Šabatová idylka

Dneska zas jedna momentka z rodinného alba-náš šabat minulý týden. Původně jsem chtěla psát o tom, jak máme pohodové šabaty, ale ten poslední mi poněkud zkazil statistiku...

Po dlouhé karanténě jsme se rozhodli, že zas jednou někoho pozveme na páteční šabatovou večeři. Volba padla na jednoho Eliho kamaráda, který je učitel, žije (většinou) sám a se kterým se výborně povídá. Pozvali jsme ho na osmou večer s tím, že Šmuli přece usíná kolem sedmé, nejpozději půl osmé, takže budeme mít i solidní rezervu a stihneme i v klidu večerní modlitbu, než kamarád dorazí. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Šmuli miluje kiduš (protože dostane trochu hroznového džusu, ze kterého nikdy neukápne ani kapičku, ačkoliv jiné kapaliny, zejména vodu, vylévá rád a často) a dožaduje se ho už od neděle. Něco jako talmudičtí rabíni, co se na šabat připravovali už od neděle. Je to takové ztělenění toho, co znamená radost ze šabatu. Takže už jen to, že viděl na stole kidušový pohár, ho určitě navnadilo. Ale to vidí každý týden a stejně pak jde v klidu spát. Tentokrát asi vycítil, že se bude dít něco obzvlášť zajímavého a prostě neusnul. Respektive, několikrát už to vypadalo, že spí, ale po položení do postýlky okamžitě ožil a bylo po spánku. O půl devátě jsme to vzdali a prostě Šmuliho vzali ke stolu, dostal i svou trošku hroznového džusu a chaly (tu taky miluje) a asi po půl hodině už bylo vidět, že asi usne a dali jsme ho spinkat. My jsme si komečně mohli užít opravdovou dospělou konverzaci s kamarádem, co seděl u našeho stolu a byl reálný, nikoliv na Skypu, WhatsAppu nebo Facebooku. K ideálu chybělo, abych nepadala únavou, ale co už.

Naivně jsme s Elim doufali, že když Šmuli šl spát o dvě hodiny pozděli, mohl by ráno spát alespň trochu déle. To se samozřejmě nestalo  já se musela vyškrábat z postele v obvyklých 5h30. Menší nočníkový karambol mi taky na náladě nepřidal, takže jsem od rána byla taková dost navrčená (a příšerně unavená, spát jsem šla chvíli před půlnocí).

Šmuli má teď období, kdy přechází ze dvou denních spánků (dopoledne a odpoledne) na jeden odpolední. Takže někdy dopoledne spí a někdy ne. V sobotu usnul asi v 11, což znamenalo, že se vzbudil akorát na oběd a pak samozřejmě nechtěl spinkat. Opakovaně jsem se ho po obědě snažila uspat, ale vypadalo to, že dřív usnu já, než on a nakonec jsem to vzdala. Šla jsem si se Šmulim hrát, ale bez mučení přiznávám, že jsem asi nebyla úplně fajn parťák na hraní a ke konci už jsem dost vrčela. Když se Eli probral ze svojí siesty a konečně přestalo pršet, vyrazili jsme na procházku, která mě zachránila od toho, abych fakt bouchla a definitivně zkazila šabat. A Šmuli asi po 10 minutách v kočárku usnul a spinkal jako dudek nějakých 40 minut a když se vzbudil, mohli jsme ho nechat i chvíli pochodovat na univerzitním kampusu, což je prostor, který se ze všeho nejvíc blíží parku a kam můžeme (parky jsou tady zatím pořád zavřené).

Konec dobrý, všechno dobré-Šmuli šel večer spinkat už normálně a protože šabat končil až po desátě večer, stihla jsem i přečíst příslušnou kapitolu Pirkej avot a chvíli si v klidu jen tak číst.

Ještě jedna zajímavost-Eli Šmulimu každý šabat požehná, jak je zvykem, v zimě po zapálení svíček, teď v létě než ho dáme spinkat. A Šmuli si požehnání s vážností vyslechne a pak řekne "Amen" :-D

Avi: Parašat Bemidbar (Bemidbar 1,1 – 4,20)

  Dnes začínáme číst IV. Knihu Mojžíšovu – Bemidbar = Na poušti.  Hned ve druhém verši můžeme číst Boží příkaz: „Pořiďte soupis celé pospolitosti Izraelců podle čeledi otcovských rodů. Ve jmenném seznamu bude každý jednotlivec mužského pohlaví.“  (Bemidbar  1,2)

  Anglický název pro IV. Knihu Mojžíšovu je- Numbers, latinský – Numeri, čili Čísla. Důvodem je právě to, že na začátku této knihy dochází ke sčítání lidu. Není to ale jen matematický úkon, je to počítání podle jednotlivých jmen. Vyplývá z toho, že Žid je mnohem, mnohem víc, než pouhé číslo.

  Doslovný význam slova seu (sin,alef, vav), který bývá překládán jako sčítání lidu, je POZVEDNUTÍ. Rabín Moše Feinstein to vysvětluje tak: „ačkoli pokora je nejvíce obdivuhodná a rozhodující kvalita, jsou chvíle, kdy jsou slyšet myšlenky jecer hara (zlého sklonu), které říkají – já prostě nejsem ten pravý pro studium Tóry. Tenhle dobrý počin je pro jiné, pro mě je to příliš těžké.“ A rabi Moše pokračuje tím, že tohle počítání po jménech má pozvednout každého. S každým se počítá, ať už je jednodušší, nebo největší cadik. Každý v sobě má ten potenciál, pokud je upřímný a má snahu, může dokázat veliké věci.

  Ve svých vzpomínkách se rabín Jaakov Bender vracel k životu rabína Avrahama Kalmanowitze, zakladatele Mirrer Yeshivah v  Americe a jednoho z největších sloupů Tóry ve své době . Rav Avraham Kalmanowitz byl opravdu mimořádným jedincem. Kromě cidkutu (spravedlnosti) a velikosti v učení Tóry byl taky člověkem, který dokázal povstat a ujmout se nesnadných úkolů. Když bylo potřeba udělat něco důležitého, bez ohledu na to, jak by to mělo být obtížné, byl to on, kdo povstal a pustil se do toho. Jeho úspěchy byly odrazem jeho intenzivního přesvědčení, že s Boží pomocí neexistuje nic, čeho by se dosáhnout nedalo.

  Byl to rav Kalmanowitz, který v Americe koordinoval  úsilí za pomoc pro tří stovky žáků a rabínů mirrerské ješivy, kteří měli strávit většinu druhé světové války v Šanghaji. Zázračná záchrana ješivy vyžadovala částku 50 tisíc dolarů, aby ruská vláda umožnila studentům a rabínům  cestovat vlakem přes jejich území - celkem 5600 mil. Získání půjčky na celou tuto částku trvalo rav Kalmanowitzovi méně než jeden den.

  Později  se během války dozvěděl, že je 240 Židů ohroženo transportem do Osvětimi, protože jejich emigrační doklady do Latinské Ameriky byly prohlášeny za neplatné. Rav Kalmanowitz se připojil k rav Aharonovi Kotlerovi a panu Irvingu Bunimovi při cestě do Washingtonu. Tam naléhali na ministra financí Henryho Morgenthaua, sekulárního Žida, aby využil svého vlivu k zajištění platnosti těch dokumentů. Po válce byl pan Morgenthau oceněn za své úsilí jménem evropského židovstva. Ovšem tenkrát řekl svým návštěvníkům, že není ten pravý čas, aby zasáhl. Rav Kalmanowitz tím byl mimořádně rozrušený a začal přecházet po místnosti sem a tam. A najednou se zhroutil a padl          na koberec na podlaze ministerské kanceláře. Někteří lidé tvrdí, že to nebyly skutečné mdloby, ale zoufalý pokus tohoto velkého Žida, jak zachránit životy. Bylo to docela dobře možné, protože pro něj bylo nemyslitelné, že by mohlo 240 Židů zemřít a on by neudělal všechno, aby je zachránil. Tahle zvláštní slabost rava Kalmanowitze dokonale vyděsila ministra Morgenthaua. A tak jakmile byl rav „oživen“, Morgenthau ho ujistil, že udělá vše, co bude v  jeho moci, aby byly dokumenty schváleny. A opravdu, díky jeho zásahu, byly dokumenty schváleny a tyto životy byly zachráněny.

  Rav Kalmanowiz plně využil ten svůj potenciál i v mnoha dalších výzvách.

   Nám by jenom ten jecer hara  mohl bránit, abychom rav Kalmanowitze nenásledovali v tom jeho přesvědčení, že s Boží pomocí není nic nemožné. I když se nám někdy může zdát, že s námi to teda nevyhrajou.  Není to pravda, s každým se počítá. Stačí se  neschovávat, ale zvednout. Tolik se toho dá změnit k lepšímu, je to v nás!

Počítáte omer?

Tóra přikazuje počítat dny od druhého dne svátku Pesach (Lev. 23:15-16) 49 dní a padesátého dne je Šavuot (Letnice). Každý večer po západu slunce bychom tedy měli pronét příslušné požehnání a pak říct, kolikátý je den omeru. Pokud zapomenete, lze to dohnat bez požehnání ráno, pokud si vzpomenete další večer, už jste to prošvihli úplně a dál sice počítat můžete, ale bez požehnání. Zní to jako báječně jednoduchá micva, ale není. Nebo alespoň ne pro mě a v tuhle chvíli. Dokud jsme neměli Šmuliho, ještě to celkem šlo, i když to počítání po západu slunce někdy drhlo (jsem totální ranní ptáče, co chodí brzo spát). Vloni se narodil Šmuli a omer jsem zapoměla počítat už druhý den. Letos jsem se ztratila "až" u Lag ba-omeru (33.den omeru), pár dní po návratu do práce a k běžné rutině. Prostě už mi na večerní modlitbu a s ní spojenému počítání nezbývají síly. Čas není ten největší problém, protože jestli půjdu do postele o 5 minut dřív nebo později, to už fakt není žádný rozdíl, ale jak říká rabi Sacks, modlitba není o tom, žádat Nejvyššího o to, co chci, ale zjišťování, o vlastně chci. A já už večer nemám mentální kapacitu na nic podobného a jediné, co chci je, svalit se do postele a spát, v ieálním případě nerušeně, ale to poslední dobou moc nenastává.
V konzervativním siduru na šabat a svátky je zajímavý komentář k omeru, že je to "counting-up" a nikoliv "counting-down", že odpočítáváme směrem nahoru a že tohle odpočítávání připomíná způsob, jakým žena počítá dny a týdny svého těhotenství-také neříká mám x-dní do porodu, ale jsem v y-tém týdnu těhotenství. Až nakonec přijde ten den D, Šavuot, kdy židé dostanou Tóru a stanou se nejen svobodnými od něčeho (otročiny v Egyptě), ale svobodnými k něčemu (službě Hospodinu).

Je zvykem číst během omeru (a mnoho židů pak pokračuje až do Roš ha-šana) číst o šabatových odpoledních kapitolu z Pirkej avot (traktát Mišny sederu Nezikin-škodym Pirkej qvot jsou jen ůišny bez příslušné gemary) a je to vlastně etická literatura. Některé mišny Pirkej avot jsou celkem pochopitelné, některé potřebují komentář. Do čestiny je přeložil profesor Nosek, ale tento překlad není v současné době k sehnání. Překlad Pirkej avot je také v knize Tanu rabanan, překladu vybraných talmudických pasáží. Kvalitní komentáře ale, pokud vím, k dispozici nejsou. Já čtu letos Pirkej avot v angličtině přímo ze šabatového siduru Lev šalem, kde jsou k vybraným mišnám i krátké komentáře. Eli jde samozřejmě víc do hloubky a letos poslouchá každé ráno komentáře z institutu Hadar a o zajímavé komentáře se se mnou dělí. Ještěže ho mám!

Avi: Parašat Behar – Bechukotaj (Vajikra 25,1 - 27,34)

  Z těchto dvou závěrečných parašot III. Knihy Mojžíšovy jsem si vybral verš, který zní tak: „a neutlačujte svého bližního.“  (Vajikra 25,17) Raši upřesňuje, o co tu jde: Tóra nás tu varuje před „onaat dvarim“, což jsou slova, která způsobují bolest druhému člověku.

  Tak pokud jde o bližní, je to jistě např. i tchýně. Možná znáte ten vtip, jak rybář vytáhne zlatou rybku a ta mu nabízí splnění tří přání. Má jedinou podmínku: tchýně toho rybáře dostane dvojnásobek toho, co si bude on sám přát. A rybář si hned přeje úžasný bourák. Splní se to, ale tchýně má dva. Pak si přeje dům, spíš takový palác. A šup, stane – jen ta tchýně má zase dvakrát tolik. Rybář se zamyslí a vyřkne poslední přání: „Chci čtyřicítky horečky!“

  No, je to prostě tak, ti nejbližší bližní bývají náš největší problém.  Známe se navzájem, a když už chceme ublížit slovem, většinou nám nedělá problém tnout do živého. A někdy ani to slovo nemusí zaznít. Četl jsem o tom, jak jeden starý chasid vyprávěl bachurovi z ješivy, co ho teď ve stáří trápí. Aby ten mladík jednou neudělal stejnou chybu. Vyprávěl mu svůj letitý příběh o tom, jak mu šadchen – dohazovač- připravil jedno setkání s potencionální nevěstou. Vše bylo dohodnuto, měli se setkat na domluveném místě. On tam přijel dřív se svým vozem. Když pak z jiného vozu vystoupil šadchen se svým artiklem, chasid byl tak nepříjemně překvapen zjevem té případné nevěsty, že jen rozčileně zatřásl hlavou a máchnul rukou, skočil do auta a zmizel. A teď po tolika letech ho to trápí a musí na to myslet... Jak strašně jí tenkrát  musel ublížit a ponížit ji. Ale není už  způsob, jakým by to mohl vrátit a napravit.

  Další příběh je taky smutný a varující. Jistý rabi Leib dorazil do Jeruzaléma nedlouho po holokaustu a byl fyzicky i emocionálně zlomený. Jako už starší muž byl na světě úplně sám, ztratil celou rodinu. Ale  měl přece jen jednu útěchu-chtěl prožít své zbývající roky ve Svatém Městě, uprostřed klidu a míru. Aspoň tak si to představoval.

  Pronajal si pokoj v bytovém komplexu blízko Starého Města v Jeruzalémě. Jeho dny nebyly zrovna snadné, ale ještě těžší byly jeho noci. Ležel celé hodiny vzhůru a převracel se neklidně na posteli. Nakonec přece jenom upadl do neklidného spánku… jen aby ho probudilo vyzvánění budíku. V bytě přímo nad ním žil rav Chananja, postarší učenec, který trávil většinu svého dne tak, že byl ponořen  do studia Tóry. Jeho budík zazvonil v každý pracovní den ve 3 hodiny ráno, kdy vstával a horlivě začínal svůj den. A s ním vstával i jeho utrápený soused pod ním v přízemí. Rabi Leib věděl, že už nebude schopen usnout, takže nemá smysl zůstávat v posteli.. Jak týdny běžely, byl rabi Leib stále víc vyčerpaný, na pokraji úplného zhroucení. A tak se odhodlal, celý rozechvělý, vystoupat po schodech nahoru a zaklepat na dveře rava Chananji.

  Rav Chananja studoval s Joelem, svým šestnáctiletý vnukem, který vstal a otevřel dveře. Rav Chananja poznal svého souseda z přízemí. Během chvilky si to v přátelském duchu vysvětlili a rav Chananja mu slíbil, že už tak brzy budík neuslyší. Rabi Leib byl šťastný, jak se dokázali domluvit, omluvil se za nepříjemnost a s díky se rozloučil.  To ale nebyl konec. Věci se ujal vnuk rabiho Chananji. Ten zuřil, že si někdo dovolil takového svatého učence takhle omezovat. Jaká drzost od takové nuly! A druhý den, ještě se dvěma kamarády, si vyčíhal chudáka rabi Leiba.

  „To jste takový nervák, že vám vadí budík mého dědečka? Máte představu, kdo je můj dědeček, kolik toho z Tóry zná? Když vám tolik vadí jeho budík, tak odsud koukejte zmizet!“ „Jo, běžte jinam!“, šklebili se i ostatní. „A příště mějte trochu úcty k Tóře!“

  Rabi Leib se úplně roztřásl. Byl za ta válečná léta zvyklý, že na něj křičeli, ale to byli Němci, nepřátelé. A teď se do něj pustili židovští mladíci ve Svatém Městě. Přesto doufal, že aspoň platí dohoda s rabínem Chananjou. Ale Joel, vnuk Chananji, neponechal nic náhodě. Oslovil dědečka a namluvil mu, že si to všechno reb Leib rozmyslel, nic už mu nevadí a on si může budík používat tak jako dřív. Rav Chananja to přijal jako fakt, neměl ponětí, že by jeho vnuk mohl být schopen takové lži a podlosti.  A tak to bylo zase stejné: když rabi Leib konečně usnul, probudil ho budík… Podíval se na hodiny a ano, byly tři hodiny ráno. Jen vstal, aby se posadil zdrceně ke stolu, a plakal.

  Ten den se ale přece jen něco změnilo.  Když rabi Chananja sestupoval dolů ze schodů, uklouzl a způsobil si vážná poranění, ze kterých se už nikdy úplně nezotavil. Vnuk Joel a jeho kamarádíčkové si to okamžitě dali do souvislostí, nebyli přece jen až tak zlí. Zašli pokorně za rebem Leibem a upřímně ho prosili za odpuštění. Jen škoda, že si to svoje hrozné chování uvědomili až po takové nešťastné události.

  Ano, to utlačování bližního se může dít slovy, nebo taky jen gesty, a dokonce i ve svatém zápalu, když „zaklekneme“ a chráníme naši nedotknutelnou  autoritu. Pozor na to, vždycky je to stále stejně  zlá, zapovězená věc.

Jak dál s virem?

Protože Eli je předsedou naší malé liberální obce, musel už začít řešit, jak obnovit život komunity a plánovat Vysoké svátky-Roš Hašana a Jom Kipur. To jsou typicky okamžiky, kdy se nás sejde hodně a vzhledem k tomu, že virus ai jen tak sám od sebe nezmizí, bude potřeba se adaptovat. Ale jak plánovat program čtyři měsíce dopředu, když nevíte, jak se bude situace vyvíjet?
Prozatím plánujeme s informacemi, které máme, ale vycházíme z toho, že Roš Hašanové i Jom Kipurové bohoslužby se fyzicky konat budou, jen ne úplně tak, jako každý rok.
Na Roš Hašana budeme potřebovat velký sál, kde děláme i Jom Kipur a protože asi nebudeme moct rezervovat sál na oba dny, budeme se muset asi omezit jen na jeden den. Není to ideální, ale lepší než nic. Ten velký sál bude asi potřeba, protože to bude první velká "pokoronavirová" akce a lze předpokládat, že účast bude celkem hojná. Podle ministerských předpisů potřebujete 4m2 na osobu a podle toho asi budeme muset vyhlásit maximální počet účastníků a vymyslet, jak v praxi zajistit, abychom tento maximální počet nepřekročili.
S Jom Kipurem to bude ještě větší oříšek. Na závěr Jom Kipuru před ukončením půstu (Neila) nás bývá i 150 a vzduch v sále by se dal krájet. Je naprosto jasné, že tohle letos nebude možné a budeme muset počet osob limitovat a pravděpodobně nabídnout těm, kdo nebudou moci přijít fyzicky, sledovat bohoslužbu online, jakkoliv to na Jom Kipur může znít absurdně. Bude tedy nutné opět určit maximální počet účastníků v sále, zajistit přenos on-line (a tedy někoho, kdo se o to bude starat) a pokud nabídneme "vstupenky" na různé části bohoslužeb zvlášť, zajistit, aby ti, kdo mají vstupenku na Minchu a Jizkor opravdu odešli a nechali místo těm, kdo dokázali urvat "vstupenku" na Neilu (lze předpokládat, že ta se naplní hned). Myslím, že můj nápad organizovat program pro děti během Neily asi letos uložím k ledu, protože budeme mít spoustu jiných starostí. Snad to příští rok bude lepší...

Otazník visí i nad běžnými bohoslužbami, i když tam obvykle nebývá takový nával...problém je, že nebudeme moct nějaký čas organizovat spolčné večeře, které pro naši komunitu hodně znamenají a "tmelí kolektiv". Snad to komunita vydrži a nerozpadne se nám pod rukama...

Avi: Parašat Emor (Vajikra 21,1 – 24,23)

  Z dnešního čtení v paraše Emor jsem si vybral jeden nenápadný verš, ze kterého díky rabínským výkladům vyrostl pořádný, košatý strom. Poslechněme si ten verš: „Hospodin řekl Mojžíšovi: Mluv ke kněžím, Áronovcům, a řekni jim: Žádný kněz se neposkvrní při někom mrtvém ze svého lidu“ (Vajikra 21,1) Tóra tu používá zdvojení jednoho slovesa- mluv a řekni, „emor“  a „ vaamarta“. To je přece nadbytečné. Pro nadbytečnost existuje krásné cizí slovo – redundantní.  To se nám s manželkou zalíbilo, když jsme poslouchali jednu „intelektuálku“, která ráda používala cizí termíny a vůbec nejraději slovíčko redundantní. Když jsme pak někdy potkali někoho podobného, stačilo na sebe mrknout a začali jsme hrát takovou hru, že nejpozději v každé druhé větě jsme museli použít to kouzelné slovíčko- redundantní, nadbytečný.

  V Tóře ale není nic redundantního, zbytečně dvakrát zopakovaného. Raši se k tomu taky vyjádřil. Podle něj jde o varování dospělých kvůli mladým. (Raši k Jevamot 114a). Podle pšatu, toho prostého, nejjednoduššího významu, kterým byl Raši vyhlášený, nás Tóra podle něj učí, že dospělý kohen- kněz musí zajistit, aby se mladí kohanim, kteří ještě za sebou nemají bar micva, nestali tame    (rituálně nečistými) tím, že přijdou do styku s mrtvolou. No, tohle téma se dá vyčíst v druhé půlce verše.

  Ale rabín Moše Feinstein se podivuje nad tím, že z toho verše Raši vyvodil ty dospělé a děti, vždyť to emor i vaamarta se tam vztahují k dospělému knězi a na děti tam nenarazíte. Rabín Moše tak nabídl základní vysvětlení:

  Jde tu o chinuch, výchovu. Zdá se, že Tóra varuje ohledně chinuchu synů a dcer. Je nesmyslné říkat dětem, aby dělali, co mají dělat ohledně micvot= přikázání, pokud ty děti neuvidí, že i pro jejich rodiče je micva něčím vzácným. Pokud dítě slyší svého otce, jak říká: „Je to pro nás obtížné dodržovat šabat a jom tov, ale nemáme jinou možnost, než složit tento test.“, tak to děti nenaučí ničemu pozitivnímu. Děti by mohly říci: „No, my nemáme to duchovní odhodlání našich rodičů, tak nazdar…“ Dítě by mělo od svých rodičů slyšet: „Dodržování micvot pro nás není žádnou zkouškou – Tóra a micvot jsou náš život. Tak moc je nám to všechno vzácné!“ To je správný chinuch. Ta slova emor a vaamarta jsou zaměřena na dospělé. Musí se opravdu naučit ta přikázání- a musí se je taky naučit milovat. Potom budou i jejich děti milovat micvot.  Mluví se jako o historickém faktu, že v Americe počátkem 20. století mnoho dětí z židovských ortodoxních, imigrantských rodin opustilo cestu Tóry. Rabi Moše prohlásil, že hlavní příčinou této smutné skutečnosti byl postoj rodičů. Ano, test dodržování šabatu byl obtížný. Většina obchodů byla zavřena v neděli, ale otevřena v sobotu. A pokud zaměstnanec zůstal doma na šábes, dostával pak po neděli často „růžový lístek“, což znamenalo jediné- výpověď a dotyčný si musel hledat práci jinde.

  Zatímco někteří v tom testu neuspěli a šli pracovat o šábesu, mnozí zase naopak. Ale z těch, co odmítli dělat kompromis ohledně dodržování šábesu, se zase vytvořily dvě odlišné skupiny. Někteří přišli domů a řekli svým dětem: „ojvej, jak je těžké být Židem – ale co můžeme dělat? Jsme Židé a o šábesu Židé nepracují.“ Děti těchto rodičů vyrostly s pocitem, že judaismus je břemeno a mnoho z nich se pak v dospělosti toho břemene prostě zbavilo.

  A pak byli rodiče, kteří se vrátili domů a řekli: „Děti, dnes mě vyhodili z práce, protože jsem odmítl pracovat o šábesu. Jak jsem šťastný. Dostal jsem příležitost něco obětovat pro náš svatý šabat. Neprodal bych ho za žádné peníze! A řeknu vám něco: jsme drahé děti  Hašem, který nás nikdy neopustí. Pomůže nám najít způsob, jak podpořit naši rodinu, aniž bychom museli pracovat během svatého šabatu.“ A děti těchto rodičů zůstaly Židy Tóry a milovaly Hospodina i jeho přikázání.

  Jeden známý vyprávěl rabínovi Feiferovi: znal jsem muže, který měl velice neobvyklou výzdobu v suce.  Ten muž žil v Americe někde kolem roku 1900 a velice těžko si vydělával na živobytí. Trvalo strašně dlouho, než si našel dlouhodobé zaměstnání. Po mnoho měsíců to byla práce jen na týden- do prvního šábesu, který poctivě dodržoval a tak dostal výpověď. Jeho to ale nesrazilo a domů se vracel ve stále stejně  dobré náladě. Když se přiblížil svátek Sukot, s dětmi postavil suku. Pak jim řekl: „A teď si suku vyzdobíme těmi nejkrásnějšími ozdobami, jaké jsem kdy viděl.“

  Za okamžik se vrátil i se svou ženou a nesli malou krabici. Když se kolem nich děti seběhly, otevřel krabici a ukázal jim hromadu růžových lístků. „Děti, když je člověk v Americe propuštěný z práce, dostane tenhle růžový list, kterým se mu to dává na vědomí. A v téhle krabici mám všechny ty krásné lístky, které jsem obdržel, ze všech těch zaměstnání, odkud mě vyhodili kvůli dodržování šábesu. „Každý z těch lístků považuji za vyznamenání, za medaili za svou lásku k Hospodinu a jeho svatému šabatu. Nemohl bych vymyslet nic lepšího ke zkrášlení naší suky. Pojďte mi pomoci ty medaile rozvěsit…“

  A o tom je i dnešní draša:  každá výchova, která má mít smysl, začíná u rodičů- u jejich příkladu lásky k Bohu, důvěře a spolehnutí se na něj. Aby se od nás děti mohly naučit i znát i milovat.

Zpátky v procesu

Ačkoliv oficiální konec karantény je ve Francii až 11.5. (Lag ba-omer!) a pořád není jasné, jak vlastně bue probíhat (to je asi všude stejné), tak jsem se vrátila do práce už toto pondělí, protože šéf naznal, že máme místa dost na dodržování rozestupů a roušky taky...takže po 7 týdnech doma jsem zase naskočila do rutiny, kdy já sedím v práci a Šmuli je u chůvy. Je nutně podotknout, že se tam vrátil celkem rád, protože si může hrát i s jinými hračkami, než má doma a tak vůbec má o pestrou zábavu se třemi syny chůvy postaráno. Když není možné jít do parku ani kamkoliv jinam (kromě hodinové procházky v okruhu 1 km od bydliště), i batole, které právě objevuje chůzi a řeč, se začne nudit.

Co se mě týče, já jsem z návratu do práce o dost méně nadšená, už proto, že můj vztah k mému zaměstnání není zrovna skvělý-moje práce je mi v lepší případě lhostejná, v horším mě zoufale nebaví a nevidím v ní žádný smysl. Problém je, že jsem pro ni skvěle kvalifikovaná (jak říká Eli-jsem překvalifikovaná pro práci, kterou nechci dělat) a jakákoliv radikální změna by znamenala nutnost doplnění kvalifikace, na což teď není vhodný moment (třeba na to jednou dojde). Problém rozhodně není v zaměstnavateli, tak tolerantního a vstřícného šéfa bych těžko hledala.
S návratem do práce přišel ranní stres. Za těch 7 týdnů jsem zase zažila, jaké to je modlit se s řádnou kavanou (prožitkem, soustředěním) a ne jen s kevou (keva, povinnost, fixované modlitby, které je prostě potřeba nějak odříkat). Zase jsem používala talit a tfilin (ke Šmuliho velké radosti). Ukázalo se, že překážkou kavany není přítomnost dítěte (no dobře, občas ano, ale ne vždy), ale časový pres. Honem obléknout dítě a sebe, honem oddrmolit šacharit v co nejkratší verzi, honem s Elim udělat snídani, honem ji do sebe naházet, abychom odešli včas z domu...během karantény bylo jedno, jestli se modlitba protáhne o čtvrt hodiny, protože bylo nutné udělat pauzu a pozorovat se Šmulim popeláře (ano, vím že by se modlitba neměla přerušovat, zejména v některých částech). Mohla jsem klidně zpívat víc částí liturgie, nejen Šema. Šmuli se naučil říkat "amen" a pokouší se vyslovit "haleluja", ale to mu teda zatím moc nejde...za těch pár dní jsem zjistila, jak moc je pro mě ranní modlitba důležitá, jak potřebuju, aby to pro mě byl klidný moment před tím, než začnu něco dělat. Mincha, pokud na ni dojde, je rychlá pauza v nabitém odpoledni a u maarivu, když na něj dojde, mám co dělat, abych udržela oči otevřené. Je to takový pevný bod mojí psychohygieny. Ale dneska ráno mě při odříkávání (totální keva) napadlo, jestli by nebylo užitečnější si místo toho hrát se Šmulim a pozorovat popeláře, jak chtěl, a pak  v klidu připravovat snídani. Jenže to bych o tuhle psychohygienu definitivně přišla, jak jsem řekla, s minchou a maarivem nelze jako s náhradou vůbec počítat. Žádná jiná aktivita ji nenahradí. Upřímně, nemám žádné řešení, vstávat ještě dřív než vstávám, nezvládnu déle než pár dnů. Snídat až v práci hrozí nízkou hladinou cukru v krvi při řízení po dálnici (a Šmuli stejně snídat musí, takže úspora času je nulová). Jak to tedy udělat, aby moje ranní modlitba neztrácela svůj význam?
Teď, když to píšu mě napadlo, že to nejdůležitější jsem vlastně udělala teď, při psaní tohohle postu-že jsem si jasně definovala, co vlastně potřebuju. Že potřebuju ráno nerušených 20 minut (v nejhorším 15) a že je potřeba si o ně říct a prosadit si je. Že moje potřeby jsou stejně důležité jako potřeby všech ostatních členů rodiny...a to je přesně ten důvod, proč jsem kdysi začala tenhle blog psát, abych si utřídila myšlenky. Zdá se, že to funguje.


Tak všem přeji, aby se jim i po ukončení karantény virus vyhnul a příště snad zas napíšu něco zajímavějšího než nářky nad nedostatkem času.

Avi: Parašat Achatej Mot-Kedošim (Vajikra 16,1 – 20,2)

    Díky proměnlivosti židovského kalendáře nás dnes čekají opět dvě spojená čtení, tentokrát parašot Acharej Mot a Kedošim. Já jsem si vybral verš, který je prakticky přesně v polovině Tóry. Ale je i svým významem centrálním sdělením. Tady je: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nebudeš mít zášť vůči nim, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Vajikra 18,19)

  Nejprve k první části verše: ta zvláštní, neutuchající zášť a vzájemná nenávist prý byla příčinou pádu II. Chrámu. Já bych tomu klidně i věřil. Vždycky si tak nějak snáz pamatujeme, co nám kdo provedl, jak se o nás vyjádřil, jak se nás dotkl.  A to i když to máme jen z doslechu, takže kdoví. Na tohle máme paměť vždycky výbornou. Ale co s tím, jak se s takovou záští vypořádat a jak se nemstít, kdyby se taková možnost naskytla? Mám pro vás pěkný příběh právě na tohle téma.

  Tepliker rav, rabi Samson Aharon Polansky, byl rabínem jeruzalémského Beit Jisrael před nějakými šedesáti lety.  Chodili za ním největší gaonim příští generace, aby se u něj učili přístupu ke všem možným tématům halachy. Rav žil v naprosté chudobě, pro sebe nepotřeboval nic. Přesto byl velmi citlivý k potřebám druhých. On osobně sbíral a vydával velké množství peněz na cedaku.

  Jednou se jeho vnuk díval, jak rav sedí u stolu a dává peníze do obálek, které pak rozdával chudým rodinám. Vnuk věděl, kolik peněz bylo vloženo do každé obálky. A všiml si, že do všech obálek putovalo stejné množství peněz- s výjimkou jedné, do které bylo vloženo dvakrát tolik peněz, než    do ostatních.  Nedalo mu to a zeptal se: „Dědečku, proč je v téhle obálce dvojnásobek?“

  Rav odpověděl: „Žil jsem v Rusku během první světové války. Když válka skončila a já se vrátil do svého rodného města, byl jsem úplně bez peněz. A tento muž, kerému je určena tahle obálka, byl gabaj cedaka ve městě. Každý týden rozdával chudým peníze, ale z nějakého zvláštního důvodu mi nikdy nic nedal… A teď se naše role obrátily. Já rozdávám cedaka a on je v nouzi. Víš, vždycky si dělám starosti, abych vůči němu, někde hluboko v sobě, necítil zášť. Abych se proti tomu pojistil, vynakládám zvláštní úsilí, abych k němu byl opravdu laskavý a proto mu taky dávám větší částku peněz z toho, co dokážu získat …

  Druhá část verše není vynálezem jiných, pozdějších náboženství. Opravdu tu stojí: „…a budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“  I k této části verše mám malou ilustraci příběhem. Machnovke rebe z Bnei Brak, rabín Avraham Twersky, byl cadik, který byl opravdu přkladný v lásce- v ahavat Jisrael.

  Když se někdo přistěhoval do Bnei Brak a přišel se pomodlit do Machnovke beit midraš o šábesu, mohl si být jistý chováním rebeho. Když si popřáli „git šabos“, rebe si hned uvědomil, že je mu ta tvář neznámá. A dotyčný si mohl být jistý, že ho rebe pozve k sobě na seuda, na šábesovou hostinu.

  Rebe žil po celá desetiletí v komunistickém Rusku, kde šíření Tóry a dodržování micvot bylo kriminalizováno.  A když odmítl vládní požadavek, aby sloužil jako státní rabín, což bylo postavení, ve kterém by se stal jen loutkou režimu, byl okamžitě poslán do pracovního tábora na Sibiř. Tam      po celá léta neměl tefilin, neměl žádné knihy, ani žádný kontakt s jinými Židy.

  Když byl nakonec propuštěn a později dostal povolení emigrovat do Izraele, nadšení jeho, ani jeho chasidů, neznalo mezí. Otevřeli beit midraš, ve které byl jejich milovanou autoritou a postavili mu tam čestné křeslo vlevo od aron hakodeš. On ale proti tamním zvyklostem otočil to křeslo čelem      ke shromáždění.  Když se ho na to potom ptali, odpověděl jim: „Během těch dlouhých let na Sibiři jsem neviděl žádnou židovskou tvář. A teď, baruch Hašem, bych se měl zbavit toho potěšení, vidět židovské tváře, teď, když jsem svobodný?“

  Nemáme za sebou drsné zkušenosti sibiřských lágrů, ale zažíváme určité odloučení, když se nemůžeme naživo setkávat o šábesu v synagoze. Tak ať mezitím roste naše touha vidět se navzájem, užít si našeho společenství v lásce a potěšení,  bez jakékoli zášti.