch vysvětluje, proč nám Tóra zakazuje jíst tuto šlachu:“Toto je znamením pro židovský národ, že i když bude trpět mnoha pronásledováními v galutu od pohanských národů- včetně potomků Ezaua- má jistotu, že nebudou zničeni. Pamatováním na tuto myšlenku, prostřednictvím této micvy, zůstane jejich víra a spravedlnost navěky. Protože Ezauův anděl chtěl vykořenit Jákoba a jeho potomky z tohoto světa, ale nebyl toho schopen; pouze mu způsobil bolest tím, že mu poškodil kyčelní šlachu. Podobně potomci Ezaua budou sužovat potomky Jákoba, ale nakonec budou od nich zachráněni, stejně jako byl zachráněn Jákob.
Něco na tom bude. Nedávno jsme si vyslechli přednášku Karla Hrdličky o antisemitismu. Ten antisemitismus je jako taková améba, střídá podoby v čase, ale jako by byl věčný a v každé generaci se s ním musíme utkat. Neutečeme před tím zlem, tak jako Jákob nemohl a neměl právo věčně jen utíkat. To nejhorší v dějinách této trvající nenávisti byl holokaust. A přesto to nebyl žádný konec, naopak, došlo ke znovuobnovení Izraele. Ale ani II. světovou válkou to neskončilo...
Když v roce 2004 zemřel v Izraeli rabín Jicchak, byla to ohromná ztráta. Byl to skutečný cadik a ruští imigranti v Izraeli tak přišli o velkého duchovního otce. Byl to duchovní velikán,který během Stalinovy vlády díky svému otci ovládl všechny oblasti Tóry a jako velmi mladý muž začal vyučovat ostatní. Po druhé světové válce ale byl zatčen a poslán na Sibiř do pracovního tábora. O purimové noci v roce 1953 se kolem něj shromáždilo 15 souvěrců, aby ho slyšeli zpaměti recitovat megilu a splnili tak hlavní micvu tohoto svátku. Jejich nálada ale byla prachmizerná. Zprávy o Stalinových úmyslech ohledně osudu Židů se nějakým způsobem donesly až do jejich otrockého tábora. Když rabín Jicchak dovyprávěl purimový příběh, pokusil se povzbudit své spoluvězně. „Poslechněte, vždyť Haman byl nejmocnějším mužem tehdejšího světa, a na vrcholu svých sil. Král Achašveroš mu dal pečetní prsten a on ho použil k zapečetění dekretu, požadujícího zničení židovského lidu. Přesto se to doslova přes noc všechno otočilo. Haman byl pověšen na šibenici, kterou nechal připravit pro Mordechaje. Mordechaj se stal místokrálem a byl vydán nový výnos, který zmocnil Židy k tomu, aby se mohli bránit svým nepřátelům. Takže co“, uzavřel rabín Jicchak, „může nás Hopodin taky mrknutím oka zachránit před našimi nepřáteli?“
Jeden vězeň, sekulární Žid, byl těmi slovy tak rozhněván, že na rabína Jicchaka téměř fyzicky zaútočil. „Co máme z těch tvých příběhů, z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety?“ zakřičel.“Víš co Stalin plánuje! Chce oběsit židovské doktory na Rudém náměstí, rozjel antisemitskou kampaň a chce se zbavit i ostatních Židů. Všech tří milionů!“
„On je přesto všechno pouze maso a krev, víš“, odpověděl tiše Jicchak. „Jeho plány proti Židům selžou stejně jako ty Hamanovy.“
„Jak to můžeš říct?“ zlobil se stále spoluvězeň. „Víš jak mu říkají- Stalin- muž z ocele. Když si něco usmyslí, uspěje. Nic ho nezastaví!“
„Mohou mu říkat Stalin, ale stále je konekonců člověkem, jen maso a krev, stejně jako ty nebo já,“ řekl rabín Jicchak. „Člověk nemůže vědět ani to, co s ním bude za půl hodiny.“ Tato slova spoluvězně tak rozzuřila, že už jen vyběhl z místnosti.
Následujícího rána někdo přišel do tábora se zprávou z německého rozhlasu, že Stalin utrpěl masivní mrtvici a je v bezvědomí. Ten ze včerejška rozzlobený spoluvězeň vrazil do baráku, kde byl rabi Jicchak a byl přemožen vzrušením. „Jicchaku, měl jsi pravdu ! Minulou noc, v 7.50 hodin jsi mi říkal, že lidská bytost neví, co s ní bude za půl hodiny. Podle zpráv dostal Stalin mrtvici v 8.23 hodin.“
O čtyři dny později ruský státní rozhlas oznámil smrt Josefa Stalina. Jeho pohřeb se konal na Rudém náměstí, kde plánoval pověsit nevinné židovské lékaře. Jeho plány s ruskými Židy byly zrušeny, vláda se ocitla ve zmatcích, během nichž byli všichni vězni osvobozeni...
Říká se, že Jákob se učil v Šémových stanech úctě a vztahu k Bohu. Byl trpělivý, pracovitý, poctivý, zbožný. K dokonalosti mu chybělo málo. Překonat své strachy, postavit se zlu a ze všech sil s ním bojovat, i za cenu ztráty a poranění. Proto se mu po tom nočním boji dostalo cti nosit nové jméno- Izrael – protože zápolil s Bohem a s muži a obstál. A přesně to je i náš úkol.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire