Po dlouhé karanténě jsme se rozhodli, že zas jednou někoho pozveme na páteční šabatovou večeři. Volba padla na jednoho Eliho kamaráda, který je učitel, žije (většinou) sám a se kterým se výborně povídá. Pozvali jsme ho na osmou večer s tím, že Šmuli přece usíná kolem sedmé, nejpozději půl osmé, takže budeme mít i solidní rezervu a stihneme i v klidu večerní modlitbu, než kamarád dorazí. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Šmuli miluje kiduš (protože dostane trochu hroznového džusu, ze kterého nikdy neukápne ani kapičku, ačkoliv jiné kapaliny, zejména vodu, vylévá rád a často) a dožaduje se ho už od neděle. Něco jako talmudičtí rabíni, co se na šabat připravovali už od neděle. Je to takové ztělenění toho, co znamená radost ze šabatu. Takže už jen to, že viděl na stole kidušový pohár, ho určitě navnadilo. Ale to vidí každý týden a stejně pak jde v klidu spát. Tentokrát asi vycítil, že se bude dít něco obzvlášť zajímavého a prostě neusnul. Respektive, několikrát už to vypadalo, že spí, ale po položení do postýlky okamžitě ožil a bylo po spánku. O půl devátě jsme to vzdali a prostě Šmuliho vzali ke stolu, dostal i svou trošku hroznového džusu a chaly (tu taky miluje) a asi po půl hodině už bylo vidět, že asi usne a dali jsme ho spinkat. My jsme si komečně mohli užít opravdovou dospělou konverzaci s kamarádem, co seděl u našeho stolu a byl reálný, nikoliv na Skypu, WhatsAppu nebo Facebooku. K ideálu chybělo, abych nepadala únavou, ale co už.
Naivně jsme s Elim doufali, že když Šmuli šl spát o dvě hodiny pozděli, mohl by ráno spát alespň trochu déle. To se samozřejmě nestalo já se musela vyškrábat z postele v obvyklých 5h30. Menší nočníkový karambol mi taky na náladě nepřidal, takže jsem od rána byla taková dost navrčená (a příšerně unavená, spát jsem šla chvíli před půlnocí).
Šmuli má teď období, kdy přechází ze dvou denních spánků (dopoledne a odpoledne) na jeden odpolední. Takže někdy dopoledne spí a někdy ne. V sobotu usnul asi v 11, což znamenalo, že se vzbudil akorát na oběd a pak samozřejmě nechtěl spinkat. Opakovaně jsem se ho po obědě snažila uspat, ale vypadalo to, že dřív usnu já, než on a nakonec jsem to vzdala. Šla jsem si se Šmulim hrát, ale bez mučení přiznávám, že jsem asi nebyla úplně fajn parťák na hraní a ke konci už jsem dost vrčela. Když se Eli probral ze svojí siesty a konečně přestalo pršet, vyrazili jsme na procházku, která mě zachránila od toho, abych fakt bouchla a definitivně zkazila šabat. A Šmuli asi po 10 minutách v kočárku usnul a spinkal jako dudek nějakých 40 minut a když se vzbudil, mohli jsme ho nechat i chvíli pochodovat na univerzitním kampusu, což je prostor, který se ze všeho nejvíc blíží parku a kam můžeme (parky jsou tady zatím pořád zavřené).
Konec dobrý, všechno dobré-Šmuli šel večer spinkat už normálně a protože šabat končil až po desátě večer, stihla jsem i přečíst příslušnou kapitolu Pirkej avot a chvíli si v klidu jen tak číst.
Ještě jedna zajímavost-Eli Šmulimu každý šabat požehná, jak je zvykem, v zimě po zapálení svíček, teď v létě než ho dáme spinkat. A Šmuli si požehnání s vážností vyslechne a pak řekne "Amen" :-D
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire